Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » John Volturi 2/3

06.10.2010 (19:45) • Annah • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2058×

Kapitola osmá

Zvědavě jsem pozoroval, jak rázným krokem zvětšuje vzdálenost mezi námi a rozhodl se ji následovat. Šla rychle, tedy na člověka, a já za jejím pomalým lidským tempem rozpoznal Renino tiché přání, abych se za ní vydal. Kdyby mi chtěla utéct, už bych ji neviděl. Naposledy jsem se ohlédl směrem k restauraci, kterou jsme opustili, a za prosklenou stěnou, ve které se odrážela zeleň protějších stromů, jsem intuitivně rozpoznal Edwardův pohled. Otočil jsem se k nim zády a vyrazil zmenšit dívčin náskok.

Podle předpokladů se tvářila čím dál tím unaveněji (napodobování lidských bytostí jí docela šlo) a po téměř kilometru, když mě to už přestávalo bavit, zvolnila tempo a počkala, až k ní svým unaveným krokem přijdu. Zatímco já jsem tělu dopřával hluboké nádechy a vyčkával, co bude dál, Renesmé, které z očí postupně mizela bojová, trochu uražená nálada, mě s rukama v bok pozorovala.

„Máš výbornou kondičku,“ konstatoval jsem a krátce jí pohlédl do zamračené tváře. „Doufám, že má tvůj zběsilý úprk z restaurace nějaký smysluplný cíl, nezapomeň, že jsem tam nechal vynikájící espresso s mlékem.“

„Edward to zaplatí,“ odsekla. „Občas běhám,“ dodala na vysvětlenou, „promiň, jestli jsi kvůli mně přišel o dech.“

„Já občas běhám, Ness. A zatímco tu zápasím o každičkou molekulu vzduchu, ty vypadáš, jako bys sotva hla palcem, a to jsme téměř za hranicemi Forks. Takže Michael se skutečně jmenuje Edward? Přiznávám se, že tomu moc nerozumím.“ Nervózně skousla spodní ret.

„Ano, je to Edward. Je to tak trochu komplikované,“ řekla zamyšleně a zadívala se na šedivou zeď vedle nás.

„Nic mi do toho není,“ odtušil jsem.

Pozoroval jsem její krásnou souměrnou tvář a tajně doufal, že se konečně uvolí svěřit mi alespoň pár informací, které už dávno znám a které musím tak pracně skrývat. Kolem nás se v šeru krčily tmavé budovy a až teď jsem si znepokojeně uvědomil, kde se nacházíme. Oloupaná omítka, zvlhlé stěny a odpadky všude kolem tvořily ponurý odraz životů těch, kteří z různých důvodů přišli do této neobydlené čtvrti strávit několik nocí. Z rozbitého skla od laciného alkoholu a tenkého lesklého předmětu u mé nohy, ve kterém jsem rozpoznal ulomený konec injekční jehly, se mi mírně nakrčilo obočí. Tohle by Aro ve Volteře nesnesl. Nicméně s Renou jsem se ani v těchto končinách nebál, nemluvě o tom, že se nejspíš každou chvíli vynoří zpoza některého rohu Edwardovo Volvo. Stmívalo se. Z dnešního dne jsem neměl dobrý pocit a ze setkání s Edwardem a Jacobem už vůbec ne. To, že mne nezradila moje mysl, bylo dílem spíš štěstěny než vlastní dovednosti. A ještě ke všemu si Cullenovi po těch letech dávno odvykli být tak ostražití, dělali hloupé chyby ve svém lhaní, čímž mě dostávali do nezáviděníhodné situace – začal jsem se ztrácet ve své roli. Nebyl jsem si jistý, jak by skutečně reagoval nic netušící člověk na mém místě, co bych měl říkat a na co se ptát. A tak jsem tam jen stál, pozoroval nádherného anděla, kterému se záře zapadajícího slunce odrážela ve zlatých vlnách vlasů, jak tam trochu nešťastně a trošku rozčíleně pevně svírá rty, protože ví, že mi nesmí nic říct, a přitom je na ní vidět, jak ráda by to udělala.

Ze zasnění mne vytrhl její melodický hlas.

„Jmenuje se Edward Masen. Je to rodinný přítel.“ Její snaha rychle něco vymyslet mi připomínala mě v devíti letech, když jsem Arovi vysvětloval, kam zmizela má tichá garda a proč mě Thomas zoufale hledá v hladomorně.

„A Bella?“ zeptal jsem se. „Kdo je Bella?! A proč se ten Edward zajímá o Charlieho orchideje?“

„On je takový starostlivý typ,“ pokrčila nevinně rameny a udělala na mě panenský kukuč. „Bella je jeho starší sestra.“ Nadechl jsem se.

„Nechceš mi už přestat lhát?“ Překvapeně na mě pohlédla. „Nemusím být psycholog, abych poznal, že nemluvíš pravdu.“

„Ale...“

„Nech toho. Je mi jedno, co to bylo za chlápka a kdo je Bella. Jestli nechceš, nevysvětluj mi to. Nezajímá mě tvoje minulost ani rodina, pokud sama nebudeš chtít, abych znal vaše kostlivce ve skříni. Ale nelži už, neumíš to a působí to směšně.“

Neuraz se, prosím, neuraz se...

Zůstala přimrazeně stát. S trochou škodolibého uspokojení jsem ji pozoroval a doufal jsem, že její výmysly byly opravdu tak do očí bijící, jak se tvářím, a že by nezasvěcený člověk taky přerušil její topící se plácání tak razantně jako já.

„Fajn, vzdávám se. Máš pravdu, není to pravda.“

„Myslel jsem si to. Dík za upřímnost, Nessie.“

„Dala bych přednost té Reně. Když mne oslovuješ Nessie, zní to tak nějak... Asi působím komicky, že?“

„Ani ne.“

„Ráda bych ti řekla pravdu, ale věř mi, bude lepší, když to neudělám.“

„Myslíš?“ Odmlčela se.

„Třeba předstírám víc, než si vůbec dovedeš představit. Třeba je pravda tak šílená, že jsem přinucena žít celý život ve lži a každá další pak působí směšně. Třeba je skutečnost tak hrozivá, že i moje plané výmysly vedle ní působí natolik pravdivě, až to bolí.“

„Máš strach, že bych ti neuvěřil?“ Ušklíbla se a pohrdavě si odfrkla.

„Strach? Ne, Johne, strach ne.“

„Tedy?“

„Nechme toho. Buď rád, že tomu nerozumíš, Smithe. Buď rád, že tvůj bezstarostný život dává logický smysl, že víš, kdo jsi a nemáš pochybnosti o tom, jestli se Země otáčí kolem vlastní osy. Že jsi člověk, že je deset hodin večer a že místo, kde bydlíš je bezcenné malé městečko, o kterém nemá zbytek světa nejmenší pojem. A neptej se už, ani já nemám ocelové nervy.“

„Bojíš se, že bys mi prozradila, že Forks je světoznámé a Země placatá?“ zasmál jsem se.

„Nebojím se. Ale ty máš až neuvěřitelný dar empatie, že ti i od přírody někdo tak opatrný jako já, skoro svěří své nejtajnější tajemství, aniž by tě pomalu znal.“

„Dar? To řekni mému otci, ten...“

„Co?“

„Ale nic. Je už tma, Ness, měli bychom jít. Doprovodím tě domů.“

„Ne. Já doprovodím tebe.“ Jen jsem se pousmál.

Kapitola devátá

Nenechal jsem ji, aby mne doprovodila. Rozloučili jsme se někde na půli cesty k Charlieho domku, kde bydlela, a já se pak vydal tmavými ulicemi ke svému podnájmu.

Procházel jsem skrz dlážděné prostranství, které lemovalo několik vzrostlých stromů, když mne upoutala známá vůně. Opojně lahodná, přicházela z nedalekého stánku s občerstvením a nesla se chladivým nočním vzduchem jako hříšná melodie majestátní katedrálou. No... až zas tak úplně ne, ale v onu chvíli mi to tak připadalo. Uvědomil jsem si, jak strašný mám hlad. Vyhlídka na brzké nasycení trochu prosvětlila mou náladu, která se od okamžiku, kdy jsem se rozešel s Renou, pohybovala těsně nad bodem mrazu. Tenkrát jsem si ještě nepřipouštěl, jak moc mne rozčiluje představa Nessiina návratu domů, kde na ni čeká Jacob. Nedovolil jsem si sebemenší myšlenku na to, jak se budou šťastně usmiřovat, jak se bude Rena pokorně omlouvat svému otci za přehnaně afektovaný výstup a jak mě, svého bezvýznamného spolužáka, odbude několika úsečnými větami a konstatováním, že spím a nic netuším. A já tu mezitím mrznu. – To  jsem přeháněl, bylo teprve září a teplota se pohybovala relativně vysoko, ale vysvětlete to rozmazlenci zvyklému na horkou Itálii.

Přišel jsem až k vesele malovanému kiosku a krátce pohlédl na otráveného prodavače. Své velké, páskové hodinky měl položené u mastného pultu tak, aby dobře viděl na ciferník, a jeho nevrlý výraz mi prozradil, jak rád mne vidí. Měl malá očka, která byla sotva vidět pod hustým obočím a ušmudlanou, nepranou zástěru.

„Párek v rohlíku, prosím, s hořč-“

„Není,“ přerušil mě. „Jenom kečup.“

„Tak s kečupem, ale jenom troch-“ Pozdě. Špička rohlíku téměř zmizela pod záplavou krvavé červeně.

„To je dobrý,“ zastavil jsem ho pohotově, když jsem uviděl, jak se chystá přebytečný kečup odstranit pochybně vypadající lžící. Má slova se týkala i několika drobných, které jsem mu nechal jako nezasloužené spropitné, položil jsem mu totiž na plastový tácek kovovou minci o něco větší hodnoty, něž bylo potřeba. Popadl jsem hot-dog, jehož vůně mi rázem nepřišla až tak lákavá, ale který voněl stále ještě chutně, a vydal se směrem k lavičce pod rozložitým dubem.

Noc byla jasná a černočerná obloha posetá spoustou jasných světýlek a srpkem měsíce ve tvaru cé. Ve vzduchu bylo cítit cosi povědomého a přitom neznámého, byla to typická vůně tajemných nocí, jakou ve Volteře nenajdete. Ovšem, i v Itálii mají noci svůj charakteristický odér, tmu s příchutí vyprahlé země a špetkou sladkého dámského parfému, ale tady ve Forks se mi zdála náruč slepoty tak omamně neopakovatelná, až jsem byl přesvědčen, že lepší už nikdy neucítím. Přiznávám se, možná bylo to trochu tím křupavým rohlíkem v mé dlani, ze kterého se vydatně kouřilo, ale nikdo mi nevymluví, že jsem tenkrát vůbec poprvé za svůj život vylákal z propasti mysli dávno zapomenutou vzpomínku.

Už jsem se chystal usednout na prázdnou lavičku a zakousnout se do té dobroty, když ke mně z čista jasna přistoupil neznámý muž v tmavém kabátě, náhle a nečekaně se vynoříc ze tmy popadl mou ruku mířící k ústům, párek rychlým pohybem vyškubl, nakrčil nad ním svůj ostře modelovaný nos a vyhodil ho do plastového koše plného much, který stál poblíž laviček.

Ohromeně jsem zůstal zírat na svou prázdnou, ještě nepřirozeně teplou dlaň, než se mi konečně podařilo nadechnout.

„Co to u Ara děláš?! Co si to dovo-“

„Uklidni se,“ přiložil mi Thomas (ano, konečně jsem ho poznal) ledovou dlaň na tvář a táhl mě pryč od zvědavého pohledu muže ve stánku.

„Thomasi?“

„To je překvápko,“ utrousil suše. „Co to jíš, pro Ara?! To si neumíš koupit ani něco pořádného k jídlu? Chceš skončit se salmonelózou?“

„Já...“

„Mlč,“ utnul mne. „Hledám tě jako ... Ani bych se nedivil, kdyby na mě někdo přišel.“ Zněl nepříjemně.

„Byla to moje večeře!“ odsekl jsem naštvaně. „Co teď budu jíst?! Mám hlad!“ Změřil si mne otráveným pohledem.

„To je vše, co tě teď zajímá? Co budeš jíst? Ani se nezeptáš, proč jsem přijel?“

„Proč jsi přijel?“ poklepal jsem nervózně prsty o dřevěné zábradlí.

„Proto.“ Ach tak...

„Super. Co budu jíst?!“ Kdyby mohl, už by mi jednu vrazil. Když nad tím tak přemýšlím, dopalovat ohromně silného upíra v prostředku noci a z dohledu třetích očí... Thomas byl výjimečná osobnost. Teď už to vím.

„Nic. Nic nedostaneš, dokud nevyřešíme jednu naléhavou záležitost. Nejdřív mi pověz, jak to tu vypadá.“ Naštvaně a lítostivě jsem se naposledy ohlédl k odpadkovému koši. Thomas povolil sevření. „Chceš se pro něj vrátit?“ zeptal se s výsměchem.

„Tsss“

„Johne, přestaň. Koupím ti jinou večeři, mám tu auto. Zajedeme do non-stopu u dálnice. Trochu mě tam znají, věř mi, nebudeme muset dlouho čekat. Tak co se tu dělo?“ Povzdechl jsem si.

„Prakticky nic. Četl jsem Cullenovi v kostce. Renesmé málem vysála jednoho spolužáka, když se pořezal o sklo. Museli jsme ho křísit. Setkal jsem se s Jacobem, přijel si pro ni do školy. I s Edwardem. Přišel do restaurace, kde jsem Ness náhodou potkal. Myslím, že se mu nepovedlo mne odhalit. Trochu se tam s Renou – Nessie – kousli kvůli tomu, že Charlie odjel a oni zůstali doma sami. Řekl bych, že Edward není úplně v pořádku... Rena je už několik let dospělá...“

„Jinak nic?“

„Naštvala se, když se Jacob podřekl, a uraženě odkráčela. Šel jsem za ní, ale po chvilce jsme se oba vydali domů. Renesmé je rozmazlená a tvrdohlavá.“

„To říká ten pravý,“ odfrkl ironicky.

„Máš nějaký problém?“

„Ne, promiň, pokračuj.“

„Už nemám, co bych k tomu dodal. Jsi tu sám? Jsou tu moji Tišší? Docela mi chybí...“

„Sám. Aro opustil Volterru, vyrovnává si nějaké staré účty na severu Evropy. Přijel jsem ti pomoct, mám plán. Pokud to vyjde, budeme už pozítří na cestě domů.“

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně.“

„Ha, ha... Tak to se nemám proč vzrušovat.“

„Mám říct životně? Přísahat na Ara? Ty jsi podrážděný z toho hladu, viď?“ Ignoroval jsem jeho tón, musel bych se s ním zase pohádat. „Takže na cestě domů... S Renou?“

„Ano, s Renesmé. A Jacobem.“ Kdybych měl ten párek, právě by mě přešla chuť.

„S Jacobem? Je on nutný?“

„Pokud nechceme, aby viděla Alice náš úprk ve vizi, tak ano.“

„Úprk?“

„Bude to trochu riskantní. Ale ve Volteře Jacob ztratí význam, Caius se ho nejspíš zbaví. Aro chtěl už dlouho zkoumat anatomii měničů a strukturu jejich tkáně. Asi ho naložíme. Vysvětlím ti to při jídle, pojď.“

„Přešla mě chuť.“

Kapitola desátá

Do bezstarostných snů mi zvuk budíku vpadl tak náhle a rušivě, až jsem vyplašeně nadskočil. V prvním okamžiku jsem vůbec netušil, kde se nacházím, a poloprázdný šedivý pokoj se mi zdál úplně cizí. Konečně mi má paměť poskytla potřebné informace a já jsem s otráveným výrazem ve tváři umlčel placatou vrnící destičku pod polštářem. Byla od Thomase. Občas má docela moderní, přizpůsobivou povahu užitečným technologiím. Ale tenhle mobilní krám, který se mu podařilo mi vnutit, mé představě užitečnosti zrovna nevyhovoval. Nesnáším násilné probuzení, ráno se obvykle budívám docela brzy, a tak jsem budík nikdy nepoužíval. Když mě někdo vytáhne z poklidného snu ostře ječivým, drnčícím zvukem přímo u mého ucha, na náladě mi to moc nepřidá. Jenže to ani Aro ani Thomas nejsou schopní pochopit. Snad nemusím zdůrazňovat, že ten telefon jsem si pod polštář sám nedal…

Do školy jsem přišel dřív, než obvykle. Ztichlé chodby vracely s ozvěnou mé hbité kroky a jen občas jsem uviděl hlouček studentů, jak ospale debatují nad nastávajícím dnem. V automatu jsem si obstaral ovocně vonící, přeslazený čaj a v bufetu mi postrarší paní s celkem přátelským úsměvem prodala jeden z bohatě obložených sendvičů. Tak trochu otupeným pohledem jsem sledoval, jak se mi dlaň, křečovitě svírající horký plastový kelímek, mírně chvěje. Dnešní den bude náročný.

S Thomasem jsem se včera rozloučil kolem sedmé večer, kdy mi v noci vrazil pod polštář ten zázrak vědy, který momentálně setrvává v kapse mého batohu, netuším. Přinesl mi spoustu jiných věčí; nějaké oblečení, ten batoh, mýdlo a další. Chytře předpokládal, že si nebudu zatěžovat hlavu takovými nesmysly. Jak říkám, na to, v jakém prostředí existuje, má nadpřirozeně vyvinutý smysl pro lidké potřeby. Jestli to nebude tím, že se o mě od mala stará.

Tom mě taky blíž seznámil se situací u Cullenů (Blacků, Swanů). Charlie je zpět, ve Phoenixu byl jenom na otočku kvůli nějakému případu záhadných úmrtí, který byl velmi podobný situaci v Seattlu před více než osmnácti lety. Charlie se těmito případy zabývá a často jezdí mimo domov i přes celé státy.

Cullenovi. Představitelé Volterry je už delší dobu se zájmem sledují, jak se hravě vypořádají s každým problémem ve státech i na Aljašce. Spolupracují s několika dalšími skupinami o třech, čtyřech členech a udržují případné novorozené v mezích snesitelnosti. Překvapilo mne, jak detailně se Tom orientuje i v jejich soukromí. Nevím, kde ty informace v Itálii berou, ale o otcově cti jsem nikdy nepochyboval. Nikdy žádnou neměl.

Tak tedy, Isabella bydlí už několik let někde v okolí Alexandrových ostrovů, kde mají v horách nově postavené velkolepé zázemí své rodiny. Trvale tam s ní žije Carlisle a Esmé. Edward s Emmettem a Rosalií v kruzích cestují po USA, kde vyhledávají novorozené, které jim tam Aro přiváží jako zhoubný plevel, a pravidelně se vracejí domů. Myslím, že je to otcova největší zábava posledních deseti let. Uzavírají s Caiusem a Marcusem sázky, jak dlouho tam jejich novorození přežijí. Někdy s nimi chodívá hledat stopy i Bella, ale ta spíš navštěvuje Renesmé, Jacoba a Charlieho a tráví s nimi poklidné večery ve Forks. Navtěvuje je samozřejmě i Edward a ostatní Cullenovi. Aro by si mohl prsty ukousat, jak touží vědět, proč spolu Edward a Isabella tráví tak relativně málo času. Nejvíc ho však rozčiluje Jasper s Alicí, kteří se na několik let rozhodli odtrhnout od rodiny a užívají si společnou dovolenou někde v Indonésii. Posledním místem, kde prokazatelně pobývali, byl Singapur. Thomas mi však řekl, že Aliciny vize neovlivní žádná vzdálenost od Renesmé a stačí jediná naše malá chybička, aby celý plán ztroskotal.

První hodinu jsem s ní neměl. Monotónní výklad nesympatického muže ve středním věku dokázal odvést mé myšlenky jiným směrem, a tak i to chvění trochu polevilo. Pečlivě jsem si zapisoval probíranou látku, i když jsem věděl, že hodinu s tímto mužem mám nejspíš naposledy. Mého rozpoložení si všimla Angela, jejíž obočí se zvědavě vyklenulo a rty mi věnovaly nesmělý, tázavý úsměv. V téhle učebně neseděla za mnou ale přímo naproti. Atypické uspořádání lavic vytvářelo velký otevřený oblouk. Přednášející mohl stát v jeho středu, odkud měl, na můj vkus až příliš dobrý, výhled na všechny studenty. Vzdálenost mezi mnou a Angelou tak byla naštěstí dost velká, aby nemohla mou náladu komentovat. Hodina uběhla jako voda. Tak je to vždy, když člověka čeká něco, před čím by se nejraději zakopal desítky metrů pod zem.

Přišla přestávka, přesunuli jsme se do jiné třídy.

„Ahojky!“ oslovil mne známý, zvonivě sametový hlas. „Tak tys včera došel domů? Měla jsem trošičku pochybnosti…“ Vesele jsem vzhlédl k andělsky se usmívající Renesmé, která se dnes očividně vyspala dorůžova. Byl jsem za to rád, bůh ví, kdy se v budoucnosti ponoří do tak klidného spánku, jakým spala na tento významem prodchnutý den.

„Ahoj,“ odtušil jsem a vrátil se studovat nepochopitelné křivky ve svém sešitě do matiky. Rozbolela mne hlava.

„Ale teď máme biologii,“ poznamenala s úsměvem, když spatřila, nad čím se trápí moje nakrčené čelo.

„Vím, ale včera jsem to neviděl ani jednou a matika je hned po ní.“

„A biolu jsi viděl?“

„Co? Proč?“

„Píšeme přece test,“ připomněla mi. „Učila jsem se na to celou noc.“

Jasně… S pamětí, kterou měla, si všechno musela pamatovat z hodin. Nemluvě o tom, že tohle je už třetí střední škola, kterou studuje. Vyrostla nápadně rychle, a proto se Cullenovi museli z Forks odstěhovat už když jí bylo sedm let. Teď, po osmnácti letech, kdy čas konečně koresponduje s věkem, na který vypadá, se rozhodli s Jacobem strávit několik let u dědečka. Historku o autonehodě Edwarda a Belly k tomu připojili automaticky, stejně jako údajnou adopci Charliem.

Na biolu jsem si včera večer ani nevzpomněl, zato jsem konečně dočetl Cullenovi v kostce. Nad stavem knihy Thomas vytřeštil oči. „Co to… Proč máš jen půlku? Proč je na kusy?“

„No jo, biola.“ Lhostejně jsem vyměnil modrý sešit za červený a jal se opět upřeně zírat na jeho popsanou stránku.

„Ty sis nedoplnil učivo?“ Tohle byl hlas Angely. „Ty máš napsanou jen tu včerejší látku?“

„Hm.“

„Johne, Johne…“ zašvitořila Rena. „Půjčím ti sešit, alespoň si to přečti.“

„Dík.“

Tak jsem pro změnu civěl na její drobné, elegantní písmo místo na své široce rozsáhlé klikyháky. Smysl mi unikal tak jako tak. Hlavou mi vířila spousta myšlenek na včerejší večer, na Toma, na Ara, na Forks. Na Renu, na její sluncem prozářený obličej, jak se na mě usmívala tím svým trochu pokřiveným úsměvem. I na Edwarda, jak si mne přeměřuje sytě zlatavými duhovkami a jeho ostré rysy tváře se obezřetně usmívají.

„Proč si neotočíš na další stranu?“ zeptala se po chvíli Ness, když viděla, jak hledím stále na jedno a totéž místo. „Něco se stalo?“ Překvapeně jsem na ni pohlédl.

„Co? Ale ne, nic mi není. Nerad píšu testy.“

„Je skleslý už od rána,“ přizvukoval hlas Angely Smith a ona se soucitně pousmála. „To bude dobré, Johne, i já se občas blbě vyspím,“ poklepala mi kamarádsky na rameno a Reně věnovala přátelské mrknutí. „Tak co dělá dekolt?“ zeptala se.

„Co?“ vydechli jsme s Renesmé společně.

„No…“ Angela nakrčila nechápavě obočí. „Včera jsi na sebe vylila téměř celou sklenici s kyselinou a…“

„Ach, no jo!“ vzpomněla si Ness. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem se na to zapomněl včera zeptat. Obyčejný spolužák by se zeptal.

„Jsem v pořádku, díky, Angelo. Nebylo to nic vážného.“ Angelina nechápavost zmizela a vystřídal ji opět šibalský úsměv.

„Jdete dnes večer na tu párty?“ zeptala se.

„Ona je nějaká akce?“

„Tady je pořád nějaká akce,“ kroutila hlavou nad mojí nevědomostí. „Ale dnes je to obzvláště výjimečné!“

„Co se bude dít v klubu dnes?“ otázala se zvědavě Rena.

„Maškarní!“ vyprskla Angela tak nadšeně, až jsem nadskočil. Naše výrazy byly jednoznačné.

„No… Vím, není to zrovna,“ hledala vhodné slovo, když viděla, jak skepticky se tváříme. „Není to zrovna typický mejdan, ale mohlo by to být zábavné…“ Zatnul jsem čelist. Za svůj život jsem se několika maškarních už zúčastnil ve Volteře. Nesnáším akce, na kterých se musím účastnit na přání svého otce. A maškarní to bývají často.

„Ne, dík, já nepůjdu,“ řekl jsem. „Stejně nemám v čem jít…“

„Ne! Johne!“ zvolala Angela. „Jsi tu nový! Kdy se chceš líp seznámit s lidmi, kteří zde žijí? Jde tam skoro půlka třídy!“

„Možná to není až tak špatný nápad…“ uvažovala Renesmá. „Jacob by šel určitě rád a o masky se nemusíš dělat starosti, nějaké seženeme i pro tebe, jestli chceš.“ Jacob?

„Nevím,“ řekl jsem a zamyšleně studoval biolu. „Maškarní mě moc nebaví.“

„Johne Smithe!“ Angela naoko rozzuřeně sebrala Nessiin sešit – ten, který jsem četl –a začala mne s ním mlátit po hlavě. „Na to zapomeň! Vždyť už i Renesmé skoro souhlasí a ta s námi nechodí nikdy nikam! Jé,“ spatřila Nessiin výraz, „to je tvůj sešit?“ Omluvně jí ho vrátila. Otevřel jsem si opět ten svůj.

„Víte, za co jdu já?“ zeptala se nás tajuplně.

„Za co?“ Můj hlas zněl lhostejně, ale Rena se tvářila zvědavě.

„Za upíra!“ vyhrkla Angela, odkryla řadu svých bělostných zubů a nebezpečně zavrčela. Rena se začala bláznivě smát. Už jsem se neudržel. Tohle byla poslední kapka v poháru mých pocuchaných nervů.

„Proboha! Na žádný blbý maškarní nejdu, rozumíte?!“ Angela úlekem úplně zkoprněla. Renesmé pozorovala, jak se mi třesou dlaně.

„Tak promiň no, jen jsem se zeptala,“ zašeptala Angela suše a odešla. Nastalo ticho.

„Co to do tebe vjelo?!“ zeptal se mě sametový hlas ostřejším, nechápavým tónem. Hlava mě bolela téměř nesnesitelně.

„Nic. Nemám rád maškarní.“

„Aha.“

Matika uběhla jako voda. Test v biologii mi nenápadně vyplnila Rena, když se profesorka nedívala. Jako by mi na to záleželo. Cítil jsem se provinile. Na Angelu jsem neměl tak vyletět. Jenže jsem se nedovedl ovládat, už ne. Měl jsem všeho plné zuby.

Trpitelsky jsem se díval, jak mi pečlivě kroužkuje správné odpovědi a spiklenecky na mne mrká. A já se ji chystám zradit… Jasně jsem začínal cítit, že tady veškerá sranda končí.

Tohle už není zástup bezejmenných obětí, které jsem byl schopen ve Volteře ignorovat. Tohle není můj otec, tak trochu ztřeštěný, který mě ale přes to všechno má možná doopravdy rád. Tohle je dívka, kterou mám v oblibě až příliš na to, abych ji mohl hodit nenasytným spárům Volterry.

V hlavě mi jako granáty vybuchoval zástup známých jmen. Peter, Alexandr, Misandra, Lock, Jane, Alec, Sebastian, Grace…

A přesto to udělám, hodím ji hladovým lvům.

A ona mi přitom vyplňuje testy a usmívá se na mne. Ona, která se nikdy s nikým moc nebavila. Nepřístupná, odtažitá a krásná Renesmé Cullen.

Až teď, s odstupem času vidím, jaký jsem byl hlupák. Zahleděný sám do sebe, do svého příjmení Volturi. Ani ve snu mne nenapadlo, že by i Rena mohla umět lhát. Že lže už od svých sedmi let. Že můj nedokonalý, lidský mozek, si nedovedl ani představit, jak pronikavou inteligenci jí zajišťují geny.

Ani jednou se mě nezeptala na Itálii. Na mou rodinu, na předchozí život. Proč mi to jen nebylo nápadné? Mohl jsem si toho jako člověk vůbec všimnout? Mohl jsem zabránit Thomasově smrti? Nevím.

Čas už vrátit nelze. Topil jsem se ve svých sebeobviňujících myšlenkách, v představách triumfálního návratu domů, v dětských snech, jak požádám otce, aby ji pustil a uzavřel s Culleny konečně mír a zašel jsem ještě dál. Před očima se mi rozplývaly nádherné obrazy, kde se nade mnou skláněl zlatovlasý anděl, prstýnky jejích vlasů mne šimraly po tváři a její rty šeptají tichá tajemství, určená jenom mně.

Shrnuto, podtrženo, byl jsem blázen. Že Renesmé není křehkým stvořením, které potřebuje ochranitelská křídla, jsem se měl dozvědět ten večer.

„Reno?“ zeptal jsem se jí po biole.

„Ano?“

„Chceš ještě jít s Jacobem na to maškarní?“

„Ano. Proč?“

„Rozmyslel jsem si to. Vezmete mě?“ Pokrčila rameny.

„Proč ne…“

„Dík. Půjdu se omluvit Angele.“ Tomovi jsem zavolal hned, co jsem opustil areál školy.

Kapitola jedenáctá

K Charlieho domu jsem dorazil asi kolem šesté večer. Bylo celkem chladno a studený vítr mi čechral ne moc pečlivě učesané, tmavé vlasy. Nepršelo, ale na severozápadní straně přecházela barva tmavě modré oblohy téměř do černa. Schylovalo se k bouřce, byla cítit ve vzduchu prosyceném lehkým nádechem ozónu. Taková ta typická příchuť, jejíž tíhu cítíte při každém nádechu, jako poutník na poušti cítí horkost písku.

K mému překvapení mi otevřel Jacob a lehkým kývnutím hlavy mi naznačil, abych šel dál. Nízká branka trochu zavrzala a dlážděná cestička ke vchodu byla lemovaná nízkým porostem zelených rostlin. Trávník byl pečlivě posekaný a vzrostlé stromy působily uklidňujícím dojmem, jak jejich drobné lístky šuměly ve větru. Byl podzim, jejich barva už dávno nebyla zelená. Celkem romantický vstup do sídla upírů, vlkodlaků, Charlieho a Reny.

Jacob si mě zamyšleně přeměřil, když viděl, jak si trochu se smutkem prohlížím jejich zahradu. Bylo by zbytečné se mu pokusit vysvětlit, jak moc se liší od přehnaně umělých, barvami hýřících zahrad Volterry, kde dominují přemnožené trnité růže všech odstínů rudé.

S krátkým pohledem jsem ho minul a on za mnou tiše zavřel dveře. Klidně čekal, než si pověsím sportovní bundu na věšák u dveří a potom mi pokynul k protějším dveřím.

„Nessie a Angela čekají uvnitř,“ řekl a snad poprvé se na mne ten den pousmál. „Varuji tě, jakmile tam vkročíš, nebude cesty zpět!“ A s těmito slovy do mne šetrně strčil a já jsem vpadl přímo doprostřed jídelny, která se změnila k nepoznání.

„Jé, ahoj!“ vyskočila Ness a zlehka mne políbila na obě tváře. Angela následovala jejímu příkladu. Vzmohl jsem se na pouhé. „No teda...“

Celá místnost byla pokrytá hromadou látek, papírových „rekvizit“ a všemožných doplňků. Tipoval jsem, že velká chlupatá kožešina z medvěda bude nejspíš pro Jacoba a dlouhý černý plášť pro Angelu coby upírku, ale ve zbytku by se nevyznal ani... nikdo.

„Už na tebe čekáme,“ přitakala Angela, „potřebujeme si tě přeměřit, aby ti kostým dobře padl.“

Vrhl jsem na Jacoba žalostný pohled a on se škodolibě pousmál. To už ke mně přistoupila Renesmé s krejčovským metrem a široce objala mou hruď. Soustředěně diktovala míry Angele, která je pečlivě zapisovala na papír. Musel jsem zvednout ruce, aby mohla zjistit i rozměry pasu a pramínek jejích vlasů mě lehce pošimral na tváři. Byla tak blízko, až jsem cítil slabou vůni její pleti s nádechem sladkého parfému, který používala. Zatajil jsem dech.

Konečně nadiktovala poslední číslici a s přemýšlivě nakrčeným čelem motala páskový metr do úhledné ruličky.

„Ehm... nerarad vás obtěžuji, ale za co vlastně jdu?“ Můj dotaz byl na místě. Jacobův úsměv se roztáhl ještě víc.

„Renesmé napadlo, že by ti slušel tenhle převlek,“ řekl a ukázal na kousek modro-červené látky na zemi.

Nevěřícně jsem zvedl tenký latexový materiál, jehož složení se podobalo dámským silonkám. Modrý oblek měl velice pevně obepínat celé tělo a přes ramena mu splýval červený plášť. Uprostřed hrudi se vyjímalo obrovské rudé S na žlutém podkladu.

„To myslíte vážně?“ Šokovaně jsem zíral na předmět ve své ruce. Ness zklamaně pokrčila rameny.

„Myslela jsem si, že se ti Superman bude líbit.“ Zhnuseně jsem odstrčil kostým co nejdál od těla.

„To si nikdy neobleču. Nikdy.“

„Jiný převlek pro tebe nemáme,“ namítla Angela. „No tak, Johne, bude legrace! Akorát to musíme trochu zúžit.“ Jacob se uchichtl.

„Říkal jsem, ať mu vezmete jiný kostým.“

Nešťastně jsem si povzdychl. Kdyby aspoň vybrali převlek Spidermana – nebylo by mi vidět do tváře a třeba by mě nikdo nepoznal. Až mne v tomhle uvidí Thomas... Taky si nedovedu představit, jak mi v takovéhle maškaře prodají letenku do Evropy.

***

Ke klubu jsme dorazili přesně v devět. Můj kostým, už pečlivě zmenšený, budil dle očekávání velký zájem. Byl opravdu... těsný. Cítil jsem se docela naze, ale co bych neudělal pro pořádnou srandu, že.

Jacob v huňatém kožichu s obrovskou medvědí tlamou vypadal vedle mého štíhlého těla téměř dvojnásobně. Některé trapné situace si budu pamatovat do konce života.

Angela splnila očekávání, rudé kontaktní čočky i splývavý saténový plášť byl tajemný a přesvědčivý. Jen kvůli těm dlouhým špičákům trochu šišlala a šlapala si na jazyk, takže druhý dojem působil tak trochu komicky: „Vžžž, vyšaju tjou kjef!“

Rena se při každé její větě otřásala smíchy.

S vyschlým hrdlem jsem pozoroval, jak lehounkým krokem tančí kolem drobnými krůčky a pavučinové šaty smyslně ovívají její dokonalé křivky. Na zádech měla připevněná síťkovaná křidélka posetá zářivými flitry a oči skryté za elegantní škraboškou. Působila křehce svůdně, trochu tajuplně i dráždivě. Nebylo divu, že na ní zůstaly viset snad všechny oči v sále. Žádostivé i žárlivé a v labyrintu její krásy jsem se okamžitě ztratil i já.

Jacob však kolem jejího štíhlounkého pasu majestátně ovinul svou medvědí tlapu a mně nezbylo, než s Angelou cupitat za nimi.

***

Maškarní bál byl vesměs zajímavý, ale v porovnání s maškarními ve Volteře o poznání méně akční. Z obrovských beden zněl jeden popovější song za druhým, až konečně kolem jedenácté je nahradily o něco snesitelnější ploužáky. Jacob s Renou se v ten okamžik na sebe nalepili tak těsně, až skoro zmizela v záhybech jeho kožešiny a on jí každou chvíli věnoval letmý polibek do vlasů. Smála se a naoko zlobila, ale nevím, o čem se bavili, byl jsem moc daleko. Působili až bolestně šťastně.

Seděl jsem na venkovním balkoně a při zvuku tesklivých melodií si prohlížel tmavočernou oblohu posetou tisícem hvězd, když si ke mně neslyšně přisedla Angela.

„Bavíš se?“ zeptala se přívětivě.

„Ale jo,“ odtušil jsem a v ten okamžik k nám dolehl Renin pobavený smích. Oba jsme stočili hlavy směrem k parketu, jenže byli zrovna otočení směrem k malému pódiu a my mohli vidět jen Jacobova mohutná záda.

Uplý kostým mi začínal lézt opravdu na nervy a litoval jsem, že jsem si sebou nevzal běžný civil na převlečení. Nicméně nervozita mne obklopila i z jiného důvodu.

Naproti budovy jsem poblíž slabě zářící lampy spatřil temnou postavu v černém kabátu, nenuceně se o ni opírajíc. Muž kouřil cigaretu a její špička vždycky slabě zasvítila do tmy, když potáhl. Naše pohledy se na okamžik setkaly, ale já jsem ihned ucuknul a zůstal tupě zírat do desky stolu.

„Jestli chceš, mohli bychom už jít domů,“ navrhla mi Angela. „Renesmé s Jakem tu asi ještě nějakou dobu zůstanou, ale já se už taky moc nebavím.“

V ten okamžik Thomas típl nedopalek o kovový rám lavičky a vydal se přes ulici naším směrem.

„Ne. Ještě se domů nepůjde.“

Kapitola dvanáctá

„Omluvíš mě na chvilku?“ zeptal jsem se Angely ze zdvořilosti a ona krátce přikývla. „Hned jsem zpět,“ dodal jsem a vydal se směrem k toaletám na opačném konci sálu. Nechtěl jsem, aby se toho musela zúčastnit i ona – a doufal, že až nás nebude moci najít, dostane se sama nějak bezpečně domů. Za těch několik dní, které jsem tu strávil, jsem si ji oblíbil. A pro mě, který má v životě tak málo přátel a téměř žádnou rodinu, byla důležitá.

Těsně přede dveřmi jsem se však zarazil, tiše vycouval a jakmile jsem zjistil, že se nedívá mým směrem, rádoby nenápadně jsem se prosmýkl přitisknut ke zdi k východu. Rádoby především pro dvě okolnosti – měl jsem na sobě masku supermana a neuměl jsem se plížit.

Noční vzduch byl ve srovnání se zakouřeným, nedýchatelným vzduchem v místnosti příjemně dýchatelný. Neuklizená, nepoužívaná terasa, kam jsem se dostal, zela prázdnotou. I přes hustou tmu jsem mohl rozeznat točité schodiště, kterým si nejspíš nějaký architekt vybil svůj vztek na majitelích domu – se zdobnými sloupky se ke strohé budově hodilo jako stěrače do ponorky. Vedlo až na chodník, kde postával Thomas.

Divím se, že mu z té cigarety nebylo zle, nikdy jsem ho jako upíra neviděl kouřit. Ani by to teoreticky nemělo mít žádný účinek, nicméně za ty roky jsem si na některá jeho prázdná gesta – za účelem vypadat „stylově“ – už zvykl. Thomas to však nedělal z marnosti a nudy jako například Aro, ale z nutnosti splynout s davem a v tom byl skutečně dobrý. Spousta lidí už mnohokrát stála přímo vedle něho, trávila s ním velké množství lidského času, ale nezpozorovala sebemenší náznak podivnosti. Tom se uměl dokonale přizpůsobit době, prostředí či zemi. Proto byl mým poručníkem, byl to vynikající herec.

Kamenná zídka, na kterou jsem se venku posadil, byla hrubá a přes tenký silonový materiál značně nepohodlná. Znovu jsem zalitoval, že nemám nic jiného na sebe.

Dveře jsem nechal mírně pootevřené, ale ne pro blaho lidí, kteří mi jistě byli za čerstvý vzduch nemálo vděční. Můj odhad se ukázal být obdivuhodně přesný, nemuseli jsme čekat dlouho. Škvíru, kudy pronikal ze sálu pruh zlatavého světla, zastoupila mým očím neviditelná postava.

Můj dech byl pravidelný, klidný. Navenek jsem působil uvolněně, ale uvnitř to vřelo. Nikdo mi nemusel připomínat, že tím nejslabším článkem v nadcházející konfrontaci jsem já. Zkuste si představit ten pocit, kdy se dva nejdůležitější lidé ve vašem životě chystají skočit si po krku a vy víte, že pokud si nedáte sakra pozor, ani jeden z nich nebude mít tolik ohledu, aby při souboji nezranil i vás. Kdybych je požádal, aby toho kvůli mně nechali a zkusili se nějak „dohodnout“, neudělali by to. Nezbývalo mi smířit se s tím, že jim nestojím ani za ten pokus.

Konečně Jacob překročil hranici světla a stínu. Renesmé jej odhodlaně následovala a mezitím on se snažil trochu zmírnit svůj třas, ona za nimi energicky zabouchla. Zůstali jsme na terase jen my tři, noční ticho napjatý klid. Thomas stál po schody a trpělivě vyčkával.

A v tento okamžik mi nějaký vetřelý hlásek v mé hlavě začal podle našeptávat, že něco strašlivě důležitého není tak, jak má být.

Dle mých představ se měla Rena jako správná spolužačka snažit mi zachránit život – vždyť přede mnou stál krvelačný upír. Měla se mi alespoň snažit vysvětlit situaci, říct „Johne, teď nám musíš s Jacobem věřit! Ani se nehni a drž se od něj co nejdál! Všechno ti později vysvětlím“. Žasnu nad svou naivitou, neboť jsem si domyslel, že Ness je přesvědčená, že jsem se dopídil jejich pravé existence a tudíž mám obstojný přehled – nemusí mi tedy nic vysvětlovat, já inteligentní a všímavý spolužák vím, co dělat.

Jen kdyby ten šeptající otrava se nad mou geniální úvahou nerozesmál bláznivým smíchem.

Thomas a Rena se zuřivě přeměřovali a Jacobův třes už nemohl být snesitelnější. Proč jen se nechce přeměnit? Napadlo mne.

Věděl jsem, že každou chvíli se zpoza obou rohů vynoří má Tichá garda, která přišla do Forks před několika hodinami. Při pohledu na Tomovy krvavé oči mi přes záda přeběhl mrazící chlad.

„Vítej ve Forks,“ zašeptala Renesmé hlasem ostrým jako břitva. „Jsou–li tvé kroky pouze náhodné, dovol, abych tě upozornila, že ve zdejším kraji platí mimořádná dohoda, kterou uzavřeli Volturiovi a Cullenovi a tudíž i tvé práva jsou na zdejší půdě omezená. Naše rodina nijak neporušila žádný bod oné smlouvy a stejně tak ani nikterý z vlků. Poskytni nám, prosím, stručnou informaci ohledně svého výskytu zde a slib dodržování pravidel, která tu platí.“

Obdivoval jsem její chladné, přátelské vystupování a viděl jsem, jak křečovitě svírá Jacobovu dlaň.

„Jmenuji se Thomas Volturi,“ řekl. „Jsem kapitánem volterrské stráže, člen vznešené rodiny Volturi a v neposlední řadě zodpovídám za prince Johna Volturiho.“

Rena na mě úsečně pohlédla. A ve mně by se krve nedořezal. V jejím pohledu nebylo ani stopy po překvapení a přitom mě propálila výrazem tak pohrdavým, že nebylo pochyb, kdo jsem. Polil mě ledový pot.

„Pokud jsi přišel pro svého chráněnce, zde tě očekává,“ zavrčel Jacob a ukázal na mne. „Proč si pro něj nejdeš?“ zeptal se Toma sarkasticky.

V ten moment jsem pochopil, že náš plán ztroskotal. Přesto, že jsem do té doby doufal, že si Thomas jenom dává na čas a Tišší se skutečně vynoří do několika sekund, několik grimas jeho tváře mé naděje pohřbilo.

Nejprve se v jeho očích objevila nepatrná pochyba, pozoroval jsem, jak zavětřil a z výrazu jsem si dokázal poskládat barvitý obrázek o tom, jak neumí garda buď poznávat hodiny nebo světové strany. Moje podezření, že by tu už měli dávno být, se prohloubilo.

Tak kde sakra jsou?!

„Nepůjdeš se přivítat s Thomasem, Johne?“ zeptala se mě ledově Rena. Nebyl jsem se schopen pohnout z místa.

Tak dozvím se už, co se to k čertu děje?!

Odpověď přišla vzápětí.

Thomasův elegantní nos se opět nadechl způsobem typickým pro analýzu ovzduší a poté se jeho dlaně zatnuly v pěst. Cítil jsem, jak se začínám slabě třást. Ale stále jsem byl přikován ke kamenné zídce. Sžírala mne příšerná nedočkavost, už jsem to nemohl vydržet, musel jsem vědět, o co tu jde. Jacob se spokojeně usmíval, i on zavětřil.

Tohle bude zlé, pomyslel jsem si. A bylo.

Thomasův zrak vyhledal mé, strachem zaplavené oči a přísahal bych, že kdyby mohli upíři plakat, právě by mu tvář zdobilo několik slaných cest. V jeho tváři bylo tolik omluvné lítosti, sebezlosti a viny, kolik se jen může zračit ve tváři člověka.

„Ušetřete alespoň jeho,“ zašeptal prosebně. Nechápavě jsem pozoroval, jak sklonil hlavu k zemi a pak svou žádost zašeptal ještě jednou, tentokráte však k tmavým stromům za svými zády. „Prosím...“

„Thomasi, co to...“ hlas se mi zlomil. Jeho oči se pak naposledy zadívaly do těch mých a Tom se pokusil naposledy slabě pousmát.

„Drž se, chlape,“ řekl mi. „A pamatuj, mohou ti vzít tělo, mohou ti vzít život, ale tvá duše bude už navždy vzpomínkou vpletenou jako pavoučí vlákno do srdcí těch, kteří tě milovali.“

Zalapal jsem po dechu a odhodlaně se chystal začít protestovat, když vtom se z hloubky temnoty za Thomasovými zády vynořil s klidnou tváří Edward Cullen. A nebyl sám.

Emmet, Jasper, Alice, Rosalie, Carlisle, Esmé a nespočetné množství vlků, kteří táhli mrtvá těla mých novorozených. Pro přítomné to samozřejmě nebylo žádné překvapení – Thomas o nich díky svému dokonalému sluchu a čichu věděl už dávno. Zpoza Edwardových zad se vynořila v rychlém spěchu nádherná upírka a nedbajíc Tomovi přítomnosti se okamžitě vrhla k Renesmé, aby ji pevně sevřela v náručí. Isabella.

„Dost bylo těch řečí,“ řekl Edward. „Byl jsi naivní, pokud sis myslel, že tihle novorození zbavení čichu, aby nezranili Johna, se dokážou ubránit naší přesile. A ještě větší pošetilost bylo myslet si, že nedokážu přečíst Johnovy myšlenky, pokud se naučí chránit svou mysl. I pro upíra vyžaduje zabednění mysli desetiletí výcviku. Ovšem Aro byl šílencem odjakživa.“

„V budově je spousta lidí,“ podotkl Carlisle. „Neměli bychom vyvolávat rozruch. Kromě toho na Johna čeká jistá mladá dívenka v předzahrádce sálu...“

„Nikdo tu rozruch vyvolávat nebude,“ ujistil ho Jasper. „S tímhle,“ pokynul k Tomovi opovržlivě, „to skoncujeme rovnou. Renesmé, zlatíčko, přeješ si to udělat?“ Reniny růžové tváře poprvé za večer šokovaně zbledly.

„Ale Jaspere! Tati,“ otočila se na Edwarda, „slíbil jsi mi, že se Johnovi nic nestane! On za to nemůže! Přinutili ho! Vy jste mi slíbili...“

„Ale Ness,“ řekla Bella. „Kdo mluví o Johnovi? Jde o Thomase.“

„Ale John ho má rád!“ nedala se Rena. „Vím to, vždyť jsi mu to přece přečetl v myšlenkách, tati! Nemůžete...“ Jenže v Edwardově výrazu jsem spatřil, že v tomto ohledu své dceři nevyhoví.

„Slíbil jsem, že se nic nestane Johnovi. Tento muž se tě pokusil unést a Jacoba plánoval dokonce usmrtit. Thomas Volturi je bezcitný upír živící se lidskou krví. I jeho myšlenky a vzpomínky mám jako na dlani, nezapomeň.“

„Ale...“

„Ne, Renesmé. Už jsem řekl.“

A jak řekl, tak udělal. Několika kroky přistoupil k Tomovi, který věděl, že bránit se nemá smysl, a vyčkával. Do očí se mi začaly drát slzy.

„Ne,“ zaskřehotal jsem a periferním viděním jsem mohl spatřit, jak Rena skryla svou tvář do Bellina objetí. „Thomasi, já...“ To už jsem přes slzy neviděl. Pochopil jsem, že je definitivní konec.

„Sbohem,“ zašeptal Thomas.

„Sbohem,“ vydal jsem ze sebe a potom mu Edward jedním křupnutím zlomil vaz.

„Nikdo se nikdy neopováží zkřivit mé dceři jediný vlásek,“ prohlásil do ticha a jeho dcera se rozvzlykala.

***

Jediné, co si víc pamatuji z toho dne, bylo, jak mě někam nesou. Viděl jsem záři velikého ohně, jehož jiskry létaly jako roje sršňů do tmavé prázdnoty oblohy. Upadl jsem do stavu zoufalé smrti zaživa – jediný tvor, který mě měl kdy opravdu rád a kterého jsem měl skutečně rád já, už neexistoval. V celém vesmíru jsem zůstal nesnesitelně sám... Mé myšlenky byly čím dál, tím víc mělké, až se omezily na jedno jediné slovo. Proč?!

Kapitola třináctá

Pokoj, ve kterém jsem ležel, byl příjemně mdlý a nevýrazný. V celém domě bylo cítit přímo hmatatelné ticho – to byl můj první dojem, když jsem otevřel oči. Tuším, že mi Carlisle musel píchnout nějaké uklidňující léky. Cítil jsem se otupěle a nezvykle prázdně.

Před několika hodinami mě navštívila Renesmé. Odhadla palčivost otázek, které doprovázely mé neklidné sny a rozhodla se pro mne udělat alespoň jednu maličkost. Lehký dotek její horké dlaně mě zavedl do důležitých okamžiků v čase, aby mi pomohl rozmotat ten nesnesitelný uzel otázek v mé hlavě.

Už když jsem se zmínil ve škole o Itálii, rozhodla se Rena ověřit si letmo pohádku, kterou jí vyprávím. A nemusela se ani moc snažit, aby zjistila, o jakou se jedná fantasy. Rozhodla se hrát se mnou mou hru až do konce. Nehoda s kyselinou nebyla nehoda, můj spolužák byl nevinen. V restauraci mne promyšleně vyhlížela a příchod Jacoba a především Edwarda měl k neplánovanosti hodně daleko. Jejich hádka byla též hraná – Charlie byl skutečně pryč, ale rozhodně ne v Phoenixu a už vůbec by mu za tu dobu neuschly orchideje, které v životě nepěstoval. Nebylo čas hádku dobře promyslet, aby působila skutečně věrohodně, ale na mě lehce stačila. Jacobovo podřeknutí o Edwardovi a Belle mě mělo vyprovokovat k přiznání, stejně jako naše společná cesta městem a Renino bohapusté lhaní. Můj pokoj měli prohledaný už dávno a nad textem Cullen VK se prý jednoho večera skutečně pobavili.

Jediné, co bylo pravdivé, bylo naše první setkání s Charliem. Toť vše. Byl jsem hlupák. Ale to už jsem psal.

Edward si samozřejmě stihl už dávno přečíst veškerý můj životopis, včetně intimních podrobností několika lásek na střední ve Volteře. Také usoudil, že jsem nevinná oběť Arova šílenství, že ve skutečnosti nejsem zlý člověk. Pche... Ihned jsem mu v myšlenkách vzkázal, že jestli budu mít někdy příležitost kohokoliv z nich zabít, udělám to.

Jenže on mé plané výhružky snášel s trpělivostí a pochopením pro bytost, kterou ovládá žal a nezkrotný stesk po blízké osobě. Myslím, že ani nelze popsat, jak moc jsem je všechny nenáviděl – a jak bezmocně jsem se cítil.

Thomas ti věřil... napadlo mne. Nemohl tušit, že jsem se do situace zapletl trochu víc než jenom povrchně a tím jsem zvládl už za prvních pár dnů vyvolat podezření. Vždyť jsem měl být jen nenápadný, ničím nevýrazný spolužák – alespoň to si on myslel. Moje nálada, pokud se tedy smysly omámené nějakými léky mohou vůbec obklopovat náladou, byla hluboko pod absolutní nulou.

Mé vědomí konečně nabylo stability a trvalé udržitelnosti. Jednoduše řečeno, konečně jsem se docela probudil, ani injekční sajrajt Dr. Cullena nemůže působit věčně. Stěny byly příjemně šedivé, stejně jako o něco tmavší koberec. Jedna stěna místnosti byla celá prosklená a vedla do husté zeleně venku. Otevřeným oknem sem proudil čerstvý vzduch. Elegantní hodiny na nízkém stolku vedle mě ukazovaly pátou hodinu ranní. Neležel jsem na posteli ale na velkém pohodlném gauči a nepochyboval jsem, že se nacházím ve vile Cullenů a oni – i přes časnou hodinu – rozhodně nespí.

Zjistil jsem, že na stolku vedle hodin je i sklenice s průzračnou vodou a ta mi přišla opravdu vhod. Byla ledová, neperlivá, obzvláště chutná. O mém probuzení musely ty pijavice moc dobře vědět. Naslouchal jsem tichému šumění větru, jak si vesele hraje s padajícím listím a jeho nárazy každou chvíli rozduní velkou skleněnou plochu. Zajímalo mne, co se mnou mají v plánu. Dveře se otevřely, byla to Esmé.

„Sláva Alláhovi,“ neodpustil jsem si pozdrav. Překvapeně si mě přeměřila.

„Měl bys něco sníst,“ řekla, „nesu ti toasty.“ Voněly velice chutně, to se jim muselo nechat.

„Nemám hlad.“ Soucitně mi pohlédla do tváře a  povzdechla si.

„Edwarde, prosím,“ zašeptala směrem ke dveřím a pak se vrátila zpět ke mě. „Mrzí mě to, Johne, vím, jaké to je, když přijdeš o někoho blízkého.“

„To je od vás tááák milé,“ zašvitořil jsem ironicky. Vešel Edward, čelo měl nakrčené do nesouhlasného vějíře a čelisti zatnuté.

„Ty toasty sníš,“ oznámil mi. „Bez diskuzí.“

„Co by za to děti v Africe daly, že,“ odvětil jsem mu.

„Protestní hladovka ti nepomůže,“ oznámil mi. „To platilo možná na Thomase, ale ne na mě.“ Zmínka o Tomovi mi sevřela vztekem hrdlo.

„Co ty víš o Thomasovi,“ zašeptal jsem hořce.

„Celkem dost,“ odsekl mi. „A vsadím se, že víc ty,“ ušklíbl se pobaveně. Rozhodl jsem se ho ignorovat, ale on pokračoval. „Pokud tě to povzbudí, Aro se již dozvěděl o našem činu.“ Snažil se vypadat klidně, ale z jeho hlasu jsem poznal, jaká nálada panuje v sídle Cullenů. Rozhodně ne veselá. Jeho výraz jako reakce na mé myšlenky mi to potvrdil. „Volterra se rozhoupala za mimořádně rychlou dobu, Aro poslal už nejméně deset sov.“

„Bohužel odmítá komunikovat jiným způsobem a ony se topí jedna za druhou v Atlantiku,“ dodala Esmé.

„Naštěstí jsem se domluvil s Marcusem po telefonu,“ řekl Edward. „Ani jedna strana nestojí po tolikaletém míru o vyvolávání zbytečných sporů, takže není prakticky co řešit. My přivřeme oči nad plánovaným únosem a oni nad smrtí Thomase Volturiho. Jejich podmínkou je tvůj bezpečný návrat v živém stavu.“

„Hm.“ Bylo mi to úplně jedno.

„Takže sníš ty toasty a trochu se prospíš. Soukromé letadlo ti odlétá, jak se ti zlíbí,“ oznámil mi. Do rozhovoru se vložila Esmé.

„Alice ti připravila nějaké lepší oblečení a Renesmé navštívila muže, u kterého sis pronajímal pokoj, a sbalila ti všechny věci. Škola už je taky zařízená, spal jsi skoro celé dva dny.“

Bylo mi jasné, že to, co bych si přál já, nezajímá ani Culleny, ani Volterru. Zavřeli za sebou tiše dveře a já se rezignovaně pustil do jídla, neboť jsem měl opravdu veliký hlad. Tak tedy opět sladký, slunný domov.

***

Když se dnes vracím k těm chvílím v domě Cullenů, opět jim musím vyseknout ohromnou poklonu – a především Esmé. Jen málokdo by vydržel ustavičně lhát člověku v situaci, ve které jsem se nacházel, a pro ni to bylo obzvláště bolestivé. I Edward mě litoval a mrzela ho jejich nutná přetvářka. Ještě dnes – kdy patřím k nejlepším studentům jedné prestižní univerzity a mé oči svou barvou připomínají med – ještě dnes se mi občas omlouvají. Když mne nedávno navštívili, opět náš rozhovor sklouznul k podzimu onoho roku a byl to právě Edward, kdo mne přinutil dát svému příběhu psanou podobu, tak jako to udělala nedávno Bella. A tak sedím a píšu, mezitím co kolem pochoduje spousta studentů a studentek, kteří nevěnují pražádnou pozornost muži sedícímu na lavičce. Ale to už bych opravdu předbíhal příliš. Nejdřív musím popsat důležité události z Volterry.

Autor: Annah (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek John Volturi 2/3: