Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jizvy z válečného pole bolí - 1. část

06.08.2011 (20:00) • Bella130 • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1594×

Jizvy z válečného pole bolí - 1. část

hudba

Se založenýma rukama na hrudi hledím z okna na rudě žhnoucího pastýře, který pluje po obloze společně s ovečkami. Je krásné předvečerní odpoledne, ale pro mne není. Vzpomínám na den, kdy se šťastné karty obrátily v ty špatné. V den, kdy navždy odletěl můj milovaný motýlek. Má sestřička.

Celá má duše mne bolí,

umřela má sestřička,

u jejího tělíčka stojím,

bože, byla to jen osmiletá holčička,

vypadala, že jen spí,

měla spokojeně zavřená víčka,

ona už se ale nikdy neprobudí!

Klekl jsem si, modlil se,

život jakoby visel jen na nitce,

stačí málo,

přetrhne se snadno,

život není pevné lano.

Bůh mi nepomůže,

nic nezmůže,

on mi ji nevrátí,

má vina, že já ji ztratil.

Tenhle pohled mám vyrytý,

já nikdy nebudu nevinný,

shniji v pekle, to moc dobře vím,

nic jiného si ani nezasloužím.

Můj svět byla ona. Malá veselá dívenka, s kterou jsem si hrával na zahrádce. Houpal ji na  houpačce.  Byl jejím věrným bratrem. Má sladká Lily, už tady nebyla.

Tvořím, na vlasy Lily věneček slz,

tepe bolestně můj srdeční pulz.

Když si jen vzpomenu na své rodiče, pociťuji, jak celé mé tělo sžírá žhavá láva. Má matka zavřená v ložnici. Stále s nepřítomným výrazem. Její zkřehlé vyhublé tělo, tohle je první jizva z válečného pole. Můj otec velice dobrý právník na nějakou dobu práce nechal. Sedíval také s nepřítomným výrazem v kuchyni. Od doby, co náš motýlek opustil klec. Její smrt nás velice poznamenala. Už nikdy nebudeme žít jak dříve. Ona byla naše světlo. Zkrátka náš pestrý malý motýlek. Tohle je jen kvůli mně!

Mám opuchlé oči od neustálého pláče. Pluji na věčné řece tmy, unášen proudem a hozen do vařícího kotle plné bolesti a viny. Proč ještě nehniju v pekle? Říká se, že se peklo dělí na několik kruhů. Já bych byl na samotném dnu.

Má maminka s veselým úsměvem, jiskřícími zelenýma očima, s kaštanovými lokýnkami. Ta půvabná dáma. To po ní mám její charisma. Můj otec se stejnou barvou vlasů. Ten silný a urostlý muž, který mě mnohému naučil. Nad našimi hlavami plují mraky smutku, žalu a bezmoci. Vysvitne někdy u nás doma znovu slunce? Uvidím ještě někdy se rodiče usmívat?  Asi těžko. Měli by mě rodiče nenávidět. Kdybych tehdy neuposlechl, Lily.

Zatínám pěsti,

shrnu to pár slovy,

zavedl já svou sestru do úhony,

já jsem zločinec.

Začnu od začátku. Byl jsem hlupák, který chtěl splnit svou vysněnou kariéru, být vojákem a pomoct druhým. Se svou rodinou jsem se loučil dlouho. Ach, a vidět pohled, který se zračil v sestřiných očích, bolel. Nechtěla, abych odešel. Trhalo mi to srdce. Chtěla, abych ji vzal s sebou a ukázal jí, jak to na vojně chodí. Tedy jak probíhá vojenský výcvik. Nechápal jsem, co ji na tom fascinovalo. Jo, je to jen zvědavé dítko. Tohle ji zajímat nemělo. Ty zbraně a to všechno, ukazovalo jen na zuřící válku všude kolem. To ona nevěděla. Drželi jsme ji od těchto věcí co nejdál. I když za několik let to bude historie.

Maminka byla velice zděšená, jak zjistila, že ještě jako nezletilý odcházím na vojnu. Po nocích plakala společně s mým motýlkem. Trhalo mi to srdce na tisíce kousků. Ale já tam musel. Zletilost se bohužel snížila.

Sbalil jsem si kufr. Ještě jednou a naposled si prohlédl svůj pokoj, který na hodně dlouhou dobu opustím. Vzpomněl jsem si na celý minulý večer a noc.

Světlo ozařovalo celou matčinu místnůstku. Má sladká sestřička seděla v matčině klíně. Společně si prohlížely obsah jedné staré, zdobené truhličky. Přistoupil jsem k matčině posteli. Hned tu truhličku přede mnou zavřely. Asi abych o jejím obsahu nic nevěděl. Obě se na mě rozzářeně usmály.

„Co to tady máte děvčata?“ zeptal jsem se jich s veselím.

„To je vlastně pro tebe,“ odpověděly a podaly mi tu dřevěnou zdobenou truhličku. Byla vyřezávaná z dubového dřeva. Na ní byly vyřezány malé drobné růžičky s lístečky. Přejel jsem po nich prsty. Hladké. Prohlédl jsem si ji pečlivě ze všech stran. Obě se na mě s očekáváním dívaly.

„Opravdu?“ zeptal jsem se nejistě.

„Ano, je to připomínka na nás. Je tam předmět od každého z nás. Abys věděl, že jsme vždy s tebou.“ Smutkem i radostí mi po tváři stekla jedna slza. Matku a sestru jsem pevně objal.

„Děkuju, vám. Já vás ale stále nosím tady,“ usmál jsem se a ukázal na své srdce.

„Ty pláčeš, Edwarde?“ zeptala se starostlivě sestřička.

„To jsou slzy radosti, motýlku,“ ujistil jsem ji a cvrnknul lehce do nosu. Zasmála se. Její vesele upřímný smích mi bude chybět. Matčiny jiskřivé oči. Otcovy rady. Smutně jsem si povzdechl. Dosedl jsem na matčinu postel. Každá z jedné strany si vedle mne sedla. Truhličku jsem si položil na klín. Objal jsem je kolem ramen. Škoda, že tu nebyl otec. Pracuje jako právník a má mnoho klientů. Uvidím ho až ráno.

„Ty se nepodíváš na obsah té truhličky, Edwarde?“ zeptala se maminka náhle.

„Ano, ale až o samotě. Pokud smím.“ Podíval se na ni. Maminka se jemně usmála.

„Edwarde, napíšeme dneska poslední zápis do deníku?“ zeptala se Lily. Vedli jsme spolu už od jejich sedmi let deník. Psali tam své pocity, smutky, prožitky. Všechno možné. Každý den večer u ní v pokoji na střídačku - já jeden odstavec, ona druhý.

Přikývl jsem a se slibem, že si nejprve odnesu truhličku do svého pokoje do toho jejího, poté přijdu. Mamince jsem popřál dobrou noc a šel. Lily mne chytla za ruku a doprovodila k mému pokoji. Poté odtancovala do svého pokoje, kde na mne čekala. Jak rád s tou malou trávil čas.

Té malé dívence já četl před spaním,

když byla smutná, rozesmával vyprávěním,

učil malování,

psávali spolu deník.

Trávili jsme mnoho času spolu,

užívali si každodenní pohodu.

Měla zelená očka,

dlouhé tmavé vlásky,

byla roztomilá jako kočka,

hezčí než všechny krásky,

měla uličnický úsměv,

melodický hlas,

s ní plynul čas snáz.

Poslední tento večer s ní trávím. Seděli jsme spolu na posteli. Já držel v ruce náš kožený deník. Rozepnul jsem přezku, která deník uzamykala, otevřel jej a podal do drobných ručiček mého motýlka. Lily začala psát. Některé činnosti učila rychleji než normální děti. K tomu patřilo i psaní.

Můj bráška je vojákem,

náš celosvětový ochránce,

pomáhá lidem,

andělem je,

on si to vůbec neuvědomuje.

Odchází sice na čas dlouhý,

vím však, že  on se brzy vrátí.

Odrážely se Lily v očích hvězdičky štěstí. Podala mi deník zpátky a já se se zaujetím podíval, co napsala. Naprosto mě to dojalo a odrovnalo. Co ta malá může o mně vědět? Ne, takový já nejsem. Pohladil jsem ji po jejích hebkých vláscích. Ona spokojeně zívla, stočila se do klubíčka a v mém klíně spokojeně usnula, aniž by cokoli řekla. Jako malé kotě. Já si ji opatrně přendal do přijatelné polohy, abych mohl začít psát.

***

Seděl jsem u svého pracovního stolu uprostřed noci. Nemohl jsem spát. Měl jsem obrovské nutkání otevřít tu truhličku a nakouknout do ní. Zapálil jsem svíčku a otevřel ji se zaváháním. Obsah v ní mě dosti překvapil - otcovy zlaté oblíbené hodinky, mamčin svatební prsten a sestřin  stříbrný medailonek. To přece nemůžu přijmout, i když to byly dary. Byly velice cenné, a pokud vím jejich dosti blízké předměty. Jenže prostě mi je dali. Povzdechl jsem si. Medailonek si připnul na krk a hodinky dal na ruku. Ač jsem si to nechtěl přiznat, skvěle mi pasovaly. Prsten jsem vrátil zpátky do truhličky. Stejně nikdy nebudu mít dívku, kterou si vezmu. Tak nač ten prsten? Na lásku já neměl zatím pomyšlení. Jen na vojnu. Truhličku já schoval na dno svého kufru. Sfoukl jsem svíčku a ulehl zpátky do pelechu. Snad se mi konečně podaří usnout.

***

„Až nás přijdeš navštívit, vezmeš mě na vojnu s sebou. Chtěla bych vidět svého brášku, jak vykonává práci správného vojáka,“ špitla mi ta malá do ouška. Držel jsem ji v náruči.  Přitiskl jsem si ji pořádně k sobě. Ztěžka jsem polkl. Tohle ji přece slíbit nemůžu. Přinutil jsem se k úsměvu. Maminka a tatínek se na ni podívali se zděšením.

„Lily, to nejde.“ Smutně jsem se na ni podíval.

„Edwarde, prosím. Chci vidět, co dělá správný voják. Ty přece pomáháš lidem, no ne?“ Dělala na mě štěněčí kukuč.  Na to, že jí bylo teprve osm let,  působila tak dospěle a mazaně. Potvůrka jedna. Uměla to se mnou. Nakonec, ač nerad, podlehl jejímu dětskému kouzlu. Nevím, jestli voják zrovna pomáhá doslova lidem. Spíš zabíjí. Jen když musí, ale i tak. Snad na to nedojde. Vlastně bojuje za svou zem. Je to sice zatím jen vojenská škola, ale děti tam nesměly. No, na dvě hodinky se mi ji přes tu stráž, co tam je, podaří nějak snad prosoukat. Mám své finty. Doufám,  že budou fungovat.

„Dobře, až za tři měsíce přijdu, na dvě hodinky tě tam vezmu.“ Věnovala mi krásný úsměv. Táta na mě lehce pobouřeně pohleděl. Čekal, že jí to vymluvím. Tím ji mohu uvrhnout do nebezpečí. Neměla vidět stopy vedoucí do samotné války. I když je to zatím jen výcvik. Zklamal jsem ho. Maminka měla na krajíčku. Spíš kvůli mému odchodu. Položil jsem svou sestřičku na zem a chystal se k odchodu. Když v tom mě má sestřička, ještě zatahala za rukáv mé vojenské světlé hnědé uniformy. Tázavě jsem se na ni podíval.

Dá se odolat malému motýlkovi?

Sedící na  kvítí?

Je mé malé slunce,

které svítí.

„Chci ti donést obrázek, který já pro tebe namalovala. Počkej, chvilku.“ Maminka otevírala pusu a chystala se jí něco říct, jenže to už ten můj motýlek odcupital nahoru do pokoje. Během pár vteřin byla zpátky a do ruky mi vložila své krásné veledílko. Malovala velice krásně. Měla talent. Seděl jsem se svou sestřičkou uprostřed nějaké louky. Všude kolem rostly pestrobarevné květiny. Obklopovaly nás kolem stromy. Má Lily mi seděla na klíně a vesele se usmívala. Na jejím konečku prstu měla pestrého motýlka. Na sobě měla bílé šatečky, které tak moc ráda nosila. Ušila jí je maminka. Já měl na sobě bílou plátěnou košili a kalhoty. Mé bronzové vlasy se leskly v odlesku paprsků slunce. Mé zelené oči jiskřily štěstím. Ten obrázek mě přinutil se zeširoka usmát.

„Děkuju ti, motýlku.“ Naklonil jsem se k ní a dal jí pusu na tvář. Objal jsem matku a otce a s kufrem v ruce se vydal napříč své kariéře.

„Pá, Edwarde. Budeš mi moc chybět,“ fňukla ještě má malá Lily. Tak moc mi budou chybět. Na svátky přijdu.

„Loučím se s vámi. Mějte se tady zatím dobře,“ řekl jsem svá poslední slova na rozloučenou.

„Synu, hodně štěstí.“ Stiskl otec mé rameno pevně.

„Edwarde, sbohem.“ Jen znatelně jsem zaslechl poslední slova mé matky. Já už byl v půli cesty.

Cestou jsem složil kus toho veledílka a dal si ho do kapsy svého kabátu. Naposled jsem se ohlédl a zadíval se na náš menší domeček. Sice jsme byli vcelku bohatá rodina, ale nám bohatě vystačil laciný domek. Maminka a sestřička v otcově náruči mi ještě stále mávaly.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jizvy z válečného pole bolí - 1. část: