Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jedinou možností je smrt

Stačí jedna Jacobova křivá myšlenka a události se náhle ubírají úplně jiným směrem, než by si kdokoli přál. Podle názvu hádáte správně, že tahle kraťoučká povídka, zakomponovaná do stanové scény v Zatmění, neskončí happy endem. Přesto doufám, že vydržíte číst až do konce a neukamenujete mě za způsob vyřešení problému milostného trojúhelníku. :)

„Prosím!“ zasyčel Edward. „Kdyby ti to nevadilo!“.

„Co je?“ zašeptal Jacob překvapeně.

„Myslíš, že by ses mohl pokusit ovládat svoje myšlenky?“ zašeptal tiše Edward, celý rozzuřený.

„Nikdo neříkal, že mě musíš poslouchat,“ zamručel Jacob vzdorně, ale přesto v rozpacích. „Vypadni mi z hlavy.“

„To bych rád. Nemáš ponětí, jak hlasité ty tvoje fantazie jsou. Je to, jako kdybys je na mě křičel.“

Jestli jsem ještě před chvíli vyčerpaně upadala do spánku, tak teď jsem byla najednou opět dokonale bdělá. A nabroušená. Copak si půjdou po krku už po pár vteřinách? Jak tu s nimi vydržím po zbytek noci, když se do sebe budou v jednou kuse navážet? Nejlepší nápad byl, všechno to zaspat. Jenže zkoušeli jste už někdy usnout v přítomnosti věčně hádajících se soků? Upíra a vlkodlaka, ledu a ohně. Jestli ne, tak na vysvětlenou dodávám, že to prostě nejde. Zvlášť, když jste s nimi v jednom stanu a s jedním z nich sdílíte spacák. Ale oba dva jsem teď potřebovala. Edwarda kvůli pocitu, že nejsem sama, a taky abych měla jistotu, že se mu nic nestane. A Jacoba? Byl můj přítel, ale momentálně tu spíš sloužil jako termostat. Krásně totiž hřál a… vibroval? Počkat, tady není něco v pořádku, řekla jsem si, když se Jake začal třást. Snad mu není zima. V tom se z jeho hrdla vydralo hrozivé zavrčení, které smazalo mou domněnku, že se třese kvůli chladu. Hned nato i Edward hlasitě zavrčel a mně přeběhl mráz po zádech. A také to nebylo díky zimě. Byla to zlá předtucha. Nevěděla jsem, kdo koho tentokrát vyprovokoval, ale domyslela jsem si, že pokud se je nepokusím zkrotit, mohlo by vrčení a cenění zubů přejít v něco daleko horšího. Přestala jsem předstírat spánek a otevřela jsem oči.

Naskytla se mi dechberoucí podívaná. Edward už neseděl klidně vedle mě, ale byl přikrčený v podřepu, všechny svaly napnuté, zuby vyceněné a zrak upřený na Jacoba. Ten, stále se třesoucí, se najednou neuvěřitelně rychle vyvlékl z mého spacáku, postavil se a hlavou protrhl stěnu našeho stanu. Nedělej to! chtěla jsem vykřiknout, ale nedokázala jsem ze sebe zděšením vypravit ani slovo.

Bála jsem se. Takhle jsem ještě ani jednoho z nich neviděla. Oba zaujali pozici lovce a na pár chvil měli jedno společné a to porazit toho druhého.

Netrvalo ani vteřinu a vichřice, která se venku proháněla, spolu s Jacobovou pomocí rozcupovala náš stan na kousky. Ležela jsem teď tedy na pár cárech, co z něj zbyly, a za nehty mi začínal zalézat mráz. Jediný, kdo jen seděl a nehýbal se, byl Edward. Za celou dobu, co jsem měla otevřené oči, se ani trochu nepohnul. Prostě jen seděl v podřepu, připraven ke skoku, stejně jako to dělají kočky, když číhají na ptáčátka. Kdyby se na mě otočil, viděl by, jak se do mě dává zima, jak se choulím ve spacáku a zoufale si dýchám do dlaní. Jenže on mi nevěnoval ani pohled, jen stále sledoval Jacoba, jak ho třas nutí padnout k zemi, jak prohýbá záda, jak se jeho obličej vrásní bolestí. A pak už to nebyl Jake, na koho se díval, ale obrovský hnědý vlk a jediné v čem nyní připomínal své lidské já, byl vztek, který čišel z jeho očí a který napovídal, že je připraven k boji. Znovu jsem chtěla vykřiknout, ale zima převzala vládu nad mými hlasivkami.

Jake se otřepal, jako by ze sebe chtěl setřást poslední zbytky lidskosti, a mohutně zavil. Nato zaryl drápy do promrzlé a sněhem zasypané země a stejně jako Edward se připravil ke skoku. Ne, ne, ne, tohle přeci nemůžu dovolit. Vždyť si ublíží. Vždyť mi ublíží. Poháněna těmihle myšlenkami, jsem vylezla ze spacáku a skočila mezi ně. Roztáhla jsem ruce a doufala, že si uvědomí, co dělají a nechají toho. To se ale nestalo. Oba na sebe dál upírali pohledy plné vzteku a nenávisti, oba čekali na vhodnou chvíli k útoku.

„Přestaňte,“ donutila jsem své hlasivky pracovat, ozvalo se však jenom zaskřehotání. Chtěla jsem zakřičet znovu, ale jak jsem se nadechla, dostal se mi studený vzduch do plic a já začala kašlat. To už mi mráz pronikl i pod mnoho vrstev oblečení a cítila jsem, jak se zabydluje všude, kde se dá. Začala jsem se klepat a nechala se ovládat instinktem, který radil, ať se schoulím do klubíčka - bude mi tepleji. Objala jsem si kolena a hlavu sklopila k hrudi a to zafungovalo jako signál pro dva lovce. Později jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu, ale v tu chvíli jsem nebyla schopná vnímat nic než příšernou zimu. A tak byl lov zahájen.

Nechtěla jsem jen přihlížet, chtěla jsem je zastavit. Vstát, vrhnout se mezi ně a rozmluvit jim to. Tolikrát se už přeci hádali a ještě nikdy to neskončilo rvačkou. Tak proč zrovna teď a proč zrovna tady? Na mýtině uprostřed lesa, kde čekáme na naší dosud největší hrozbu. Nesmějí se porvat ještě před bitvou. Mohli by se zranit, připravit o síly. Znovu jsem se pokusila vstát, ale nešlo to. Mráz už mi ochromil nohy a já tak mohla jen sedět a koukat na právě započatou bitvu.

Jacob skočil jako první a Edward hned po něm. Chtěla jsem odvrátit zrak, ale chlad už ovládl i můj krk. Nedokázala jsem ho pootočit. Byla jsem tak nucená přihlížet všem nadcházejícím událostem.

Když se oba dva potkali uprostřed skoku, Edward se hned přehoupl Jacobovi na hřbet a chystal se ho kousnout do krku. Jake s tím však počítal a hned, jak Edward dopadl, překulil se na záda. Hned nato vyskočil a obřími tlapami se opřel Edwardovi o hrudník. Ten se ho snažil ze sebe strhnout, ale nestačila mu síla. Když Jacob viděl jeho marné pokusy, předvedl něco jako škleb. Vypadal strašlivě. Srdce mi zběsile tlouklo a teď už jsem si byla jistá, na čí stojím straně. Vždyť Edward má přeci jenom stále člověčí podobu. Co je to proti statnému, dvakrát tak velkému vlkovi?

Hned po vítězoslavném úsměvu Jake sklonil hlavu a já na kratičkou chvíli zadoufala, že ho dostihlo černé svědomí a on se vzdává. Byla jsem však na omylu. Jacob jen přiblížil svůj čumák k Edwardovým ramenům, nato vycenil zuby a odtrhl mu paži. Ne! křičela jsem v mysli a začala se otřásat vzlyky. Tohle přeci není možné! Začala jsem mrkat. Když už se konečně probudím ve svém zahřátém spacáku a zjistím, že to všechno byl jen strašlivý sen? No tak, musím se přeci probudit, opakovala jsem si zběsile, když jsem zahlédla, že Jacob se sklání k Edwardově druhé paži. Kdybych mohla, začala bych se štípat do předloktí, jen aby se probudila a neviděla tak, jak i druhá paže letí daleko od svého majitele, jak se třístí na maličké kousíčky a Edwardovu tvář zkřiví bolest stejně jako vzápětí tu mojí. Dala bych cokoli za to, aby tohle byl jen pouhý sen. Jenže komu? Koho je možné podplatit, aby si rozumně promluvil s osudem a vyvrátil mu jeho plány?

V příštích vteřinách dostalo mé srdce další nepatrnou naději. Edward ze sebe skopl Jacoba takovou silou, až odletěl několik metrů daleko a Edward tak dostal druhou šanci skočit mu po krku. Rozběhl se a já zavřela oči, jen abych tomu nemusela přihlížet. Sluch mi však vše vynahradil. Slyšela jsem trhání látky, dopady do sněhové krusty, vrčení, bolestné vytí, další trhání… Nevydržela jsem to. Musela jsem se podívat.

Krev mi v tu chvíli ztuhla v žilách, srdce se mi zastavilo, jen moje mysl pracovala na plné obrátky, jak jsem se snažila pochopit, co že to vidím. Nešlo to. Nechtěla jsem si to připustit. Až když mi stekla první slza po tváři, všechny dílky té složité skládanky osudu zapadly do sebe.

Bylo po bitvě. Všude kolem bylo najednou ticho, i vichřice utichla, jakoby snad držela smutek za oběti. Jenže já nechtěla ticho. Chtěla jsem slyšet Edwardův hlas, Jacobův smích. Najednou jsem je chtěla oba vidět po svém boku jak se hádají. Jen hádají! Jenže nabízel se mi daleko krutější pohled.

Všude kolem mě ležely cáry oblečení a stanu, utrhané končetiny a chomáče chlupů, ve sněhu byly krvavé stopy a na okraji lesa, tam, kde stál ještě před chvílí stan, ležel Jake. Že není mrtvý, jsem poznala hned, jak jsem ho spatřila. Hrudník se mu maličko nazdvihoval, avšak ve velmi nepravidelném rytmu. Pouhá myšlenka, že bych ho mohla ještě zachránit mě zahřála natolik, že jsem byla schopná vyskočit z chladné země a rozběhnout se k němu. Nohy se mi bořily do sněhu a mráz také dělal své. Ale já se nevzdávala a nakonec jsem beze sil, se slzami zamrzajícími na tváři a výkřiky zamrzajícími v hrdle, vyčerpaně padla na kolena k Jacobovu tělu a dlaň mu položila na místo, kde skomíralo jeho srdce. Naříkala jsem s hlavou skloněnou a očima zalívajícíma se slzami. Uvědomovala jsem si, že bych měla přestat plakat a začít racionálně přemýšlet. Otřela jsem si slzy, ale to, co jsem uviděla, mi je vehnalo zpátky do očí. Pod Jacobovou levou tlapou ležela Edwardova hlava. Byl to příšerný pohled. Oči měl doširoka otevřené stejně jako ústa a po pravé tváři se mu táhla tržná rána, z které však nevytékala žádná krev. Takže ta, ve které jsem právě klečela, byla Jacobova. Nabrala jsem promrzlou dlaní trošku zkrvaveného sněhu a znovu se rozplakala. Druhou rukou jsem ale stále vnímala poslední úder Jacobova srdce.

Kolikrát jsem si přála, abych nemusela vybírat mezi Edwardem a Jacobem. Aby se stalo něco, co by rozhodlo za mě, s kým mám žít, co by Edwarda zbavilo žárlivosti a zároveň Jacoba smutku. Až teď, když mi oba leželi mrtví u nohou, jsem pochopila, že jediným řešením je smrt. A můžu za ni já. To já si ji podvědomě přála, to já jsem zavinila věčné rozepře mezi těmi dvěmi. Na mých bedrech teď leží celá vina za zmaření dvou životů. A zároveň taky žal, který už mě nikdy neopustí. Bude mi dělat společnost do konce života. Tohle pomyšlení jsem nesnesla. A pak jsem dostala nápad.

Zamrzlými prsty jsem si rozepnula bundu, pak svetr i mikinu a vše ze sebe strhla a zahodila co nejdál od sebe. Proč čekat na smrt až do stáří, když teď ji mám přímo na dosah? Lehla jsem si do sněhu a hlavu si opřela o Jacobovu levou tlapu. Naposledy jsem vdechla jeho vůni a zfialovělými prsty přejela po Edwardově tváři. Mráz mě naprosto spoutal a začal mě dusit. Poslední, co jsem stihla vnímat, byly blížící se tiché kroky a ženský hlas.

„Koukám, že za nás udělali půlku práce. Riley, spal ty zbytky a já si zatím vychutnám svou zaslouženou cenu pro vítěze.“

Potom jsem ucítila ostrou bolest v místě krční tepny, ale nevěnovala jsem jí pozornost. Moje poslední myšlenky proto patřily jen Edwardovi a Jacobovi – podstatám mého života i smrti.

Autor: TwoFaceLady (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jedinou možností je smrt:

Přidat komentář:

Nick:

Text: