Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jako den a noc 1. část

04.05.2010 (07:30) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1282×

Jako den a noc 1. část

Měsíc se odrážel od její zářivé téměř bílé pokožky… Její vlasy vypadaly tak tmavé v noci, i když nesouhlasily s původní barvou. Teď vypadala tak křehce, tak zranitelně. Bál se jí jen lehce dotknout, pohladit její sametovou a zároveň tak nevídaně ledovou tvář. V tu chvíli byli jako den a noc, černá a bílá. Jak velký to byl kontrast mezi její světlou a jeho tmavou pokožkou.

„Bude to takhle napořád?“ ozval se dívčin vysoký hlásek.

„Jestli budeš chtít, klidně i déle.“

Jejich rty se přiblížily a jemně se o sebe třely. Jako by nebyl čas, nemuselo se na nic čekat. Čas patřil jim. Nic v tu chvíli netížilo jejich srdce ani mysl…

Probudila se v neznámé posteli s naprosto cizím mužem vedle sebe. Krásným, snědým, měla touhu dotknout se jeho paže, ramene, pohladit jej po tváři. Ale své touze nepodlehla. Muž, spíš mladík se otočil k dívce a pomalu otevíral oči.

„Dobré ráno,“ zašeptal líbezným hlasem.

„Vyspala ses dobře?“

„Hey, miláčku, Bells vnímáš mě?“

„Bells? To je mé jméno?“ Dívku to celkem podivilo.

„Bello, co to zkoušíš? Tohle není vůbec vtipné… děláš si jen legraci, že ano?!“ Byla to pouhá řečnická otázka. Věděl, že neví kdo je, stále se rozhlížela kolem sebe a nemluvila. Zapomněla kdo je, kde se nachází, kdo je on. Žádné vzpomínky.

„Já jsem Jacob, Bells. Vzpomínáš? Tvůj přítel, snoubenec. Za pár týdnů se budeme brát. Ani to nevíš?“

„Ne… Jacobe… je mi to líto… já nemůžu si na nic vzpomenout…“ Strach jejího hlasu pomalu přešel v hysterický. Horké slzy jí začaly padat po tváři, v tu chvíli jí na Jacobovi nezáleželo, chtěla jen vědět kdo je ona. A co se stalo!

Pamatuje si to doteď, tu bezmoc… i když od nějaké doby nemůže zemřít, a nebude již nikdy nemocná, prostě nic, stále se bála. I když neměla čeho. Všechno bylo pryč. Bella a Jake byli šťastnými manželi po několik let, stále mladí, krásní, oba téměř nesmrtelní.

Upíři a vlkodlaci, odjakživa nepřátelé na život a na smrt. Jenže oni byli jiní… milovali se mnohem dříve, než se stali nočními tvory.

„Jdeš dnes za ostatními?“ zeptala se Bella.

„Nevím, Sam má v úmyslu svolat schůzi, ale stále tají kdy. Něco, ale tuším. Možná dnes přijdu později než obvykle. Jsou tu další pijavice.“ Bella se na něj zamračila, to označení jí vadilo, přece jenom byla taky ‚pijavice‘, jako ostatní.

„Promiň, víš jak to myslím,“ řekl potichu při odchodu.

Teď, poslední dobou, se stále jen a jen hádali nebo spolu vůbec nemluvili. Byli spolu už dlouho sami a Jake chtěl dítě. Syna, nejlépe. Ale… Bella jako upírka mu ho dát nemohla. I když chtěla několikrát Jakeovi říct, ať si najde jinou ženu, se kterou bude mít šťastnou a hlavně plnohodnotnou rodinu… nedokázala to… nikdy by ho neopustila. A Jake by nic takového ani nepřipustil, třebaže to poslední dobou nebylo tak dokonalé, nedokázal být bez ní být jeden den, natož aby se už nikdy neviděli.

Bella se rozhodla poznat nové návštěvníky jejího druhu. Stejně už musela jít do školy. Být neustále na střední škole je pro všechny unavující, ale po několikáté za sebou… byla to už jen každodenní nudná rutina.

Dorazila svým autem na školní parkoviště a ihned ji do očí bila ta moderní auta. Luxusní, krásná, nová… výraznější, okamžitě poutající auta a jejich majitele stojících hned vedle nich. Pět postav neskutečně krásných pro lidské oko.

„Nováčci,“ pověděla potichu pro sebe a vystoupila. Všichni noví okamžitě zbystřili. Upír, který žije na jednom území déle než ostatní je vždy hrozbou. Z vyštvání z města nových upíru či dokonce z nečekaného prozrazení. Bella se pomalu vydala k nim, zahlédla jejich lehce obranné postoje.

„Vítám Vás, asi byste měli vědět, že můj manžel je vlkodlak a pokud budete dělat problémy, jejich smečka s vámi nebude mít moc porozumění,“ usmála se. „Mimochodem, jsem Bella Blacková. A vy?“ zeptala se znovu s úsměvem.

Všichni ohromeně zírali před sebe na drobnou upírku. Byla milá a upozornila je před možným nebezpečím, ale… že žije s vlkodlakem? To nedokázal ani jeden z nich pochopit. A někteří se neubránili znechucené grimase.

„My jsme Cullenovi,“ začala mluvit malá upírka, připomínající elfa. „Já jsem Alice, tohle můj muž Jasper, Emmett s Rose a nejmladší bráška Edward.“ Při slovech ‚nejmladší bráška‘ Edward tlumeně zavrčel. Ostatní se jeho rozhořčení zasmáli.

„Mohla bys nám říct, kde tu najdeme…“

„Rovně, doprava a je tam velká cedule.“

„Jo, děkujeme. Určitě se uvidíme na nějakých hodinách. Zatím.“

‚Hlavně, aby nezabloudili,‘ zasmála se pro sebe. Určitě si s nimi musí popovídat, konečně je tu někdo jako ona. Z myšlenkového pochodu ji vyrušil zvonek řinčící tak, že by vzbudil i mrtvého. Na parkovišti již nebyla ani noha tak Bella běžela svoji přirozenou upíří rychlostí. Během vteřinky stála u dveří do třídy, zaklepala a vešla.

„Opět pozdě, Blacková?“ tázal se profesor, který si právě vybaloval věci nutné k hodině.

„Promiňte, akorát jsem vysvětlovala novým spolužákům cestu k řediteli.“ Mluvila klidným hlasem, alespoň tentokrát mluvila pravdu. Při vzpomínce jejích, kdysi, téměř každodenních pozdních příchodů se ušklíbla. Posadila se na své místo, úplně v zádi učebny a přemýšlela nad Cullenovými.

Pokud vše chápala správně Alice s Jasperem a také Emmett s Rose byli manželé. Jediný osamocený byl Edward. Celkem pohledný, pro lidi samozřejmě víc než to, pro dívky byl nedosažitelnou představou. Sama však věděla, jaké dělá proměna zázraky, mnohem lepší a výraznější než plastika.

Zvonek zadrnčel konec hodiny a všichni se rychle pakovali pryč. Přece jen, nudné hodiny dějepisu opravdu většinu středoškoláků na této škole moc nebavily. Celý den mohl být opravdu hodně dlouhý, kdyby se Bella nesetkala na jedné z hodin s Alice a Emmettem.

„Ahoj,“ pozdravila Alice jako první, Emmett pokynul hlavou na pozdrav.

„Chtěla jsem se omluvit za ráno, nevím, co mě to napadlo všechno na vás takhle vysypat.“

„Spíš bychom ti měli poděkovat, takže do jakých míst máme zákaz vstupu, kvůli vlkodlakům?“

„La Push, jednoznačně. Tam nemá přístup žádný upír už od pradávna.“

„A co ty? Ty tam také nesmíš? Když jsi… jako my?“

„Neměla bych tam být, ale moji rodiče tam žili a tak mám právo být tam také, dokud se nerozhodnu jinak. Některým se to nelíbí, ale je to jen jejich problém. Jednou jsme se, ale odstěhovat museli a teď jsem se chtěla znovu přistěhovat zpět. Asi by bylo nápadné, kdybychom tu zůstali déle než… než by si někdo všiml, že nestárneme.“

„Správný přístup,“ zasmál se Emmett, když si sedal do vedlejší lavice. Alice si zase přisedla k Bells.

„A můžu mít otázku?… Jak dlouho už jsi upírkou?“

„Je to tak… počítám, že dobře tak 50 nebo 60 let. Vlastně se to stalo v době, kdy sem přišli upíři. Byli hodní, alespoň tak se to každému ze začátku zdálo, že jsou to jen normální lidé. Jenže když začali mizet lidé připadalo to pár lidem, včetně mě, divné. Zjistila jsem, co jsou zač, ale nemohla jsem to nikomu říct, každý by si myslel, že jsem se zbláznila. Potom se z Jacoba, mého manžela, stal vlkodlak… mají to v genech, tak to byla jen otázka času a… a pak jsem najednou zapomněla, kdo jsem, bylo to pár týdnů před svatbou. Měl to na svědomí jeden z těch upírů a…“ Její hlas se zachvěl při té nepříjemné vzpomínce, na chvíli se odmlčela. „… a pak mě napadli, ale Jake s jeho smečkou po nich skočili a zabili je, doteď netuším, jak se tam tehdy dostali. Snažili se mi pomoct, ale už bylo pozdě, přeměna probíhala.“

Emmett i Alice na ní koukali se smutkem v očích. Bylo jim líto, co se Belle stalo.

„Proto je Jake stále vlkodlak? Aby nezemřel?“ ptala se opatrně Alice.

Neřekla nic, jen němě přikývla. Nechtěla se o tom bavit. Stále si všechno pamatovala v živých barvách, do nejmenších detailů.

„A odkud jste vy?“ Pokus o změnu tématu se povedl. Alice se okamžitě chytla a začala vypravovat příběh každého z rodiny.

„Já si na svou proměnu nepamatuji, ale nevadí mi to, žiju teď a snažím si všechno zapomenuté vynahradit.

„Hlavně nakupováním,“ zabručel Emmett otráveně. Alice po něm šlehla naštvaným pohledem, ale dále ho ignorovala.

‚Povedená rodinka,’ zamyslela se Bella, když poslouchala Alicino vyprávění. Dlouhý monolog utnul zvonek, ohlašující konec hodiny.

„Nechtěla by ses zastavit u nás? Seznámili bychom tě i s našimi rodiči a vsadím se Carlisle tě zasype otázkami, moc rád se dozvídá o jiných upírech. A všechno o nich by chtěl vědět.“

Měla zvonivý smích, lehce nakažlivý.

„Možná jindy. Musím domů,“ omluvila se a vydala se ke svému autu. Potřebovala Jacobovi říct něco o nováčcích.

***

Než Bella odjela, za Alice přišel zbytek rodiny, Všichni se zajímali, co se stalo a o čem se bavili. Jediný kdo to věděl, byl Edward, protože je poslouchal přes myšlenky Emmetta. Ostatním, ale neřekl ani slovo. Když jeli domů, vše jim Alice převyprávěla.

„Stejně je divná, když žije s vlkodlakem,“ ozvala se Rose, když vystupovala z auta.

„Není, jen ho miluje, tebe taky nikdo neodsuzuje za to, že sis vybrala Emmetta.“ Všichni se zasmáli, jen Rose se tvářila dotčeně a Emmett ji šel utěšit. Jako vždy.

Alice s Jasperem též odešli, ale na lov. Carlisle byl v práci a jejich máma Esme, ta se také zabývala věcmi do práce. Tak Edward osamotněl, rozhodl se projít do města. Stále přemýšlel nad Bellou, velmi ho okouzlila, ale nebylo to vzájemné, to ho štvalo nejvíce. Však horší bylo vědět, že dobrovolně žije s vlkodlakem. Nedokázal to pochopit, ale láska je záludná věc, to věděl na vlastní kůži.

***

„Jakeu, už seš doma?“ Nikdo se neozýval. „Tak nic,“ dodala zklamaně.

Šla do kuchyně, připravila si věci a udělala Jakeovi jeho oblíbené jídlo – lasagne. Poté si sedla k televizi a koukala z okna, které bylo nad ní. Dívala se někam do dáli. Pocítila známé pálení v krku. Potřebovala krev, která tu bolest vždy otupila. Ale lidi nezabíjela. Nikdy. Rozběhla se do lesa a na kuchyňském stole ležel malý lístek se vzkazem: „Přijdu později. Jídlo máš v troubě. Bella xxx.“

Utíkala, co největší rychlostí. Poddala se té touze, hladu. Vycítila přítomnost několika zvířat. Běžela po stopách býložravců. Doběhla až k louce porostlé vysokou trávou. Bylo tu mnoho jelenů, někteří se pásli a jiní jen klidně odpočívali. Potichu našlapovala a přibližovala se ke kořisti. Vrhla se na největšího samce. Ostatní utekli, ale to už ji nevadilo. Jeden jelen ji stačil na několik dalších dní. Zahnala hlad a mrtvého samce zahrabala pod nejbližší strom. Lehla si na prázdnou louku a dívala se na tmavě modré nebe. Myšlenky ji odpoutali od okolního světa a nic nevnímala.

„Cože jsi tu sama?“ lekla se a okamžitě si sedla. Vedle stál Edward a pozoroval ji.

„Byla jsem na lovu. Co tu děláš ty? Tak daleko od města… a sám?!“ Jen pokrčil rameny.

„Ostatní jsou někde zalezlí a já se potřeboval projít, až jsem se dostal na tohle místo.“

„Sedni si,“ přiměla ho a poklepala na místo vedle sebe.

„Jak… jak můžeš žít s… s vlkodlakem… já nechci být vlezlý, ale zajímá mě to.“ Sice slyšel, co řekla Alice, ale stejně se zeptal.

„Je to můj manžel a já ho miluju, ale… poslední dobou je to těžké.“

Edward se neptal proč, jen tak vedle sebe leželi a každý přemýšlel a o vlastních problémech, tužbách, přáních.

***

Jake přišel domů a cítil tu Bellinu sladkou vůni. U ní mu nevadila, zvykl si, vlastně oba. Doma nebyla, i když bylo pozdě. Na stole našel krátký vzkaz a z trouby si vytáhl večeři. Potřeboval s Bells mluvit, chtěl se omluvit za své chování, problémy ve smečce by neměly zasahovat do jejich soukromého života, i když se jich týkaly. Čekal na Bellu až dlouho do noci, přišla až kolem druhé hodiny ranní.

„Bells?“ zeptal se do ticha domu.

„Ano? Co potřebuješ?“

„Kde jsi byla? Čekal jsem na tebe, až jsem z toho usnul.“ Jeho nucený smích byl trhaný a divný.

„Byla jsem na lovu, ani pomalu nevím kde, ale bylo to daleko.“ Jake neříkal nic na vůni, kterou z ní cítil, vůni jiného upíra. Nechtěl žádné hádky, chtěl být jen s ní. Ale únava ho přepadla tak rychle, že byl rád, když mu Bella pomohla do schodů a do postele, ve které okamžitě usnul.

Ráno ho probrala vůně snídaně. Vstal, oblékl se a celý rozlámaný sešel do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravil Bellu, chytil ji kolem pasu a políbil za krk.

„Dobré,“ usmála se Bella nazpět.

„Chtěl jsem si promluvit,“ dodal.

„A o čem?“ Bella se snažila o klidný tón. Vždy, když a tímto začal, nedopadlo to dobře, vždy se pohádali a pak se několik dní, někdy i týdnů, nebavili, netušila kolik by toho byla schopna unést zrovna teď.

‚Určitě si chce promluvit o včerejšku,‘ přemítala Bella, ale Jacob začal mluvit naprosto o něčem jiném.

„Víš, včera Sam svolal schůzi a probírali se upíři, ti noví. A Sam pak řekl, že nechce, abychom tu dále, tedy abys tu ty nedále bydlela, je to prý moc nebezpečné. Říkal, že se s nimi určitě budeš stýkat a oni by tě mohli využít k našemu zničení. Já jsem mu okamžitě řekl, že to bys nám neudělala, ale… znáš Sama je tvrdohlavý a nenechá si nic vymluvit.“ Jacob mluvil dále dokola o tom, že se snažil Sama přemluvit, ale to už ho Bella neposlouchala. Zničehonic si vzala tašku do školy a rozloučila se s Jacobem. Neměla tušení, co jí řekl, jenom si potřebovala pročistit mysl.

„Bello,“ slyšela vzdálený hlas.

„Bello.“ Teď už nebyl vzdálený, někdo byl v její blízkosti. Pohled ji sklouzl vedle sebe a tam byla Alice s Edwardem.

„Stalo se něco?“ Edward jevil zájem o její trápení.

„Nic… jen,“ vzlykala bez slz, „Jake mi řekl, že ostatní nechtějí, abych dále bydlela v La Push, myslí si, že když se s vámi budu bavit, tak… tak toho prý využijete a budete je chtít zničit, sice vás neznám dlouho, ale vím, že to není pravda. Jen nevím, co mám dělat.“

Oba se jí pokusili utěšit, ale bezúspěšně.

„Půjdeme k nám?“ vzhlédla Alice k Edwardovi. Jen přikývl na souhlas.

„Bells, pojď s námi a všechno nám povíš podrobněji, dobrá?“

„Jo, jen moje věci.“

„Já je vezmu,“ řekl Edward.

Když přijeli ke Cullenům, Bella se posadila na pohovku a nemohla přes vzlyky ani mluvit.

„Já, asi vás obtěžuji co?“

„Bells, tohle neříkej, já už tě teď beru jako svoji kamarádku a nechci, aby ses trápila,“ pověděla tiše Alice. Dny míjeli a Bella se na pár dní odstěhovala ke Cullenům, nikomu to nevadilo, všichni si ji oblíbili, dokonce trochu i Rose, i když to zapírala. Nejvíc ji bavilo, dívat se jak některými hláškami odpálkuje Emmetta s jeho vtípky. Ale Bells se stejně cítila sama. Bez Jacoba. Jako by u sebe měla jen půlku srdce, půlku duše.

„Víš, napadlo mě, když mě tvoji kamarádi tak moc nenávidí, na pár dní se odstěhuji. A ty se mezitím pokusíš Sama a ostatní přesvědčit, že vám Cullenovi nic nehodlají udělat. Souhlasíš?“

„S přesvědčováním ano, ale… se stěhováním? Zbláznila ses? To… to není možné… to nedovolím.“

„Ale, já už se rozhodla, poslední dobou si ani nemáme co říct, jen kolem sebe tiše procházíme. Všichni se do našeho vztahu motají a mě už to unavuje.“

„Ty… chceš odejít kvůli… Bells, já… choval jsem se jako naprostý idiot a mrzí mě to… jen, jen mě teď neopouštěj, prosím.“

„Jakeu, nech toho, není to kvůli tomu, že si chtěl dítě a já to ho dát nemohla, na to ani nemysli. Jen každý se nám plete do našeho života a mě to unavuje. Někdy dokonce pochybuji o tom, že mě pořád miluješ.“

„Pochybuješ? Pochybuješ? Jak… jak jen můžeš. Víš co, když chceš jít…,“ zhluboka se nadechl, „… tak si běž, třeba za těmi tvými kamarády upíry. Běž, mě je to jedno. Dělej si, co uznáš za vhodné. Na mně přece nezáleží.“

Bella chtěla plakat, tak moc si přála cítit ty slané potůčky slz na svých tvářích, ale nic. Sbalila si pár věcí a běžela pryč. Daleko od něj.

Uběhly další týdny, Bella se pokoušela s Jacobem mluvit, ale vždy když ji zahlédl, šel pryč.

„Já, můžeme si promluvit?“ zeptala se Edwarda.

„Půjdeme jinam, tady mají i stěny uši.“ Alice se naštvala, tušila, že mluví o ní.

Doběhli na louku, kde se tenkrát potkali.

„A o čem jsi chtěla mluvit?“

Bella nic neříkala, jen objala Edwarda vší silou, chytla ho kolem krku a vášnivě ho políbila. Edward se ji snažil odstrčit, ale pak se přidal a polibky ji oplácel. I když oba věděli, jak špatnou věc dělají, nechali se vést touhou.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jako den a noc 1. část: