Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Je t'aime et haine en même temps

23.02.2010 (17:30) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1950×

doporučuji si pustit

Je t'aime et haine en même temps

„Jacobe? Mohl bys mi prosím tě pomoct?“ zeptala jsem se svého milovaného manžela.

„Chvilinku, hned jsem u tebe. Tak jsem tu, co potřebuješ?“ Jen se podíval na tašky u auta a okamžitě pro ně šel.

„Těžký den? Vypadáš unaveně,“ začal hned vyzvídat, co se dělo v práci a tak podobně. Byl moje světlo na konci tunelu, byl okouzlující, milý a pozorný. Dokonalý manžel.

„Děje se něco?“ Všiml si, že jsem ho pozorovala.

„Nic se neděje. Jen… miluju tě.“ Ani nevím, proč jsem to řekla. Byla to pravda, ale bylo to, jako bych se tím potřebovala ujistit.

„Taky tě miluju,“ usmál se na mě. Zářil jako sluníčko.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se Jakea, když jsem vešla do prázdného domu. Většinou tu byli i ostatní z jejich smečky vlkodlaků.

„Pryč, mají práci.“ Měla jsem nutkání zeptat se jakou, ale nechala jsem to plavat. Nebudu se do toho motat. Nadpozemských bytostí a jejich starostí mám už dost.

„Přijdou dnes?“

„No, mám dojem, že ne. Takže konečně budeme mít chvilku času pro sebe.“ Šibalsky se na mě usmál.

„To doufám, aby to nedopadlo jako minule. Pamatuješ?“ zasmál se tomu.

„No, snad ne.“

Naposledy, když jsme na sebe měli ‚trochu času‘, sem vtrhli jak stádo koní. Měli jsme výročí a to se přece musí pořádně oslavit. Kdybych měla dost sil asi bych je v tu chvíli zabila. Naštvaná jsem se zpakovala a odešla za kamarádkami. Trochu odreagování mi v tu chvíli jen prospělo.

Když jsem vešla do obýváku, nevěřila jsem svým očím.

„Co se tu proboha stalo?“ Málem jsem vykřikla, netušila jsem, že se během dne dá udělat takový binec. Měli jsme na sebe mít trochu času, takže to znamenalo, že už tu byli. Soudě podle škod.

„No víš… já… my… oni kluci…“ neměl co by mi řekl.

„Hele. Mě je to jedno, hlavně to ukliď, kdybychom měli nečekanou návštěvu. Zase.“ Neměla jsem náladu na zbytečné hádání, na téma ‚Jacob, kluci a jejich lenost‘.

Rozhodla jsem se udělat nějakou dobrou večeři. Taky jsem měla v plánu zajet za Charliem, ale dnes už to nestihnu, nechám to na zítra. Pomalu se stmívalo, na nebe se vyhoupl měsíc. V noci jsem nemohla spát. Šla jsem si udělat čaj a dívala se na hvězdy. Byly nádherné, jako z pohádky.

„Nemůžeš spát?“ vylekal mě Jacobův hlas.

„Jo. Tak nějak. Ty?“

„Chybělas mi. Celý dlouhý den,“ objal mě svými pažemi okolo mého pasu a líbal mě na krku.

„Víš co? Ty mě ani ne,“ zasmála jsem se a cítila, jak se jeho pohyb zastavil. Otočila jsem se na něj. Stál přede mnou jako socha, vytesaná do nejmenších detailů.

„To nebylo vtipné, paní Blacková.“ Jake se zatvářil uraženě, ale bylo na něm poznat, jak moc to celé přehrává.

„Ha ha. Půjdeme spát? Ráno chci vstát brzy a trochu tu poklidit, když ty jsi toho nebyl schopný. A pak, musím jít brzy do práce.“

„Jo půjdeme,“ řekl a zlehka mě políbil na rty.

„Mami, mami, no tak mami vstávej,“ začali do mě šťouchat dvě malé holčičky.

„Co se děje zlatíčka?“

„Škola, mami, a potřebujeme, abys nás odvezla. Ujel nám autobus. Tak jdeš?“ zeptala se ta starší.

„Jo, klídek. Svačiny máte?“

„Mami, máme už všechno. Neboj se.“

„Tak jo, pojedeme. Nastupte si a počkejte na mě chvilku.“

„Na tu chvilku se malovat nemusíš, stejně tě nikdo neuvidí,“ remcala ta mladší.

„Všechno slyším, navíc když vás musím odvézt, aspoň si zajedu nakoupit.“

„Tak jo, ale už, prosím tě, pojď.“

„Vždyť už jdu. A nerozkazuj mi. Je ti už 16, tak se podle toho chovej. To já, když… nebo radši nic. Jedeme,“ nasedla jsem do auta a vyrazily jsme.

‚Jo, když já byla ve vašem věku, nechtějte vědět, co jsem vyváděla a jako příklad vám to rozhodně dávat nebudu,‘ myslela jsem si pro sebe.

Najednou proti nám vyjelo auto a rychlostí blesku do nás vrazilo.

„Néééééééé,“ probudila jsem se s křikem. Jacob mě okamžitě objal a snažil se mě uklidnit. Jenže bez účinku, byla jsem tak vylekaná a mimo, že jsem jen seděla na posteli, opírala se o Jakea a plakala.

„Bello, řekni mi to. Co se ti zdálo?“

„Nic jen… nic… prostě noční můra.“

Několik dalších dní jsem se snažila zapomenout na onen sen. V práci jsem si vzala volno a odpočívala. Ale stále jsem si vybavovala tváře těch dvou dívek, ‚mých dcer‘, jak se na mě smály. Byly roztomilé a pak ta nehoda.

„Ne, sakra, už na to nemysli. Byl to jen hloupý sen,“ snažila jsem se samu sebe přesvědčit, ale šlo to ztěžka.

Z mého přemýšlení a samomluvy mě vytrhla rána blesku. Chýlilo se k bouři. Mé oblíbené počasí. Milovala jsem ten pro někoho děsivý déšť. Někdo by mě pokládal za blázna ale já milovala déšť, bouře, blesky a když jsem slyšela, jak blízké vlny moře třískají do útesu, byla to nádhera.

Dívala jsem se z okna a poslouchala, jak kroupy padají na střechu. Zaslechla jsem zaklapnutí dveří.

„Jacobe? Jsi to ty?“ Nikdo se neozýval a… vypadl proud. Super.

„Jakeu? No tak, to není vtipný. Jakeu!“ zakřičela jsem nakonec. Moc dobře ví, že nemám ráda překvapení a teď se ani neozve. To si odskáče.

„Jacobe, no tak. Ozvi se, prosím.“ Popravdě trochu jsem se začala bát, co na mě chystá, neozýval se naschvál, určitě.

„Zavři oči,“ uslyšela jsem jeho hlas. Byla v něm cítit touha a nadšení. Nebyla jsem sice zrovna v dobré náladě, ale co bych pro něj neudělala. Nechtěla bych mu přece zkazit překvapení. Zavřela jsem poslušně oči a čekala, co se bude dít. Dal mi přes oči tenký saténový pásek a líbal mě na šíji, po celém krku. Šílela jsem z toho. Celé mé tělo se rozechvělo v očekávání. Cítila jsem jeho silné paže, když mě vzal do náruče a odnášel do ložnice, poznala jsem to podle našich vrzajících dveří. Do nosu mě praštila vůně růží, tulipánů a šeříku? Sice na můj vkus špatně zkombinované, ale i snaha se musí ocenit. Položil mě na postel, na zádech mě zalechtaly lístky květin. Laskal dlouho celé mé tělo a potom… pak i něco víc… A celou dokonalost těch okamžiků pro mne podtrhovala noční bouře.

Ráno jsem se probrala do slunečného dne. To bylo neobvyklé na tohle místo. Moře bylo klidné a vítr vlahý a příjemný, když mi vál do tváře. Seděla jsem na terase a popíjela horký čaj. Sice vysvitlo slunko, ale stejně byla zima jako každý jiný den.

„Ahoj,“ řekl Jake a políbil mě na tvář.

„Dobré ráno,“ usmála jsem se na něj. Bylo mi s Jacobem… zvláštně. Jeho přítomnost mě kdykoliv a za jakékoliv situace uklidnila. Asi na mě má dobrý vliv. Zatímco si šel Jake připravit snídani, vzpomínala jsem, jak mě požádal o ruku. Bylo to od něj šlechetné a navíc, on byl jediný, kdo se mnou vydržel všechny mé nálady a neustálý pláč. Ale s ním jsem se pak už jen smála a… zapomínala. Jenže právě vzpomínky jsou to, co nám nedovolí zapomenout, ať už jde o chvíle krásné nebo špatné. Člověk prý dokáže celým svým srdcem jen jednu osobu, ale když své srdce rozdělí tak i více. A teď nepočítám své přátele.

Kdysi, před několika lety jsem byla zamilovaná do jednoho kluka. Do upíra. Snažím se na něj mít jen ty dobré vzpomínky, ale…

Všechno bylo v té době dokonalé, alespoň pro mě. Sice jsem se zrovna přestěhovala ke svému otci, kterého jsem viděla vždy jen o prázdninách, ale v nové škole jsem našla nové kamarády, přátele na celý život i lásku. Nikdy jsem nevěřila, že je možné někoho milovat, tak moc jako já milovala Edwarda. Ano, tak se jmenoval. Doteď si vzpomínám na jeho vůni, milovala jsem ji. Byli jsme spolu šťastní…? Asi ano, ale jak o tom teď přemýšlím, jeden z nás nebyl a já bych dala vše za to, abych věděla jen jeden důvod. Jeho rodinu jsem si okamžitě zamilovala, všichni byli milí, příjemní, zvláště jeho sestra Alice. Tu jsem opravdu milovala, hned po Edwardovi, nejvíce na světě. Byla pro mě sestrou, kterou jsem nikdy neměla. Její starost o naši společnou budoucnost a vše kolem byla někdy až úsměvná. Byla pro mě dokonalá. Vzájemně jsme se doplňovaly, hlavně ona mne při zhlédnutí mého šatníku. Její oblíbené nakupování zastihlo i mě. Sice mě ostatní litovali, ale já si to užívala. Nikdy předtím ani potom jsem během pár hodin nevyzkoušela tolik oblečení a Alice se samozřejmě všechno líbilo a taky mi všechno koupila, i když jsem vehementně protestovala. Byly to krásné časy, ráda na ně vzpomínám, ale pak je tu jedna horší. Vlastně je to jen jedna věc, nejhorší, co se mi mohla stát. Byla jsem tak hloupá, teď to vím. Pohádali jsme se, chtěla jsem, aby mi slíbil, že jednou mě přemění a budu stejná jako on a jeho rodina. Chtěla jsem být upírkou tak moc až jsem to přehnala. Ten den jsem se ho po několikáté snažila nějak přemluvit. Věděla jsem, že tuhle ‚bitvu‘ mám předem prohranou. Když byl na odchodu nenápadně jsem vzala z nočního stolku ostrý kousek skla a řízla se do ruky. Věděla jsem, že má krev ho láká i bez mého přičinění a tohle bylo jediné řešení. Pamatuji si, jak se na mne podíval jako na zvěř, kterou potřebuje ulovit. Jeho oči byly temné, dívala jsem se do nich a padala do té černé hloubky. Byla jsem tak zaslepena touhou být jako on až… až jsem vše pokazila. Jeho oči sledovaly mou krev, která tekla ze zápěstí, sledovaly každý jemný náznak mého strachu, každého pohybu. Když se po několika minutách probral z ‚transu‘, ve kterém byl, měla jsem sto chutí utéct. Nebýt mu nablízku. Jeho ústa mi sice řekla, že to nic nemění, ale jeho oči nedokázaly lhát, viděla jsem v nich utrpení, které jsem svou blbostí způsobila. Odešel z mého pokoje a už se nevrátil. Bylo to naposledy, co jsem ho spatřila.

„Bells, Bells,“ promluvil na mě Jake.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ustaraně.

„Ne nic jen, přinesl jsem ti snídani a… pláčeš,“ setřel mi hřbetem ruky pár slz.

‚Cože? Já pláču? Ale ne. Teď se bude Jake určitě vyptávat, a co mu mám říct. Pravdu? Že přemýšlím o Edwardovi? To by ho ranilo,‘ snažila jsem se vymyslet rychlou odpověď, kdyby se zeptal.

„Proč jsi plakala?“ Bylo hned jasné, že se zeptá, jeho zvyk.

„Víš… vzpomněla jsem si na ten sen… já… nedokážu se ho zbavit, stále… stále to celé vidím před sebou.“ Nikdy jsem neuměla lhát, ale vypadal, že mi uvěřil. Byla jsem za to ráda. Nedokázala bych mu říct pravdu.

Dojedla jsem snídani a vešla do pokoje. Venku už byla celkem zima a já se potřebovala zahřát.

„Jo tak jo… budu tam.“ Jake mě zaregistroval a omluvně se usmál. ‚To je v pořádku‘ naznačila jsem rty a šla si napustit vanu horkou vodou s hodně pěny.

„Máme nějaký problém, budu doma co nejdřív, slibuju.“

„Neslibuj, když nevíš, jestli to dodržíš.“

„Tak jinak. Nejdéle na večeři budu doma.“

„Tak jo a pozdravuj kluky,“ stihla jsem ještě zakřičet, než odešel.

„Neboj, budu,“ slyšela jsem ho z venku, pak jen nastartoval jeho milované autíčko a odjel mi. Naložila jsem se do horké vody a znovu se zasnila do vzpomínek.

Kde že jsem to skončila? Už vím, jak odešel. Dlouho mi trvalo, než jsem se z toho dostala. Plakala jsem snad každý den a každou noc. Od táty jsem se dozvěděla, že Carlisle, Edwardův otec, už nepracuje v nemocnici. A všichni sourozenci byli odhlášeni ze školy. Já zůstala několik dní doma, a když už jsem došla do školy, všem jsem se vyhýbala. S nikým jsem se nebavila, téměř nic nejedla, nemluvila, pokud jsem nemusela. Možná, že nejvíc to neodnášel ani Charlie, ale Angela moje skvělá přítelkyně, trápil ji pohled na mě. Vlastně po několika týdnech mého mlčení a nezájmu jsem ztratila většinu přátel, ale mně to bylo jedno. Zprvu volali, snažili se mě přivést zpět k životu, ale já nechtěla, tak se nakonec ozývat přestali. Můj život byli oni. Cullenovi. Edward, moje dokonalá láska, Alice, ta nejlepší sestra pod sluncem, Emmett a jeho věčné vtípky. Rosalie s její nadřazeností, Esme, která by nikomu neublížila, ale pokud by šlo o její rodinu, neváhala by. Její muž Carlisle, nejlepší lékař a Jasper. Toho jsem sice moc neznala, ale byl vzdálenou oporou, když jsem potřebovala podpořit a ‚nakopnout‘. To byla má rodina, moje všechno. Ale pak do mého života vstoupil on. Jake. Ten, bez kterého už si nic nedokážu představit. Seznámili jsme se v podstatě náhodou, porouchalo se mi auto, ale nejbližší automechanik si účtoval moc peněz, no a tak si Charlie vzpomněl na Billyho, že jeho syn je celkem dobrý automechanik. Tak jsme se díky těm dvěma seznámili a já pochopila, že mlčením a straněním ničemu nepomůžu. S Jacobem jsem se začala znovu smát a později jsme spolu začali chodit. On je sice o něco málo mladší, ale… v lásce nezáleží na věku. Ano, lásce. Já, cítila jsem, že on je ten s kým potřebuji být. Byla jsem zamilovaná a věděla jsem, že tahle láska mě nikdy neopustí.

Oblékla jsem si župan, který visel na dveřích, a šla si pustit televizi. Zazvonil zvonek u dveří, znuděně jsem se zvedla a šla otevřít. Za dveřmi nikdo nestál, to bylo divné, ale… cítila jsem známou vůni. Moc známou. Ale ne, to se mi určitě jen zdálo. Zaklapla jsem dveře a šla si opět sednout na gauč. Přikryla jsem se dekou, zavřela oči a pomalu usínala. Najednou jsem sebou cukla. ‚Probudilo‘ mne další téměř neslyšné zaklepání. Tentokrát bych se naštvala, kdyby tam nikdo nebyl.

„Co je,“ téměř jsem zakřičela, když jsem otevírala. Ale pak jsem se zasekla a nemohla se ani hnout. Přede mnou stála ona dokonalá osoba. V jejím pohledu jsem viděla úzkost, bolest, lásku, štěstí. Tolik pocitů smíchaných dohromady. Myslela jsem, že tu osobu už nikdy neuvidím a teď, teď tu přede mnou stála ve své dokonalosti. Ta, kterou jsem tolik zbožňovala… Alice.

„A… A…“ nedokázala jsem ji pozdravit nebo dokonce říct její jméno, jak jsem byla v šoku.

„Alice, co… co tady děláš?“ nemohla jsem říct více, viděla jsem, jak moc by chtěla plakat, ale nemohla. Jen vzlykala. Vypadalo to, že mě chce obejmout, ale nemůže. Tak jsem ji objala já. Tak moc jsem ji k sobě tiskla. Tak silně, ten chlad z jejího těla, z jejího objetí mi tolik chyběl. Netušila jsem, jak moc se mi po ní celou tu dobu stýskalo. Když si mě k sobě taky přitiskla, srdce se mi téměř rozkočilo tou radostí a já se chtěla smát.

„Můžeme si promluvit?“

„Jo, já… jen se převléknu, chceš jít dál?“ věděla jsem, že nepůjde, aby ji Jacob neucítil v domě, ale zeptala jsem se alespoň ze slušnosti. Zakroutila hlavou, že ne, že počká venku. Okamžitě jsem vlétla do ložnice a snažila se, co nejrychleji obléci.

‚Co když už odešla, co když venku nečeká,‘ měla jsem zbytečné starosti, seděla na schodech před terasou a dívala se nepřítomně do dáli.

„Alice, půjdeme? A kam chceš jít?“

„Máš čas? Zajedeme si do Port Angeles? Na kafe… no, ty na kafe,“ zasmála se potichu. Její chování bylo dost divné. Byla snad nervózní? Ale z čeho. Nedalo mi to, a když jsme vyjeli, tak jsem se prostě zeptala.

„Alice, co se děje? Chováš se divně a... řekni mi, co se stalo? Ty se jen tak zničehonic objevíš před mými dveřmi a pozveš mě na kafe?“ neodpovídala, jen se dívala stále před sebe na silnici.

„Dobře, jestli mi nechceš odpovědět, tak zastav. Já si vystoupím. Alice já to myslím vážně,“ začínala jsem být naštvaná. Něco se tu dělo, něco špatného a já nevěděla co. Copak jsem neměla právo to vědět? Nejspíš šlo i o mě. Jinak by mě nevytáhla až do Port Angeles. Auto zpomalilo, až zastavilo na prázdném provizorním parkovišti. Dívala se pořád před sebe. Ani se na mě nepodívala. Cítila jsem, jak se mi slzy vtírají do očí. Tohle nebylo fér.

„Tak co se sakra děje?“ křičela jsem na ni a rozbrečela se. Tohle nebyla Alice, kterou jsem znala, milovala. Tohle byl jiný ‚člověk‘. Nedokázala jsem jí porozumět.

„Víš, Edward…“ Při vyslovení jeho jména ve mně hrklo. Sice jsem si jeho jméno v myšlenkách řekla už tolikrát, ale nahlas nikdy. Bolelo mě to. A teď jak ho řekla, moje vzpomínky nabraly rychlý spád. Bylo to, jako bych znovu prožívala naši lásku, hádku, odchod. Tolik citů v jedné vteřině. Všechny ochranné hradby, které jsem kolem sebe měla několik let, zbortily se jen kvůli jeho jménu. Tolik mi chyběl. Jeho hlas, úsměv, jeho doteky. Ale byl tu Jake, na toho jsem nesměla zapomenout. On mě učinil šťastnou, on mě vyzdvihl ze dna. On je ten, kterému patřím. I když mé srdce to vidělo jinak. Milovala jsem oba. Tak dlouho jsem se tomuto vysvětlení vyhýbala, až se stalo pravdivým. Proto jsem na něj nezapomněla. Srdce nezapomíná, jen díky němu mám stále své vzpomínky.

„Co… co se mu stalo? Kde je?“

„Chtěl tě navštívit. Jen tě vidět. Na malou chvilku. I kdyby tys neviděla jeho.“

„Byl u mě. Ale než jsem stačila otevřít dveře. Byl pryč. Cítila jsem tu omamnou vůni a myslela, že se mi to jen zdá. Ale byla to pravda.“

„On byl za tebou?“ V tu chvíli sebou trhla.

„Kde je Jacob?“ nechápala jsem, proč se na něj ptá, ale pak mi to došlo. Vždyť Jake je vlkodlak, a jestli ostatní ucítili Edwardův pach… proto tak rychle odešel. Určitě tušil, že je to Edward.

„Musíme se vrátit. Rychle.“ Alice na nic nečekala a okamžitě jsme jeli zpět ke mně domů. Cesta mi připadala moc dlouhá, jako bychom jely stále pomaleji a pomaleji. Zanedlouho jsem viděla, jak na útesech stojí několik vlkodlaků včetně Jacoba a naproti nim… Edward. Jeho kůže zářila v odrazu slunka, které se vynořilo z mraků. Byl tak krásný, dokonalý. Alice si ho také všimla a přidala na plyn ještě víc, než jsem myslela, že je možné. Dojely jsme až k mému domu. K útesu jsme musely po svých.

„Co teď, je to daleko,“ byla jsem v takovém transu, že jsem zapomněla, jak jsou upíři rychlí. Alice mě vzala do náruče a rozběhla se směrem k onomu místu. Celou dobu jsem měla zavřené oči a nedošlo mi, že jsme téměř na místě.

„Tak pojď,“ řekla Alice, chytla jsem se za její ruku a pomalu šla za nimi.

Všichni nás ihned zaregistrovali. Několik vlkodlaků začalo vrčet ještě více než předtím. Viděla jsem smutek v Jakeových očích.

„Nic jim neudělejte, prosím,“ šeptala jsem a dívala se Jacobovi do očí. Tolik jsem si přála, aby mě poslechl. Aby je nechal jít alespoň pod podmínkou, že už nikdy nepřijdou, že už se nikdy nevrátí. Ale v tomhle boji jsem byla předem poražená. Věděla jsem, že oni si najdou chvilku, kdy je zničí. To bylo možná horší. Vědět, co se stane. A já tomu nebudu moci zabránit.

„Nechte je být. Jakeu, prosím. Já…“ nevěděla jsem co říct, musela jsem mu říct pravdu.

„Já… já je oba miluju, Jacobe. Jestli ti na mně záleží, prosím, nech je jít. Prosím.“ Horké slzy mi stékaly po tvářích, neubránila jsem se jim. Jake se na mě podíval, jako na největší lhářku, jako na podvodnici. Jen se otočil a odešel. I všichni ostatní. Zůstali jsme tam jen my tři. Já, Alice a… a Edward.

„Promiň,“ bylo jediné, co Edward řekl.

„Proč se omlouváš? Nemáš za co… to já způsobila celou tu věc,“ narážela jsem na jeho odchod i vlky. Všechno byla moje vina. Jen jsem na to nechtěla myslet.

„Alice…“ Alice už tu nebyla, tiše se vytratila a nechala nás, ať si v klidu promluvíme.

„Alice mi pověděla, že jsi mě chtěl vidět. Byl jsi to ty? U mých dveří? Byl, já to vím. Cítila jsem tvou vůni. Nikdy bych si jí nespletla.“

Edward celou dobu téměř nemluvil. Jen někdy řekl pár vět, ale to bylo celé. Když už byl na odchodu, přišla jsem za ním a silně jej objala. Jediné dotyky, které jsem potřebovala. Pustil mě a odcházel, neotáčel se na mě.

„Miluju tě, Edwarde Cullene,“ pověděla jsem tiše, ale slyšel mě. Na chvíli se zastavil, otočil se, ta bolest, jakou jsme oba cítili z tohoto konečného rozloučení, trhalo mi to půlku mého srdce, půlku, která patřila jen a jen jemu.

Pomalu jsem se vrátila domů, na stole ležel vzkaz od Alice. Bylo v něm pouhé, „Nezapomeň“, jak si mohla myslet, že bych mohla zapomenout? Na ně? To nešlo.

Jacob přišel až večer, nepromluvil se mnou. Ani se na mě nepodíval, nezeptal se ani proč. Asi se bál odpovědi, tak jako jsem bála já jeho případných otázek. Tichá domácnost trvala několik dní.  Nic se neměnilo. Každý den se opakovalo jedno a to samé, ráno jsme vstali, každý se sám nasnídal, Jacob odešel za kamarády a já? Já zůstávala sama doma. Nic jsem nedělala, jen se probírala myšlenkami, jak tohle co nejdřív ukončit.

Dívala jsem se zrovna na nějaký pořad o zvířatech, která žijí v divočině, a zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Jake.

„Zapomněl sis klíče?“ řekla jsem ironicky.

„Pokud chceš té tvé pijavici říct sbohem, měla bys jít na útes, abys to stihla,“ říkal to s pobaveným hlasem, nechápala jsem co tím myslí, ale než jsem se stihla zeptat, byl pryč.

‚Na útes? Co by tam Edward dělal?‘ vrtalo mi to hlavou, ale něco mi říkalo, ať si pospíším, abych nepřišla pozdě.

Když jsem tam doběhla, nevěřila jsem tomu, co vidím. Edward byl uprostřed kruhu vlkodlaků, neměl šanci se přes ně dostat. Jake mezi nimi nebyl, sice ho nenáviděl, ale věděl, co pro mě znamená. Ale zároveň jen přihlížel té ‚zábavné‘ podívané. Říkal, že se mám rozloučit… NE! NE! NE! To nesmí!

„Bells, minule jsem ti zapomněl něco říct. Taky tě miluji a to, že jsem odešel, byla největší chyba mého života. Mé věčnosti.“ Pak šlo vše ráz na ráz. Několik vlků se na něj vrhlo a začalo ho cupovat na kousky. Já ani nedutala, jen jsem přihlížela a pak jsem zjistila, že přes slzy nic nevidím. Viděla jsem oheň, jeho plameny dosahovaly několika metrů do výšky.

Jen jsem všemu přihlížela. Všichni vlci nadšeně vyli. Vyli za smrt někoho, kdo mi byl kdysi vším. Ten vzkaz tenkrát nenapsala Alice, ale Edward, nechtěl, abych zapomněla.

Ležela jsem na studené zemi a plakala. Jake si až poté všiml, co to se mnou udělalo. Věděl, že se Cullenovi vrátí a budou chtít pomstít, ale oni by je zabili, všechny. To jsem nemohla dopustit. Ale věděla jsem, že Alice to vše uvidí, bylo mi jasné, že je zarazí, aby nepřišla o další milované. Nevím jak, ale věděla jsem to.

„Bells,“ ozval se vedle mě Jake.

„No tak, Bells, vstávej.“ Jenže já ho neposlouchala.

„Bells, půjdeme domů. Prosím.“

„Ty… ty…“ docházelo mi, co se stalo.

„Jak… jak si mohl? Proč si mi to udělal?!“ křičela jsem na něj, co mi síly stačily.

„Mohl jsi je zastavit! Copak ty nevíš, co pro mě znamenal? Copak ty to nevíš?!“

„Promiň,“ bylo jediné co řekl.

„Promiň? To nemyslíš vážně? Ty myslíš, že slovem promiň se obhájíš?“

„Já… já tě nenávidím, Jacobe!“ nečekala jsem, že to řeknu, ale prostě to ze mě vylétlo.

„Nenávidíš?“

„Ale i miluji.“

„Bells, vyber si. Miluješ mě?“ přikývla jsem.

„A nenávidíš?“

„Ale já to tak cítím, ty jsi mě zachránil a pak zničil.“

„Chceš mě opustit? Tak prosím, posluž si.“

„Dej mi čas, musím si to urovnat. Všechno,“ vzlykala jsem, už jsem nemohla plakat. Už to nešlo.

Ještě toho dne jsem se odstěhovala ke svému otci. Měl radost, ale když mě viděl, ztrápenou a stále plačící, asi by Jakeovi něco udělal. Stále se mě vyptával, co se mezi námi stalo, ale já neodpovídala. Co jsem mu měla říct? Netušil nic o světě kouzelných bytostí, do kterého jsem se dostala já. Bylo to tak lepší. Po několika týdnech se vyptávat přestal. Trvalo mi několik měsíců, než jsem se vzpamatovala z jeho ztráty. Chyběl mi Jake, potřebovala jsem lásku. Vrátila jsem se k němu, snad nikdy jsem ho neviděla šťastnějšího.

„Miluješ mě?“ zeptal se.

„Miluji,“ odpověděla jsem.

‚A nenávidím zároveň,‘ dodala jsem si v duchu a políbila jeho sladké rty.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Je t'aime et haine en même temps: