Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jak to říct, když nejsou správná slova

10.02.2010 (16:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3541×

Edward…

Línou, lidskou chůzí jsme přešli parkoviště školy. Potlačil jsem zívnutí. Čekal mě další den na aljašské škole. I přesto, že jsem měl po svém boku Bellu, nedokázal jsem si představit nudnější den. Prokletý čtvrtek. Dlouhé vyučování a spousta nadržených adolescentů v blízkosti Isabelly a Renesmee.

Té holce sekne i volné tričko, bože, já bych jí…

Svaly v těle se mi napjaly a pohledem jsem probodl majitele myšlenky. Kluk vytřeštil oči a zmizel mezi auty, jakmile si všiml mého pohledu.

Nessie nebyla nadšená z toho, že musí do školy. Byla ve čtvrtém měsíci a už teď netoužila po ničem jiném, než po válení v posteli.

Stejně tam jednou budu místo něj já…

Chtělo se mi vrčet. Objal jsem Bellu kolem pasu a přitáhl si jí co nejblíže k sobě.

Co na ní vidí? Jsem mnohem hezčí a vypadám mladší. Bella je sice krásná, ale ignoruje ho, to vidí všichni…

Neubránil jsem se smíchu. Kdyby jen dotyčná věděla, jak často a s láskou mě Bella po nocích „ignoruje,“ nejspíš by bledla závistí.

Co tě pobavilo?

Ozval se ten nejkrásnější hlas v mé hlavě. Její tvář se stále tvářila netečně a znuděně, avšak její myšlenky byly zvědavé a pobavené.

„Mary má pocit, že si mě nezasloužíš a moc mě ignoruješ,“ postěžoval jsem si hraným dotčením. Bella povytáhla jedno obočí. Zastavila a otočila se ke mně čelem.

Ignoruju?

Přitáhla si mě. Vtiskla mi jeden ze svých dokonalých polibků a prsty mi vpletla do vlasů. Když se odtáhla, mrkla na mě a já se začal smát.

„Chudák holka, asi má infarkt.“ Nenápadně jsem se podíval jejím směrem. Stála u auta a držela se za srdce.

Edward, pomyslela si Alice. Získala tím mou pozornost, jako ostatně vždycky, když chtěla.

Asi máme problém.

Prohlédl jsem si, co mi moje malá sestra ukazovala a vůbec se mi to nelíbilo. Viděl jsem celou rodinu kolem hrobu. Ve vzduchu se dal cítit příslib léta, které už teď bylo za dveřmi. Nebyla to Aljaška, kde se pohřeb konal. Svraštil jsem pomalu obočí, čehož si všimla jen Alice.

Nevím, co to je. Napadá tě něco? Phill?

Očima jsem naznačil nesouhlas. I přesto, že Phill byl dlouhodobě nemocný, nedal bych ruku do ohně za to, že zemře. René s ním neustále jezdila po nemocnicích a Bella se tím trápila.

René?

Zopakoval jsem pohled a navíc přidal protočení panenek. René oplývala zdravím, co jsme věděli.

Poslední Alice nápad se mnou trhl, až upoutal pozornost Belly. Usmál jsem se na ní a znuděně protočil bulvy.

„Snažím se dodržet slib, ale oni mi to neulehčují,“ zkusil jsem to zamluvit a svůj tik přisoudit úchylným myšlenkám studentů. K mému překvapení to zabralo.

Proč by to nemohlo být to mimino?

Nechápala Alice. Roztáhl jsem nosní dírky, čímž jsem jí dal najevo, ať to už neříká. Pochopila to rychle.

Když jsme došli do budovy školy, zamířil každý na svou hodinu. Bella se přidala k Alici a já s Emmetem vyrazil na španělštinu. Jacob s Nessie mířili opačným směrem a Jasper  s Rosalie se od nás odpojili mnohem dřív.

V hlavě mi neustále vyvstával obrázek Aliciny vize. Smutné tváře, zející díra v zemi a velký mramorový náhrobek. Možná by to mohl být Phill, proč ne? René psala, že má nějaký nádor a tak jezdí na ozařování. Je mu velkou oporou a přítelkyní. Bella už několikrát nabízela naší účast, nebo zaplacení výdajů, jenže její paličatá matka to odmítala. Nechtěla dokonce ani, abychom přijeli. I když jsem si na jednu stranu nebyl přesně jistý, jak to chtěla moje dokonalá manželka udělat, abychom mohli přijet na slunnou Floridu, byl jsem při ní. René to však razantněji, než bylo nutné, zavrhla.

„Chceš, abych ti učitele poslal do téhle třídy?“ vytrhl mě se smíchem Emmet z myšlenek. Rozhlédl jsem se a až pak mi došlo, že nejspíš zvonilo a ve třídě jsem už jen já a on.

„Myslím, že raději ne,“ ušklíbl jsem se a vstal. Další hodinu jsem strávil s Alicí na angličtině.

Její myšlenky byly stejné, jako ty moje. Neustále přemýšlela, kdo by to mohl být. Uprostřed hodiny se zarazila a do hlavy jí vstoupila nová vize.

Dopis… miluji tě… nezlob se.

Svraštil jsem obočí a pohlédl na Alici, která byla stejně překvapená.

Chápeš to?

Zavrtěl jsem hlavou.

„Neviděla jsi víc?“ zašeptal jsem rychle a ona jen omluvně zasténala. Nelíbilo se mi to. Jenže svou odpověď jsem dostal při cestě na oběd. Alice vykřikla a opřela se o zeď. Začala neskutečně vzlykat a musela se skrčit na bobek. Spadla mi brada, když jsem to sám uviděl. Tělo na bílé posteli, jednotvárné pípání monitorů na znamení, že srdce už nebije. Zavřené oči a bezbolestný úsměv na tváři. Zpocené čelo od snahy žít. U lůžka sklíčená osoba vzlykající do matrace. Svírající nehybnou ruku. Tupě jsem zíral Alici do očí, stejně, jako ona mě. Na rtech mi visela jediná otázka.

Jak to říct?

Vyslovila v myšlence Alice větu, která mě pálila na jazyku. Zavrtěl jsem hlavou. Jedno jsem věděl. Tohle není nic ke školnímu obědu.

„Počkáme domů,“ zašeptal jsem a Alice jen chápavě kývla.

„Bude hodně křičet. Tady by to nebylo dobré.“ Alice mě vzala za předloktí a společně jsme došli do jídelny. Napjal jsem se, když jsem tam uviděl celou rodinu.

Nech toho, nebo to pozná!

Okřikla mě. Nasadil jsem svůj nejlepší úsměv a vydal se ke stolu.

„Neříkejte, že zrovna vás dva tam tak zdrželi,“ smál se Jacob s plnou pusou.

„Ne, to ne, ale zapovídali jsme se,“ zazpívala Alice. Posadil jsem se vedle Belly a políbil jí do vlasů.

„Zase chci čůrat, sakra,“ vrčela Nessie a párkrát nadskočila na židli.

„Tak si dojdi, nebo chceš odnést?“ culila se Rosalie. Pokusil jsem se usmát.

Edwarde, je vše v pořádku?

Vyzvídal Jasper, který to musel cítit a já pohnul nepatrně hlavou doleva a v zápětí doprava.

Co se děje?

Pokračoval. Zopakoval jsem pohyb.

Doma mi to řekneš?

Cukl jsem koutky úst, čímž jsem jeho zvědavost přesměroval na pozdější dobu. Co mu mám říct? Možná, že kdyby o tom věděl dřív, dokázal by pomoct. Mohl by navodit klidnou atmosféru. Bella se bavila s Nessie o přednáškách a možném indiviuálním plánu, až nebude moct chodit do školy. Nessie si do krku cpala další kus salátu a přikyvovala. V tu chvíli jsem si přál, aby to byl opravdu nejnudnější den, jenže osud to chtěl nejspíš jinak. Z vlastního pocitu prázdna jsem si přitáhl mluvící Bellu do náruče a políbil ji.

Zešílel si? Pozná to!

Křičela na mě Alice, ale bylo už pozdě. Bella měla v očích pochopení. Věděla, že se něco děje. Vycítila to. Ruka jí vystřelila k puse. Kéž by věděla to, co já.

„Phill?“ zašeptala a já jen zavrtěl smutně hlavou.

„Měli bychom jít asi domů, lásko,“ řekl jsem mrtvým hlasem. Bella mě následovala se zbytkem rodiny do auta. Celou cestu jsem přemýšlel, jak jí to říct. Jak jí opět ublížit. Nezasloužila si to. Měl jsem vztek. Nejen na sebe, ale i na to, co se stalo. Před domem jsem pomalu vypnul motor a vystoupil z auta. Bella mezitím vyšla schody a čekala na mě.

„Edwarde, děsíš mě. Co se děje? Něco s Phillem?“ objal jsem jí.

„Phill je v pořádku, neboj se o něj.“ Jaká ironie. Phill byl jako ryba ve vodě. Nikdy mu nic nebylo. Znovu jsem si vybavil tu klidnou tvář bez známky života z Aliciny vize. Rakovina vyhrála. Kdyby jen nelhala. Mohlo to být úplně jinak. Mohla tu být. Mohla žít. Jak nesobecky se chovala, když tajila svou nemoc před Bellou. Nechtěla jí trápit. Nechtěla, aby se o ni bála. Nechtěla ji u sebe v posledních chvílích. Přála si jen, aby její dcera měla na svou mámu samé krásné vzpomínky. V tu chvíli jsem už věděl, čí pohřeb byl a kdo psal dopis. Jen jsem neměl nejmenší tušení, jak řeknu Isabelle, že je René mrtvá.

Bella…

Slunce vycházelo nad lesem, jenže já nedokázala tu krásu ocenit. Odporné zářivé slunce. Krvavé slunce. Nejraději bych ho zahnala zpět do oceánu.

„Vypadni!“ zařvala jsem a objala si kolena co nejvíc k hrudníku. Ten nechutný rudý puchýř, jako kdyby se mi vysmíval. Všichni se mi vysmívali. Celý svět. A ona tomu vévodila. Tahala mě za nos. Lhala mi. A pak si prostě zmizí a nevrátí se.

Lomcoval se mnou neskutečný vztek. Zavřela jsem oči a zapudila tak tu záři nad špičkami stromů…

„Je mi to líto,“ opakoval mi snad po milionté Edward, když jsem se mu hroutila s řevem v náruči. Měl hlas naplněný stejným žalem, jako já a přesto jsem měla pocit, že jsem v tom sama. Držel mě pevněji, než pouta. Chtěla jsem se mu vytrhnout, utéct. Zbavit se té bolesti.

„Bello, prosím, poslouchej mě,“ šeptal mi do ucha, ale já se stále bránila. Pěstí jsem mu bušila do hrudi. Zradili mě. Všichni mě zradili. Podvedli. Nebránil se. Nechal do sebe tlouct. Ani Jasper nezasahoval. Měl jediné štěstí. Veškerý vztek se mi rval z mrtvého hrdla.

„Proč to neřekla? Mohla tu být! Mohla tu být!“ opakovala jsem neustále dokola. Nikdo mi však neodpověděl. Ani jediné slovo. Jen ticho a můj křik…

„Bells? Můžu?“ u dveří se objevil Jacob. Ztuhla jsem. V krku se mi udělala bublina.

„Ne,“ sykla jsem. Bylo mi jedno, komu ublížím. Vždyť oni ublížili mně. Tak co.

„Stejně jdu,“ odsekl mi a má bublina praskla. S tichým varovným vrčením jsem mu dala na vědomí, že si zahrává s ohněm.

„Něco pro tebe mám.“ Natáhl ke mně ruku a čekal. Naschvál jsem otočila hlavu opačným směrem.

Bestie slunce se už šklebilo na obloze a les se budil. Máma milovala les. Byla faunou posedlá. Doma mívala neskutečné množství květin, které jí však několikrát uhynuly. Nevěděla, jak o ně pečovat.

„Je mi jasné, že máš vztek,“ začal Jacob. Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nic mu do toho nebylo. Zradila jen mě. Podvedla mě.

„Ale my za to nemůžeme,“ bránil se.

„To je jedno,“ syčela jsem přes zavřené zuby.

„Dopis je z Floridy. Asi od Phila. Měla by sis ho přečíst.“ Slyšela jsem zašustění papíru, jak ji položil na dřevěný parapet a zvedl se k odchodu. Jakmile se zaklaply dveře, otočila jsem pozornost na hnědou obálku. Přemýšlela jsem, co vedlo k napsání dopisu. Jakou lež si vymyslel, aby se obhájil? Natáhla jsem ruku a sebrala ji. Několikrát jsem musela polknout, abych zahnala ten oheň v krku. Neexistující slzy. Žal tlačící se ven bez jediné šance na úspěch. Mohla jsem jen křičet a řvát. Nic víc. Neměla jsem už sílu hrát si na silnou holku. Nedávno jsem pohřbila tátu a mám pohřbívat i jí? Bez jediného vysvětlení. Písmo na obálce bylo její. Mrštila jsem s ní o postel a ulevila bolesti. Hejno ptáků se v nejbližších větvích vzneslo a vyplašeně odletělo na všechny strany. Slyšela jsem, jak se v přízemí dvě srdce splašila a dalo se i uhodnout, že sedm upírů naslouchá, co bude dál. Cítila jsem se hloupě, že se chovám, jako malé dítě. Ubližovala jsem všem kolem sebe, ale nedokázala jsem se zbavit vlastního pocitu zrady od René.

„To byl podraz!“ zařvala jsem na obálku v nohou postele.

„Lhářko! Podvodnice! Srabe!“ slova se ze mě řinula a kupodivu se mi ulevilo. Vztekle jsem se natáhla po obálce a rozlepila ji. Vytáhla jsem papír s úhledným rukopisem, který jsem vídávala hodně často. V žákovské knížce, v dopisech na táborech, ve vzkazech na lednici. Přejela jsem prsty po zaschlém inkoustu a představila si, jak vypadala, když je psala. Vždycky se snažila psát čitelně, vystrkovala jazyk, a když si to uvědomila, začala se pokaždé smát. Zavřela jsem oči. Tak tohle vidí? Tmu? Nebo se dostala dál? Je s Charliem? Určitě ano. Jsou v nebi a smějí se mi, jak lehce se mě zbavili. Teď jsem na tom světě zůstala vážně sama.

Vrátila jsem se k dopisu a rozevřela úhledně přeložený papír. Popsala skoro celou stránku. Její dokonalý rukopis hyzdilo jen několik zaschlých slz, které rozmazaly písmo. Plakala?

Moje dokonalá Bello,

nevím, kde jsi, nebo kdy přesně čteš tento dopis. Jen doufám, že se k tobě v pořádku dostal. Já už to nezjistím, protože pokud to čteš, nejsem tu. Tenkrát, když odešel Charlie, šeptala si mi, že to bez nás nezvládneš. Jenže ty to zvládneš.

Jsi silná a statečná a zvládneš to. Sdíleli jsme spolu mnoho krásných chvil a tys dělala můj život. Ty si byla můj život. Ničeho nelituji. Ve tvém životě jsem jen jedna kapitola a další budou následovat. Vzpomínej na naše zážitky, ale prosím neboj se. Odpusť mi, že jsem mlčela. Nedokázala jsem se ti dívat do ustarané tváře a trápit tě. Vím, že to bolí, ale bolelo by to míň, kdyby si o tom věděla od počátku?

Usměj se, Bello. Kdykoliv mě budeš potřebovat, věz, že jsem s Tebou. Navždy budeš moje malá Bella.

Nezapomeň mířit na Měsíc, a když se netrefíš, tak pořád budeš mezi hvězdami. Máma

Ruce se mi třásly a nedokázala jsem ani mrknout. Pár vět a moje nenávist byla v zapomnění. Jediné, co jsem teď cítila, byla prázdnota. I Slunce mělo vstřícnější barvu a přesto mi do duše neproniklo. Měla jsem pocit, že se z toho nikdy nevzpamatuju. Prokletá upíří paměť. Co má člověk dělat, když toho člověka potřebuje? Jak ho přimět, aby se vrátil? Dala bych svou nesmrtelnost za poslední její úsměv. Měla naprostou pravdu. Bolelo by to stejně a navíc bych se sžírala její nemocí. Vždycky tak nesobecká René. Kéž bych byla jako ona. Zavřela jsem oči. Po chvilce se mi kolem těla omotaly ruce a já se nadechla. Toužila jsem po náznaku toho, že žiju, že nejsem jen kámen a mám i city. Jenže jediné, co mě bolelo, byl požár v hrdle. Jediný důkaz toho, že smutním. Přerývavě jsem dýchala. Cítila jsem slzy. Ten pocit se mi dral do očí, a přesto nic nepřicházelo.

Edward mě kolébal v náruči. Mlčel a trpěl vedle mě. Občas mě políbil do vlasů.

Řekni mu to, pomůže ti.

Křičela má mysl, ale rty se ani nepohnuly. Byly tiché, držely smutek za milované srdce, které už nikdy neuslyší. Odtáhla jsem hlavu z Edwardovy náruče a přešla k oknu. I Slunce se ukrylo za mrak. Les naráz utichl.

„Celý svět je s tebou,“ zašeptal Edward. Přikývla jsem. Sledovala jsem stromy, které najednou nebyly tak zelené, vše ztratilo krásu a lesk. Vše veselé odešlo s ní. Přála jsem si usnout. Nechat si zdát o tom, jak ke mně přichází a víská mě ve vlasech. Zatoužila jsem po falešném snu o štěstí. O snu, ze kterého bych se nemusela probudit.

„Řekni mi, proč?“ zašeptala jsem do šedého nebe a na tvář mi dopadly první kapky deště. Začala jsem se smát. Konečně jsem ronila slzy. Stékaly mi po tváři a mně se neskutečně ulevilo. Ty malé krůpěje odplavovaly veškerou bolest. Zůstávala už jen prázdnota a pocit bezmoci. Jen temná mračna hluboko uvnitř mne.

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jak to říct, když nejsou správná slova: