Edward přišel o Bellu. Snad se Vám bude líbít. Prosím kritiku.
24.04.2010 (07:30) • ScRiBbLe • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3106×
Venku je krásně a já se topím v temnotě, která mě mučí. Postel, u které jsem sedával, je prázdná. Není tu a nikdy už nebude. Chtěl bych zase slyšet, jak mi do ucha šeptá „miluju tě". Ty dvě slova, která pro mě znamenala vše. Dal bych všechno na světě za to, abych ji mohl znovu vidět. Aby zase byla u mě.
Na tvářích neustále cítím slzy. Už se je nesnažím utírat, nemá to cenu. Za chvíli se objeví zase. Naše láska měla být věčná. Není. Místo ní mě naplňuje zoufalství a smutek. Za všechno můžu já. Nenávidím se tím nejzoufalejším způsobem. Už nikdy nechci vidět svůj odraz v zrcadle. Tak moc jsem jí ublížil.
Tolik mi chybí každý její úsměv, její oči, dotyky, polibky, objetí. Chtěl bych vidět, jak se ráno probouzí, jak usíná. Cítím, jak se mi srdce stahuje. Pukne, ach ano srdce pukají. Každá vteřina mojí věčnosti bez ní mě mučí. Moc pozdě jsem si uvědomil, co pro ní znamenalo moje rozhodnutí. Chtěl jsem ji ochránit před těmi, co se jí snažili ublížit, ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem ji ochránit přede mnou. Hlavu mám těžkou to od bolestivých vzpomínek. V myšlenkách se neustále vracím k té neuvěřitelné skutečnosti, že je mrtvá, že se nevrátí. Ta pravda mi rve srdce na kusy. Všude cítím její vůni. Každý kousek všeho mi ji připomíná.
Když jsem ji poprvé spatřil, tak jsem na vteřinu přestal dýchat. Ona ve mě probudila cit tak hluboký, tak krásný. Jen pro ni bych zemřel, jen ji bych chránil do roztrhání těla. Zprvu jsem se tomu bránil, ale nešlo to. Stačil jediný pohled do jejích hlubokých očí. Moc do nich vstoupit, brouzdat se v nich celé hodiny anebo se utopit. Vše už by bylo vedlejší. Navždy jen její.
Naprosto přesně si pamatuji na ten nejkrásnější okamžik mého života. Byl večer a já ležel vedle ní. Přepadla mě ta děsivá vzpomínka, jak jsem o ni málem přišel. Udělalo se mi najednou fyzicky tak zle, že jsem myslel, že kdybych mohl, tak umřu nebo alespoň ztratím vědomí. Ze strachu o ni, jsem tiskl její nohu pod přikrývkou. A ona se najednou zvedla, protože nespala. Zvedla se a mlčky se nade mě naklonila. Dívala se mi strašně zblízka do tváře a já myslel, že tam mám jakési šílenství, že se mi tvář rozpadá a přece jsem nemohl zavřít oči. Nikdo z nás je nezavřel. A tehdy jsme se poprvé milovali dlouze a beze spěchu, s jakousi nemožnou něhou a láskou. Zahleděni do svých ztracených tváří, až se blaho posunulo na samou mez bolesti a překvapivé touhy dát tomu druhému život anebo se do něj alespoň proměnit.
Ten den kdy jsem se rozhodl, že ji opustím a tím ji ochráním, jsem jí zabalil věci do tašky a položil ji u dveří. Hned jak přišla si jí všimla. Tichounce zašeptala „Proč?" V jejím hlase byly slyšet slzy. Ledově a pohrdavě jsem jí řekl „Nejsi pro mě dost dobrá!" Při těchto slovech se mi hrdlo stáhlo bolestí. Musel jsem se přemáhat, aby můj hlas byl tvrdý, přesvědčivý, aby se mi nezlomil. Vypadala jako bych ji zabíjel, udupával do prachu. Pomalu se ohla pro tašku, vlekla ji po zemi jako ulámaná, potlučená křídla. Její tělo se zdálo unavené, bezmocné a odsouzené k zániku. U dveří se na mě otočila, ten pohled v jejích očích - nechápající a plný bolesti. Když jsem viděl její třipytící se teskné slzy, tak jsem se dusil něhou a lítostí. Mohl jsem vyskočit ze židle. Chytit ji za ruku. Utřít tu bolest z jejích očí. Pohladit její nádhernou kůži, její kůži, které by se chtěl člověk tolik dotýkat a líbat. Obejmout ji, utěšit a políbit ji na její jemná ústa. Moje srdce tak bolestně toužilo se jí dotýkat a milovat.
Její smrt mě zasáhla přímo do srdce jako ten nejostřejší šíp bolesti. Tou rankou do mě prýštilo ledovým pramínkem zoufalství a bezmoc. Přibývalo ho po kapkách, až jsem jím byl naplněn po okraj. Cítil jsem, jak se pode mnou otevřela bezedná propast. Padal jsem dolů, pak se nade mnou uzavřela a já věděl, že se z ní už nikdy nedostanu.
Dnes poprvé jdu za ní na hřbitov. Pomalu a sklesle procházím městem a moje kroky se rozléhají ulicí. Smutné a osamělé kroky. Její věčné lože je na druhé straně. Tady leží ta, pro kterou bych zemřel, ta pro kterou se teď trápím. Cítím neustávající žal. Žal, že přání aby se vrátila se nikdy nesplní. Žal, protože bezmoc a smutek přemohli všechny další pocity. U jejího hrobu kvete jabloň, větve obtěžkané bílými květy se sklánějí k zemi v dokonalých obloucích. Na náhrobní desce je napsáno : NEJVĚTŠÍ BOLESTÍ JE LÁSKA
Myšlení najednou bolí. Všechno bolí. Nohy mi vypověděly službu. Podlomily se. Nemohu vstát, už nikdy nevstanu. Mé oči se zalévají slzami, znovu a bez konce.
Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Jen tvůj...:
pěkný...
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!