Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » John Volturi 3/3

07.10.2010 (14:00) • Annah • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2041×

Kapitola čtrnáctá - Volterra

„Jaký byl let?“ zeptal se mne Alexandr, když jsem za sebou zavřel dveře černého mercedesu.

„Šlo to,“ utrousil jsem lhostejně a zadíval se ven skrz zatemněná skla. Překvapilo mne, že je to právě on, kdo pro mě přijel na letiště, ale rozhodl jsem se to nekomentovat. Alexandr byl jeden z Arových oblíbenců, přestože se nepyšnil žádným darem. Byl to vysoký, mladý upír, jehož pískově hnědé vlasy tvořily zajímavý kontrast k tmavě černým očím. Nosil kontaktní čočky. Jeho veselá, hravá povaha byla sympatická snad každému, ale mně z neznámých důvodů moc rád neměl. Velmi si rozuměl s Alecem a Jane a svým nadáním na všechny novinky moderní civilizace připomínal Thomase. Zrovna teď to byla pěst přímo do oka.

„Váš otec už vás očekává,“ oznámil mi suše a dál se věnoval řízení vozu. „Taky bych vám chtěl popřát upřímnou soustrast.“ K mému překvapení to od něj znělo docela upřímně.

„Děkuji,“ odvětil jsem stručně. „Cullenovi ho spálili ve velkém ohništi, takže ani popel nemáme, ale je to od vás milé.“

Přeměřil si mne zkoumavým pohledem, úplně stejným, jakým si mne přeměřovala Esmé, ale tenkrát jsem si tu podobnost neuvědomil.

„Víte,“ řekl mi, „ne vždycky jsou věci tak, jak se na první pohled zdá…“ prohlásil tiše a zabočil doleva ve směru na Volterru. „Někdy se osud tak zamotá, že se zdá téměř nemožné najít konec klubka, aby mohl člověk pokračovat.“

„Mluvíte teď o něčem konkrétním, nebo si prostě potřebujete pokecat?“ zeptal jsem se. „Víte, já zrovna nemám náladu na vaše filozofování. Dal bych přednost tichu.“

Moje řezavé přerušení ho umlčelo, ale nezdálo se, že by byl podrážděný.

Zase jeden z těch, co mne litují... pomyslel jsem si.

Alexandr si jen povzdechl. Nemohl mi říct víc – čekala mne schůzka s otcem. A Aro by si jeho slova přečetl jako v otevřené knize. A tak jen mlčel a mlčel, až do Volterry.

***

Opět jsem procházel tou dlouhou chodbou s prosklenou stěnou, jako už tolikrát. Tentokrát mi v patách nebyli mí tišší, ale Jane. O hlavu menší postavička ve splývavém plášti působila nevinně a bezelstně. Bez své gardy jsem se jí však na výšku zeptat neodvážil. Překvapoval mne však její výraz – ještě nikdy jsem v něm neviděl tolik očekávání. Nejen že mi nepopřála upřímnou soustrast, ale ani se neobtěžovala tvářit, že by ji smrt Thomase nějak tížila. V jejím zraku jsem spatřil jiskřičku tajemství. Věnovala mi jeden ze svých přelíbezných úsměvů, proč taky ne, čekalo mne setkání s otcem, který se mi chystal přečíst poprvé za můj život myšlenky, a to jí dělalo nemalou radost. Popravdě – i já jsem věděl, že jsem v háji. Jakkoliv mne měl Aro rád, já jsem si k němu žádný zvláštní cit nevypěstoval, na rozdíl k Thomasovi, a on se to měl každou chvilku nešetrně dozvědět. V ten čas mi však bylo všechno jedno a proto jsem ani Jane nevěnoval moc pozornosti.

„Až ti bude číst myšlenky,“ řekla mi, „nesnaž se nic zatajovat. Stejně se ti to nepodaří, naopak, udrž si zdravé sebevědomí a vedle negativních informací, které z tebe vytáhne, mu ukaž i ty dobré. Nikdo nemá svědomí úplně čisté.“

„Nějak moc péče, ne?“ rýpnul jsem si.

Pokrčila rameny. „Mé myšlenky už dlouho nečetl, moc dobře ví, že mi může důvěřovat. Ale není to nic příjemného – a ani pro něj. Znáš to, co oči nevidí, srdce nebolí… Pravděpodobně se ti nebude moc přehrabovat v soukromí, jen potřebuje znát okolnosti Tomovy smrti. Pokud si ve tvé hlavě nepřečte něco opravdu šíleného, bude to poprvé a naposled, co ti je bude číst.“

Podezřívavě jsem si ji přeměřil, ale tvářila se neobyčejně normálně, vlastně docela příjemně.

Co se to s nimi dnes děje? Napadlo mne. Že by jim smrt Thomase vehnala soucit do těch jejich kamenných srdcí? Moc jsem tomu nerozuměl.

„Upřímnou soustrast mi nepopřeješ?“ Opět jsem použil odpudivého sarkasmu, Jane jsem nikdy nevěřil a neměl jsem prachžádný důvod s tím začínat.

Její reakce byla třešnička na dortu mé nechápavosti. S podivných výrazem mi pohlédla do tváře, skousla jazyk a zašeptala; „Tvůj otec tě čeká,“ a na to se otočila na patě a utekla! Skoro jako by ani nemluvila o Arovi. Byl jsem z nich všech jelen.

***

Zaklepal jsem na těžké, středověkými klepátky ověšené dveře a ty se plynule otevřely. Jako vždy na mne zapůsobila atmosféra kamenné podlahy v kombinaci se svícny a třemi trůny, ostře se vyjímajíc v prázdnotě sálu. Tuhle místnost jsem nikdy moc v lásce neměl.

„Johne!“ zvolal dramaticky Aro. Seděl uprostřed, obklopen svými bratry – Marcusem a Caiem. „Pro Ara, to je neštěstí! Když jsem se to dozvěděl, nevěřil jsem vlastním uším!“ řekl potom a zřejmě si vůbec neuvědomoval, že kleje ve svém vlastním jméně.

„Otče,“ pozdravil jsem. „Marku, Caie, jsem rád, že vás opět vidím.“ Můj hlas zněl neutrálně a bez jakéhokoli zbarvení působil cize. Aro sesedl ze svého trůnu, aby mne mohl přijít obejmout. Po formálních polibcích na obě tváře a čelo, kam mi místo křížku po vzoru křesťanů nakreslil špičkou prstu velké V, mi pokynul k pohodlnému křeslu.

„Je mi líto, co sis musel prožít, teď už vím, jak neschopného vychovatele jsem ti vybral. Všichni ti přejeme upřímnou soustrast.“

„I já vám,“ odpověděl jsem.

„Rádi bychom si vyslechli tvé vyprávění, ale jistě uznáš, že nahlédnutí do tvé mysli bude jistější i přesnější. Mohu tě ujistit, že to dělám pro dobro nás všech,“ dodal.

Krátce jsem přikývl a posadil se do křesla. Nebyl důvod to nijak protahovat, věděl jsem, že vykrucování by mi nepomohlo. Můj pozitivní přístup Ara překvapil a snad i potěšil, takže úvod jsem nezvoral. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.

Jeho dotek dlaní byl ledový a pálivý zároveň. Měl jsem tendenci ucuknout, ale ovládl jsem se. A pak prostoupil tenkou obranu mé paměti…

Nesnažil jsem se mu nic zakrývat a ochotně jsem mu otevíral dvířka všude, kam si ukázal. Jak s Thomasem hrajeme na slepou bábu, jak ho nutím vyjmenovávat jména všech obyvatel hradu pozpátku, jak do mě cpe lidské jídlo. Jak mi Aro dává kázání, jak na něj dělám prosebné oči a – což se mi podařilo opravdu dobře – jak jsem k němu pocítil záchvěv dětské lásky, když mi přinesl dvojku Shreka. Překvapilo mne, že se opravdu v minulosti moc nezdržuje, spíš se snaží dostat k podstatnějším tématům - k Forks. Zdálo se mi, že příhoda, kdy Charliemu vysvětluji obsah Cullen VK, ho i pobavila, ale jak se na scénu dostal Edward, jeho probírání se v mé hlavě bylo ostřejší, naštvanější. Překvapovalo mne, na co se soustředí; na to, jak vypadá Renesmee a Jacob, jak se k sobě chovají a jaké si věnují pohledy. Má myšlenka, že to sleduje jak telenovelu, ho musela naštvat, ale co jsem měl dělat, myšlence neporučíš. Vrátil mi to i s úroky. Viděl jsem opět Reniny krásné vlasy, úsměv i oči. Musel jsem se dívat, jak tančí s Jacobem tělo na tělo. A potom jsem si opět musel prožít vše, do nejmenších podrobností, co se stalo ten večer. Jeho nešťastný výraz, tiché sbohem a plameny… Záplavu jisker na noční obloze… Poslední myšlenku, kterou mi odcizil, byla hluboká nenávist k Edwardu Cullenovi a jeho prudké škubnutí s Tomovým krkem. Tak tak jsem ze sebe nevydal bolestný sten.

Aro se odtáhl a chvíli přemýšlel. Díval jsem se do podlahy, bez hnutí a s lhostejností. Tváří v tvář nedávným událostem mi opět začalo být všechno jedno, i to, jestli mne třeba zabijí.

„Je mi líto, že si přišel o Thomase,“ prohlásil po chvilce Aro, „ale je mi to líto výlučně kvůli tobě. Okrádal mne o tvou lásku, ba co hůř, jsem přesvědčen, že v tobě vyvolával nenávist vůči mně! Není divu, že tvé city ke mně jsou spíš strach a nejistota, než synovská láska, dokonce jsem příjemně překvapen, čekal jsem to horší…“

Myslel jsem, že snad špatně slyším…

„Jestli chceš,“ pokračoval Aro, „uděláme mu vznešený pohřeb. Mramorový náhrobek, květiny, prostě vše, co k tomu patří. Možná by nám mohli Cullenovi poslat trochu popela z toho ohniště, abychom mohli pohřbít alespoň něco… Nenávistí k nim jsi mne velice potěšil a věřím, že tvou náklonnost si získám časem. Na Thomase musíš zapomenout, Johne, už ti ho nikdo nevrátí. Pokud chceš, uspořádám konkurz pro tvou novou Tichou gardu. Uznávám, že byla pošetilost nechat se unáhlit vztekem a poslat tě pro Renesmee. Rád bych pokračoval tam, kde jsme skončili, totiž ve tvé přeměně.“

„Přeměně?!“ vydechl jsem s hrůzou.

„Ano. Pokud ti to udělá radost, můžeš si vybrat, kdo tě přemění, už netrvám sobecky na sobě. Nikdo na hradě si nedovolí ti to odmítnout. Ber to jako můj vstřícný krok, první střípek na našem okně lepšího vztahu.“

Jeho řečí jsem byl ohromen. Arův názor, že mne Thomas obíral o jeho lásku snad nemusím komentovat. Naštěstí byl přesvědčen, že můj ne moc kladný výraz je způsoben vzpomínkami, které jsem si musel opět prožít. Takže přeměna? Proč ne? Bylo mi všechno jedno.

„Mohu už jít?“ zeptal jsem se tiše.

„Ovšem, jdi si dát něco k jídlu, musíš mít strašlivý hlad,“ řekl a pokynul mi ke dveřím. Kývl jsem na Marka a Caia a tiše za sebou zavřel.

***

Když jsem vešel do svého pokoje, zůstal jsem omámeně stát. V křesle seděla Jane, u okna postával Alec a Alexandr. Můj překvapený výraz je nijak nevyváděl z míry.

„Co tu chcete?!“ vyjel jsem na ně.

„Pššt,“ naznačila mi Jane, elegantně se vyhoupla z křesla a rychle za mnou přibouchla dveře. Začínal jsem mít zlé tušení, tohle bylo velice znepokojující.

„Četl ti Aro myšlenky?“ zeptal se Alec.

„Ano. Mohli byste mi říct, co tu sakra…“

„Mlč, teď se budeme ptát my,“ zavrčel na mě. Tohle se mi vůbec nelíbilo.

„Proběhlo to dobře?“ zeptala se Jane.

„Ano. Byl překvapivě spokojen.“

„Bude ti je číst znovu?“ Opět Alec. Připadal jsem si jak na detektoru lži.

„Ne, myslím, že ne. Mohli byste mi konečně říct, co tu děláte?!“

Vyměnili si s spolu významné pohledy a slova se ujal Alexandr.

„Je na čase, Johne, abys konečně přestal být jen loutkou, se kterou si každý mává, jak se mu zachce… Nejsme tu ve zlém, ba naopak.“

„Vím, že nám možná nebudeš ze začátku věřit,“ pokračovala Jane, „ale nastal okamžik, kdy by ses mě konečně dozvědět pravdu a my jsme se rozhodli, že ti jí prozradíme. Věř mi, nešlo to dřív, ne dokud hrozilo, že by si to Aro mohl přečíst. Proto jsi musel být tak klamán.“

„Hezké. Mohli byste se tedy konečně dostat k jádru věci?!“ zeptal jsem se.

Alec se zhluboka nadechl; „Ty jsi nepoučitelný nevychovanec, že jo? Myslíš, že ti ten zdlouhavý úvod mažeme kolem pusy jako med pro vlastní uspokojení?“

„To nevím,“ připustil jsem.

„Děláme to, aby to s tebou náhodou neseklo, víš…“ ušklíbl se s ironií.

„Dost!“ přerušila nás Jane. „Oba buďte zticha. Není zrovna nejvhodnější chvíle se dohadovat!“ Svůj zrak opět stočila k mé maličkosti.

„Jako první by ses měl dozvědět, že Thomas Volturi, vlastním jménem Thomas Moon, byl tvůj skutečný otec.“

Kapitola patnáctá

„Nesmysl!“ křičel jsem na Jane. „Absolutní, totální kravina! Tohle už dávno není vtipné! Okamžitě se seberte a vypadněte z mého pokoje, než půjdu za Arem!“

Ječel jsem na ni jak smyslů zbavený, mé ruce byly zatnuté v pěst. Její ledové, ocelové dlaně mě natlačily zpět do křesla a karmínové duhovky mladičké krásky se stáhly do tenkých škvírek. Z jejího sevření nebylo úniku.

„Říkal jsem to,“ poznamenal Alec, který s Alexandrem hlídal u dveří.

„Buď zticha,“ utnula ho. „Ty bys taky nereagoval jinak.“ Chlapec jen pokrčil rameny a zaposlouchal se do okolního ticha.

„Johne,“ začala Jane. „Tohle není vtip. Je to pravda. Thomas Moon se stal nemrtvým před osmnácti lety, v době, kdy jeho synovi, tedy tobě, byl přesně jeden rok. V době, kdy Aro a celý dvůr navštívili Forks. Pokud si to necháš vysvětlit v klidu, ušetříš nám všem spoustu námahy. A Arem nevyhrožuj, to si skutečně odpusť.“

Nastalo ticho. Slyšel jsem svůj vlastní dech, jediný v místnosti, jak nadzvedává mou hruď ve zběsilém tempu. Byl jsem v šoku, stále ještě jsem nebyl ochoten uvěřit, ale střípky Janiných slov mi v už tak chatrné jistotě nadělaly spousty šrámů. Nejistě jsem se zadíval do jejích dokonale mandlových očí a ustrnul – nebylo v nich ani náznaku lži nebo vtipu.

„Ráda bych ti to vysvětlila od začátku, tedy pokud mi slíbíš, že budeš trpělivě poslouchat a nebudeš mne přerušovat.“

Nedokázal jsem ze sebe dostat smysluplný slib – informace v mé hlavě vířily takovou rychlostí, že jsem sotva vnímal okolí.

Thomas – můj otec.

Krátce jsem přikývl. Její elegantní paže v ten okamžik povolily sevření a mě poprvé za devatenáct let mého života přestali lhát.

***

„Když Aro před osmnácti lety navštívil Forks, přivedl si sebou opravdu početnou posilu – jak by taky ne, Cullenovi se svou Renesmee a vlky představovali tuhý oříšek. Jakkoliv dobře skončilo jejich setkání pro Culleny i Volterru, pro jistou lidskou rodinu z nedalekého městečka se stala návštěva královské rodiny osudná.

Emily Moon je dodnes přesvědčená, že její manžel zahynul při tragické nehodě po srážce s kamionem plně naloženým dřevem a jejich malý syn zemřel o dva roky později v nemocnici za záhadných okolností na neznámou chorobu. Asi pro tebe nebude překvapením, že lékařem konstatujícím smrt dítěte byl čarovně krásný Carlisle Cullen.

Ve špatný čas na špatném místě – tak nějak by se dal charakterizovat Tomův osud. Nevím, proč si vyrazil na procházku do lesa zrovna do těch končin, ani který z novorozených ho potkal. Jisté však je, že se ho nepodařilo zachránit a přesto nezemřel. Bez rozloučení, dokonce bez posledního pohledu do tváře své ženy a syna, odjel Thomas Moon – Volturi do Evropy, přímo do středu křehké říše vznešených nemrtvých.

Aro si jej celkem oblíbil, Thomas byl přátelský, dovedl se skvěle ovládat, s každým si rozuměl. Nikdo by do něj neřekl, jak mladým upírem je. Dovedl se skvěle přizpůsobit jakémukoliv prostředí, měl nadání na jazyky a podobně jako Alexandr se zajímal o vnější, lidský svět.

Nevyzpytatelnost Arova jednání je vyhlášená a tak nebylo až tak velkým překvapením, když se jednoho dne Volterra dozvěděla, že si hodlá pořídit syna. Lidské dítě, které by s ním vyrůstalo a on ho v jeho dospělosti proměnil. Svým geniálním nápadem se stal posedlý, hledal všude kolem sebe, v Itálii, Evropě, všude. Ale ani jeho schopnost mu nedokázala prozradit, které dítě by si měl vybrat. Jak bude vypadat, až vyroste, jestli nezdědí nějakou nemoc a nezemře, jestli bude inteligentní, jestli mu bude vyhovovat jeho charakter... A když tak jednou dumal nad několika vhodnými adepty, které si vyhlédl, vstoupil do dveří Thomas.

Vysoký, tmavovlasý, sportovní postava. Inteligentní, vtipný, charakterní, milý, ochotný, učenlivý... Neobyčejná schopnost odolat krvi, poslušnost, mírná povaha. V ten moment si vzpomněl na jeho tříletého syna, který po něm zůstal.

Tom ti nikdy nesměl prozradit, kdo je, byl jsi to ty, to eso v rukávu, kterým jej Aro ovládal. Držel ho v šachu právě tebou – neposlechneš, tvůj syn zemře. Podřekneš se – zemře. Zradíš – zemře...

Jsem si jistá, že by ti Aro nikdy nezkřivil ani vlásek, nicméně Thomas by se nikdy neodvážil riskovat tvůj krk, ať situace vypadala, jak chtěla. Stal se z něj nejposlušnější Arův služebník a Aro usnul na vavřínech.

Když se to tak vezme, Aro spí na vavřínech už dlouho. Po dvou tisících let ho už ani ve snu (obrazně řečeno) nenapadne, že by jeho postavení ve společnosti nemrtvých mohlo být nějak ohroženo. Je obklopen nejlepšími z nejlepších a ti ho – ať už dobrovolně nebo nedobrovolně – poslouchají. Aro si však neuvědomuje několik důležitých skutečností. Tou nejvýraznější je lidstvo. Ještě když jezdili na koních a propichovali se tupými meči za vítězného pokřiku, mohl si lebedit na té své stoličce a uskutečňovat nesmysly, kterými si krátil nekonečnou nudu. Zkoušet, která krev je nejchutnější, jak rychle umí utíkat divoké šelmy a proč je nevhodné usmrcovat evropské panovníky tak, aby neměli žádné dědice a vznikaly občanské války. Proč je nevhodné chovat krysy, které přenášejí mor a sázet se s kouzelníky, že jejich trik s gilotinou svede on sám bez životně důležitých rekvizit. Jenže doba se změnila...

Podívej se z okna a uvidíš. Naší neohroženosti odzvonilo, lidé se paktují s měniči a vlkodlaky a pořádají na nás hromadné štvanice a mohu tě ujistit, že výbuch menší nálože, kterých má každý terorista kolem pasu deset, nám taky na zdraví nepřidá. Ale Aro tvrdí; v moudrých knihách se píše „pouze oheň“ a absolutně ignoruje argumenty, že knihy byly napsané ve středověku.

Jistě uznáš, že s takovým panovníkem nám na dveře klepe postava v černém – naše růžová budoucnost. A nám dochází trpělivost. Vlastně už došla. A došla i Thomasovi.

Thomas byl vždy velmi prozíravý, dokonce trochu vychytralý upír. Byl tím nejlepším vychovatelem, kterého jsi mohl mít, věděl skoro o všem, co se na hradě šustlo a nebylo divu, že se brzy dozvěděl i o nás.

Naše skupina nemá žádný konkrétní název, poznávací znak, rituály, hesla a další oblíbenosti zrádců, disidentů a tvorů jdoucích proti davu. Můžeš nám říkat třeba Nespokojení, ti, kteří už nadále odmítají nadvládu tří šílených bratrů a jejich cestu do pekel. Ti, kteří ví, že jediným řešením pro náš druh, je nejen utajení, ale i uzavření míru s vlky a lidmi. Musí skončit to bezduché vraždění a plýtvání životy, ještě stále držíme v ruce žezlo moci, ale jednoho dne se probudíme a bude pozdě.

Naším cílem je vybudování nového systému, demokratické vlády – něco jako senátu, po vzoru antického Říma. Chceme ukončit vraždění lidí.

Naše hnutí má spousty stoupenců po celém světě. Asie, Amerika, Evropa, všude. A divil by ses, jak prohnilé jsou základy nadvlády Volturiů. Tady ve Volteře je to nejnebezpečnější, nacházíme se v bezprostřední blízkosti prozrazení a to by mohlo mít katastrofální důsledky. Přesto i zde počet našich stoupenců vysoce roste.

Thomas se o nás dozvěděl před pěti lety. Tenkrát jsme byli nepočetní a velice zranitelní – celý nápad byl teprve v plenkách. Tom byl pod obrovským tlakem z Arovy strany a proto nikdo z nás nepochyboval, že zůstane loajální. Tak málo chybělo k tomu, abych ho musela odstranit. Naštěstí právě tenkrát pohár trpělivosti tvého otce, pravého otce, přetekl. Navzdory nebezpečí, které ti hrozilo, zradil a přidal se k nám.

Jak už jsem ti řekla, Thomas rozhodně nepatřil mezi pošetilé a naivní. Pouta, kterým ho Aro držel na uzdě se však nemohl nijak zbavit a myslím, že i občas zalitoval, že nás raději neprozradil. Je to pochopitelné, bál se o svého syna.

A teď bych ti, Johne, chtěla položit několik řečnických otázek.

Byl by někdo tak mazaný jako Thomas odjel unést Renesmee Cullen jen se šesti novorozenými, kteří postrádají čich? Sám proti Cullenům a vlkům? Spoléhal by takový upír na to, že se tobě, člověku, podaří uchránit své myšlenky před Edwardem Cullenem?

Jak se spolehlivě vymanit z Arova vlivu? Jak oklamat Ara, který umí přečíst myšlenky všech, kterých se dotkne? Jak ho přesvědčit o něčem, co není?

Zkus si představit, že by bylo možné mu poslat videokazetu. Ne flash disk, kde jsou všechna data v kvalitní digitální podobě, ale nekvalitní videokazetu. Lidskou videokazetu, se špatným obrazem i zvukem, protože lidský zrak a sluch je nedokonalý. Žádná upíří HD kvalita. Zkus si představit, že bys mu mohl poslat takovou kazetu, která by byla nepopiratelným důkazem. Zkus si představit, že tou kazetou jseš ty, Johne...

Aro má teď spoustu starostí. Jeden problém s novorozenými na severu, o další se postarali naši zrádní kolegové, nemá čas důkladně přezkoumat okolnosti smrti tvého otce. A taky – a to je nejdůležitější – když si něco přeješ, uvěříš i na základě maličkosti. Fantazie umí dělat divy; přeješ si, aby se tužka na tvém stole pohnula jen silou tvé vůle a ejhle, už už se ti zdá, jako by se jeden její konec nepatrně zachvěl. Aro strašně žárlil. Jeho radost nad smrtí tvého otce je tak velká, že překoná všechny pochybnosti. Nikdy by se ho nepokusil usmrtit sám, na to tě moc miloval a na to mělo Thomase v oblibě spousta obyvatel Volterry. Aro měl svou pověst a především pověst o své cti až příliš rád. Ale Cullenovi, dokonce Edward, mu zlomí vaz? Úžasné...

Náše tajná organizace se za těch pět let tolik rozrostla a rozšířila, že pořádáme utajené setkání. Na tom posledním pronesl Jasper Cullen jednu z nejlepších obhajob lidského života.

Není divu, že jakmile Aro vyrukoval s nápadem poslat tě do Forks za Ness, už Thomas žhavil telefonní dráty. Vše ostatní bylo logickým vyústěním.

A tak se po více než osmnácti letech podařilo Thomasu Moonovi vymanit ze žhavých kleští tohohle děsivého hradu, aby se mohl pustit do obtížného slepování rodiny, svobody a snů.“

Ještě nikdy jsem neslyšel tak hmatatelné ticho. Podobalo se to okamžiku, kdy najdete poslední dílek do puzzle a konečně složíte celý obraz. Tento okamžik patří k nejsilnějším zážitkům v mém životě.

Potřeboval jsem zoufale něco pronést a překonat to mlčení, potřeboval jsem se ujistit...

„Splnil jsem jako videokazeta svou úlohu?“ zeptal jsem se.

„Dokonale,“ přikývli.

„A vzhledem k tomu, že si mě Aro již neplánuje znovu přehrát, mohl bych mluvit se svým otcem?“

Jane se usmála. „Mobil máš na nočním stolku.“

Ušklíbl jsem se. „Za tu scénku před klubem by si taťka, Edward i Renesmee zasloužili minimálně Oskara.“ To už jsem se usmíval šťastně jako blecha.

Kapitola šestnáctá

Nevím, jestli jsem s Thomasem mluvil hodinu, dvě nebo čtyři. Bylo to zvláštní, mluvit s člověkem, který zemřel, kterého jsem znal tak dobře a přitom vůbec. I jeho hlas se nepatrně změnil; nikdy jsem si nevšiml těch jemnějších podtónů v běžné řeči, ale je možné, že jsem si toho jen víc všímal.

Mluvil jsem a mluvil, Jane s Alecem mezitím hráli šachy a Alexandr – světe div se – rozesílal sms-ky. Přišlo mi to velice zábavné, ve svém civilním oblečení a s Nokií v rukou vypadal nezvykle normálně. Ani nemohl psát moc rychle – přístroj by to nestíhal. Působili jsme jako skupinka přátel za odpoledního nicnedělání a díky neobyčejně šťastnému zvratu mého osudu v mnohem lepší vyhlídky na budoucnost jsem pociťoval záchvěvy ztraceného štěstí.

Čím víc však ubíhal čas, tím víc se téma našeho rozhovoru s Thomasem prohlubovalo. Od prostého plácání o tom, jak jsem rád, že ho slyším a že žije, jsme se nenápadně vkrádali do temnot přemýšlení nad nezáviděníhodnou situací, ve které jsme se ocitli. I jen ze způsobu jeho vyjadřování, jak začínal víc promýšlet svá slova jsem začínal mít podezření, že má opět sto chutí začít mi lhát. Náš hovor se stočil k mojí matce.

Už od prvního okamžiku, kdy Jane její jméno vypustila z úst, mi vyschlo v hrdle. Emily Moon… Vždycky jsem si myslel, že až se jednoho dne dozvím, co se stalo s mojí maminkou, na kterou mám jen nepatrné vzpomínky, které se mi promítají skrz závoj dávné minulosti do snů, bude to, jako když se zřítí obrovská opona zakrývající mou paměť a mně se rozsvítí. Náhle uvidím zřetelně její tvář, vybavím si – jistě líbezný – matčin hlas, rozpomenu se na její jméno. Bylo to zvláštní, ale nic z toho se nestalo. Těch několik hlásek bylo stále stejným chladným ženských jménem a ať jsem si je opakoval, jak jsem si je opakoval, žádné vzpomínky nepřicházely.

„Tati?“ Už jsem to nevydržel. Chodili jsme kolem toho jako kolem horké kaše a ani jeden z nás nebyl ochoten udělat první krok.

„Ano?“ Vycítil to. V jeho hlase zněla rezignovanost.

„Viděl jsi se už s Emily?“ Musím připsat bod telefonní společnosti, Thomasovo lehké trnutí, když jsem vyslovil to jméno, jsem slyšel navzdory Atlantiku.

Na konci drátu však nastalo tíživé mlčení a já jsem nebyl schopen rozeznat v Tomově reakci prvky upíří rychlosti. Mlčel a plácal se ve slovech stejně jako kterýkoliv člověk.

„Jsi tam tati?“ Byl to nezvyk, oslovovat ho tati. „Tome?“

„Jsem tu.“ A opět ticho.

„A mohl bys...“

„Ano, viděl jsem ji,“ skočil mi do řeči. „Už když jsem přijel za tebou.“

„A?“ Nedočkavostí jsem skoro nedýchal.

„Johne,“ začal zvolna. „Co si myslíš?“ Ještě nikdy jsem ho neslyšel mluvit tak unaveně, nešťastně a smířlivě zároveň. Pečlivě vyslovoval každou slabiku. „Johne, ona přišla o muže a syna už před sedmnácti lety, co čekáš, že se bude dít?“

„No já...“

„Dovedeš si představit, že tam jen tak přijdu a řeknu ,Čau lásko, tak jsem zpět.´? Se vzhledem dvacetiletého? Emily Moon – Smith už bude téměř čtyřicet.“

„Moon – Smith?“ zašeptal jsem. „Jak Moon – Smith?!!“ Musel jsem se ovládat, abych do telefonu nezačal křičet.

„Johne... Nebuď naivní. Byla mladá, krásná, myslíš, že měla zůstat sama? To bys jí přál?“

„Ale...“

„Viděl jsem i jeho,“ povzdechl si. „Vypadá... Vypadá slušně, chová se k ní hezky.“

„A to je jako vše, co budeš dělat?!“ Nemohl jsem uvěřit. „Pozorovat je dírou v plotě?“

Jeho hlas zledovatěl. „Jsi ještě dítě.“

„Tvoje dítě,“ dodal jsem suše. „A jsem člověk. Ona je člověk. Je to moje maminka. JÁ se s ní setkám!“

„Nesetkáš.“

Zalapal jsem po dechu. „Nebudeš mi říkat, co...“

„To teda budu!“ Zdálo se mi, že se sluchátko mírně zachvělo. Thomas si povzdechl. „Má děti.“

„Co?!“

„Jeho děti, svoje už ne. Jemu zemřela manželka, když bylo dětem – dívce a chlapečkovi – tři a čtyři roky. Seznámili se na psychologickém sezení, kam oba docházeli. Dnes je dívce devatenáct a jejímu bratrovi dvacet.“

Nedokázal jsem odpovídat, jen jsem křečovitě svíral sluchátko.

„Smiř se s tím, Johne. Ona má novou rodinu. Bylo to pro ni velmi těžké, nemůžeme jí způsobit další šok, nikdo není tolik odolný, aby vydržel zmrtvýchvstání svého tolik let mrtvého manžela – v nezměněné podobě – a jako bonusový balíček se dozvěděl o existenci Volterry... Jediné, čeho bychom dosáhli, by bylo, že bychom ji dostali do blázince, Johne. A my nemáme právo znovu jí zlikvidovat nově nabytou rovnováhu, rozumíš?“

„Ale já jsem člověk, třeba by...“

„Ne. Na to už je pozdě.“

„Proč?“

„Proboha, copak to nevidíš? Právě ti Jane svěřila informace, které vkládají do tvých dlaní ovladače nad existencí stovky bytostí! Stovky! Rozhlédni se kolem, Johne. Jsi ve Volteře! Každý okamžik mluvíš s Arem! Dovedeš si představit, kolik telefonátů vyřizují Cullenovi každou minutu? Dovedeš si alespoň trochu představit, jaké nebezpečí představuješ? Ty už nemáš čas navštívit Emily Smith jako člověk... Vidíš ty dveře? Předpokládám, že jsi ve svém pokoji a stojí u nich Alexandr. Nebo Alec a Alexandr je u okna, to je jedno. Tak těmi dveřmi už nikdy živý neprojdeš, rozumíš tomu?“

Byl tam Alexandr, jen tak pro informaci. Alec byl u okna a Jane seděla v křesle a trpělivě mě pozorovala. Všichni moc dobře slyšeli, co Thomas říká, a tak se preventivně dívali všude možně, jen ne na mě.

„Miluješ ji ještě?“

„Cože?!“

„Miluješ Emily, tati?“ Hlas se mi trochu chvěl a opět jsem mohl vnímat i upuštění špendlíku na koberec.

„Už musím končit,“ řekl a položil. Fascinovala mě přesnost přerušovaného oznamovacího tónu, i ta jeho výška a...

Jane mi sebrala sluchátko elegantním, rychlým pohybem, a potom luskla prsty před mou tváří, takže jsem se probral.

„Já, Alec nebo Alexander?“ zeptala se.

Zatnul jsem ruce v pěst. Nebylo jednoduché zvyknout si, že tihle idioti jsou najednou mými přáteli. Potom mi došlo, na co se ptá.

„Co?“ zvolal jsem. „Jako kdo mě právě vysaje? Zbláznila ses, Jane? Přeskočilo ti?! Nikdo z vás,“ ukázal jsem na ně pečlivě prstem, „se ke mě nepřiblíží ani na krok!“

Alec protočil panenky. „A zařídit to hodláš jak?“ zeptal se. „Bože, dej nám sílu,“ zašeptal ke stropu.

„Alecu!“ okřikla ho Jane.

Do rozhovoru se vložil Alexandr. „Nemáš na výběr. I my posloucháme rozkazy. Pokud nejsi spokojen s rozhodnutím svého otce, můžeš mu potom vynadat, jak se ti zlíbí. Ale v tento okamžik si buď zvolíš, nebo si hodíme kámen – nůžky.“

Má brada poklesla ještě níž, než byla. „Kámen... Cože? Vy budete soutěžit, kdo mě kousne?!“

„Ne,“ odvětil Alexandr. „My budeme soutěžit, kdo to nebude muset udělat,“ řekl mi.

„Tak dost! Oba dva!“ přerušila je Jane. „Losovat se nebude, soutěžit už vůbec ne! John si vybere.“

Otočila se ke mě. „V podstatě je úplně jedno, kdo to udělá."

„Takže vy mě jako... Zabijete?!“ Můj hlas se dostával do krásných sopránových výšin.

„Ne úplně, jenom skoro,“ uklidňoval mě Alexandr. Opravdu to účinkovalo...

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou.

„Johne,“ To bylo poprvé, co se Alec připojil k přemlouvání. „Když ti jed vpravíme do krevního oběhu jen tak, bude tvá přeměna trvat i o několik hodin déle. To je mnohem horší, než dostat se na okraj propasti sám, bez jedu... Když tě zbavíme většiny krve před tím, než se ti do těla dostanou naše sliny, tělo nebude mít tolik prostředků na obranu a tvá proměna bude mnohem jednodušší, rozumíš? My to neděláme pro zábavu.“

Těkal jsem pohledem z jednoho upřímnějšího pohledu na druhý a zatínal dlaně v pěst. Jak jsem mohl k čertu vědět, jestli to není zas jedno z nesčetných dramat, ve kterých jsem – čistě náhodou – hrál vždycky hlavní roli?

„Tak ať to udělá Aro,“ prohlásil jsem.

„Cože?“ vydechli všichni zaráz.

„Aro. Takový ten tmavovlasý, středně vysoký, štíhlý... Občas sedí na té ohromné židli v sále.“

„Přestaň!“ vybuchla Jane. „Přeskočilo ti?“ Ale přinutila se nadechnout – čistě ze zvyku – a pokračovala opět trpělivě. „Proměna je jedním ze starých rituálů, nejsladší a nejděsivější zároveň. Láká a odpuzuje, okouzluje i děsí. Mezi dítětem a rodičem – tedy člověkem a upírem – vzniká jedno z nejpevnějších pout. Může je pojit hluboké přátelství i hluboká nenávist. Kdyby tě proměnil Aro, nevím, co by to mohlo vyvolat. Vzpamatuj se.“

„V tom případě chci Thomase!“

„Thomas je mrtvý!“ vykřikl mi do tváře Alec. „Co bys řekl Arovi, až by v tobě rozeznal stopy jeho jedu?“

Pokrčil jsem rameny. Už poněkolikáté zavládlo hromadné mlčení.

Přemýšlel jsem nad tím, jak asi vypadá. Jak poučuje svého syna a dceru, aby na sebe dávali pozor. Jak jim, když byli malí, četla pohádky. Jak u nich seděla, když byli nemocní a jak spolu s nimi a tím mužem chodili na výlety. Určitě chodili. Já jsem vždycky chtěl chodit na nějaké výlety, s velkým batohem a svačinou, v lesích, kde šuměly borovice a vonělo podhoubí, kukaly kukačky a kde nechávala lesní zvěř nenápadné stopy v půdě.

Zase jsem se začal dostávat do situace, kdy mi bylo všechno jedno.

„Ty,“ prohlásil jsem nakonec tiše. „Chci, abys to byla ty.“

Kapitola sedmnáctá

Všechno kolem mě se ponořilo do prázdna. Pokusil jsem se pohnout rty, alespoň je pootevřít, ale nešlo to. Vlastně si nejsem tak úplně jist, jestli jsem je už neměl pootevřené... A mé dlaně vážily nejméně několik tun. Napadlo mne, že jsem jistě zemřel a nad svým tělem už dávno ztratil veškerou kontrolu. Pokoušel jsem si vzpomenout.

Bolest...

Už jenom vzpomínka na ni mi zatnula do srdce několik hrotů tupých zbraní. Myslím, že mi unikl povzdech, protože světlý ovál se opět objevil v mém zorném poli. Podařilo se mi zatnout dlaň.

Dokud byly mé vzpomínky otroky ještě zcela neprobuzené paměti, nedovedl jsem si představit, co vyvolají, až mi opět přijdou na mysl. Paměť, ten nejlepší i nejhorší služebník člověka, mi dala pěkně sežrat, co jsem dovolil, aby oni provedli mému tělu.

Tekutý oheň rozpouštějící cévy, takové sucho, až jsem měl pocit, že se mé hrdlo už dávno rozpadlo suchem. Jako bych nechal své srdce projet skartovačkou a prošpikoval několika jehlicemi, aby drželo pohromadě.

Teď však byla veškerá fyzická bolest pryč. Už jsem zůstal jen já, nehmotný a nepodstatný, bez těla a bez duše. Se svými vzpomínkami, ve vězení svých myšlenek. Chtěl jsem tak strašlivě dál spát! Jenže něco bylo špatně. Nešlo mi uniknout z vlastní hlavy. Jistě za to mohla ta skvrna! Jak bledě se nade mnou vznášela! Ty rty, ty tenké rudé rty, které se svíjely jako červi pod kamenem a oči, ty krvavé oči!

Nech mě být, chtěl jsem zakřičet, nech mě na pokoji! Opět mi unikl bolestný sten. Tentokrát jsem jej slyšel až podezřele jistě. Byl znepokojivě ostrý a přesný.

Tak to je můj hlas... napadlo mne. Uvědomil jsem si, že přemýšlím. Bylo to zvláštní poznání, vědět, že přemýšlíte. Podivné... zašeptal vnitřní hlas. A zas jsem si toho byl vědom. Začala mne ta hra bavit.

Jen kdyby ta tvář nebyla tak dotěrná! Ach ano, tvář! A její rty mluví! Mluví? Ta myšlenka mne zaujala...

Opět jsem se propadl do neznámého světa neexistence. Tentokrát však obrazy získávaly určitější podobu. Viděl jsem věci – a znal jsem jejich název. Zkoušel jsem si šeptat jejich jména.

Vodopád... Spousta vody se valila přes gigantické balvany do průzračného jezera. Slyšel jsem ohromující rachot hektolitrů, jak narážely na masu tekutiny pod sebou a topily se v nekonečných hloubkách. Když jsem to spatřil, mé srdce poskočilo radostí. Voda! Voda voda voda!

V hrdle byl stále usídlený ten nesnesitelný piják, který stihl za dobu mého spánku vychlastat úplně každou buňku až na prach. Tak tak mi hlava držela na krku a nesesypala se, nepropadla se do hrudi. A teď jsem viděl tu životadárnou tekutinu, jak vesele skotačí všude kolem a jako stádo splašených koní se hrne vpřed a vpřed.

A potom mi to došlo. S jistotou, která vás potká jedině ve snu, jsem si uvědomil, jak voda pálí. Obraz se změnil. Poklidná hladina jezera se zvlnila, její hladina dovolila prvním molekulám plynů opustit podvodní svět a najednou byl celý můj výhled, který jsem od břehu měl, zastřen horkou mlhou. Velká oblaka páry se valila z vřící vody a dusila mne. Nemohl jsem nikam utéct, vždyť kolem mne byla jen voda a voda! Přestal jsem vidět, neboť mi vařící kapalina vypálila zrak. Cítil jsem, jak z mých očí kanou kapky rudé krve a stékají po tváři. Mé dlaně byly tak ledové, když jsem je opět sevřel v pěst. A pak jsem se propadl do jezera...

***

„Johne!“

„Jane,“ vydechl jsem překvapeně a probudil se.

Přes slabé osvětlení pokoje můj zrak dokázal proniknout i do té nejjemnější odlišnosti na bíle natřeném stropě. Povolil jsem sevření ruky. Celá místnost byla osvětlena jen mihotavou září slabé lampy, venku už byla dávno tma.

„Johne, slyšíš mě?“ zeptala se. Měla tak krásně zbarvený hlas.

„Ano,“ přikývl jsem. Téměř jsem úlekem nadskočil. Opravdu jsem promluvil já?

Uvědomil jsem si, že ležím na široké posteli a hlavu mám podloženou několika polštáři. Přepadla mě neskutečná únava, která absolutně popírala skutečnost, kolik hodin jsem už prospal. Něco však bylo špatně. A pak jsem si navzdory veškeré racionalitě někde v hloubce svého já poprvé uvědomil, že pro mne je spánek už navždy jen na míle vzdálená neznámá.

„Už jsme si mysleli, že se snad nevzbudíš!“ řekla mi vyčítavě. „Vnímáš mě?“

Krátce jsem přikývl. Nedovolil jsem si plýtvat svým okouzlujícím hlasem. Až později mi došlo, že je to vlastně blbost.

„Jane,“ zachraptěl jsem. „Nemáš prosím trochu vody, já...“ hlas mě zradil. Co naplat, že byl tak ohromující, když mě neposlouchal. Měl bych o svém postřehu napsat esej. K čemu hlas, který nemluví. Uznávám, ještě pořád jsem byl tak trochu v mimozemském světě.

Nespokojeně nakrčila čelo. Viděl jsem, jak nad něčím přemýšlí. A to se říká, že jsou upíři inteligentní. Já sám jsem si připadal přinejmenším jako lehký retard a Jane, která očividně nechápala souvislou žádost o vodu, na tom byla ještě hůř.

Naštěstí mi po chvilce času, který jsem jí trpělivě věnoval, mi skutečně přinesla zdobený pohár s vodou. Nechtěl jsem ji naštvat výrokem, že z obyčejné sklenice se pije líp, než z těchhle historických krámů.

Zhluboka jsem se napil. Pocit úlevy se dostavil téměř okamžitě. Doslova jsem vnímal, jak v mém krku opět začínají pulsovat tepny. Přímo jsem mohl zachytit to teplo, které se mi rozlévalo po těle. Bylo mi báječně. Voda byla příjemně chladivá, ale ne ledová, sladká a ne slazená. Byla to ta nejchutnější voda, kterou jsem kdy pil. Absolutně vyvážený poměr chutí a vůně. Ani bohové na bájném Olympu nemohli pít lepší nektar.

Polkl jsem poslední doušek a usmál se na Jane. Konečně jsem byl úplně vzhůru.

Pozorovala mě s očekáváním, jaké jsem u ní ještě neviděl. Krátce nato jsem si uvědomil, že nic z toho, co mi poskytoval zrak, jsem ještě neviděl.

Neslyšel. Necítil.

Jen ten, kdo si dovede představit tu neuvěřitelnou bolest, když lidské tělo opouští poslední špetka života, si dovede představit ten pocit po probuzení...

Uvědomil jsem si, že jsem si při pití trochu potřísnil bílou košili, kterou jsem měl na sobě. Mokrá skvrna mne příjemně hřála na holé hrudi. Byla rudá, jako plátky volterrských růží. A stejně symbolická...

Kapitola osmnáctá

A tak skončil můj lidský život. Někdy, když vidím kolem sebe šťastné tváře, tak bezstarostné a uvolněné, se mi po něm zasteskne. Rád bych, aby se mi vrátil ten rozmazaný obraz, nedokonalý sluch, čich, hmat. Chtěl bych se znovu ponořit do mlhy, v níž lidé žijí, aniž by o tom věděli. Znovu pocítit alespoň záchvěv jistoty. Je těžké sedět na lavičce, obklopen pestrými vůněmi, a pozorovat svou potravu, jak se unaveně rozvaluje v trávě. Čeká mě ještě několik přednášek, ale až za dvě hodiny, takže mám spoustu času na psaní. Dnes bych chtěl dokončit několik posledních detailů, které musím zmínit před tím, než začnu popisovat dobu, která je v upířích kronikách psána krví. Dobu tak temnou, že ještě dnes, kdy teplý zářijový vítr víří barevné podzimní listí, nemohu uvěřit, že se skutečně udála. Dobu, která mi však navrátila příjmení Moon.

***

Nikdy jsem Jane nepovažoval za svou sestru a nikdy jsem ji neměl rád. Skutečnost, že stojí na stejné straně barikády, na tom moc nezměnila. Respektoval jsem ji a pojil nás stejný cíl a přesto jsem se jí a Alecovi raději vyhýbal. Stejně jako oni mně.

Trochu zvláštním překvapením byl Aro. Zachoval se totiž úplně normálně, což je u něj úkaz hodný obdivu. Když jsem byl schopný myslet i jinak, než skrze rudou clonu, pozval mě na soukromé posezení.

Nikdy jsem nebyl dobrý herec a můj otec byl vždycky až příliš vnímavý čtenář. Jeho nálady se měnily ze sekundy na sekundu, způsob uvažování měl natolik šílený, až byl geniální. Dokonce i na Alecovi byla patrná stopa nervozity, když jsem tam měl jít. Ani bych se nedivil, kdyby byli všichni členové spiknutí připraveni na varovné zahvízdnutí vyskákat během zlomku vteřiny z oken a prchat k lesu.

O to víc mě potom překvapilo, jak hladce to všechno proběhlo. Žádné záludné otázky, žádné podezřelé pohledy. Téměř jsem měl pocit, že se mi to asi jen zdá, ale v Arově tváři jsem opravdu viděl jen radost a spokojenost, když mě pozoroval. Prohodil několik vtípků o lovu lidí a vůbec vypadal po dlouhé době klidně, moudře a vyrovnaně. Seděli jsme na jednom z Volterrských balkónů a před námi byl servis na anglický čaj. Začínalo se smrákat a po chvíli nešlo vůbec poznat, že si naléváme něco jiného než earl gray s citrónem.

Byl to první západ slunce, který jsem mohl pozorovat svým novým zrakem. Zlatavá záře rudého kotouče se v jiskřičkách odrážela od mé dlaně, když jsem si naléval další šálek. Ten západ slunce jako by uzavíral kapitolu člověka a s nastávající tmou už započal mou novou existenci – smrt. Uvědomil jsem si, že se mi nechce spát.

Při pohledu na Ara jsem náhle pocítil ten stejný prchavý pocit, jako když jsem pozoroval Renesmee kroužkovat můj test v biologii. Skutečnost, že někoho, koho máte vlastně rád, se chystáte zradit a potopit a jakkoli je vám to náhle proti chuti, nemůžete s tím vůbec nic dělat.

Usrkával jsem životadárné tekutiny a zadíval se, jak poslední okraj zapadajícího sluníčka mizí za obzorem. Hřebeny kopců vzplály ohnivou září, ale i ta postupně odcházela. Možná už jsem byl několik hodin bez života, ale v myšlenkách jsem zemřel právě v tento okamžik.

Lže, pokud vám někdo tvrdí, že i po přeměně si uchováte svou povahu a duši v nezměněné podobě. Ať chcete zůstat dobrým, jak jen to jde, stejně se zlomek z vás promění v noční stvůru, nenápadně vyčkávajíc v pozadí. Ano, pocítil jsem podobnou výčitku svědomí, jako když jsem měl zradit Renu, ale tentokrát jsem ji dokázal lehce zaplašit. Část mého já odešla s mým životem a vzala si s sebou i něco z lidskosti mé povahy. Pozoroval jsem Ara, jak se smutně dívá za končícím dnem, což už musel vidět nesčetněkrát, a přesto ho to neméně fascinovalo, a věděl jsem, že jednoho dne to kvůli mně uvidí naposledy. A že ten den se blíží mílovými kroky.

„Fascinující, to slunce, že ano?“ zašeptal jsem zasněně.

Autor: Annah (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek John Volturi 3/3: