Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Je to tak dávno...

11.08.2010 (17:30) • PlayGirl • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1652×

Už je to dlouho. Je to už skoro sto – pasesát let, co se to stalo. Zemřel mi přítel. Zemřela mi matka. Zemřel mi otec. Je to už tak dlouho, ale já stejně pořád brečím nad jejich fotkami. Celá ta léta už nemám pro co žít.

Isabella Swan – Cullen, moje matka. Můj porod přežila a pak mě vychovávala. Ale ten osudný den se to změnilo... Vše se změnilo...

Seděla jsem jako každé ráno u tátova klavíru a hrála písně, které mě táta naučil.
Mamce bylo poslední týden docela mizerně. Sváděla to na chřipku. Děda Carlisle byl v Anglii s tetou Alicí. Táta byl s tetou Rosalií, se strejdou Jasperem a strejdou Emmettem na velkém lovu, byli pryč už pár dnů a jejich návrat jsme očekávali až příští týden.
„Mami, nevypadáš vůbec dobře,“ podotkla jsem, když se mamka usadila na židli vedle klavíru.
„Je mi dobře,“ vydala ze sebe z posledních sil, než si hlasitě odkašlala.
„Crrr!“ zazvonil zvonek. Podle pachu jsem hned věděla, že je to Jacob. Přece jenom jsem poloupír.
Koukla jsem se na mamku, jestli půjde otevřít. Ta se jenom zděšeně koukala na své zakrvácené ruce.
„Mami! Teče ti z nosu a z uší krev!“ zařvala jsem na celý dům. Máma jakoby neslyšela.
Hned jak přiběhl Jacob, máma vstala. Její tělo se zkácelo na podlahu. Vypadala jako zakrvácená hadrová panenka.
„Bello! Bello, mluv se mnou!“ řval na ni Jacob. Oba jsme se skláněli nad tělem mé matky.
Naše slzy dopadaly na její bílou halenku, když jsme oba neslyšeli bití jejího srdce.
Krev se roztékala po parketách.
„Mami... Mami, probuď se!“ brečela jsem.
„Bello! Ach, Bello, nemůžeš mě tady takhle nechat! To prostě nemůžeš!“ řval pořád Jacob na mrtvé tělo.

Ten den se toho stalo víc...

Pamatuji si moc dobře tátův pohled, když se vrátil z lovu. Jak padl na kolena k mrtvému tělu a pevně ho objal.
Zmítala jsem se v jejím pokoji v totálním záchvatu pláče, když si pro mámu přijela záchranka. Táta seděl v rohu místnosti a měl pohled nepřítomného. Bylo mu vše ukradené.
Nakonec jeho kroky směřovaly pryč z domu a já ho následovala, protože jsem byla velice vyděšená. Jacob v ruce držel zbraň a vzdaloval se od domu.
„Jacobe! Počkej!“ řvala jsem na něj. „Co chceš dělat?“
Jacob se zastavil a otočil se. Jeho pohled byl velice naštvaný, nešťastný a po jeho dokonalé tváři se koulely slzy.
„Renesmé, já tě nenávidím! Ty... Ty jsi mi ji vzala!“ zařval. Hrozivě na mě ukazoval zbraní.
„Jacobe, já za to nemůžu! Prosím, nestřílej! Ani do mě a ani do sebe! Prosím!“ Opět se mi spustily slzy.
„Že ne? Že za to nemůžeš? Jsi lhářka! Prolhaná lhářka! Kdybys zavolala záchranku dříve, mohla by tady ještě být! Zabila jsi ji! Nenávidím tě! Nenávidím!“ řekl naposledy.
Přiložil si zbraň ke spánku a stiskl spoušť.
Stříbrná kulka se dotkla jeho snědé pokožky. Ale nebylo to jenom pohlazení. Kulka mu pronikla skrz kůži a Jacobovo tělo se zkácelo k zemi, stejně tak, jako před nedávnem mámino.
Rychle jsem k němu přisedla a chytla ho za ruku. Moc dobře jsem věděla, že je pozdě na jakoukoliv záchranu. Jeho srdce přestalo bít. A na mé tváři se opět kutálely velké slzy.

Ten den se toho stalo tolik...

V tu dobu, co Sam z Jacobovi smečky odnášel jeho tělo, přiběhl Seth, že v LaPush hoří a že musíme pomoc uhasit velké plameny.
Když jsme tam došli, už v dáli jsem poznala muže s bronzovými vlasy, jak stojí u plamenů a něco mumlá. Byl to můj táta.
„Tati!“ volala jsem na něj a běžela k němu. On se ale ani neotočil a natáhl ruku ke smrtícím plamenům.
„Tati! Ne! Prosím, ne!“ řvala jsem na něj. Marně. Nestihla jsem to.
Táta vkročil do otevřeného ohně a když se ohlédl, spatřila jsem už jenom, jak se jeho tělo mění v prach. V prach věčnosti.
„Tati!“ řvala jsem dál. Svalila jsem se na zem a nechala slzy, aby mě ovládaly.

Když nad tím tak přemýšlím, můžu za vše opravdu já. Kdybych zavolala tu zpropadenou záchranku, mamka by tu byla. A kvůli ní by se nezabil ani Jacob a ani táta. A stalo se toho opravdu moc...
Teta Alice nám ještě ten den oznámila, že se k nám už nikdy nevrátí. Že se rozchází se strejdou Jasperem, kterému to ani nevadilo, což bylo docela... Podivné.
A já z toho všeho začala být hrozně... Zničená. Moje chování se velice změnilo.

Po pár letech jsem se vzpamatovala z toho šoku a našla si novou lásku. Odstěhovala jsem se s ní někam daleko a hlavně do klidu.
Koupili jsme si dům, žijeme v něm i teď a hlavně... Hlavně jsme spolu šťastní, což opravdu velice oceňuji.

„Co děláš, lásko?“ zeptal se mě můj vyvolený, objal mě ze zadu a políbil na krk.
„Ále... Jenom jsem si trochu zavzpomínala. Někdy mám slabé chvilky,“ odpověděla jsem a otočila se k němu. Prohrábla jsem mu vlasy a poté je upravila.
„Slabé chvilky... Já tomu spíš říkám vzpomínací čas, v tvém případě. Pořád ti nepřipadá divné, že jsme spolu?“ zeptal se a já moc dobře věděla, na co naráží. Vždy, když vzpomínám, tak říkám, že je to můj strejda, i když nevlastní.
„Jaspere, mně to nikdy nepříjde divné. Už to tak prostě je. Patříme k sobě, viď, že patříme? Řekni, že ano! Prosím, řekni, že k sobě patříme!“ naléhala jsem. Potřebovala jsem to vědět. Vždy mě uklidní, když to moje láska řekne.
„Renesmee Haleová, my patříme k sobě!“