Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kde máš trpaslíky, Sněhurko?

01.07.2010 (18:45) • Pajam • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 5831×

Kde máš trpaslíky, Sněhurko?

„Nejdu!“ zakřičela naposledy upírka s hnědýma očima a třískla za sebou dveře od pokoje. Ty silně protestovaly, ale naštěstí do toho nedala celou svou sílu.

„Bello, naposledy tě varuju! Pojď dolů!“ zakřičel na ni ze zdola její otec, ale ona neodpovídala. Naštvaně nafoukla tváře a sepjala ruce na prsou. Seděla na své posteli, která byla o něco vyvýšená, takže ještě kopala ve vzduchu nohama.

„Bello!“ zavolal na ni ještě jednou důrazně její otec. „Jestli nepůjdeš dolů, tak si pro tebe příjdu a nedopadne to dobře!“ volal do patra. Stále čekal na odpověď, ale ta se mu nedostávala. Rozhodl se, šel nahoru.

Bella se těď zamyslela, jestli udělala dobře, když neodpovídala, ale stála si za svým. Čekala, až za ní příjde. Netrvalo to dlouho, přeci jen byl taky upír.

„Bello! Prostě tam pojedeš a basta!“ přikazoval jí o něco mírnějším tónem.

„A co když někdo příjde pro mě sem?“ rozbrečela se potichu.

„Neboj,“ zašeptal. Sedl si k ní na postel a objal ji kolem ramen. Ta si o něj položila hlavu. „Nic se ti nestane. Jen půjdeš do dalšího města a všechno tam zařídíš. Slibuji, že se brzy vrátím.“

„Ale já chci jet s tebou,“ vzlykala.

„Bello, Volturiovi jsou nebezpeční. Můžeme být rádi, že nás tenkrát nechali být. Nepřivezu tě přímo za ním. Nedám tě.“ Silněji ji objal.

„A proč tam tedy jedeš?“ Zvedla hlavu a podívala se na něj svýma uplakanýma očkama.

„Musím, chtěj nás skontrolovat, protože nevědí, co od tebe čekat. Netuší, že jsi ta nejhodnější upírka -“

„Poloupírka,“ skočila mu do řeči s menším úsměvem.

„Poloupírka.“ Také se usmál, „pod sluncem a že bys' neublížila ani mušce.“ Pohladil ji po vlasech.

„Mouše sice ne, ale takový medvěd nebo puma...“ uvažovala.

Usmál se na ni a políbil ji do vlasů. „Musíš být velká holka. Zařídíš to tam, jak chceš a poté mě něčím překvapíš, hm?“ navrhl.

„Tak jo,“ povzdychla si.

Už nic neodpověděl. Ještě chvilku byli v objetí, ale pak se oba zvedli a začali zařizovat. To nejcennější, co si chtěli nechat, dávali do krabic a ostatní tam nechávali. Její otec pracoval jako právník a dobře vydělával. Teď získal pracovní nabídku v Seattlu a k tomu našel i dům v nedalekém městě, kam se měli teď stěhovat.

Původně tam měli jet oba, ale bohužel přicházela doba, kdy se museli ukázat svým vládcům. Letos měl Charlie – její otec – podivné tušení, a proto se rozhodl, že jeho vlastní vzpomínky jim musí postačit. Stejně Belly myšlenky ani nedokáží číst...

„Máš všechno?“ zeptal se jí naposledy před domem. Ještě naposledy oba nakoukli dovnitř, a potom zavřeli svůj dům. Charlie vyndal svou „knihu klíčů“ a s úsměvem tam vložil i od tohoto domu. Už jich tam měli patnáct. Schoval ji do svého kufru a objal svou dceru.

„Chovej se slušně!“ varoval ji se zdvyženým ukazováčkem.

„Neboj,“ uklidnila ho. „Ty se taky chovej slušně,“ zopakovala.

„Budu.“ Poté se jen naposledy rozloučili a oba nasedli do svého auta.

Bella vyjela na letiště, kam měla ze starého kontinentu do nového letět. Nechala si naložit své auto i se všemi kufry. Jak jejími, tak otcovo. Nastoupila do letadla, vzala si sluchátka a pomalu podřimovala. Snad brzy usnu.

Lidi se na ni zvědavě dívali, protože byla pro ně něčím nová, jiná. Tím něčím byla její krása. Mohla se svou krásou klidně rovnat upírům. Nikdo by nepoznal mezi nimi rozdíl, jen samotní upíři, kteří by slyšeli její srdce. To tlouklo velmi tiše, lehce, ale o to rychleji. V jejích žilách kolovala krev a celé její tělo se chovalo jako lidské. Jediné, co tomu odporovalo, byla její pokožka. Ta byla silná jako mramor, světlá, jen lehce narůžovělá a zuby, jenž byly ostré jako šípy. Ty potřebovala k lovení.

Nejenže musela mít lidské jídlo, ale jednou za čas si musela do žil přidat i krev, která nevznikala tak rychle a hojně jako u lidí. Její organismus byl stavěn na lidskou krev, ale naštěstí zjistili, že jí nevadí ani zvířecí. V tom si tenkrát oddychl její otec. Bál se, že by musela zabíjet lidi a nemusela by se s tím smířit. Proklínala by svou existenci a to on nechtěl.

Bella skutečně v letadle usnula a šťastně tak mohla ignorovat slizký pohled jednoho staršího muže, co seděl přes sedačku vedle.

Probudila se až chvíli před tím, než měla vystupovat v New Yorku. Tam si akorát přestoupila a pokračovala až do Seattlu.

Během letu ještě zavolala otci, který už byl dávno v Itálii a měl svou první audienci za sebou. Měl s nimi zůstat čtrnáct dní, aby ho dobře „přátelsky“ uvítali. Když to Bella slyšela poprvé jen si odfrkla a ušklíbla se. Nevěřila jim ani slovo. Byla na světě už přes sedmdesát let a něco málo o nich slyšela a jen málokdy se stalo, že to bylo nějaké milé slovo. I oni věděli, co si o nich ostatní myslí. Aro přece uměl číst myšlenky dotykem, ale naštěstí to neřešili. Líbilo se jim, když se jich každý obával a jen podporovali tyto pomluvy.

Právě proto se jí moc nelíbilo, že tam byl její otec sám. Nevěděla, co všechno od nich může čekat. Nikdy bez ní nejel a teď si z ničeho nic usmyslel, že ona půjde připravit nový dům, který už vybaven byl.

Rozloučili se až před Seattlem. Každý toho druhého varoval, aby byl hodný a dával na sebe pozor, a potom to jen položili.

Čekal ji ještě jeden poslední let do Port Angeles. I ten přetrpěla bez újmy a už jen jela vysokou rychlostí svým černým ferrari do města, kde měla bydlet. Je pravda, že se do toho auta příliš nevešlo, ale díky jejich skadovacímu umu, tam nasoukali všechno potřebné.

Jejich dům byl na jižní straně města více v lese. Dostávala se tam přes ošklivou zničenou cestu. Jestli tohle můj brouček přežije, tak už všechno. Zastavila před nádherným dřevěným srubem, který vypadal hodně moderně. Všechny jejich domy dělal její otec sám. Přeci jen už byl na světě dlouho a tak se pokaždé zabavil, když se někam přestěhoval. Na tomhle místě bydlel ještě před jejím narozením. I tady se živil jako právník, ale ne v té samé firmě v Seattlu. Ta po jeho odchodu zkrachovala.

Vystoupila z auta a jako první si ho prohlídla. Úplně celé bylo zablácené, ale naštěstí nebylo poškrábené. Úlevně vydechla a začala pomalu vykládat krabice. Zatímco upíři nevěděli, co je těžké, Bella si to uvědomovala, a proto si raději toho brala méně. Holt se projdu. Povzdychla si a začala věci odnášet do domu.

Když už měla vše vyndané a připravené na chodbě k rozbalení, našla si svůj půdní pokojík a svalila se na postel. Po celodenním letu byla úplně zmožená, tak si ani nevšimla, jak vlastně pokoj vypadal. Otec jí jen řekl, že to kdysi byl pokoj pro hosty, takže tam najde jen postel. Zbytek už je na ní.

Bella se probudila až druhý den v poledne. Nejdříve si našla v labyrintu beden tu svou s oblečením a potom i koupelnovou se šampóny. Poté vyrazila hledat koupelnu, aby se osprchovala. S potěšením zjistila, že jedny ze dveří v jejím novém pokoji vedou do soukromé, modré koupelničky.

Za půl hodiny vylezla jako vyměněná. Sešla dolů a povzdychla si při pohledu na krabice. Tak se do toho dáme. Začala brát jednu po druhé a vždy ji nejprve jen umístila do správného pokoje. To znamenalo, že měla za chvilku prošlý celý dům a už věděla, kde se co nachází.

S vybalováním začala u kuchyně. Začalo jí kručet v břiše a musela si tedy okamžitě dát jídlo. Neměla sebou nic velkého. Jen potraviny na jeden den. Ještě odpoledne musela jít nakoupit. Udělala si chleba s máslem, do kterého se s chutí zakousla, a šla pokračovat.

Jako další místnost udělala koupelnu. Otcův pokoj nechala být a jako perličku si šla udělat svůj vlastní pokoj. Tady bude práce. Vydechla a šla na to. Ale už po minutě si jen utrpeně stoupla doprostřed pokoje. Chtěla tu obří postel vyndat, vyprášet a trochu i spravit. Přeci jen byla trochu okousaná. Jenomže ta se ani nehla. Jako by se jí vysmívala.

Jen počkej! Rychle se otočila a běžela do budoucích garáží, které zatím stále sloužily jako stará úschovna. Chvilku se porozhlížela, ale pak její oči spatřily to, co hledaly a ona po tom nadšeně chňapla. Teď tě dostanu!

Vyběhla i s obrovskou sekyrou nahoru a pořádně se rozpřáhla, bojovně zakřičela, a potom už šlo slyšet jen praskání dřeva. Rychle ho nakouskovala na menší kusy a ty pak vynesla před dům. Třeba tátu přemluvím, abychom si něco opekli...

Vrátila se celá nadšená nahoru, ale teď zjistila jinou věc. Celý pokoj už byl prázdný a ona si neměla ani kam večer složit hlavu. Rychle se tedy převlíkla do něčeho hezčího a začala nákupy dříve, než plánovala.

Jela do nejbližšího většího města a jako první obchod zvolila nábytek. Vybrala si opravdu nádhernou postel s nebesy. Připomínala takovou princeznovskou a rozhodně nebyla nijak maličká. Sněhurka by mi mohla závidět. Lehce se usmála a zavolala na prodavače. Hned na to ještě vybrala psací stůl, stěnu s knihovnou, televizi, hifi věž a skříň. Vše bylo převážně ze dřeva a krásně ladilo do jejího pokoje.

Následně se přesunula ke kuchyňské lince. Obávala se, že ta původní už si toho taky hodně prožila. Jenomže tu nemohla vybrat bez otce, proto si jen povzdychla, vybrala si takovou, která by se jí líbila a šla ke koupelnám. Otcovu nechala být, ale tu svou zmodernizovala a to radikálně. Dokonce se hodlala sama pustit do přestavby velké vany na velký sprchový kout s vanou. Všechno by se do jejího auta nevešlo, a proto si ještě dohodla, kam jí to mají přivést a hlavně kdy. Hned na to si šla pro nějaké oblečení. Měla obrovskou skříň a byla by škoda, kdyby v ní nebylo něco nového.

Když už i tohle měla za sebou, šla na poslední bod seznamu – jídlo.

Jakmile odjížděla domů, usmívala se. To ji však přešlo, když uviděla obrovský náklaďák před domem. Jsem se rozšoupla.

Na konci dne, přesněji na začátku dne dalšího, se jen svalila na matraci v obýváku, který taky musel počkat na otcovu ruku, a usnula. Probudil ji až telefon. To volal její otec, jestli je všechno v pořádku, když se neozvala. Pak začalo mučení jménem přestavba nanovo.

V ten den už konečně dokončila svůj pokoj a mohla přejít na koupelnu a v ní vybourat starou vanu. Jen jí vrtalo hlavou, jestli už konečně najde nějakou zástrčku, aby si mohla nabít mobila zapnot vrtačku. Když volal její otec, tak se ho zeptala a on se smál.

„Zlato, když jsem ten dům stavěl, tak elektřina nebyla tak běžná,“ smál se.

„Ale co mobil a notebook?“ děsila se.

„Neboj, nějak to pak vyřešíme. Asi udělám menší přestavbu...“ uvažoval nahlas.

„To uděláš každopádně. Potřebujeme garáž. V jednom kuse tady prší a moje auto už je celé špinavé,“ stěžovala si.

„Však on to přežije,“ zakončil téma s úsměvem a dál se bavili jen o prkotinách. Jako například, kdy hodlá jít do školy.

„No, víš, tati,“ vymýšlela Bella výmluvu, „já bych s tím tak moc nespěchala. Ještě mě tu nikdo ani neviděl a při přijetí přece potřebuju podpis rodičů.“

„Jako bys' můj nedokázala napodobit,“ smál se.

„Přísahám, že než přijedeš, tak už budu zapsána na škole.“ Zdvihla slavnostně ukazováček, ačkoliv to nemohl vidět.

„Dobře, budu dělat, že ti věřím.“

„Díky, tati,“ ušklíbla se. „Kdy se vůbec vrátíš?“ zeptala se s neskrývanou nadějí.

„Podle dohody, nechtějí mě nějak pustit, i když jsem tady nepotřebný,“ povzdychl si hlas na druhém konci telefonu.

„Tak se tam měj hezky,“ rozloučila se.

„Ty taky a neboj. S tou elektřinou to nějak zařídím.“

„Jo, ahoj, mám tě ráda.“

„Já tebe taky.“ A položili to.

A mám po žížalkách, povzdychla si. Chvilku začala uvažovat, že by se přestěhovala do hotelu, než přijede její otec, ale v myšlenkách se upozorňovala, že by to nebylo fér. Šla si lehnout do postele a těsně před spaním, když si chtěla zapnout notebook a ten jí oznámil, že došla baterie, se rozhodla. Půjdu do školy a do hotelu!

Ráno si zabalila potřebné věci, nasedla do auta a nejprve začala hledat školu. Tam zašla jen do kanceláře a přihlásila, že nastoupí zítra. Obdržela nějaké papíry pro podepsání od otce a mohla jít. Na parkovišti se ještě rozhlídla, do jaké díry vlastně přijeli. Bylo tu jen jedno ucházející auto, povzdychla si a jela do Port Angeles do hotelu.

Nadšeně tátovi zavolala, jak to vykoumala. Ten se jí smál, že je strašně zhýčakaná tímto stoletím, ale nechal ji být. Jen jí popřál hodně štěstí ve škole.

Druhý den nastartovala autíčko a vyjela.

Do školy se dostala s předstihem, nejdříve navštívila kancelář, kam odevzdala ty papíry a vyzvedla si rozvrh, a mohla jít.

Nos měla zabořený v plánku školy, snažila se ho naučit navzpaměť, zhluboka se nadechla, protože byla rozčílená, že tomu nerozumí, ale zarazila se.

Upír? A ne jediný?

Rychle se rozhlídla kolem sebe a hledala nějakého nebezpečného červenookého tvora. Okamžitě zavrhla, že by volala otci. Chtěla být za hrdinku a celou školu od nich zachránit. Neuvědomovala si, že ona je jen poloviční a je tedy lehce zranitelná. Cítila jen vzrušení a oči jí plály. Nikde okolo ho však neviděla, tak jen šla na hodinu. Stopa byla čerstvá, ale i tak mohli už odejít s obětí...

Celou hodinu proseděla v naprostém pozoru. Měla štěstí, že ona musela dýchat, i když jí stačilo jen málo, ale i to pomohlo k faktu, že ostatním nepřišla jako socha, nýbrž jako člověk. Kluci na ni obdivně koukali, ale ona je naprosto ignorovala. Každý z nich v sobě sbíral odvahu, ale ona působila tajemným dojmem a hlas v hlavě jim našeptával, aby se jí báli. Ačkoliv byl velmi tichý, přesto stáli raději dál a pokaždé otázku, zda by s ním šla ven, spolkli a šli dál. Přisuzovali to malému sebevědomí.

Bella se nad tím už nepozastavovala, byla zvyklá, že vzbudí pozornost a že bude muset čelit dychtivým pohledům kluků, kteří si většinou stejně nic nezkusí. Šla pomalu chodbou dál a snažila se zjistit, kdo tu chodí po školních chodbách.

Po celý den se kýživého výsledku nedočkala, až ve školní jídelně zjistila, že tam je ta vůně upírů nejvíce cítit. Že by si šli pro svačinku? Ušklíbla se a šla dovnitř. Hned ve dveřích se zastavila a porozhlédla se po místnosti. Na úplném okraji je uviděla. Tak tyhle nepřeperu.

V nejvzdálenějším rohu místnosti sedělo 5 upírů. Tři kluci, jenž vypadali hrozivě a dvě dívky, se kterými by si i poradila. Jejich pohledy se okamžitě přesunuly na ni a ona se nervózně ošila. Měla menší hlad a její tvrdohlavost a důstojnost jí nedovolovaly, aby odešla. Vzala si tedy jídlo a dostatečně daleko si sedla. Cítila jejich zmatené pohledy a zákeřně se usmála. Jen hádejte.

Upíři u stolu byli hodně zmatení. Cítili z ní upíra, ale i člověka a slyšeli srdce. Na vlastní oči viděli krev pulsující v krční tepně, kterou si před tím schválně odkryla.

„Měli bychom se zeptat, co je zač,“ pronesla nádherná blondýnka a víc se přitulila ke svému příteli. Nevěděla, co od ní čekat, a proto z ní cítila nebezpečí.

„A to za ní příjdeš a zeptaš se, jestli nezná nějakého upíra, když je jím cítit?“ pronesl skepticky blonďák s jizvami po celém těle.

„To asi ne,“ připustila.

„Edwarde, na co myslí?“ zeptal se opět blonďák.

„Nevím, nic neslyším,“ zachmuřil se a začal ji propalovat pohledem. Ta se začala tiše smát. I ona je slyšela. Měla podobně dobrý sluch jako upíři.

„Neslyšíš?“ divil se.

„A já ji nevidím,“ povzdychla si černovlasá upírka.

„Nevidíš?“ zeptali se teď všichni.

To už Bella nechápala. Domyslela si, že jeden z nich umí číst myšlenky – nevěděla který, bála se na ně podívat -, ale nechápala, co znamená, že ji nevidí. To je slepá?

Nepatrně se na ně podívila a zjistila, že všichni se na ni dívají a zkoumají ji pohledem. Neví, že se nezírá na cizí lidi? Rychle se ale otočila zpět a dojedla své jídlo.

Potom se vydala na svou další hodinu. Odcházela mezi posledními a zjistila, že ve třídě už jeden upír je, vedle něj bylo místo a naštěstí i vedle jedné dívky. K ní si úlevně sedla a po očku sledovala toho vetřelce. Měl žluté oči, takže to vysvětlovalo, proč jsou na škole. Žili jako ona. Pod tričkem se mu vzpínaly nebezpečně a varovně se tvářící svaly a na tváři měl obezřetný výraz. Nebál se jí, ale nevěděl, co od ní mohl čekat.

Kdysi od svého otce slyšela, že na světě jsou ještě další takoví, jako oni – živící se zvířaty. Její otec nebyl první, kdo s touto „dietou“ začal. Přivedl ho na to jeho starý známý, tenkrát se mu ale jen vysmál a pokračoval s lidskou stravou. Naposledy o něm slyšel ještě před jejím narozením. To se jeho klan rozrostl o dva přírůstky, které proměnil.

O tak velké skupině nikdy neslyšela. Byla to jistě jedna z největších skupin. Už tři upíři byli hodně a jich bylo pět!

Na konci hodiny vyběhla ven a šla do auta. Pro dnešek škola skončila!

Na hotelu se ještě rozhodovala, jestli by to neměla říct otci, ale nechtěla ho zbytečně plašit. Zatím to vypadalo, že od nich nebezpečí nemá čekat.

Druhý den ráno se ale přesvědčila o opaku.

Poslušně zaparkovala na místě jako den předtím a otočila se dozadu, aby si vzala tašku. Ačkoliv všichni kolem ní nosily kabelky, tak ona zásadně preferovala baťohy. Za těch pár let už zjistila, že dva poprhu jsou lepší než jeden. Když se otočila, tak se na moment zarazila. Co tu, sakra, chtějí?

Přímo před jejím autem se pomalu procházeli ti upíři a šli směrem k ní. V hlavě se rozhodovala, jestli má rychle utéct, nebo na ně počkat. Bála se jich, to si musela připustit, ale nedovolila si chabě pláchnout.

Vystoupila.

„Ahoj, ty budeš Isabella, že?“ zeptala se ta malá, černovlasá.

„Jo, jsem, a ty?“ odpověděla jí sekaně.

„Já jsem Alice Cullenová.“ Napřáhla ruku. Periferním viděním si všimla, že se na ně všichni dívají.

Bella tušila, o co té Alice jde. Normálnímu člověku by svou ruku nepodala, aby si nevšiml teplotního rozdílu. Toho hodlala využít. Stiskla ji. „Nemáš tu ruku nějak ledovou?“ zeptala se náhle se zájmem. Upírka se ušklíbla.

„To spíš ty jsi strašně teplá,“ odporovala.

„Asi... Co byste rádi?“ zeptala se na to, co jí celou dobu vrtalo hlavou.

„Jen se zeptat, kdo je tvůj otec, znáš se nám povědomá,“ řekl tentokrát blonďák, co měl kolem ní obtočenou ruku.

„Můj táta je Charlie. Pracuje v Seattlu jako právník,“ řekla vlastně pravdu.

„Počkej! Charlie Swan?“ podivil se chlapec se zrzavými vlasy. Podle Belliných slov, to byl „kus“.

„Eh... jo, to je on.“ Začala se cítit nervózní. Co když její táta kdysi něco provedl a oni se teď pomstí na ní? Ale to je hloupost, táta nepřátele nemá. „Odkud ho znáte?“ zeptala se pro jistotu.

„A kdo jsi tedy ty.“ Ukázal na ni prstem a ignoroval její otázku.

Naštvalo ji to. „Já jsem Isabella, ale to vy víte,“ zvýšila hlas a probodávala ho pohledem. Očividně byl překvapený, to celá jeho rodina.

„Tak jsem to nemyslel,“ naštval se i on. Fakt, že jí nemohl číst myšlenky, ho dráždil a nepomáhalo moc, když odsekávala. „Ty víš, kdo jsme. Takže kdo jsi ty!“

„Do toho ti nic není,“ urazila se a naštvaně odešla. Za sebou ještě slyšela nadávky na toho kluka.

„Co jsi to udělal?“ zeptala se Edwarda Alice.

„Extrémně mě vytočila,“ zamumlal naštvaně a otočil se za ní. Viděl její odcházející záda a měl chuť jí něco provést, naštěstí se udržel, jeho vychování mu to nedovolovalo.

„Edwarde, kdo je ten Charlie?“ zeptala se blonďatá upírka.

„Jeden starý známý Carlislea, Rose. Viděl jsem ho jen jednou, čerstvě po mé přeměně,“ odpověděl jí nezúčastněně. „Živil se lidskou krví a Carlisle říkal, že se ho jednou snažil přemluvit na zvířecí, ale vysmál se mu.“

„A kdo byla ona?“ Ukázala směrem ke škole.

„To netuším. Nějaký divný člověk. Musí o nás vědět, ale je zvláštní. Kdyby jí netlouklo srdce, tak bych si myslel, že je upír.

„Neměli bychom to Carlisleovi říct? Třeba o ní něco ví,“ navrhl černovlasý upír, který vypadal jako bodyguard od nějakého klubu.

„Jo, pojedeme za ním, ale ona se mi nelíbí,“ varoval ještě Edward a už společně nasedali do jeho auta.

Belle se naštvání proměnilo v radost, když zjistila, že ve škole už nejsou. Určitě jsem jim nasadila brouka do hlavy.

U Cullenů doma se mezitím dohadovali, co může být zač. Jejich otec – Carlisle – netušil, jestli může být něco mezi upírem a člověkem. Vzbuzovala v něm zvědavost a touhu ji poznat. Edward byl jen stále naštvaný. A to jen proto, že vyhrála jejich slovní válku.

„Edwarde, je to jen malá holka, to ti to tak vadí?“ smála se mu Rosalie.

„Vadí mi ona, neznáme ji, zná naše tajemství a ještě se nám vysmívá,“ řekl dotčeně.

„Jak můžeš vědět, že se nám vysmívá?“ Rose se snažila schovat její tichý smích.

„Určitě se vysmívá!“ zamumlal tiše.

Alice najednou vyprskla smíchy. „Myslím... Myslím,“ smála se, „že nám od ní nic nehrozí.“

„Proč?“ zeptali se všichni až na Edwarda. Ten si ji podezřivě měřil.

„Alice, co skrýváš?“ zeptal se potichu a výhružně.

„To je tajemství,“ zakřenila se nevinně a dál se tiše smála. On to nechal plavat, stejně by to z ní nedostal.

Druhý den už šli do školy opět všichni. Bella měla za sebou hovor s otcem, kde se rozhodovala, jestli mu to říct, nebo ne. To jejich příjmení se jí zdálo podezřelé a nějak známé, ale za boha si nemohla vzpomenout, kde ho jen slyšela.

Cullenovi naproti tomu jeli vesele. Carlisle je ubezpečil, že by je Charlie nijak nenapadl a že pravděpodobně o nich ani neví, jinak by ho navštívil.

Škola probíhala celý týden tak, že se všichni ignorovali až na Bellu a Edwarda, který, když se potkali, po sobě házeli obezřetný a výhružný pohledy. Alice se tomu všemu jen smála. Však vy jednou skončíte spolu!

Čas ubýhal jako voda a nastal den, kdy si musela Bella zpakovat věci z hotelu a jít přivítat svého otce na letiště.

Nadšeně ho vítala a potom jeli oba zpět do jejich chaloupky. Charlie se na to podíval a zjistil, co je potřeba udělat. Nejprve musel začít elktřinou. Bella se nabídla, že by mu i pomohla.

„Tobě se nechce do školy, co?“ zeptal se s úsměvem.

„Ani trochu,“ přisvědčila. Charlie tedy svolil. Jeli nakoupit potřebné dráty a pustili se do díla. K večeru si ale všiml, že Bella dýchá víc, než normálně. Automaticky z toho vyvodil příčinu.

„Bells, kdy jsi byla naposledu na lovu?“ Přimhouřil oči.

„Ehm... Myslím, že ještě před odjezdem do Forks,“ snažila si vzpomenout.

„Bello! Víš, že na lov musíš chodit,“ napomínal ji.

„Jo, já vím. Jen jsem necítila potřebu.“

„Tak pojď, dáme si pauzu a ty pak půjdeš spát.“ Vyrazili.

Charlie hlouběji v lese cítil nepatrnou vůni neznámého upíra. Byla už slabá, takže tudy musel jen někdo procházet, ale i tak se o Bellu bál. Byla tvrdohlavá a ještě by s ním chtěla bojovat, ačkoliv neměla proti upírovi šanci.

Když dorazili domů, přihodil polínko do ohně. Už se začalo ochlazovat a i když on necítil chlad vůbec a Bella jen ten největší, milovali vůni krbu a zvuk praskajícího dřeva, které prohrávalo svůj boj nad ohněm.

Posadili se ještě před ním a chvilku mlčeli. Rozhodla se, že je teď ten nejlepší čas, kdy mu o Cullenech povědět.

„Tati?“ začala potichu.

„Ano?“ Usmál se.

„Neříká ti něco jméno Cullen?“ začala podle ní s nevinnou otázkou.

„Ale jistěže. Copak si nepamatuješ? Říkal jsem ti o nich, když jsi byla mladší. Carlisle byl první z nás, kdo se začal živit zvířecí krví,“ zavzpomínal.

„Ale neříkal jsi, že jsou jen tři?“

„Jistě, ale mohli už se dávno rozrůst. Ty o nich snad něco víš?“ trefil správnou otázku.

„Tak nějak se hodně rozrostli a navštěvují místní školu,“ vysvětlila tiše.

„Bello! Neříkal jsem ti, abys mi vše podstatné řekla? A tohle je hodně podstatné! Co kdyby to nebyli jen Culleni, ale někdo nebezpečný?“ rozlobil se.

„Ale oni nejsou nebezpeční a navíc s nimi ani nemluvím, nehrozí mi nebezpečí,“ uklidňovala ho.

„A to ti řekl kdo, že ti nehrozí nebezpečí. Myslím, že ty na to nejsi zrovna ten správný člověk, abys to posoudila!“

„Tati, nic se nestalo,“ snažila se ho uklidnit, ale moc to nepomáhalo. Chvilku mlčel, ale pak si jen povzdychl. Co s ní mám dělat.

„A Carlisle s Esme byli taky ve škole?“ začal se smát. „To bych chtěl vidět.“

„Ne, ti tam nebyli. Jen ostatní.“

„Ostatní?“ divil se. „Kdo všechno je s nimi? Vím jen o Edwardovi.“

O něm vím taky! „Jo, Edward s nimi je, pak jsou tam ještě dvě holky a dva kluci. Asi spolu chodí,“ ušklíbla se.

„A Edward nikoho nemá? Chudák, to byl vždycky tak hodný kluk.“

„Jo, to tak,“ odfrkla si.

„Ale copak. Něco ti provedl?“ zeptal se s úsměvem.

„Je to naprostej hulvát. Věčně mě chce zabít pohledem. On mě prostě nemůže ignorovat. Ne, on po mně musí házet naštvaný pohledy,“ stěžovala si zapáleně.

Smál se. „Bello, běž už spát.“ Když vstávala stále se usmíval. „A ještě něco.“ Otočila se. „Jsem ještě moc mladý na dědečka,“ křenil se.

„S ním ani za zlatý prase!“ urazila se a vypochodovala do vlastního pokoje, svalila se do své postele a jen se naštvaně mračila. Co si to o mně myslí? S Edwardem? Nikdy! On je takový... hlupák!

U Cullenů doma se mezitím šířila Aliceina vize tichou poštou. Edward byl sám na lovu, protože se naštval, když ho začala i Esme přemlouvat k tomu, aby byl na ni milejší, že mu nic neprovedla.

„Myslím,“ začala Alice po nedlouhém přemlouvání, „ale ne, že si to v myšlenkách budete opakovat!“ varovala. „Myslím, že nám Edward brzy odejde.“ Usmívala se.

„Cože?“ zděsila se Esme. „Proč?“

„Edward se zamiloval, ale nechce si to připustit. On se vrátí, ale budou chtít být s Bellou chvilku o samotě. Viděla jsem vizi, kdy nám a ještě nějakýmu upírovi oznamovali, že by chtěli být chvíli sami.“

„Bella... To je ta dívka, co ji nemá rád?“ zeptal se Carlisle.

„To je přesně ona. Ale strašně se k sobě hodí. Velmi je to k sobě táhne a brání se tím, že se tváří, jako kdyby toho druhého chtěli zabít,“ hihňala se.

„A kdy se to stane?“ zeptala se Esme.

„To netuším, ale bude to brzy. Za oknem jsem viděla sníh a sněžit začne už v listopadu za měsíc.“

„Tak i Edward...“ zasnila se jeho adoptivní matka.

„Bello! Vstávej. Hádej, kam dneska pojedeme,“ začal bláznit její otec.

„Jen doufám, že ne do školy,“ mumlala ještě v polospánku. Večer usnula pozdě, nejprve vyčerpala všechny nadávky, jaké znala, a počastovala s nimi Edwarda.

„Ne, do školy ne. Ale volal jsem do nemocnice.“ V ten moment si získal kousek její pozornosti. „A mluvil jsem s Carlisleem. Za chvíli bude poledne a máme za ním přijet,“ radoval se.

„Tak se mnou nepočítej. Já tam nejdu!“ varovala ho už plně probuzená.

„Ale pojedeš, mladá dámo. Chci jim představit svou dceru, takže se mnou prostě pojedeš!“

„Ale Cullenovi mě už znají,“ vymlouvala se.

„Sama jsi říkala, že jsi ještě Carlislea a Esme nikdy neviděla,“ připomněl jí.

Zatvářila se otráveně. „Dobře, ale pojedu vlastním autem,“ vyhrkla rychle.

„Jeď si čím chceš.“ A odešel. Smál se celou dobu jako naprostý blázen, jen Bella už vymýšlela svůj záludný plán.

Po celou dobu příprav se tvářila neuvěřitelně otráveně a dávala tak najevo, že se opravdu netěší. Vyrazili pět minut po dvanácté. Měli tam být kolem čtvrt na jednu.

Bella jela celou dobu za ním, ale když odbočoval na nějakou lesní cestu, jela stále rovně a nadšeně se u toho usmívala. Dorazila až na nějaké lesní parkoviště. Chvilku se rozhodovala, jestli má jít pěšky po lesní cestě, ale tam by ji hledal hned a bude víc překvapený, když ji ucítí, jak šla někam jinam do lesa.

U Cullenů byl blázinec. Carlisle s Esme se velmi těšili na starého přítele a až poznají budoucí ženu jejich syna. Ani si nevšimli, že se Edward vypařil do svého pokoje. Uviděla ho až Esme, jak utíká někam do lesa. Chtěla za ním okamžitě jít a přinutit ho, aby šel zpět, ale Alice jí vstoupila do cesty.

„Nech ho jít. On se s půlkou návštěvy setká,“ zašeptala s úsměvem. Esme pochopila a nadšeně odešla.

Za chvilku přijel i Charlie s naštvaným pohledem. Už vymýšlel, co by jí mohl zakázat a jaké kázání jí udělí. Jeho obličej se ale rozzářil hned, jak uviděl Carlislea ve dveřích. Nadšeně se objali a poplácali po zádech.

„Carlisle.“

„Charlie.“ Oba se usmívali.

„Je mi to líto, ale Bella...“ začal.

„Neměj obavy. Všechno víme. Alice má dar. Stejně nám utekl i Edward.“ Zatáhl ho dovnitř do domu a tam mu všechno o těch dvou pověděl.

„A proč jsi vlastně začal pít zvířecí krev? Pamatuji si, že jsi byl zásadně proti tomu,“ smál se.

„To víš. Zamiloval jsem se do člověka a mám s ní dítě...“ začal a vyprávěl mu celý jeho život. Stejně tak mu Cullenovi řekli i ten jejich.

Edward běžel až na louku, kterou během minulého týdne našel. To musel od nich na chvíli odejít, protože si povídali o Belle a on jí měl až po krk. Ležel klidně na zádech a stejně jako minule, i dnes měl v hlavě jen její tvář. Zatnul pěsti a naštvaně si vydechl. Já se jí nezbavím!

Bella mezitím šla lesem. Jen pomalu bloudila a ani netušila, kam ji nohy nesou. Zastavila se až na kraji nádherné louky. Zatajil se jí dech, který ale vypustila, když si všimla, kdo leží uprostřed. Ten to uslyšel a zvědavě zvedl hlavu.

„Kde máš trpaslíky, Sněhurko?“ zeptala se stoupou ironie.

„Koho tím myslíš.“ Oba se už začali tvářit naštvaně. Ani si neuvědomovali, že spolu mluví teprve po druhé.

„Tebe a tvou povedenou rodinku,“ vysvětlila a popošla trochu dopředu.

„Tak ti se vás nemůžou dočkat.“ Podíval se na ni. „Jako by bylo na co čekat,“ odfrkl si.

Naštvaně k němu přistoupila. „Chtěl si snad tím něco říct?“ Probodávala ho pohledem.

„Vůbec nic,“ odsekl. „A co tu děláš ty? Neměla by jsi být se svým tatínkem u nás?“

„Nestála jsem o to, tě znovu vidět,“ ušklíbla se.

„Nepovedlo se,“ vysmál se jí.

Chtěla po něm skočit, ale nepovedlo se jí a ona spadla přímo na něj. Narazila na jeho tvrdou hruď a trochu sykla bolestí.

„Stalo se ti něco?“ zeptal se a v jeho očích uviděla něco, co by tam nikdy nečekala. Starost o ni.

„Ne, nic.“ Slezla z něj a dala si kolena pod bradu. Chvíli bylo ticho, ale později se začalo ozývat pobavené hýkání.

„Nás osud musí nesnášet,“ smál se Edward. Stále ležel na zemi a jen nevěříčně kroutil hlavou.

„Proč myslíš?“ zeptala se.

„Oba dva utečeme, abychom spolu nemuseli být v jedné místnosti, a potkáme se tady. Mohli jsme jít každý kamkoliv, ale my musíme skončit zrovna na jednom místě,“ vysvětlil stále nevěříčně.

„Jo,“ ušklíbla se. „Nenávidí nás.“

Chvilku bylo ticho. Takové to kýživé, kdy se čeká jen na to, co pronese ten druhý. Oba dva už se nadechovali, ale Edward byl rychlejší, tak jen tiše opět vydechla.

„Proč my se vlastně nesnášíme?“ zeptal se.

„Právě jsem se chtěla zeptat na to samé.“ Usmála se.

„Nevyvěsíme bílou vlajku a nezačneme odznova?“ navrhl.

„Beru, ale nesmí se to dozvědět táta. Myslí si, že snad s tebou něco mám,“ smála se.

„Beru, ani má rodina. Ty zase jsou takoví moc usměvavý, když padne tvoje jméno. V myšlenkách se jen divně smějí a myslí na mě,“ zamyslel se.

„Ty teda vážně umíš číst myšlenky?“

„Umím, ale u tebe mi to nejde.“

„To ani Arovi. Zkoušel to už mockrát,“ ušklíbla se.

Zděsil se. „Ty jsi byla u Volturiů?“

„Několikrát. Chtějí mě furt kontrolovat... Jen protože jsem jediná na světě...“

Začali si povídat. Edward se dozvěděl všechno o ní a ona zase o něm. K večeru už jí padala hlava a měla bolavé tváře od toho, jak se smála.

„Měla bych jít spát.“ Zívla a bezmyšlenkovitě položila hlavu na jeho rameno. Objal ji kolem ramen a pohladil ji.

„Kde máš auto? Já tě tam odvezu,“ navrhl potichu.

„Je dole na parkovišti u nějaké lesní cesty.“ Začala se zvedat. Vstal taky, ale hned na to ji vzal do náruče. Překvapeně se na něj podívala.

„Vím, kde to je. Můžeš spát.“ Políbil ji na čelo a ona se s úsměvem chytla kolem jeho krku a zavřela poslušně oči.

Rozběhl se svou rychlostí k místu, kde měla parkovat. Našel ho hned. Ještě stále byla ve vzduchu její vůně, po které šel. Zastavil až před autem.

„Kde máš klíčky?“ zašeptal.

„V kapse, pusť mě na zem,“ řekla rozespale a promnula si oči. Opatrně ji položil, ale pro jistotu ji chytl kolem pasu.

Po menším handrkování, kdo bude řídit, si Edward sedl za volant a společně s ní vyjel. Vysvětlila mu cestu k jejich domu. Naštěstí to tam znal, takže mohla v klidu spát.

Po chvilce se na ní podíval a uviděl, jak se snaží udržet oči otevřené. Usmál se. „Pojď ke mně.“ Poslechla a lehla si mu na rameno. Lehce ji objal. „Teď spi,“ zašeptal.

K jejímu domu přijeli po chvilce, ale ona už spala. Opatrně ji vzal do náruče a nesl ji dovnitř. Překvapením se zastavil, když mu neotevřel Charlie, ale jeho sestra Alice.

„Co tu děláš?“ zašeptal.

„Pomáháme Charliemu s domem. Zmínil se u nás a já, Rose a Esme jsme mu sem vlezli. Teda, on o tom ví, ale je stále u nás doma. Asi bys' ji tam měl taky odnést. Tady bude hluk,“ mluvila a kývala přitom hlavou.

Poslechl ji a položil ji zpět. „Kde bude spát?“ zeptal se s pohledem na Bellu.

„U tebe, kde jinde.“ Usmála se Alice.

Kde jinde. Edward protočil oči, otočil se tedy a šel opět za volant.

„Edwarde, v noci poslouchej,“ varovala ho a se smíchem utekla do domu. Ten nepochopil, co myslela, ale lepší bylo neřešit ji a rozjel se k nim domů.

Doma našel všechny upíry mužského pohlaví na sedačce, jak si povídají. Charlie chtěl vstát a Bellu si převzít, ale nejen, že se ho pevně držela, taky ho uklidnil, že tohle zvládne.

Uložil Bellu k sobě na koženou sedačku a přikryl ji. Když odcházel, uslyšel, jak tiše zašeptala jeho jméno. Tohle tedy Alice myslela!

Ani ho nenapadlo to, že by Alice neměla vidět její budoucnost, a tedy ani vědět, že bude mluvit ze spaní.

Sešel dolů.

„Tak co, Edwarde, už jste se usmířili?“ smál se jeho bratr Emmett.

„Ne, jen jsme vyhlásili příměří.“ Měl chuť na něj vypláznout jazyk, ale ovládl se.

„Nevypadalo to tak, když jsi ji nesl,“ řehtal se tentokrát Jasper. „Myslel jsem, že se mi srdce rozbuší, jak to z vás plálo.“ Nepřestal ani potom, co dostal ovladačem, který po něm Edward hodil.

Carlisle dal mezitím Charliemu znamení, že se půjdou projít ven. Mezi dveřmi si ještě ale špitli, že by je nikdy nenapadlo, že by mohli být příbuzní.

Ráno se Bella probudila v neznámém pokoji a rozhlížela se kolem. Naposledy si pamatovala, jak jela domů s Edwardem. Já věděla, že mu nemám věřit. Bůh ví, kam mě unesl, lamentovala v duchu.

Dveře se ale náhle otevřely a v nich stál Edward s podnosem.

„Dobré ráno, Sněhurko,“ pozdravil ji jmémen, jakým počastovala včera ona jeho. Položil jí podnos na nohy a sedl si vedle ní. Podívala se na jídlo, které jí přinesl a zvedla do vzduchu červeného jablko.

„Chceš mě otrávit?“ Usmála se.

„Chvilku mě to napadlo, ale Charlie by asi nebyl rád,“ smál se.

„Kde to vůbec jsem?“ zeptala se.

„U mě v pokoji. Chtěl jsem tě odvést k vám, ale tam teď vládne Alice a Rose, takže by ses moc neprospala,“ vysvětlil jí.

„A kde je táta?“

„Před chvilkou odjel jim pomoct a zkontrolovat je. Jel s ním i Carlisle. Já mám za úkol se o tebe starat.“

„To tě musí těšit, co?“ řekla sarkaticky.

„Těší mě to,“ připustil. „Líbí se mi být s tebou,“ svěřil se potichu a díval se jí do očí. Ta se v nich propadala a lehce se k němu předklonila.

I on se k ní přibližovat a oboum se zatajil dech. Belle se ještě rozbušilo srdce a jemně pootevřela rty. Edward se však vzpamatoval, což pro něj nebylo lehké - nechtíc ho sváděla. Když byla jen kousek od něj, dal jí do pusy jablko a políbil ji rošťácky na nos.

„Měla by ses najíst.“ Usmál se a vstal z postele. „Alice ti sem přivezla nějaké oblečení. Je na židli. Čekám tě dole,“ zavolal, a pak už jen zavřel dveře.

Bella za ním stále koukala v puse skouslé jablko a nechápala. Málem se políbila se svým nepřítelem, bývalým nepřítelem.

Jakmile dojedla a oblékla se, sešla dolů, kde seděl Edward u televize a dohadoval se s Emmettem. Naštvaně ho práskl do zad a chtěl odejít, když si všiml Belly, zasekl se.

„Já už raději pojedu domů je zkontrolovat,“ pronesla potichu.

„To raději běž, ale Edwarda vem s sebou,“ křenil se Emmett. Zmiňovaný se na něj otočil a probodl ho naštvaným pohledem, který sliboval, že to ještě bude mít dohru.

„Klidně, pokud chce,“ odpověděla mu. Edward přikývl, ale jel vlastním autem.

V jejich domě vládl naprostý blázinec a chaos. Všude bylo zaprášeno a všude se válely kabely. Bella se před tím zarazila a nepoznávala to tu. Edward k ní přišel a zlehka ji objal kolem pasu.

„Já říkal, že tu teď vládnou ty dvě a ty se s tím nepářou,“ špitl jí do ucha.

„Asi bychom se měli klidit, pokud nechceme být taky zaměstnaní,“ pošeptala mu, když uviděla pobíhajícího Carlislea.

„Jo,“ smál se a táhnul ji ven. Okamžitě zamítl její protesty, že by jela vlastním autem a mířil s ní ke svému.

„Kam jedeme?“ zeptala se po chvilce, když mířili z města.

„Na jedno místo odtud. Je tam pěkně,“ uklidnil ji.

Zastavili se až před nějakým srázem. Skutečně to tu bylo hezké. Stromy svítily všemi barvami a nedaleký potůček jim zpíval tiché písně.

„Páni,“ vydechla a opatrně se přiblížila ke srázu.

„Počkej, ať nespadneš.“ Přišel rychle k ní a přitulil si ji k boku.

„Neboj, jsem opatrná.“ Otočila se čelem k němu a pohladila ho spontánně po tváři.

„Víš, že jsem se do tebe asi zamiloval?“ Usmál se.

„Jen asi?“

„Určitě,“ zašeptal a přibližoval se k polibku. Tentokrát se nemusela bát, žádné jablko v blízkosti nebylo. Jemně spojili své rty a oddávali se tomu druhému.

„Taky tě asi miluju,“ vydechla s úsměvem, když se odtrhli, a dívala se mu do očí.

„Víš, že můžu umřít?“ zeptala se pro jistotu při pohledu dolů.

„Nedovolil bych, aby se ti něco stalo,“ ujistil ji a víc ji k sobě přimkl. „Je to jako bungee jumping, ale bez lana.“ Usmál se.

„Já radši to lano,“ špitla a trochu se začala klepat strachy.

„Budu tě chytat.“ Pustil ji a drželi se jen za jednu ruku. „Půjdeme?“ Připravil se k rozeběhu.

„Ještě před mou smrtí ti chci říct, že tě miluju, ale jestli to přežiju, tak to dole odvolám,“ varovala ho.

„Budu dělat všechno možné, abych tě získal zase zpátky. Pojď.“ Zatahal ji. Ta se podvolila a společně vyběhli a skočili s útesu.

„Miluju tě!“ zakřičeli ještě oba společně, když vyskočili.