Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Každá pohádka jednou končí, tahle konec nemá! 1. ze 3

24.06.2010 (15:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2891×

Každá pohádka jednou končí, tahle konec nemá!

JACK ROZPAROVAČ

Píše se rok 1888 Londýnskými ulicemi se potuluje masový vrah, kterého nazývají Jack Rozparovač. Já jsem Isabella Swan, ale nikdo mě neosloví jinak než „Sladká Merry“.

Byl to večer jako každý jiný, stála jsem na ulici a vyhlížela zákazníka. Přestože mi je pouhých 16 let, už jsem ztratila rodiče a mým domovem je studená, temná ulice, hospoda a sem tam i nějaký byt. Celým městem se nese strach, všichni se bojí. Nikdo po západu slunce nevychází ven, tedy myslím ženy, dívky a děti obávají se o svoje životy a životy svých blízkých. O mne se ale nikdo nebojí, já nemám na světě nikoho. Moje matka zemřela při porodu mojí sestřičky, která se narodila mrtvá, a otec se uchlastal k smrti…

xxx

Dívka, která stojí na chodníku a vyhlíží zákazníka a myslí si, že je jen malou tečkou ve vesmíru, neví, že ji už delší dobu pozorují dva muži. Každý z jiného úhlu, z jiné ulice, z jiné skrýše. Jeden neví o druhém. První s úmyslem si ji odvést ne svůj hrad, protože ji neodvolatelně miluje. Druhý s chtíčem rozpárání jejího těla. Dívka nevidí ani jednoho, nejsou z jejího místa vidět a vědí to. Jsou dobře skryti, jeden však hodlá své skrytí odhalit a za rohem, v podchodu, jí podříznouti hrdlo a vykuchati orgány. Až teď si ten druhý muž všiml cizích myšlenek ve své hlavě.

Mohl si detailně přečíst vrahův plán, jak nalákat jeho milovanou na možnost získání nějakého výdělku na jídlo a šatstvo. Vrah se rozhodl! Vyrazil přiopilým krokem k Belle, neměl v sobě ani kapku, ale věděl, že tyhle holky jdou spíš s opilým a většinou ho okradou.

Isabella tuhle práci nenáviděla, provozovala ji už od 13 let, to bylo dost času na naučení se různých fíglů. Už dávno zapomněla na to, že by její „poprvé“ mohlo být krásné. Opak byl pravdou. Opilý, tlustý, smrdutý, chlípný lump ji zbil do krve a hrubě si ji tenkrát několikrát vzal. Isabella si na takové jednání za ty roky již zvykla – žádná něha. Každý přišel, užil si, zaplatil (pro něj zanedbatelnou částku) a odešel.

Když Isabella spatřila přiopilého chlapíka, usmála se. Měla krásný úsměv a zdravé zuby. Její černo-modré šaty, teď již trochu otrhané, jí splývaly podél štíhlého těla. Vpředu sukně vykasaná nad kolena, síťované punčochy, podvazek, boty na vysokém podpatku a ruce schované do černých roztrhaných rukaviček. Ještě stále se Isabella držela na špici této práce, byla jednou z nejkrásnějších a nejvyužívanějších společnic.

„Tak za kolik?“ Začal muž bez pozdravu, jako by Bella byla věc. Bella se usmála ještě víc.

„Za 5 ₤,“ odpověděla pouze, muž jí obmotal ruku kolem pasu a vedl ji k podchodu.

Když tuto scénu viděl tajemný zamilovaný muž, zvedla se v něm vlna zuřivosti. Věděl, že Isabella dnes má zemřít rukou Rozparovače, musel tedy přemýšlet rychle…

xxx

Usmála jsem se ještě víc, když se mě ten muž zeptal. Teď mě vedl temnou uličkou ke mně známému podchodu. Nikdo tudy nechodí a zákazníků jsem tu již měla pěknou řádku.

„Víte, že jste krásná mladá dívka?“ zeptal se mě muž. Zachichotala jsem se.

„Ano, ale omlouvám se, se zákazníky se moc nevybavuji,“ odpověděla jsem mu a šla dál.

„Bojíš se smrti?“ Na co se to ptá? „Ne? Měla bys!“ V tu chvíli mi to došlo – Jack. Uslyšela jsem otevření břitvy a vykřikla. Stála jsem od něho na 2 metry, zády a neměla kam utéct.

xxx

Její výkřik mě utvrdil v mém rozhodnutí. Během vteřiny jsem stál za Jackem. Dívka ležela na zemi, ale krev jsem necítil – zřejmě omdlela. Jack si mě nemohl všimnout a přistoupil k dívce, aby ji zabil. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí, musel jsem ji zachránit.

Odstrčil jsem Jacka od ní, narazil do zdi, ale jen se oklepal a chtěl mě bodnout břitvou, ta se mu zlomila a v očích se mu objevil strach. Zasmál jsem se a vrčel. Dívka stále ležela v mdlobách na chladné zemi a já měl čas ho beze svědků zabít.

„Tak co, Jacku, bojíš se smrti?“ zeptal jsem se. Celý jeho rozhovor s dívkou jsem slyšel.

„Kdo jsi?“

„Pokaždé stejná otázka, odpověď najdeš za okamžik, teď mi odpověz ty!“ Už jsem ho chtěl zabít, hned a bez otázek.

„Ne, nebojím! Já jsem smrt!“ Tahle odpověď mě celkem pobavila. Moje osté zuby snadno prořízly jeho hrdlo a mně do těla vtékala ta životodárná tekutina.

Jeho mrtvé tělo se svezlo na chladnou zem a já jsem ho tam nechal. Dívku jsem zabalil do svého kabátu, byla promrzlá a navíc se na Londýn začal snášet déšť a zvedl ji do náruče, pomalým krokem jsem došel do kočáru a řekl kočímu kam. Ten ne mně vyvalil oči: Sranda? On si nese Sladkou Merry na svoje panství za městem??? To je vážně vtip, že ano? Pomyslil si, ale rozjel se.

Jeli jsme dlouho a dívka se i přes moje pokusy neprobrala. U hradu jsem ji opět vzal do náruče a kočímu zaplatil. Odnesl jsem ji do jedné z komnat, sundal jí šaty (nechal ji jen kombiné a punčochy) a přikryl ji, jak jen to šlo.

xxx

Zatím, co dívka ležela v šoku v obrovské posteli, chlapec si nebyl jistý, jak se k němu dívka zachová. Temný hrad, uvnitř jen jedna osoba a zima. Chlapec se snažil hrad co nejvíce osvětlit svícemi, snažil se ho zútulnit, aby se neprobrala do temnoty. On nemohl roztáhnout tmavé závěsy, které byly jindy roztažené, dnes ne, dnes svítilo slunce. Poznala by, kdo je, co je. Dívka se probrala k ránu a chlapec seděl u její postele.

xxx

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se a střetla se s pohledem anděla, jen jeho oči byly zvláštní, byly rudé. „Jsem v pekle, či co?“

„Ne, jste na mém hradě,“ odpověděl muž.

„Nebudu obtěžovat, hned odejdu, děkuji za záchranu života. Nechci vám zkazit zajisté výbornou pověst,“ řekla jsem a stavěla se na nohy.

„Slečno, zpět do Londýna se jen tak nedostanete. Navíc, jsem rád, že tu nejsem sám.“

„Pane, přece si nebudete špinit dům pouliční holkou, co se prodává za 5₤,“ stála jsem si na svém.

„Tak se alespoň najezte a vezměte si jedny z šatů, co jsou v almaře. Prosím,“ přesvědčoval mě muž.

„Dobře, ale pak odcházím, nechci přidělávat starosti, kterých máte zajisté dost sám.“

„Ano, takže se uvidíme dole. Vyjdete z pokoje, po schodech dolů a doprava.“

xxx

Muž odešel a začal dívce připravovat snídani. Dívka si oblékla jedny z šatů a rozčesala vlasy. Zřejmě ji bolela hlava, protože si držela čelo, a když vycházela ze dveří ke schodům, motaly se jí nohy. Šaty vykasané nad kolena, stejné punčochy a rukavice. Boty na podpatku a zrádné schody. Zakopla a dole chlapec slyšel jen rány, jak dívka padala ze schodů. Byl u ní během chvilinky, dívka ležela pod schody a stěží dýchala.

Muž ji opatrně odnesl zpět do postele a zavolal pro doktora, kterého velmi dobře znal. Doktor přijel během pár hodin a chlapec na dívce nezpozoroval zhoršení ani zlepšení.

„Ahoj Edwarde, proč jsi pro mě poslal?“ zeptal se lékař a všiml si rudých očí, povzdechl si.

„Carlisle, prosím,“ řekl jen Edward a vyběhl do jejího pokoje. „Spadla ze schodů.“

„Ty jsi měl děvku?“ zeptal se Carlisle a Edward jen zakroutil hlavou.

„Copak záleží na tom, kdo potřebuje pomoci? Každý má právo žít, ale jestli vadí její smůla v životě, tak já to vyřeším jinak!“

Carlisle Isabellu prohlédl. Měla mnohočetné zlomeniny, podlitiny a otřes mozku. Až teď si Edward všiml, že neslyší její myšlenky. Seděl u ní noc i den. Pozoroval její neklidný spánek, prohlížel si ji a miloval ji víc a víc.

xxx

„Nedokážu si představit, že by teď odešla,“ řekl jsem si pro sebe na hlas a dál pozoroval její, pravidelně se zvedající, hrudník. Měla by se každou minutu probudit. Doufám, že ji přesvědčím. Víčka se jí zachvěla, párkrát zamrkala a zaostřila na mě své čokoládové oči.

„To je dobře, že jste se mi už probrala. Spíte už 3 dny. Máte několik zlomenin a byl bych rád, kdybych vám mohl poskytnout azyl, alespoň dokud se zcela nevyléčíte,“ mluvil jsem s nadějí v hlase. Ona měla výraz mučednice. „Slečno, bolí vás něco? Mám zde prášky proti bolesti. Jestli mohu, rád se o vás postarám.“

„Mohu dostat sklenici vody, prosím,“ řekla hlasem tak tichým, že jsem ho skoro neslyšel.

„Ano, samozřejmě,“ odpověděl jsem jí s úsměvem a došel jsem pro sklenici s vodou. Pomohl jsem jí s pitím. Podpíral jsem její skromně oděná záda a přidržoval jsem jí sklenku.

„Pane,“ začala, ale já ji přerušil.

„Edward, jmenuji se Edward Cullen,“ řekl jsem jí a ona jen kývla.

„Pane Cullene, já – já vám nechci překážet, opravdu. Zvládnu to. Vrátím se do Londýna,“ mluvila, v tuto chvíli, nesmysly.

„Slečno, to si nejsem jist. Máte zlomený kotník, pánev, několik žeber a otřes mozku. Navíc, vy mě neobtěžujete, kdybych vám nechtěl pomoci, tak bych nešel do té uličky, když jste vykřikla. Nechal bych vás bez  obav vrahovi,“ řekl jsem naprosto vážně, ona sklopila oči a zašeptala:

„Děkuji.“

Za pár chvilek znovu usnula a já odešel na lov. Ona má tak lákavou vůni krve, ona je tak záhadná. Ona, jenže jak se jmenuje. V lese jsem strávil asi šest hodin, když jsem se vracel do jejího pokoje, slyšel jsem vyděšeně bít srdce a tiché zoufalé volání mého jména. Vběhl jsem do pokoje a hleděly na mě vyděšené oči, v nichž se zrcadlily slzy.

„Edwarde, kde jste byl?“ ptala se tiše a tekly jí slzy.

„Neplačte. Byl jsem venku, omlouvám se, myslel jsem si, že budete spát. Co se děje?“ Sedl jsem si vedle ní a pohladil ji po vlasech.

„On, byl tady. Byl v pokoji. Hleděl na mě a v ruce měl břitvu.“

„Klid, to se vám jen něco zdálo. Jsem si jistý, že zde nebyl. Neměl se sem jak dostat. Hrad je dobře zabezpečen. Nebojte se, tady jste v úkrytu před vším,“ uklidnil jsem ji a chtěl odejít, ale chytla mě za ruku a zastavila pohledem.

„Prosím, pokud vás od něčeho nezdržuji, zůstaňte. Po dlouhé době jsem s někým, pro koho nejsem jenom věc – tedy působíte na mě tak – prosím, nechci tu být sama,“ řekla zoufale a sklopila svoje oči od mých.

„Teď jste jen vy. Nic jiného na práci nemám. Jsem potěšen, že mě tu chcete,“ řekl jsem a usmál se, ona mi úsměv oplatila.

„Slečno, jak se jmenujete?“

„Já jsem Sladká Merry,“ odpověděla bez ostychu. Trochu jsem se zamračil.

„A vaše pravé jméno? To, které vám dali rodiče a ne to, co ulice,“ upřesnil jsem svoji otázku.

„Promiňte, mým pravým jménem mi už dlouho nikdo neřekl, proto se jím nepředstavuji. Jsem Isabella Swan,“ odpověděla mi Bella.

„Dobře, Isabello, potřebujete něco?“

„Tak teď se cítím trapně, prosit o tohle muže je opravdu zvláštní. Jsem zvyklá na hodně věcí, ale na tohle jsem se ještě nikoho neptala… Mohla bych vás poprosit o koupel? Já, prosím, dlouho jsem se pořádně nevykoupala,“ mluvila tak strašně stydlivě. Červeň se jí hrnula do lící, byla rozkošná.

„Samozřejmě, jen nevím, jak to provedeme s těmi zlomeninami, to asi sama nezvládnete,“ řekl jsem a chystal se ke dveřím. „Odnesu vás, a potom to nějak vyřešíme.“ Odešel jsem z místnosti a vešel do koupelny. Napustil jsem vanu a došel k Belle do pokoje.

„Už jsem tu. Můžeme jít?“ Odkryl jsem ji a ona jen v negližé. Na kotníku dlahu. Usmívala se. Opatrně, jako ze skla, jsem ji vzal a nesl do koupelny. Zavřel jsem oči a opatrně ji přidržoval nad zemí, aby se jí jen lehce dotýkala. Sundala si negližé a já jí poslepu položil do vany. Otočil jsem se směr dveře a odcházel.

„Edwarde, nemusíte nikam chodit. Mě mužské oči nevadí,“ řekla, ale já stále odcházel.

„Pak zavolejte,“ houkl jsem do místnosti a zavřel dveře. Za pár minut na mě volala. Opět se zavřenýma očima jsem ji vandal z vody a přidržel ji nad zemí. Pomalu si oblékla župan a já ji odnesl do pokoje.

„Edwarde, máte studené tělo. Jste v pořádku?“ Tahle otázka mě zarazila, na tohle jsem nemyslel.

„Ano, jsem v pořádku,“ odpověděl jsem jen a pokládal ji do postele. Rozvázala si župan a já zavřel oči.

„Edwarde, prosím, pomozte mi,“ prosila. Nadzvedl jsem ji a vyndal zpod ní župan. Když se přikryla, tak jsem otevřel oči.

„Ještě pro vás mohu udělat něco?“

„Ano, nahněte se ke mně… blíž… blíž.“ Naklonil jsem se a ona mě lehce políbila na rty.

„Děkuji, tohle je jen malá část dluhu, který u vás mám,“ řekla a otočila tvář na symbol znavení.

„Isabello, vy mi nic nedlužíte!“

xxx

Na hradě blízko Londýna ubíhají dny rychleji a rychleji, čím více se Bella uzdravovala, tím byly kratší. Edward ji nosil, kam jen chtěla. Jenže Bella měla stále pocit, že mu to musí nějak splatit. Isu už nic nebolelo, ale Edward ji nechtěl pustit. Jeho společnost jí nevadila, ale každá pohádka jednou končí a ona si ji chce ukončit před koncem.

2

SHRNUTÍ

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Každá pohádka jednou končí, tahle konec nemá! 1. ze 3: