Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » John Volturi 1/3

05.10.2010 (15:00) • Annah • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2429×

Kapitola první - Volterra

Procházel jsem dlouhou chodbou s kamennými dlaždicemi a dva členové mé gardy mi byli v patách. Byli příliš tiší pro můj sluch, ale věděl jsem, že kdybych se otočil, byli by tam. Jediné, co jsem mohl slyšet, byl ostrý klapot mých bot, který působil až rušivým dojmem v bázlivém tichu těchto prostor. Byl jsem jediné stvoření s tlukoucím srdcem v komplexu budov všude kolem mě. Byl jsem nejnenáviděnější, nejdrzejší a nejživější.

Byl jsem John Volturi.

A jediný důvod, proč jsem byl ještě naživu, byl můj otec, upíří vychovatel Thomas a má Tichá garda.

Prosklenná stěna po mé pravé straně mi na okamžik vrátila odraz osmnáctiletého hezkého mladíka v sedřených ryflích a černém tričku. Neslýchané. Žádný obyvatel hradu by si můj oděv nevzal ani na maškarní, dokonce i do města chodili v černých dlouhých kápích, místo v nějaké mikině s kapucí. Myslím, že se Volterra stane vyhlášeným místem bláznů.

Konečně jsem zahnul za poslední roh, Jednička mě nepozorovatelně předběhl a otevřel mi s úklonou dvojkřídlé masivní dveře do sálu.

Tichá garda, která mě chránila ve dne v noci, se skládala z šesti novorozených. Otec mi dovolil si je pojmenovat, jak budu chtít. Přemýšlel jsem nad jmény Alec a Jane, od prvního po trojku. Ale oslovovat někoho Aleku třetí nebo Jane druhá bylo složité a navíc se má skupinka skládala ze samých mužů. Nakonec jsem je pojmenoval od Jedničky po Šestku... Aby se nehádali, měli ženská jména všichni.

Systém výběru byl jednoduchý, Aro ho vymyslel, když mi bylo jedenáct. Na onen den v životě nezapomenu.

Šestici svých prvních ochránců jsem měl právě jeden měsíc a velice se mi to líbilo. Byli zbaveni čichu, voněl jsem přece jen příliš sladce, a udělali vždycky to, co jsem jim řekl. Váleli sudy, kvákali jako žáby a ze všeho nejraději jsem měl, když jsem je přinutil napodobovat Aleca, Jane a Ara. Smál jsem se ještě hodiny a oni to museli opakovat celý den.

Toho dne se taťka tvářil velice tajuplně a prozradil mi, že je načase, abychom obnovili mou bezpečnost. S mými Tichými jsme hráli hru „Na zamrzlíka". Museli mezi sebou bojovat a účastnit se různých klání, při kterých mi občas tuhl úsměv na rtech. Měl se vybrat nejslabší z nich a ten být nahrazen jiným. Ze začátku to působilo nevinně, jenže úkol od úkolu se nervozita stupňovala. Ze své gardy jsem začínal cítit opravdový strach. Držel jsem se statečně a dokonce i poslední bitku jsem vydržel a nerozplakal se. Zlomový okamžik přišel ve chvíli, kdy zůstal poslední - zamrzlík. Nikdy nezapomenu na ten oheň, ani jeho poslední pohled do mé tváře. Tehdy poprvé jsem si uvědomil realitu.

Nevím, co Aro čekal, ale dostal jsem hysterický záchvat. Tři dny jsem ležel v horečkách a kdyby u mě neseděl Thomas, tak nevím... Po dvou dnech zakázal lékař Arovi ke mě chodit, protože můj stav se s jeho příchodem rapidně zhoršoval.

Nyní bylo mé kouzelné dětství naštěstí nenávratně pryč. Aro mě miloval, zbytek hradu nenáviděl. Jediný, komu jsem mohl věřit a koho jsem měl rád já, byl Tom.

Vešel jsem do sálku. V krbu plápolal oheň, otec stál s Thomasem u vysokého okna a dívali se do zahrady. O něčem diskutovali. Nasadil jsem přátelský úsměv.

„Tati?“

„Johne!“ řekl melodramaticky Aro a přišel blíž, aby mě políbil na obě tváře. Thomas jen krátce přikývl a pokynul Jedničce s Dvojkou, aby nás nechali o samotě. Zavřeli za sebou nehlučně dveře.

„Jak se ti vede, tati?“ sladce jsem odříkal povinný úvod každého našeho rozhovoru.

„Děkuji, Johne, celkem dobře a tobě?" přátelsky mi pokynul, abych se posadil.

„Skvěle, tati, děkuji,“ usmál jsem se a přijal nabízené místo.

Arovi se opět zajiskřilo tajuplně v očích. Thomas mi němě naznačoval trpělivost, už dávno jsme měli smluvené gesta, kterými jsme po sobě házeli v přítomnosti mého otce. Protočil panenky a za Arovými zády naznačil podřezávání hrdla.

Musel jsem se smát.

Aro se podrážděně otočil k Tomovi. „Mohl bys nás, prosím, nechat o samotě?“ řekl kousavě.

Tomova tvář zvážněla, významě se mi podíval do očí a já jsem jen krátce mrkl.

„Jistě, pane,“ uklonil se, pousmál a pomalým krokem vyšel z místnosti.

Bez Thomasovy přítomnosti zavládlo náhle dusivé  ticho, Aro mě chvíli jen zkoumavě pozoroval.

„Děje se něco?“ tázavě jsem nadzvedl pravé obočí.

Taťka se posadil do křesla naproti mě a zadíval se mi do očí. Tiše jsem vyčkával.

„Jak víš, za týden oslavíš své devatenácté narozeniny,“ promnul si spánky. „Právě jsem tě omluvil ve škole.“

Stále mi plně nedocházel význam jeho slov.

„No a?“ zeptal jsem se.

Bohužel se už nemohl vyhnout přímé odpovědi. „V den tvých devatenáctých narozenin se z tebe stane konečně můj pravý syn,“ oznámil mi.

Proboha...

Zalapal jsem po dechu a zůstal zírat. Aro si očividně myslel, že nadšením. Naštěstí mi nikdy nečetl myšlenky a nedovolil ani nikomu jinému zkoušet na mě své dary.

„Neděkuj mi tak,“ zasmál se. „Běž se z toho nejprve vzpamatovat.“ Vesele mi poklepal na rameno.

Nic mi nemusel říkat dvakrát.

Vyběhl jsem z místnosti rychleji, než jsem považoval za možné a zabouchnul za sebou dveře. Thomas tam kupodivu nebyl.

Věděl to, bídák... a nic mi neřekl!

S doprovodem v patách jsem se vydal do jeho pokojů, ostatní mi uhýbali z cesty. Potřeboval jsem si na někom zchladit vztek a oběť se našla celkem snadno.

„Á, Jane!" zastavil jsem a zavolal na drobnou postavu. Otočila se a opatrně si mě přeměřila.

„Ty,“ soustředěně jsem si ji prohlédl od hlavy až k patě. „nevyrostla si? O cenťák?"

Pár upírů v okolí se málem zasmálo, ale její výraz je od toho odradil. Zatnula drobné dlaně v pěst a vykročila ke mě. To už ale vycházelo z mých novorozených varovné vrčení a v mžiku byli přede mnou. Naposled mi věnovala zuřivý pohled a pak upíří rychlostí zmizela.

Ušklíbl jsem se pohrdavě na všechny, kdo to pozorovali, a vydal jsem se dál na cestu. Asi to nebylo příliš diplomatické... Ale ulevilo se mi.

Dveře jeho pokoje jsem si otevřel sám. Tom už na mě čekal.

„Nechci!" razantně jsem mu rovnou vmetl do očí, na nic jsem nečekal.

Položil mi smutně ruku na rameno. „Ale ty nemáš jinou možnost,“ řekl tiše. „Víš to už od svých devíti let.“

„To mě nezajímá!" odsekl jsem. „Nebudu to, co vy! Nikdy. A nediskutuj se mnou."

„Já s tebou nediskutuji, Johne. Já ti oznamuji fakta. Nemáš na výběr."

Naštvaně jsem mu pohlédl do tváře. Myslel to upřímně a vážně, na to jsem ho znal až příliš dobře. Zarytě jsem mlčel.

Tom si povzdechl. „Ať nyní uděláš cokoliv... žít nebudeš.“ Pečlivě vyslovoval každé slovo. „Nech ho udělat z tebe upíra,“ prosil mě šeptem. „Nerad bych, abys úplně...“ nedokončil.

„Já ho ale nenávidím," hlas se mi zlomil. „Nechci mít jeho krev. Nechci!“

„Nesejde na tom, čí máš krev," odvětil mi. „Pořád to budeš ty,“ přemlouval mě.

Kroutil jsem záporně hlavou a stiskl k sobě čelisti. Byl jsem tvrdohlavý.

Thomasovi došly argumenty. Tiše seděl na pohovce a díval se skrz okno do zelené zahrady. Oba jsme několik minut mlčeli.

Pak mě napadla spásná myšlenka: „A kdybys ze mě upíra udělal ty?“ zeptal jsem se.

Tom na mě šokovaně pohlédl a pak se dal do smíchu. Veselost ho rychle přešla, jakmile zjistil, že to myslím vážně.

„To je šílenství!“ zdůraznil poslední slovo. „Šílenství! Lepší způsob, jak nás oba zabít, neexistuje!"

„Proč?" nenechal jsem se odbýt. „Nesejde na tom, čí mám krev, ne?"

Thomas zatnul pěsti. „Arovi ano. A radím ti si ho nerozhněvat."

„A kdybych mu to řekl? Požádal ho o to?" navrhl jsem.

Propálil mě pohledem. „Víš co? Zkus hádat," řekl kousavě, vstal a přešel ke dveřím. „Doufám, že tvůj další vychovatel nebude takový pitomec, jako já," konstatoval, otočil se a odešel.

Zůstal jsem zamyšleně sedět. Byl strašně vznětlivý, pravděpodobně už dlouho nejedl. Přemýšlivě jsem zkoumal vzorkování mé pohovky.

„Jedničko?“ oslovil jsem velitele své gardy. Dveře se okamžitě rozevřely a on se mi krátce hlavou uklonil. „Přeješ si?"

„Kdy asi naposledy Thomas jedl?" zeptal jsem se.

„Nejspíš před týdnem, pane, jako ostatní,“ zaváhala nejistě Jednička.

„A bude jíst?"

„Vznešený Aro plánuje večeři na zítra,“ řekl mi. „Jako vždy, v pátek.“

Usmál jsem se.

„Nech mi tu šestku,“ poručil  jsem mu. „Vás zbylých pět půjde a Thomase zadrží.“

Vyvalil na mě oči, ale nedovolil si můj rozkaz komentovat. Pokračoval jsem. „Je ještě v lese ten bunkr? Ten betonový, z Druhé světové?"

„Ano, pane."

„A ta ocelová pouta?"

„Taky."

Pobaveně jsem na něj mrkl. „Víte, co máte udělat, ne?“

„To se mu ale nebude líbit,“ namítl.

„Já vím.“

„A bude mít hlad.“

„Já vím,“ řekl jsem a zajiskřilo mi v očích.

Kapitola druhá

„Uvědomuješ si vůbec, co ses to chystal udělat?!“

Aro zuřil. Nebylo divu, svým kouskem jsem ho nadzvedl ze židle a hluboce otřásl jeho autoritativní ješitností. Nedomyslel jsem to, nepovedlo se... Inu, i to se stává.

„Nebo ty sis snad myslel, že by ti to mohlo vyjít?!" zalapal nevěřícně po dechu... „Oklamat mě? Ara Volturi?!" Kdyby mohl, jistě by byl už celý rudý vzteky. Marcus se k němu naklonil a významně mu položil ruku na rameno, na otce to mělo uklidňující vliv.

Taťka však v tuhle chvíli nebyl osobou, se kterou bych si lámal hlavu. Docela vlevo, za několika členy své nové gardy, stál tiše Thomas. Z očí mu sálala nově nabytá červeň a já jsem cítil, jak se mi pod jeho tvrdým pohledem stahuje hrdlo. Najednou jsem měl neskutečnou žízeň, tak velkou, že snad ani upír nemůže mít větší. Zklamal jsem ho...

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!" vykřikl na mě otec a já musel od Toma odtrhnout zrak.

„Aro, no tak..." řekl Caius. „Je ještě mladý, ták mladý,“ povzdechl si a pokýval hlavou.

Váhavě jsem se rozhlédl kolem dokola. Situace se pro mě nevyvíjela zrovna růžově, byl jsem obklopen desítkami postav, oblečených podle „poslední módy", tedy módy circa pěti set let. Všem hrál na tváři spokojený úsměv, který však umně skrývali a měnili za smutek a nevěřícnost, kdykoli na ně Aro pohlédl. Čekal jsem, co bude dál.

„Johne,“ oslovil mě Marcus neutrálním tónem. „Chtěl bys nám ještě něco sdělit? Objasnit? Nebo vysvětlit? Máš možnost,“ prohlásil a pokynul dlaní směrem k publiku, ve kterém v tu chvíli utichl šepot. Možná bych i něco řekl, kdyby mě tedy otec nechal promluvit.

Tragicky sklonil hlavu do dlaní a dramatickým hlasem litoval svých chyb. „Ano, ano! Měl jsem ho tenkrát poslat na tu převýchovu... Tys mi to říkal, Caie, já vím! Ale byl jsem příliš měkký a milující otec, a mé srdce to nedokázalo... Ach, ano! A teď, teď už můžu jen litovat svůj nešťastný osud!" Monologicky pronášel své věty, z ostatních se ozývalo jen občasné áááách a všichni přítomní nechápavě pozorovali strůjce všeho toho neskutečného utrpení... No prostě na mě hleděli, jak na Edwarda Cullena. (ve Volteře frekventovaně používané synonymum pro darebáka - pozn. red:)

Jakmile však začal recitovat Shakespearova Krále Leara, s občasnými větami z Otce Goriota, začínal jsem toho mít tak akorát dost. Mé plíce toužily po čerstvém vzduchu a ať jsem dělal, co jsem dělal, nedokázal jsem zapudit vtíravý pocit steaku mezi vlky. Mé srdce bilo děsivě pravidelnou frekvencí a svůj tep jsem cítil i v konečkách prstů.

„Jenže jsi se hošánku šeredně přepočítal!" pokračoval otec. „Když tedy netoužíš po mé vlastní krvi, stane se, jak si přeješ!“ A taťka namířil svůj bledý kostěný prst mým směrem. „Kdyby to byl kdokoliv jiný... Ale že jseš to ty, dám ti ještě šanci!" zasmál se a já jsem v jeho šílených očích uviděl zvláštní záblesk. Dokonce i Thomas nakrčil nespokojeně čelo a Marcus s Caiem si vyměnili tázavé pohledy. A Aro pokračoval. „Mám pro tebe malý úkol... Když ho splníš, můžeš si jít a já ti slíbím, že se ti už nikdy nepostavím do cesty... Bude to taková naše malá hra." Věnoval mi líbezný úsměv.

„A můžou se uzavírat sázky?" sladce se zeptal Alec a mrkl na Jane.

„Ne!“ zahřměl Aro. „Tady jde o mého syna! Jestli zjistím, že se někdo z vás vsadil, čeká vás roční samotka o zvířecí krvi!“

„A když nesplním?“ odvážil jsem se špitnout a můj hlas zněl neuvěřitelně chraplavě. Ta žízeň byla nesnesitelná. Krátce jsem pohlédl na Toma, v jeho tváři jsem zahlédl záblesk smutku.

Aro se škodolibě usmál. „Když nesplníš, najdu si tě. A uvážím, co s tebou.“

Nevím, jestli tam opravdu bylo takové horko, nebo se mi to jenom zdálo. Vypadalo to, že nemám na výběr... Hlavou mi vířilo neskutečné množství myšlenek a všechny dohromady se teď točily kolem jediného.

„Tak jaký je úkol?“ zašeptal jsem a zahlédl, jak Thomas zatíná pěst. V místnosti nastala zvědavá atmosféra, zraky se s očekáváním opíraly do mého otce. Aro se  potutelně zašklebil.

„Jednoduchý, Johne, velmi snadný... Věřím, že pro jiného člověka by byl možná přece jen obtížnější, ale pro tebe... Pche!" zasmál se. „Tak tedy poslouchej, nebudu ti to vysvětlovat třikrát. To jméno, které by sis měl zapamatovat, zní Reneesme Cullen. Severní Amerika, malé městečko Forks. Na mé velké nástěnné mapě je označeno černou tečkou a nechávám tam trvale zapíchnutý špendlík, jak si jistě vzpomínáš. Právě jí začíná druhý ročník středoškolské docházky, prý je velmi půvabná a docela chytrá. Háček je v tom, že je Cullenová. A háček je v tom, že její snoubenec má jméno Black,“ odmlčel se a koutky rtů se mu nespokojeně protáhly. „Chci ji!" řekl. „Už od té doby, kdy byla ještě dítě. Je jediná svého druhu a její otec a matka mi dali velmi dobrou záminku je nenávidět,“ vysvětloval. „Jenže na ni nemohu... Vlčí smečka Jacoba Blacka čítá už kolem dvaceti členů a Cullenovi... Ach, velmi silní nepřátelé, to mi věř. No a znáš to, Johne... Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A to je tvůj úkol, synu. Přivedeš mi do Volterry Renesmee Cullen. A je jen na tobě, jak to uděláš.“

Sálem to vzrušeně zašumělo. Raději jsem se nedíval do jejich potěšených tváří, svým zrakem jsem probodl Ara.

„Aro,“ promluvil náhle do ticha Thomas. „Vím, že je to z velké části i moje chyba, ale nechtěl bys přece jen...“

„Ne!" zarputile sykl otec a umlčel Thomase spalujícím pohledem. „Bude to tak, jak jsem řekl. Máš přesně jeden měsíc, Johne, poraď si, jak umíš. A netvař se tak, to ti nepomůže.“

Reneesme Cullenová... To jméno znělo docela pěkně.

„Ale jak mám proboha oklamat Cullena? A Alici?! Vždyť jsem jen člověk, tati!“ řekl jsem a pokrčil rameny. To, jak se neskutečně těším, až odtud vypadnu, jsem raději zamlčel.

Otci se pyšně zajiskřilo v očích nad genialitou svého plánu. „Právě proto, že jsi člověk, budeš tou nejméně nápadnou osobou. Ale především... ehm,“ odmlčel se „Vím, že si to nemůžeš pamatovat, ale ty už jsi jednou ve Forks byl... Dokonce bych řekl, že tvá lákavá vůně ještě docela úplně nezmizela,“ zadíval se mi tajemně do očí. „Nevěříš?" zašeptal. „Tak to je nejvyšší čas, abys vyrazil na cestu.“

Nevěřícně jsem na něj zíral. O mých rodičích a událostech, než jsem se dostal do Volterry, jsem bolestivě nevěděl ani ň. Už od dětství mě pronásledovaly děsivé sny střídavě s krásnými, ve kterých se nade mnou skláněla nádherná bytost s dlouhými vlasy a broukala mi tiše nějaká slovíčka s úsměvem na rtech. Pamatuji si vůni jejích vlasů i barvu její světlé pokožky, jako by to bylo včera. Jenže pak se vždycky něco zlomilo. Barvy vybledly, obloha se zatáhla a snění vystřídala děsivá noční můra plná křiku, slz a kouře. To je vše, na co si pamatuji. A jedinná bytost, která zná pravdu, je můj otec. Po několika letech jsem pochopil, že nemá smysl se vyptávat, výsledek byl žalostně stejný, tedy žádný.

A teď tohle. Forks. Pět písmen, malé městečko, konec nitky, od kterého se můžu domotat možná až k samotnému klubku své minulosti. Při pomyšlení, že bych mohl potkat ji...

Zadíval jsem se na Thomase, který se mírně pousmál. V tu chvíli jsem věděl, že nebudu sám, ze srdce mi spadl obrovský balvan a i to sucho v krku bylo snesitelnější.

Slova se ujal Marcus. „Nebudeš to mít až tak složité, Johne. Cullenovi teď ve Forks nebydlí, nezapomeň, že uplynulo teprve osmnáct let od jejich minulého pobytu, a to je příliš krátká doba na návrat. Ale i tak si dej pozor, její otec s matkou za ní často přijedou, aby se ujistili, že je v pořádku. Především se nauč skrývat svou mysl, protože jakmile by ti jednou Edward přečetl myšlenky..."

„A vlci?" zeptal jsem se.

„Vlci nejsou problém, nezapomeň, že jejich poslání je chránit lidi, a ty jsi přece člověk,“ odvětil Caius. „Akorát si dej pozor na Jacoba. Nepatří mezi nekonfliktní typy a asi se mu nebudeš líbit,“ upozornil mne.

„A můžu si sebou vzít svou Tichou gardu?“

„Ne,“ řekl Aro. „To je nebezpečné, prozradili by se.“

Další otázky jsem neměl. Zdálo se, že ani nebylo co dál řešit a v sále nastalo váhavé ticho.

„Samozřejmě,“ prohlásil po chvíli Tom svým zvučným hlasem. „že s ním ještě proberu některé důležité detaily. Protože jinak by to opravdu byla sebevražda, pane,“ obrátil se k Arovi pro souhlas.

„Nejspíš máš pravdu, Thomasi,“ souhlasil otec. „Budeš mít alespoň možnost napravit své chyby. A jestli se vám ji podaří sem dostat, odměna vás nemine,“ pousmál se a tvář se mu vyjasnila.

Ve skutečnosti jsem pochyboval, že by se mi mohla podařit pouhá setina toho, co se ode mně očekává.

Kapitola třetí - Forks

„Pane! Haló!! Pane!!!"

Opatrně jsem se otočil za neznámým hlasem, který na mě volal a instinktivně pevněji sevřel svoji tašku.

„Potřebujete něco?“ Můj hlas zněl příjemně a nenuceně, jako bezstarostný hlas studenta na výletě. Jenomže Forks bylo jednoduše Forks.

„Prý sháníte ubytování!" zalapal muž po dechu, celou dobu ke mně běžel. „Slyšel jsem to, ptal jste se na informacích.“

Podezřívavě jsem si ho přeměřil od hlavy až k patě, ale neshledal jsem na něm nic, čeho bych se měl vyvarovat.

„Ano... Totiž... Potřeboval bych sehnat nějaký pronájem, asi tak na necelý měsíc,“ vysvětlil jsem mu a tázavě nadzvedl obočí. „O něčem víte?"

Potěšeně se na mě usmál. „A proč asi tak běžím? Vždyť jsme už na druhém konci ulice, vůbec jste mě neslyšel!“ bodře se zasmál a přátelsky mě poplácal po rameni. Jeho kulatý obličej zářil jako sluníčko a nabízel mi svou dlaň.

„Já jsem Ben. Ben Marthy."

Stiskl jsem mu neochotně ruku. „John. John Smith. Těší mě, Bene... Takže vy víte o nějakém ubytování pro chudého studenta na cestách?"

...

Pokoj byl malý, ale útulný a čistý. Ben a jeho žena bydleli sami v obrovském domě plném neobydlených místností blízko centra města. Už při cestě k němu nám zkřížil cestu dřevem plně naložený kamión a nějaký řidič do mě málem vrazil, neboť jsem si já hlupák myslel, že na přechodě mám přednost. Kdyby mě Ben nestrhl rychle z cesty, měl by ze mě Aro opravdu radost.

Postupně jsem si vybalil všechen svůj skromný majetek. Měl jsem toho opravdu málo, měl to být pravděpodobně jeden z činitelů výchovného procesu. Neměl jsem skoro žádné peníze ani oblečení, ale zato jsem měl obrovskou příručku Cullenovi v kostce.

Pokud máte oklamat dívku, která chodí s vlkodlakem, je to těžké. A pokud ji máte oklamat bez peněz... Jediné kapesné, které jsem měl, bylo na zpáteční letadlo pro dvě osoby. A já jsem měl hlad. Tahle maličkost samozřejmě taťkovi unikla, nebyl zvyklý starat se o jídlo ani o spánek a střechu nad hlavou. Asi si mysleli, že jsem se nějak domestikoval a budu tu teď běhat a vysávat srnky, nebo co...

Ozvalo se lehké zaklepání na dveře. Byl to Ben. Nájemné jsem mu už zaplatil a tak jsem přemýšlel, co by mohl ještě chtít. Otevřel jsem.

Jenže za dveřmi stál vysoký, starší muž, oděný v policejní uniformě a soustředěně si mě prohlížel. Jeho pohled byl přísný a ústa stažená v neurčitý výraz. Ben stál za ním a díval se k zemi.

„Charlie Swan,“ představil se stroze ten muž a potom se vyčítavě obrátil k Benovi. „Ne, Bene, to není on,“ řekl.

Zůstal jsem překvapeně hledět. On? Jaký on?

„Omlouvám se za tuhle nepříjemnost, Ben to nemyslel zle..." řekl usměvavě. „Pravděpodobně jste mu někoho připomněl. Jak že se jmenujete?"

„John,“ vydechl jsem a konečně mi to došlo. „Takže vy jste na mě zavolal policii?!" nevěřícně jsem na Bena vyvalil oči. „Proč proboha?! Udělal jsem vám něco?!"

Ben se tvářil omluvně. „Nesmíš mi to mít za zlé, Johne, kdybys viděl tu zmoklou, černobílou kresbu na vývěsní tabuli.“

V tu chvíli jsem si ovšem uvědomil, jak si ten policajt zaujatě prohlíží mou příručku Cullenovi VK na nočním stolku. Polilo mě horko.

Proboha! Charlie Swan! To je... Já idiot!

„Ehm... To je moje učebnice, pane,“ žvanil jsem. „Ten Emanuel Hugo Cullen, co ji napsal, to musel být šílenec!“ vyvalil jsem ze sebe, popadl knihu a šoupnul ji pod postel. „Vidím to na propadnutí!" vzdechl jsem si.

Charlie souhlasně přikývl. „No já se ještě jednou omlouvám za to nedorozumění... Ben je jinak úžasný člověk, jistě si budete rozumět,“ řekl a nervózně přešlápl. Naštěstí neměl rozsáhlé vzdělání ve vědě.

Vzpamatoval jsem se a nasadil milý úsměv. „Chápu, neomlouvejte se, to se stává. Je to přece pro bezpečnost Forks!“ zašvitořil jsem a usmál se i na Bena.

Omluvně pokrčil rameny a očividně byl rád, že to dopadlo tak dobře.

...

Druhý den jsem se probudil do deštivého rána, provazce vody stékaly po oknech a několika neutěsněnými otvory i dovnitř. Musel jsem se zamyslet, kde že to vlastně jsem. Forks, no ovšem...

Nebyl tu nikdo, kdo by mi uvařil snídani, zatopil v pokoji a přinesl čisté šaty, jak jsem byl zvyklý. Líně jsem vylezl z tepla svých přikrývek do mrazivého pokoje a nespokojeně se rozhlédl kolem.

Když si pomyslím, kdo jsem byl! napadlo mě hořce při hledání čistého trička. Naneštěstí jsem nechal svou tašku ležet přímo pod oknem a tak jsem s užaslostí zjistil, že je plná vody. Všechny moje věci byly mokré a slepené a samozřejmě i CullVK, kterou jsem pro jistotu zahrabal až na samé dno. Pro Ara... zaklel jsem a pozoroval tu spoušť.

Jediné, co zůstalo suché, byly kalhoty ve kterých jsem spal a boty, které stály u dveří. Postupně jsem rozvěšel všechno oblečení po pokoji, věděl jsem, že při troše štěstí do druhého rána uschne. S knihou to ale bylo horší. Starý inkoust se mazal a skvostně napsané znaky vytrácely. Musel jsem jednat rychle. Jako první jsem se rozhodl obětovat první polovinu, kterou jsem už měl přečtenou a oddělil ji trhnutím od zbytku. Potom nastala tvrdá, trpělivá práce, na jejímž konci byl celý pokoj obklopen jednotlivými stránkami, které se mi podařilo zachránit a které se právě sušily daleko od okna. Do třetice jsem ponožkami utěsnil největší zrádné otvory v rámu a po špičkách obešel na zemi ležící stránky. Se svým dílem jsem byl spokojen a mohl jsem za sebou vesele zavřít dveře.

Myslím, že nebude vhodné popisovat dopodrobna reakci paní bytné, když mě spatřila polonahého ve svém pokoji. Naštěstí mám rychlé nohy a hbitou mysl a tak mi v mžiku došlo, že Benův pokoj bude ten vlevo.

S Benovým vytahaným tričkem, nasyceným žaludkem a občankou jsem se konečně ocitl před Střední školou ve Forks, abych se tam mohl zapsat do nového školního roku.

Kapitola čtvrtá

Školní chodby byly přesně takové, jaké jsem očekával. Vůbec celá budova působila obyčejně, jako většina vzdělávacích ústavů, které jsem měl tu čest poznat za svůj nedlouhý lidský život. Kancelář sekretářky byla v novější části budovy a našel jsem ji poměrně snadno.

„Dobrý den,“ slušně jsem pozdravil starší paní sedící za hromadou papírů v místnosti, která byla provoněná silným parfémem. Zadržel jsem dech.

„Á, pan Smith!! Tak vás tu konečně máme!“ zazubila se spokojeně ta žena a vyšla mi vstříct. Strnule jsem na ni hleděl.

„Váš otec volal už včera, už o vás víme,“ prozradila mi šibalsky.

„Můj otec?!“ Velmi, velmi jsem pochyboval. Aro neumí telefonovat.

„Thomas Smith, to bude on, ne?“ tón jejího hlasu přímo vyžadoval ujištění.

„No, ovšem, Tho... chci říct, taťka,“ spokojeně jsem se zazubil.

Očividně měla radost, jak pěkně se to vysvětlilo. Taky jsem si nemohl nevšimnout, jak si mě se zájmem prohlíží...

„Takže, Johne, poslouchej, je to velmi složité,“ ujistila mne a zatvářila se důležitě. „Tady máš plánek školy a rozvrh hodin. Index a ostatní věci si vyzvedneš zítra. Tvůj otec už odeslal požadavky, co se týče tvého vzdělání.“ Čelo se jí trochu nakrčilo. „No, musím říct, že nejsou zrovna obvyklé, ale dohodli jsme se. Školné je už taky vyřešeno.“ Z jejího  pohledu jsem si odhadoval tipnout sumu, která vyřešila můj nevšední rozvrh. Byla vysoká.

Převzal jsem si všechno, co mi podala a vyslechl ještě několik moudrých rad. Na vše jsem reagoval zářivým úsměvem a vstřícnými gesty.

„Johne, Johne!“ prohlásila vesele. „Těch úsměvů míň, nebo se nám na škole strhne lavina, jako za dob Cullenů! Už teď těch děvčat lituji!“

„Cullenů? Co to je?“ zeptal jsem se věru inteligentně. Její smích mi trhal bubínky.

„Jméno, přece! Kdysi jich sem chodila celá rodinka, dnes už jen dcera toho nejpěknějšího studenta, kterého jsem kdy viděla.“

„Dcera?“ zasvítilo mi se zájmem v očích.

„Ach, ano, dcera. Renesmee Cullen. Ale ta... ehm... no, nebudu tě už zdržovat, uvidíš sám,“ spiklenecky na mě mrkla a velmi slušně mě vyhodila.

Procházel jsem směrem k učebně matematiky a přeříkával si nejdůležitější pasáže z CullenVK. Má učebnice byla opravdu obsáhlá a Thomas mi několikrát vtloukal do hlavy, ať nepodceňuji ani nejmenší detail. Nepodceňoval jsem, ale stejně jsem si nemohl vzpomenout  na to, co Bella odpověděla Edwardovi v té zatracené biologii...

CullenVK nebyla koneckonců jediná starost v mé hlavě. Pokud žijete ve Volteře, ve středu nejtajnější organizace světa, nemůžete nepochytit jisté zkušenosti. A ty se mi teď budou zatraceně hodit.

Přesto, že jsem byl člověk, neradil bych někomu jen tak si mě v noci přepadnout. Měl jsem smysly mnohem lépe vycvičené, než většina tajných agentů. Bojovému umění a obraně mě učili upíři. Byl jsem nepřekonatelný střelec a nedokázal bych spočítat odpoledne, které jsem trávil s mečem v ruce. Ne, že bych měl jakoukoliv šanci proti nejslabšímu upírovi nebo někomu z vlků, bohužel.

Další, a řekl bych, že ta nejužitečnější dovednost, bylo skvělé ovládání vlastní mysli. Pokud jste někdy zkoušeli zatajit své myšlenky, víte, o čem mluvím. Edward Cullen totiž není blázen a já vím, že jednou se setkání s ním prostě nevyhnu. Těžko bych mu vysvětloval, proč si v jeho přítomnosti přeříkávám latinsky abecedu a v představě světa se Itálie záhadně potápí do moře. Nemusel bych ani naznačit jméno Aro nebo Volterra, důvěru bych si pravděpodobně nezískal. A proto umím, co umím.

Nevím, jak bych to odborně nazval. Rozdvojení mysli, druhé já, skryté vědomí? Zatímco do okolí pronikají jen obyčejné, cenzurované informace, které zajišťuje něco jako autopilot mé hlavy, já, usazen hluboko pod povrchem, mohu přemýšlet, o čem chci. Není to dokonalé, ovšem. Pokud by chtěl, velice snadno by si toho všiml a mé hradby zbořil, než bych se stačil nadechnout. Jenže pokud někdo poslouchá lidské myšlenky prakticky nepřetržitě, není to zrovna příjemné a rozhodně ne dobrovolně vyhledávané. Splynu nepozorovaně s okolím a zaniknu v neurčitém šumění ostatních. Alespoň v to doufám.

Zapomněl jsem myslet. Byl jsem natolik zabrán do vlastních úvah, až jsem zapomněl kontrolovat své tělo. Dvojí mysl má i své nevýhody a tak jsem se probral až uprostřed přeplněné třídy.

Dvakrát jsem zamrkal a paměť mi vyčítavě opožděně promítla události posledních sekund. Do třídy jsem vpadl bez zaklepání a tak pohodově, jako bych to dělal už posté. Vyučující na mě nechápavě zíral. A já zíral na dívku sedící ve třetí řadě u okna.

„Ehrhm!!"

Pootočil jsem hlavou a zaostřil na nepříliš sympatickou tvář mužíka v kruhových brýlích.

„Dobrý den, já jsem John. John Vtlr... ehm... Smith! Nový student.“

Nechápavému zraku se rozsvítilo a nelibě si mě prohlédl. Vlastně si mě nelibě prohlíželi všichni zástupci mužského pohlaví v místnosti, při pohledu na výrazy všech dívek.

Ach, ta závist... zakroutil jsem si sklesle hlavou, než mě upoutal jistý detail. To všech dívek nebylo přesné, nejpěknější pohled ve třetí lavici byl naprosto lhostejný. Mohlo mi dojít, do jaké třídy mě Tom šoupne. Zrádce.

„Ehrhm, Ehrhmrhm!" ten učitel vypadal opravdu nepřívětivě. S omluvným pokrčením ramen jsem mu podal jeden z dokumentů a věnoval Nessie zářivý úsměv. Dívky vydechly a dál na mě zíraly, zatímco muži a chlapci se tvářili hůř než profesor. Aro má jednoho podřízeného, jehož pohledy dokážou být taky takhle vražedné. Jen doslova.

Blahosklonně jsem je ignoroval a zamířil labužnicky k poslednímu volnému místu ve třídě. Cha chá...

Ani se na mě nepodívala. Co nejhlasitěji jsem si odsunul židli a praštil sebou s ohlušující ránou, která by vzbudila i mrtvého. Nic. Sledoval jsem dokonalé prstýnky, které se jako záclona spustili mezi nás. Ve třídě to pobaveně zašumělo a profesor si zase odkašlal, až jsem začínal pochybovat, jestli vůbec mluví, nebo jim látku vysvětluje tuberáckou abecedou. Musel jsem se držet, abych se nesmál, a konečně se začal věnovat matematice.

Sinus, no potěš. V duchu jsem si slíbil, že až se vrátím, tohle si s Tomem ještě vyříkám. A při rýsování a počítání nemožných příkladů jsem si to několikrát připomněl. Záviděl jsem nádhernému stvoření po svém boku, jehož křivky byly naprosto dokonalé. A nejen ty na papíře...

„Echrhm!"

A ve stejném duchu probíhala celá hodina.

„No proboha, pan Smith?“ ujistil se ten sympaťák. „Tomuhle říkáte sinusoida?! To je podle vás pravý úhel?! Copak vy nevíte, že graf funkce sinus má maximum v bodě jedna?!"

Zlatovlasý anděl se vedle mně soucitně pousmál a mé srdce začalo bít nejméně stonásobnou rychlostí. Neochotně jsem se zadíval na svůj výtvor. Nebylo to až tak špatné.

„Tohle musíte rozhodně předělat! A jako speciální domácí úkol uděláte ještě celé cvičení ze strany patnáct! Tady nejsme v Itálii, hochu,“ pokýval razantně hlavou.

Ani jsem se nemusel ohlížet, abych si všiml, jak Renesmee na chviličku ustrnula. Slovo Itálie je patrně v její rodině vyslovováno s poněkud jinými souvislostmi.

„Ty jsi z Evropy?“ zeptala se tiše, když odešla ta velká hrouda kritiky na opačný konec třídy.

„Ehm... Ano, Itálie je v Evropě. Na jihu,“ potvrdil jsem a snažil se znít nenuceně.

„A v jakém jsi bydlel městě?“ zeptala se sladce a věnovala mi líbezné zazubení.

Kdepak, mě nenachytáš...

„Řím. Je to hlavní město,“ odvětil jsem a gumoval nepovedený graf až s přehnaným soustředěním.

„Aha,“ řekla tiše a v tu chvíli zazvonilo.

Nevím, co jsem čekal, ale Nessie se ladně zvedla, posbírala všechny své věci a bez ohlédnutí odešla.

Zůstal jsem za ní hledět.

Kapitola pátá

„Je to marné, Johne, ona o nikoho nestojí..."

Otočil jsem se za příjemným hlasem nenápadné dívky sedící za mnou. Měla docela pěkný úsměv a slušivé hranaté brýle, které podtrhovaly její zamyšlený výraz.

„Já jsem Angela,“ prohlásila a natáhla ke mně pravou ruku.

„John Smith,“ řekl jsem s úsměvem a nabídku přijal. Zdálo se, že stejná jména mají podobné majitelky.

„Já taky Smith,“ odpověděla sympaticky. Byl jsem docela mile překvapen a rozhodl se využít sdílnou atmosféru.

„O nikoho nestojí?" Mé obočí se zvědavě nadzvedlo.

„Ne. Ale ona je Cullen, není to nic neobvyklého... Kdyby sis přečetl kroniku školy, nepřekvapí tě to... Vlastně se divím, že na tebe vůbec promluvila, když se to netýkalo vyučování.“

„Tys nás slyšela?“

„No promiň, ale sedím hned za tebou,“ zatvářila se omluvně.

Krátkým přikývnutím jsem dal najevo, že se nic neděje.

Během celého dopoledne jsem se od Angely dozvěděl vše, co jsem se v CullenVK nedočetl. Její jméno ve škole všichni zkracují na René nebo dokonce Rena. Její rodiče zemřeli při tragické autonehodě (snažil jsem se dostat do tváře lítost), a Rena vyrůstá u svého dědečka. Mimo jiné má adoptivního bratra, který se jmenuje Jacob, a to byste opravdu neuhodli, je velmi podobný Jacobu Blackovi, který seděl v autě na zadní sedačce, když Ed nevybral tu zatáčku... Náhodička.

Samozřejmě se to neodehrálo ve Forks, Rena se sem přistěhovala před třemi lety a občas prý navštěvuje i svou druhou polovinu rodiny, která však bydlí kdesi na Aljašce a nikdo je tu neviděl, ani nepamatuje. Osmnáct let je dlouhá doba.

Právě jsme procházeli dlouhou chodbou do další hodiny. Byla to chemie. Angela byla skvělá společnice a občas mi připadalo, že byla kromě Reny jediná normálně myslící bytost ve třídě. Ale nevím, do hlavy jsem jí neviděl.

Přestál jsem další vlnu chichotání skupinky dívek, které stály přímo v prostřed chodby a ani je nenapadlo, předstírat alespoň trochu nezájmu. Uklidňoval jsem se, že je to tím, že jsem tu nový a že to časem přejde.

„Buon giorno!" ozvalo se za mými zády pozdrav se zřetelně špatným přízvukem.

„Non ho tempo da perdere," odvětil jsem plynule a dívka začala nespokojeně listovat slovníkem. To už jsem tam nebyl.

Jazyky byly to jediné, co mi opravdu šlo. Kromě rodné italštiny jsem plynule a bez přízvuku mluvil anglicky, francouzsky a německy. Domluvil jsem se i latinou, španělštinou a ruštinou. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem...

Angela se pobaveně pousmála a já jsem s překvapením zjistil, jak je její úsměv hezký. Ovšem, do dokonale ledové krásy své spolužačky měla daleko, ale přesto jsem jí to věřil víc, než Reně.

Chemie byla první hodina, kde Nessie nenechala své vlasy, aby mezi námi vytvořily zlatobronzovou bariéru, ale pohodlně se opřela o opěrku židle. Seděla totiž na opačném konci třídy. Byly to laborky a tak jsme byli všichni oblečení dlouhých bílých pláštích a na očích jsme měli šíleně velké plastikové brýle. Nechápal jsem, jak může něco takového Reně tolik slušet, ale za svůj život jsem už zažil i méně uvěřitelné situace, a tak jsem se tím dál nezabýval.

Hodina byla celkem nudná a všední, za chvilku jsem měl úkol splněný a jako druhý ze třídy jsem si nechal svůj číselný výsledek zkontrolovat a podepsat.  Pak jsem se pustil do drhnutí pracovního místa a vyplachování zkumavek, no prostě zábava hadr.

Ze začátku jsem nevěděl, co se děje. Ozval se třesk skla, dunivá rána, několik výkřiků a zvuky kroků. Pak jsem se konečně zorientoval. Nesmělý mladík, který měl pracovní místo vedle Renesmee, pravděpodobně zapomněl na nerovnost podlahy ve zdejší učebně a o výstupek zakopl. Bohužel zrovna nesl v náručí několik zkumavek, a to víc, než bych mu doporučil, a dokonce roztok kyseliny sírové.

Jak se řítil k zemi, srazil sebou i Renu, skleněná lahvička se společně se zkumavkami roztříštila na tisíce kousků a kyselina skončila v jejím výstřihu. To by ale nebyl ten největší problém...

Toho jsem si všiml, až když jí Simon pomáhal na nohy, hlasitě se omlouval a silně gestikuloval dlaněmi před jejím obličejem.

Při nešťastném dopadu do střepů se pořezal.

Ne příliš, jsem zkušený, co se týče lidských zranění, ale zdálo se, že to krvácí víc, než by mohlo. Nemusel jsem čekat dlouho a Nessiiny oči nebezpečně ztmavly. Kapky jeho krve ulpěly i na jejím oblečení, jak se z ní snažil dostat tu kyselinu. Druhou krvavou dlaní ji podpíral, aby neupadla, a dívčiny ruce se křečovitě zatnuly.

Ten pohled jejích očí nikdy nezapomenu.

V tu chvíli jsem pravděpodobně přestal myslet. Vyskočil jsem, na člověka neuvěřitelně hbitě přeběhl vzdálenost mezi několika stoly a největší rychlostí, které jsem byl schopen, jsem popadl jeho krví lepkavé ruce a prudce s ním škubl. Puštění kohoutku s vodou bylo dílem okamžiku, vrazil jsem do proudu jeho dlaně tak prudce, až bolestně sykl, a kdyby mi mohl vynadat, jistě by to udělal.

Pravděpodobně bych to ale stejně neslyšel. Stál jsem přikrčený mezi ním a Renou a nespouštěl z ní oči.

„Někomu se z krve může dělat zle," zašeptal jsem spíš k ní než k němu.

Voda spolehlivě odnášela růžovým proudem poslední stopy krve a i vzduch jako by se náhle pročistil. Nessie povolila sevření svých pěstí a několikrát zamrkala. To už ji obklopilo nejméně šest spolužáků, kteří se jí vyptávali, jak se cítí, jestli se nechce posadit nebo se třeba jít projít...

Nevím, kdy se po mém boku objevila Angela s obvazem v rukou a dezinfekcí. Zdálo se mi, že se ten kluk dostává do mírného šoku, začal se třást a musel jsem ho držet, aby neupadl. Angela na něj promlouvala důrazným hlasem, občas ho pleskla po tváři a důkladně mu čistila peroxidem řezné ranky. Brr... Litoval jsem ho, to ano.

Kdo ovšem překvapil nejvíce, byla profesorka, která bez váhání odehnala skupinku ctitelů kolem Reny a křičela něco o kyselině a poleptání. Popadla ledovou královnu za ruku, přitáhla ji k jednomu z obřích umyvadel, k překvapení naprosté většiny studentů jí stáhla tričko přes hlavu a vrazila ji pod ledovou sprchu. Myslím, že Rena byla tak šokovaná, že se nestihla ani bránit. Proud vody jí smáčel dekolt a z její podprsenky udělal průhlednou síťku...

Angela obdařila jedním plesknutím přes tvář i mně, to abych se pozorností vrátil zpět k držení nebohého studenta, se kterým to právě v tu chvíli seklo. Potom věnovala Reně lítostivý pohled.

„Chudák... Ta kyselina... asi by ji měl někdo dostat do nemocnice, měl by ji prohlédnout doktor."

„Nebyla koncentrovaná," odvětil jsem. „Však ona to přežije."

Nesouhlasně se na mě zadívala se špetkou nelibého překvapení. Sledoval jsem směr jejího dalšího pohledu.

Nessiino tričko bylo už teď na několika místech silně odbarvené, vlastně prakticky celá přední část. Tipoval jsem, že nosí jenom značková, takže jejich barva něco vydrží.

„Třeba tam s ní někdo zajede, asi by opravdu měl,“ připustil jsem. Bylo by zbytečné vysvětlovat Angele, kdo má pravdu, nejspíš by mě nepochopila.

Překvapí někoho pohled, kterým si mě Rena podezíravě přeměřovala v každém nestřeženém okamžiku? Překvapí někoho, že si ji za necelých pět minut vyzvedl Jacob Black?!

Kapitola šestá

Dělal jsem, jako že nejsem. Nebo máte lepší nápad, jak se tvářit, když kousek od vás postává dvoumetrový vlkodlak a vesele cení své ostré špičáky na vaše spolužáky? Zájem dívek ve třídě se přenesl na jiný objekt a já se mohl v klidu vrátit k vyplachování zkumavek.

Rena měla na sobě poněkud velké tričko svého adoptivního bratra, takže Jacob byl od pasu nahoru nahý... Ale co by pro Nessie neudělal.

Sondoval jsem nenápadně po třídě a odhadoval, která z mých okouzlujících spolužaček má nejnižší tlak a sekne sebou jako první. Další zkumavka.

Čistě teoreticky jsem se zadíval na Jacobova široká ramena a snažil se odhadnout svoji šanci v procentech, kdyby se na mě náhodně naštval. Tak jedno nebo dvě. Promile. Možná...

Je zvláštní, že vždycky, když se snažím být nenápadný, upoutám na sebe největší pozornost. Mé zamyšlené zírání na jeho hruď přerušilo tiché zasmání a lusknutí prsty.

Díky Angelo.

„To je John Smith,“ řekla zvonivě Rena. „Je z Itálie.“

Díky Reno.

Jacobovo obočí se trochu stáhlo. „Itálie? Smith?“ naznačil nesrovnalost.

"Můj otec je angličan," řekl jsem.

„A proč tedy Amerika?“ pousmála se naše vyučující do chemie. Skoro jsem zapomněl, že tam ještě je.

„Stěhujeme se sem. Po smrti mé matky už nechceme žít v Itálii a otec vybral Spojené státy... Akorát musí zůstat v Evropě kvůli pracovním záležitostem a já zase nastoupit do školního roku," pokrčil jsem rameny. „Tohle má být výslech?!"

„Ne, ovšem,“ řekla Rena. „Jsme jenom zvědaví.“

I Jacob se tvářil trochu méně napjatě. Koneckonců, stál před nimi jen člověk.

Zbytek vyučování uplynul rychle a brzy můj nový ústav mohl vidět jen má vzdalující se záda. V životě jsem neviděl větší díru než Forks. Všude bylo příšerně moc zeleně a pro někoho, kdo má fobii z pavouků, to není zrovna ideální místo ke strávení posledních chvil života. Byl to trochu paradox, běžně potkávám upíry, na které jen tiše kývnu a skoro je ani nezaregistruju, ale když uvidím pavouka...

Rozhodl jsem se neobtěžovat svou mysl hloupými myšlenkami a tiše jsem odemkl dveře svého skromného pokoje. Nikdo z domácích nebyl oči-slyšně doma, bohudík. S prudkým rozevřením dveří se do prostoru vznesla spousta papírových stránek Cullenovi v kostce, na kterou jsem ale úplně zapomněl. Pečlivé pořadí listů se tím dokonale promíchalo a to poslední, na co jsem měl náladu, bylo jejich zdlouhavé seřazování. Během okamžiku jsem je ledabyle posbíral a nacpal do desek, nevypadalo to sice příliš pečlivě, ale pod postelí to nikoho udivovat nebude.

Za necelou čtvrthodinku jsem byl zase na čerstvém vzduchu. Něco jako domácí úkoly či studium člověka, kterého čeká za necelý měsíc poprava nebo mučírna, zas až tak nebere.

Rád bych řekl, že jsem na pavouky ani nepomyslel. Lhal bych.

Město bylo všední a nezajímavé, oproti Volteře přímo nudné. Žádná romantická zákoutí, kašny nebo prastarý hrad se zde nekonaly. Ale nebylo to až tak špatné, vzrostlé stromy a všudypřítomná zeleň mu dodávaly tajemný a místy dokonce nebezpečný vzhled...

Hlavní třída nebyla nejrušnější, lemovalo ji jen několik obchodů, obydlených domů, hospod a kaváren. Nezajímavě jsem procházel kolem prosklených výloh a vyhýbal se chodcům, kteří mi zdaleka neuhýbali tak rychle, jako obyvatelstvo Volterry. Začínalo se mi stýskat.

Kecám, k Arovi bych se nevrátil ani za zlaté prase, a on by mi ho i dal. Kdo mi přesto trochu chyběl, byl Tom. Thomas byl jediný „člověk", který...

Záplava vlnitých vlasů mě uhodila do očí jako blesk. Prudce jsem zabrzdil, chodec za mnou do mě pochopitelně vrazil a začal mi ne zrovna slušně vysvětlovat nějaké super důležité zákony akce a reakce. Zlatovlasý anděl vzhlédl.

Nessie seděla za jedním ze stolů v docela pěkné kavárničce, před sebou měla šálek nějakého nápoje a s usměvavou tváří odložila svůj zápisník, aby na mě mávla. Pána velice rozčílilo, že mu nevěnuji pozornost, neboť jsem se vydal Reniným směrem. Jeho hlas brzy zanikl v dálce, jako zanikají výkřiky mučených vězňů ve Volteře.

Rena byla v kavárně úplně sama a oslňující úsměv jí nezmizel ze rtů, když jsem si přisedl naproti.

„Co ty tady?“ zašvitořila.

„A ty? Copak si nešla s Jacobem domů?“ Opravdu jsem se divil.

„Jacob není můj pejsek, chci říct, nemám ho na vodítku, a nemusím trávit veškerý čas jenom s ním," pokrčila rameny. „Navíc odjel s Charliem, vyřizují jistou záležitost.“

„Aha.“

„A ty? Co ty tady?“

Přemýšlel jsem, jestli se někdy taky mračí.

„Jen se procházím, znáš to... Oťukávám terén.“ Krátce jsem se zasmál. „Zjišťuju, kolik je tu vrahů, úchylů a pavouků.“

Když do pekla, tak zvesela.

Rena se pohodila vesele hlavou, ale než stačila odpovědět, byl tu číšník.

„Co si dáte?“ zeptal se.

Nessie nadzvedla mírně obočí a on z ní nespouštěl oči.

„To jako mluvíte na mě?“ zeptal jsem se.

Konečně se otočil k novému hostu, který tu stále seděl na suchu a já si mohl objednat. Nessie mu věnovala zářivý úsměv, takže při odchodu málem vrazil do vedlejšího stolu. Nicméně kafe mi přinesl hned.

„Ty se bojíš pavouků?“ Nevěřila.

„Já jsem vůbec docela strašpytel... Pavouci, hadi a tak, no... Trochu se bojím i tmy.“ V tom posledním jsem nelhal.

„Tmy?" zasmála se. „Že by tam na tebe číhalo nějaké strašidlo?" škádlila mě.

„Jako upír?“

Bavil jsem se jejím zakuckáním, ale dál jsem hrál nevinnost samu.

„Promiň,“ omlouvala se. „Já nevím, co pořád dělám... Třeba. Nebo vlkodlak, co já vím," mluvila o něco tišeji.

„Na vlkodlaky nevěřím," prohlásil jsem. „Na upíry jo, ale vlkodlaky?! Ha ha."

„Ty věříš na upíry?“ Znovu ten naučený úsměv.

„Babička má dokonce nade dveřmi pověšený česnek! No, ne že bych úplně věřil, to ne, ale mráz mi z toho po zádech běhá.“

„To jo,“ přikývla. „Já z toho mám taky strach. I z vlkodlaků.“ Snažila se to říct normálně, tak, jak by to řekla obyčejná dívka na jejím místě, ale stejně to bylo prostě jiné a já se docela bavil.

„Vlkodlaci jsou blbost. To prostě nemůže existovat, ani omylem... Nepamatuješ, co jsme se učili ve fyzice?! Až nějakého uvidíš, dej vědět, nechám se s ním vyfotit. Při měsíčku,“ uchechtl jsem se.

„Ahoj, Johne.“ pozdravil mě Jacobův hlas za mými zády a já si teprve teď uvědomil Renin špatně skrývaný smích. Za mnou stáli tiše dva muži.

„Jé! Ahoj Jaku! A dobrý den, pane... ehm..."

„To je Michael," představila toho druhého pohotově Rena.

Jasně... pomyslel jsem si, zabednil svou mysl a snažil se, aby se mi před Edwardem nerozklepaly zuby.

Kapitola sedmá

Přesně jsem vycítil ten okamžik, kdy Edward nahlédl do mé hlavy. Šetrně, no ovšem, a s ohledem na mé soukromí, takže i nervozitou poničená bariéra to dokázala ustát. Našel neviného kluka, s naprosto průměrným a nezajímavým otcem a trochu nešťastným osudem. Stesk po mamince jsem nehrál a tak se mu brzy i mé myšlenky ztratily v okolním šumu.

Úlevně jsem polkl. Jasně, kdybych si dál nedával bacha a pomyslel na něco opravdu nevšedního, nezachránil by mne ani sebelepší výcvik. Jenže takový hlupák jsem nebyl.

„Nechceš si přisednout?“ zeptala se ho roztomile Nessie. „Michael je náš dlouholetý přítel, že Jacobe," vysvětlovala mi a Jake souhlasně přikyvoval.

„Těší mne, ehm... Michael," přitakal Edward a opravdu si přitáhl plastovou židličku k našemu stolu.

„John," vypravil jsem ze sebe. Trochu přiškrceně.

Těšilo mě, že se nacházím v přítomnosti tak přívětivých lidí, vskutku. Těkal jsem očima z jednoho na druhého a snažil se vypadat uvolněně, ale díky nepolevující strnulosti tváře mne nejspíš museli považovat za chovance nějakého ústavu, zvláště když jsem se zasmál.

„To je tvůj nový spolužák, Nessie?“ zeptal se Reny Ed, která jen vesele pohodila hlavou.

„Ano, dnes nastoupil do školy," řekla. „Pochází z Itálie.“

„Ale z Říma," doplnil Jake. „Jeho otec je Angličan.“

„Opravdu?“ věnoval mi Edward krásné zazubení, při kterém jsem si jen tak mimochodem mohl zkontrolovat prakticky celý jeho ostrý chrup. Jake následoval jeho příkladu. Brzy dostanu rakovinu z ozáření, došlo mi, když mě osvítila i Rena. Tak jsem se taky zazubil.

„No jo, Řím," povzdechl jsem si. Nikdy jsem tam nebyl, Aro se ještě pořád zlobil na Julia Caesara a jeho město nenáviděl. Jednou ho málem spálil na prach a dokonce se mu podařilo shodit to na Nera, jenže ten z toho zase obvinil křesťany, kteří začali být upalováni. To byly časy... povzdychne si vždycky taťka a mě se zvedne žaludek.

„A jak se ti líbí ve Forks, Johne? Není tu na tebe moc deštivo?“ sondoval „Michael“.

„Vždyť dnes pršelo jen dvakrát... Alespoň vám tu rostou kytky," pokrčil jsem rameny.

„To je fakt,“ dodal Jacob. „Já pěstuju orchideje, jenom teď nevím, jestli bych neměl změnit hnojivo, protože...“

Rena protočila panenky. „To nebylo hnojivem, ale tím, že jsme je zapomněli zalít!"

„Vy jste zahubili Charliemu orchideje?!“ vydechl Edward.

„Orchideje?" dovolil jsem si tence špitnout. Nikdo si mne ale nevšímal.

„Kdo má pořád myslet na blbý kytky!" odsekl Jake. „Nemá jezdit do Phoenixu, my máme jiný starosti...“

„Charlie je v Ph-pho, cože?“ vyvalil oči Ed. „Vy jste doma sami?!“

„Tak to je perfektní!" zakroutila Rena naštvaně hlavou a věnovala Jakovi zlý pohled. „Fakt, Jacobe, dík... Teď je matka u nás jako pohřebákem!“

„Renesmee!" zalapal po dechu Edward. „Jak to mluvíš?! Jaká... och... Opovaž se takhle o Bells mluvit!"

„Edward má pravdu," připustil Jacob. „Takhle bys o Belle mluvit neměla.“

„Je to Michael! Michael!“ vpálila mu naštvaně do tváře.

A potom nastalo ticho. Opravdu netuším, proč se všichni museli dívat zrovna na mě.

„Jdeme," zavelela Rena, chytila mne za rukáv a vlekla pryč.

„Kdo je to Bella?" dělal jsem idiota.

„To neřeš," poradila mi chytře.

Autor: Annah (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek John Volturi 1/3: