Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jestli mě ještě budeš chtít

25.01.2010 (07:45) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4202×

Napadlo mě, že kdybych se vyhladověl, možná bych tím odčinil tu chybu.

Napadlo mě, že nebýt mě, mohla by být Bella vážně šťastná. To já jsem byl to zlo, které ji neustále pronásledovalo a uvádělo do nebezpečných situací. Ne ona, ale já. Já byl ten magnet na problémy. I když jsem u některých nebyl přímo, tak přesto jsem za ně mohl. Jen se dokázat ovládnout v prvním okamžiku, kdy jsem podlehl. Jen zatnout zuby a utéct. Tak málo stačilo. Zapřít svou potřebu, svou touhu a chtíč. Odejít.

Jak moc mohla být šťastná.

Počítal jsem listy na stromě nad mou hlavou a sledoval odstíny zelené.

Tmavě zelená. Povzdechl jsem si, přesně tu barvu měl její svetr, který nosila, když jsme se seznamovali. Onen první den, kdy jsem na ni ráno čekal se svým Volvem a málem do mě nabourala, jak byla vyvedená z míry. Měla ho na sobě. Ničil její krásnou postavu, ale nejspíš ji v něm bylo teplo. Tenkrát jsem za to byl docela rád, protože mi to pomáhalo odolat. Jaká chyba.

Vybledlá zelená.

Barva její kůže, když se na biologii zjišťovaly krevní skupiny. Ohromný strach, když jsem ji uviděl ležet na chodníku, nad ní sklánějící se Mike Newton. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl rozhodnutý ublížit mu v jediné vteřině, kdy bych zjistil, že jí něco je.

Rozmazaná zelená. 

Kombinace všech odstínů, které jsem viděl při běhu lesem. Při pročišťování hlavy. Jediné okamžiky, kdy jsem dokázal normálně přemýšlet. Kdy jsem dělal správnou věc. Dokázal jsem se ovládat a ignorovat pud, který mě přitahoval k té nadpozemsky krásné bytosti. Prohrál jsem a stáhl jsem ji s sebou.

Zafoukal vítr a listy ve větvích se jemně roztančily. Malé lístky na dlouhých dřevnatých větvích. Kmeny stromů ožívaly v paletě hnědé barvy. Můj pohled uvízl na jediném spektru. Jediný odstín, který mě fascinoval od dob, kdy se objevila ve městě Bella.

Čokoládově hnědá. Sytá barva, ve které jsem toužil být pohřben. Když se smála, byly její oči vlídné a tekuté, jako kakaová řeka. Miloval jsem její smích. Pokaždé zrudla ve tváři.

Zavřel jsem oči a nadechl se. Ve Vzpomínkách jsem cítil vůni její krve. Té krve, kvůli které jsem byl ochotný zahodit celá léta sebekontroly. Té krve, pro kterou jsem dokázal lámat stromy a trhat nepřátele, jen abych ji mohl i nadále cítit. A přece nastala chvíle, kdy jsem ji odvrhl. Pro její dobro, jak jsme nyní s oblibou říkali Nessie. Chtěl jsem ji dát šanci normálně žít i za předpokladu, že to mě samotného zabije. Vše pro mojí Bellu. Jenže ona nežila. Vegetovala a chřadla. Propadla se do náruče vlkodlaka. Jacoba, který ji nakonec udržel nad vodou.

Musel jsem se usmát. Voda. Ten živel, který tak lehce mění rozhodnutí. Nebýt vody, neviděla by ji Alice umírat. Nebýt vody, neodjel bych do Itálie. Nebýt vody, neupoutal bych pozornost Volturiových a hlavně – nebýt vody, nebyla by upírem.

Vždyť ve vodě, na ostrově Esme, jsem si konečně uvědomil, že moje obava z toho, abych ji neublížil, je nic, oproti té touze po ní.

Podruhé jsem se neovládl a Bella otěhotněla. Tolik let jsem studoval medicínu lidí. Tolik let. Nikdy by mě ani v tom nejdivočejším snu, pokud bych mohl snít, nenapadlo, že jsem schopný přivést ji do jiného stavu. Opět já. Opět moje chyba, která se naštěstí stala tou nejkrásnější dcerou. Za cenu Bellina života. Vzal jsem ji duši a nejspíš jí to konečně došlo.

V Denali jsem byl už třetí den. Tanya se mi vyhýbala, protože jsem od počátku přistoupil k nevlídné masce v naději, že mě nechají být. Nechtěl jsem tu být. Toužil jsem se vrátit domů a sevřít v náruči mojí malou upírku.

I přesto, že čokoláda byla pryč a nahradil ji topaz a onyx, že rudost se vytratila a vůně její krve zmizela, i přesto jsem po ní lačnil víc než kdy dřív.

Jak sobecké a domýšlivé. Proč jsem věřil tomu, že mi to odpustí? Že mi nikdy nevyčte můj čin? Mou opovážlivost, že jsem chtěl trochu štěstí pro sebe?

Když ona neměla pud sebezáchovy, měl jsem ho mít pro ni já. Neměl jsem ho.

Miloval jsem tu bytost víc, než sám sebe a přesto jsem to zazdil pro vlastní uspokojení.

Určitě mě nenávidí. Trpí pro mě, protože chce, abych byl šťastný, jenže já nedokážu být šťastný, dokud nebude ona.

Vstal jsem ze země a vrátil se do domu. Byl prázdný. Kate a Tanya byly na lovu, nenápadně mi nechaly prostor, za což jsem jim byl vděčný. Na monitoru počítače, který už nejspíš patřil do výbavy všech domácností, blikala malá obálka.

Klikl jsem na ni.

Tati? 

Na tváři se mi automaticky rozlil úsměv. Nessie. Dokonale jsem slyšel její jemný a melodický hlas. Moje štěstí. Naťukal jsem do klávesnice odpověď.

Ahoj Nessie.

Její vzkaz na sebe nenechal dlouho čekat. Mělo mi dojít, proč píše.

Ubližuješ jí, to nechceš, ne? Špatně jsi to pochopil. Vážně, vysvětlila mi to. Myslela to úplně jinak. Maminka je prostě jen soucitná. Nechce, abych opakovala chybu, jako ona a nevěřila lidem kolem sebe. TO je celé.

Vrtěl jsem hlavou. Copak to Nessie nechápe? To je přesně ono. Bella spoléhala na sebe, jen na sebe. Ale měla přeci mě. Na mě se mohla od počátku spolehnout. A přesto to neudělala.

Táto, vrať se! Maminka sedí v dědově domě a nechce domů. Utýrá se tam. Ubližuješ sobě i jí, pojď domů.

Prosila. Zaťal jsem prsty do pěstí a semkl rty. Ne, nemůžu. Musím přijít na způsob, jak jí pomoct jinak, než mou přítomností.

Ještě několikrát jsem úspěšně odolal Nessiným argumentům, než jsem vypnul počítač a zamířil zase ven.

Nebe bylo černé a jen pár hvězd ukazovalo, že to není jen černá díra. Ta byla jinde. Uvnitř mě. Nasměroval jsem své tělo k Forks a moje nohy by se rozeběhly bez jediného zaváhání, jen kdyby nebyly přirostlé k mému tělu. Zarazil jsem se. Tolik jsem si ji přál vidět. Sevřít v náruči. Ta bolest uvnitř byla horší a horší. I tenkrát mi bylo jasné, že to nevydrží dlouho. Odmítal jsem existovat, žít, snažit se držet nad vodou. Byl jsem na tom hůř, než ona. A přesto, když jsem ji pak uviděl, bylo vše tam, kde mělo být. Jediný strach jsem měl, když mi nevěřila. Jacob, ta dobrá duše, mi nesčetněkrát ukázal, jak trpěla.

Vybavila se mi její slova, když jsem se s ní vrátil tenkrát do Forks.

„To nejhorší, co mi Volturiovi můžou udělat, je připravit mě o život. Ale ty mě můžeš opustit. Volturiovy, Victoria… to v porovnání s tím nic není.“

Můj hlas se roznesl lesem, musel jsem to ze sebe konečně dostat. Nad stromy se vzneslo hejno vyplašených ptáků a mezi stromy se rozutekl párek zajíců s nízkým pudem sebezáchovy.

„Pitomče pitomá, udělal jsi to zase. Už zase jsi jí srazil sobecky na kolena! Kdy se konečně poučíš? Padej zpátky!“ řval jsem na sebe. To přeci nemůže být pravda. Tak zaslepen sám sebou. Tak egoistický? Ne, ne, ne! Odpustí mi vůbec? Bude mě chtít ještě vidět? Zabije mě hned, nebo až si vyliju srdce?

„Nenadávej mému manželovi.“ Ozval se tichý monotónní hlas mezi stromy. Ztuhl jsem. To nebylo možné. To jsem si nezasloužil. Neměla tu být. To já měl přilézt po kolenou a škemrat o odpuštění.

„Jdi pryč a nech mě připlazit se po podlaze.“ Zašeptal jsem do prázdna. Stále se schovávala mezi stromy. Otočil jsem se a chtěl odejít, když se mi jemná sněhově bílá paže omotala kolem předloktí.

„Chci tam být s tebou.“ Promluvila a její ruka mě pustila, aby se mi místo toho omotala kolem hrudníku. Cítil jsem její tvář, kterou opřela o má záda a stiskla mě.

„Ne, nikdy nedovolím, aby ses plazila po zemi kvůli mně.“ Zavrčel jsem.

„Pozdě,“ špitla a zarazila se.

„Tím, že jsi mě tam nechal, srazil si mě. Zase. Slíbil jsi, že už to neuděláš, vzpomínáš?“ pokračovala a já jen svíral rozzuřeně rty. Měla pravdu. Měla nárok. Měla důvod. Měla vše.

„Omlouvám se. Ani nevíš, jak moc to bolí, když tohle dělám. Není to přesně tak, jak bych chtěl. Chci, abys byla šťastná. Abys měla, co chceš. Vše pro tebe, chápeš?“ slova se ze mě hrnula tak rychle, že jsem je stěží zadržel. Pustila mě a obešla, aby mi viděla do tváře. Oči měla černé, jako noc. Fialové stíny pod očima a vlasy rozcuchané. Oblečení od prachu. Vypadala snad hůř, než já.

„Vypadáš děsivě.“ Vyhrkl jsem udiveně. Tohle nebyla moje Bella, tohle jsem z ní udělal já.

„Děkuju, snažím se.“ Usmála se a já se krátce zasmál. S ní to šlo tak lehce.

„Uděláš pro mě něco?“ zeptala se a přejela mi prstem po knoflících od košile. Rozepnula první.

„Usměj se,“ zašeptala a rozepnula druhý knoflík. Ztuhl jsem. Po hrudi, kde se mě dotkla, se rozlila žhavá láva.

„Obejmi mě,“ pokračovala a s tím rozepínala další. Nedokázal jsem ji zadržet.

„Miluj mě,“ na odhalenou kůži mi vtiskla polibek. Mé ruce se omotaly kolem jejího nadloktí a sevřely ji v náruči.

„Vrať se domů.“ Pošeptala mi do kůže a nakonec si přitáhla mé rty.

Sakra, špatná chvíle!

Ta myšlenka mě vytrhla z euforie, kterou Bella způsobila a přitiskl jsem si ji ihned k hrudi.

Zarazila se.

„Tanyo, omlouvám se. Měli jsme jít jinam.“ Promluvil jsem a mladá blondýna vyšla z pozadí stromu.

„Chtěla jsem tě jen zkontrolovat, jestli jsi v pořádku.“ Omlouvala se a sledovala Bellu v mém objetí.

„Jsem již v nejlepším pořádku, děkuju.“ Moje manželka mi přejela nehty po zádech.

Proč ne já?

Zasténala v hlavě Tanya, která se přestala soustředit. Upírala oči na Bellu.

„Ahoj Bello. Přišla sis pro něj?“ usmívala se, ale její tvář nebyla upřímná. To jsem byl celý já. Nejen, že jsem ublížil mojí Belle, ale opět jsem zasadil semínko naděje u Tanyi.

„Ahoj Tanyo, samozřejmě, že jsem si pro něj přišla. A udělám to pokaždé, dokud se mnou domů bude chodit.“ Usmála se Bella a Tanya sebou trhla.

Vždyť to vím, tak co?

„Děkuju za pohostinnost, Tanyo. Omlouvám se, za vzniklé škody, které jsem způsobil. Raději už půjdeme.“ Věděla o jakých škodách mluvím. Ale jen přikývla a neodpověděla. S Bellou si pak vyměnily výhružné pohledy a já raději zamířil domů.

„Ví, že tu jsi?“ vyhrkl jsem na Bellu, které zazvonil v kapse mobil.

„Ani náhodou. Bylo to spontánní, znáš mě. Ano, Alice?“ zasmála se do mobilu a mně se otřáslo srdce radostí. Je to vůbec u upíra možné? A pak jsem se rozhodl. Nepůjdu už od ní za žádnou cenu, dokud mě bude chtít ona a já ji.

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě ještě budeš chtít: