aneb První chuťovka pro všechny alespoň malinké příznivce preslashe nebo ty, které zajímá, co by se stalo, kdyby bitva v Rozbřesku skončila šťasně jen pro Volturiovi.
17.09.2010 (18:30) • TwoFaceLady • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1938×
Dveře se rozlétnou a vstoupí on, po boku beznaděj. Rozhlíží se kolem sebe a hledá mě. Krčím se v nejzazším koutě své vlastní kobky a společnost mi dělají jen mé vzpomínky.
Bylo ticho. Ticho po bitvě. Mrtvá těla ležela všude tam, kam až jsem dohlédl. Členové rodiny, přátelé, nepřátelé. Všichni pohromadě. Pak přišel oheň z ruky jednoho z přeživších a vše vzplálo jeho plamenem. Včetně mého srdce. Zbyl jen prach.
Zastaví se na mně pohledem a rty mu zkřiví posměch. Jeho výraz ve mně ihned vyvolává náležité emoce. Emoce, kterými se živí, které mu dávají pocit zadostiučinění a radost z pomsty. Nenávist, žal, bolest, zuřivost… Dostává svou denní dávku. Cítím ve vzduchu jeho uspokojení. I bez svého daru bych ho cítil. Doslova z něj sálá a v mžiku zaplňuje celou místnost.
Pomoc!
Oheň vystřídá voda. Plaveme. Cítím, jak ze sebe splachuji všechny nepříjemné pocity, jen bolestných myšlenek se nedokážu tak lehce zbavit. Narážejí mi do lebky, víří v ní jako tornádo, tříští se a znovu skládají v ukrutný obraz. Volterra. Alice, já a Edward. Tři zajatci čekající na rozsudek.
Černý plášť se mu vlní kolem boků, jak pluje směrem ke mně. Stále se usmívá. Hrozivě a toužebně. Tohle je naše každodenní hra. Pravidla určuje on, stejně jako vítěze a poraženého. A užívá si to.
Rukou mi naznačí, ať vstanu. S vypětím všech sil ho uposlechnu.
Je rozhodnuto. Každý bude potrestán. Každý jinak. Každý tím nejhorším způsobem.
Vlečou mě do kobky a nechají mě hlídat. Odteď budu pikat. A to za dívku, která udělala chybu, zamilovala se do nesprávného a přivedla na svět důvod našeho trestu. Naše chování bylo proti zákonu a nebýt mého daru, není ze mě už nic než hromádka prachu. Kolikrát jsem už zatoužil po tak krásném osudu?
Je blízko. Tak blízko, že cítím jeho mrazivý dech na tváři. Vadí mi to a on to ví.
Právě započal první kolo naší hry. Zvedá ruku k mému obličeji a nehty mi přejede po líci. V jeho světě je to pohlazení.
Sjíždí prsty stále níž a nakonec mi jimi podepře bradu. Donutí mě podívat se mu do očí. Chce vidět můj poraženecký výraz. Užívá si pohled do očí lemovaných temnými kruhy vytvořených žízní. Další vlna jeho radosti mě opaří jako vařící voda. Vzdechnu.
„Tak se mi to líbí,“ zašeptá roztouženě. Na to mě jednou svou rukou přitlačí ke zdi a druhou sjíždí na mou hruď. Hlava mi klesá.
„Dnes se nedočkám žádného odporování?“ diví se.
„To je jedině dobře.“ Zatne mi nehty do hrudi. Nejdřív jedné ruky a pak i té druhé. Stále se přibližuje. Skloní ke mně hlavu a rty se mi lehce otře o ušní lalůček. Celým tělem mi proběhne zhnusení. Jeho plavé vlasy mě při tom lechtají na tváři.
„Jedině dobře,“ zopakuje a pomalu se odtáhne.
„Sebemenší odpor by akorát prodloužil naše hrátky.“ Zvláštní, jak tomu říká. Pro mě to je stále jen hra. Podlá a nespravedlivá.
„Jenže ty už stejně nemáš sílu na to, aby ses mi postavil, že je to tak?“ slyším ho říkat, když spouští své ruce na mé boky. V polovině pohybu se však zastaví a se zvýšeným hlasem říká: „Neslyšíš? Na něco jsem se tě ptal. Odpověz!“ Je netrpělivý. A s ním i já.
„A… ano, nemám sílu,“ dodám a hlas mi zakolísá, když se ke mně přitiskne. Hruď na hruď.
„Pane…,“ šeptne mi do ucha.
„Ano, nemám sílu, pane.“
„Vidíš, jak umíš poslouchat.“
Dokončí pohyb svých rukou. Přeju si, aby už dál nepokračoval, aby s tím přestal. Jenže on stále hraje svojí hru. Dostáváme se do druhého kola.
Rty, kterými dosud spočíval u mého levého ucha, se přesouvá k mé tváři. Lehce se mi jimi otře o lícní kost. Zachvěju se. Je mi z něj zle, ale zároveň cítím jeho touhu. Proč to pro jednou nemůže urychlit, ptám se, když ucítím jeho rty na těch svých. Lehce mě políbí a v ten okamžik mnou zacloumá realita. Hroutím se na podlahu a hlava mi klesá na hrudi. Mám žízeň!
„No tak, copak se stalo?“
Pálí. Tak strašně mě pálí v krku.
Nezajímá ho to. Kleká si ke mně. Knoflíček po knoflíčku mi rozepíná košili a nutí mě znovu se do něj vcítit. Vžívá se do celé té chvíle. Cítí vzrušení… cítím vzrušení. Je to nesnesitelné. Hnusí se mi to. Poslední maličká část mé mysli si stále opakuje: vzepři se mu, vzepři se mu. Nemám však síly na to, abych ji poslechl.
„Ne, pane… prosím!“ vzmůžu se jen na pár zoufalých slov.
„Neboj se. Za chvíli to bude za tebou,“ řekne konejšivě. Zaplaví mě vlna důvěry. Pak už nevnímám nic než čirou vášeň a cítím, že se brzy do naší hry zapojí třetí hráč. Smrt.
Autor: TwoFaceLady (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Jeho hra:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!