Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Je to vůbec možné?

06.02.2011 (17:30) • MrsCullenova • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1873×

Běžela jsem lesem. Mé drápy se zatínaly do hlíny a to mi umožnilo být rychlejší. Rychlejší než kdokoliv jiný. Už je to však dlouho, co jsem se díky tomu mohla předhánět s ostatními. Tenkrát jsem od smečky odešla.

Bylo to po incidentu se Samem. Prostě jsem ten nátlak nevydržela.
Neustále mi vyčítal mou znechucenou náladu, že tím ubližuji ostatním, a že jsem sebestředná. Byla jsem, ale jak jinak jsem měla skrýt ten smutek?
Prostě už jsem to dál nechtěla snášet, a tak jsem se rozhodla odejít. Nikomu jsem nic neřekla a utekla jsem.  Jako malé, nezodpovědné dítě.

Nehledali mě. Ani on, ani nikdo ze smečky. Prvních pár měsíců jsem se chtěla vrátit, ale časem mě ta touha přešla. Na několik let jsem se usadila v městečku v západní Kalifornii.

Věděla jsem, že svým odchodem bez rozloučení jsem hluboce zasáhla srdce své matky. Myslím, že jsem tím ublížila i Sethovi, ale jinak to nešlo. Nechtěla jsem znovu trpět ve stínu té nehasnoucí lásky mezi Emily a Samem.

Posledních pár dní jsem ale cítila nutnost se vrátit. Alespoň v La Push navštívit svou rodinu.

Pomalu jsem se blížila k mýtině nedaleko rezervace. Rozhodla jsem se přijít v lidské podobě.
Trochu jsem si prohrábla vlasy a upravila se. Nechtěla jsem nikoho vylekat.

Vběhla jsem na louku a viděla je tam stát. V čele samozřejmě stál Sam. Polilo mě horko. Návaly úzkosti byly tak silné, až se mi podlamovaly kolena.

„Leo,” vykřikl Seth a rozběhl se ke mně. Zuřivě na mě skočil a objal mě tak pevně, až se mi zamotala hlava. Položila jsem mu dlaně na ramena a přitáhla si ho k sobě blíž.

Zvedl hlavu, koukl na mě a já si všimla té změny. Byl vyšší, svalnatější, a tak nějak krásnější. Byl z něj pořádný kus chlapa. Byl skvělý pocit, mít svého malého bráchu zase pod dohledem. I když se teď zdál dvakrát starší než já. „To musejí dělat ty svaly,” zamumlala jsem si pro sebe a trochu se pousmála.

Smečka se na první pohled rozrostla. Stáli tam tři noví kluci. Neznala jsem je. Všichni, i Quil, Embry, Jared, Paul a Sam, na nás udiveně koukali.
Chvilku jsem na ně tupě zírala a došlo mi, že jeden chybí. Byl to Jacob.  Bylo divné ho tu nevidět.

Sam vystoupil z hloučku směrem ke mně.
„Ahoj, jsme rádi, že ses vrátila,” řekl tichým hlasem. Byl neupřímný. Poznala jsem to.
Já jsem mu neměla co říct, nechtěla jsem říkat stejné lži jako on. Nebyla jsem ráda, že je vidím. Nechyběl mi ani jeden z těch pitomých kluků, kteří do smečky patřili. Až na Jacoba. Po tom jediném se mi trochu stýskalo.
Lehce jsem se otočila na své bosé noze a vykročila směrem ke svému bývalému domu.

Po chvilce cesty se ke mně přidal Seth.
„Jdeš za mámou?” ptal se.
„Hmhm,” přitakala jsem.
„Bude nesmírně ráda, že jsi doma. Ještě donedávna každý den vyhlížela z okna a čekala na tebe. Pár prvních týdnů ti dokonce nechávala schované jídlo. Věděla, že budeš hladová, pokud se vrátíš.”

„Zlobí se, viď?”
„Myslím, že ne. Věděla, jaké utrpení si musela snášet. Vždycky pro tebe chtěla to nejlepší a samotné jí bylo jasné, že v blízkosti Sama to být nemohlo. Byla jen otázka času, kdy ti přetečou nervy. Ale myslím, že nejvíc ji mrzel odchod bez rozloučení.”
„Mám ji moc ráda. Věděla jsem, že ji to zraní a nechtěla jsem vidět tu bolest v jejích očích. Donutilo by mě to zůstat.”
Nic mi na to neodpověděl. Zbytek cesty jsme mlčeli.

„Leah,” vykřikla udiveně matka a vyběhla z verandy, kde společně s ní seděl věčně se usmívající Billy Black. V jejím hlase bylo slyšet štěstí. Se slzami v očích mě křečovitě objala. To bylo poprvé od tátovi smrti, co jsem ji viděla plakat. Dojalo mě to. I mně začaly stékat slzy po tvářích.

Později odpoledne, když už jsme se dostatečně přivítali, jsem vyrazila navštívit Jacoba Blacka. Asi to nečekal, protože když otevřel dveře, vypadal, jako by dostal palicí přes hlavu.

„Ahoj” řekl s překvapením ve tváři. „Co tu děláš?”
„Stará kamarádka tě přišla navštívit, to se snad ještě může, ne?” snažila jsem se zavtipkovat a nesměle se usmála. Trochu pokrčil obočí a mávnutím ruky mi naznačil, ať vejdu.

Vešla jsem a můj nos zasáhl příšerný zápach. Zalapala jsem po dechu.
„Jak jen v tomhle můžeš sakra žít?” zeptala jsem se zhnuseně a nakrčila nos.
„Pořád stejně otravná,” ucedil mezi zuby a propukl ve smích.

Jacob žil s poloupírkou. Dcerou Edwarda a Belly Cullenových. Tenkrát jsme se kvůli Bellině těhotenství odtrhli od Samovi smečky a měli vlastní, abychom mohli chránit ji a její nenarozené dítě.
Jen chvíli po té, co se Renesmé dostala na svět, se pro Jacoba stala vším.
Jelikož byla z poloviny upír, ve svých pěti letech vypadala minimálně na sedmnáct. Takže to s ní Jacob neměl ani tak těžké.

Dozvěděla jsem se, že pět let po mém odchodu se jim narodil syn Jessie. Kupodivu nezdědil vlastnosti ani po jednom z rodičů. To bylo překvapující. Byl to prostě obyčejný člověk.

Vlkodlakem ani být nemohl, jelikož naše geny se projevovaly hlavně na znamení hrozícího nebezpečí, co představovali upíři. A když jeho matka byla poloupírka, nemohl v ní cítit nebezpečí. V ní, ani v její upírské rodině. Tím pádem, i kdyby měl vlkodlačí geny, nikdy by se u něj neprojevily.

Jake  mi uvařil kafe a seznámil mě s Nessie. Až na to, jak příšerně páchla, byla docela sympatická a milá.
Stejně jsem se v jejich přítomnosti necítila dobře. Ta láska, kterou k sobě chovali, byla nesnesitelná. Připomínala lásku Sama a Emily. Záviděla jsem jim.

Návštěva už byla příliš dlouhá, a tak jsem se rozhodla odejít. Dopila jsem kafe a zvedla jsem se ze židle. Začala jsem se loučit a v tom se rozletěly dveře.
„Jsem doma,” zakřičel někdo sametovým hlasem, který jako by pohladil mé uši.

Naše pohledy se setkaly. Jeho černé oči úplně oslepili mou mysl. Byl to Jessie. Kaštanově hnědé vlasy, padající na ramena, mu dokonale splývali s čokoládovou pokožkou. Tělo měl svalnaté. Vycenil na mě zuby a usmál se.

Najednou jsem se cítila povinná kleknout si na kolena a splnit mu všechna jeho přání. Cítila jsem se mu naprosto oddaná. Tak nějak jsem si byla jistá, že k sobě patříme.

Quiletské legendy jsem znala příliš dobře na to, abych věděla co se děje. Nedávalo to smysl. Byla jsem žena a v legendách se tohle stávalo jen mužům. Netušila jsem, že je i pro mě něco takového možné.

Otiskla jsem se.

Jako by se všechny rány v mém srdci rázem zahojily. Jako by tam snad nikdy žádné nebyli. Poprvé za tu neskutečně dlouhou dobu jsem zase cítila chuť do života. Měla jsem chuť smát se, radovat se a užívat si každou minutu svého života. Dát svoje city najevo, vypustit je z té kraťoučké uzdy, na které jsem je doposud držela.

Věděla jsem, že je pro mě ten pravý, že je pro mě ten jediný. Ten, který mě učiní šťastnou, když mu to dovolím.

Zamilovala jsem se. Láska na první pohled.

Jediné, co jsem v tu chvíli věděla stoprocentně jistě, bylo, že už mě z La Push nikdy nikdo nedostane!

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Je to vůbec možné?: