Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Já sem nepatřím! I/III

22.07.2010 (15:00) • AliceJazz • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1959×

Já sem nepatřím!

Stojím před nějakou budovou. Je velmi omšelá a jde z ní strach. Dva muži mě táhnou dovnitř a za námi jdou rodiče. Matka má na tváři mírně bolestný, ale zároveň úlevný výraz. Otec má nasazenou neutrální masku. Dokážu rozeznat písmena na ceduli nade dveřmi.  

Ústav pro duševně choré

V tu chvíli jsem se ze své vize probudila. Pevně jsem se chytila za ruku matky, která se na mě ale s odporem podívala a ruku setřásla. Jako bych byla nějaká lepkavá špína. Z jejího chování mi naskočila husí kůže. Před námi se na konci náměstí vynořila omšelá, žlutá budova s opadanou omítkou. Zpanikařila jsem a otočila se k útěku. Zabrzdili mě ovšem dvě silné paže. Se strachem a zlým tušením jsem pohlédla do očí mého věznitele. Byly plné odporu. Stejně jako matčiny. Vzpomněla jsem si, co se před chvíli stalo.

Dostala jsem zase svoji vizi, ale takovou silou, že mě srazila na kolena. Byla jsem uprostřed kuchyně a matka zrovna vařila brambory. Viděla mě a začala se vyptávat. Při pohledu do jejich upřímných očí, plných strachu o mě, jsem roztála. Nedokázala jsem si představit, že by se ke mně dokázala chovat ošklivě. Jak jsem se tehdy mýlila. Řekla jsem jí vše o svých vizích. Povídaly jsme si dlouhé hodiny a jakmile jsem usnula, šla za tátou a vše mu přetlumočila. Dohodli se, že se mnou něco udělají.

A proto teď míříme do té hrůzostrašné budovy. Teprve teď jsem si uvědomila, že tam nebudu chtít, a proto jsem dostala tu vizi.

Ten neznámý chlápek se mnou nezacházel zrovna šetrně. Házel se mnou jako s kusem hadru a rodiče se ani nesnažili mi pomoci. Jen se na mě podívali stylem tohle-si-zasloužíš a pokračovali v cestě k té mučírně.

Z vyprávění jsem věděla, že tam praktikují hrozné metody. Když tehdy mluvil někdo o blázinci, byla pošpiněna jeho čest. Hloupé, myslela bych si, ale já v tomto duchu byla vychovávána. Teď to nejspíš zažiji na vlastní kůži. Po zádech mi při tom pomyšlení přeběhl mráz.

Dostali jsme se k té budově a má vize se začala plnit.

Stojím před nějakou budovou. Je velmi omšelá a jde z ní strach. Dva muži mě táhnou dovnitř a za námi jdou rodiče. Matka má na tváři mírně bolestný, ale zároveň úlevný výraz. Otec má nasazenou neutrální masku. Dokážu rozeznat písmena na ceduli nade dveřmi.

Ústav pro duševně choré

Přestala jsem se bránit. Neměla jsem šanci. Táhli mě tou omšelou, páchnoucí chodbou. Stejně jako matka jsem se otřásla. Působilo to tu tak klaustrofobicky.

Při pomyšlení na moji matku a otce mě polil neskutečný vztek. Začínala jsem vidět rudě. A při pomyšlení na to, že tu strávím několik dalších let, ne-li dokonce celý život, se můj výhled začal rozostřovat a pohltila mě tma. Omdlela jsem.

Do zavřených víček mě uhodilo světlo a já začínala pomalu nabírat vědomí. Ne! Chtěla jsem zakřičet. Já chci zůstat v tomhle sladkém nevědomí. Nechci čelit těm hrůzám, které mě čekají. Jenže mé přání nikdo nevyslyšel. Otevřela jsem oči a zamžourala do prudkého světla. Spatřila jsem siluety matky a otce, které stály přímo ve výhledu na slunce, pronikající tenkou záclonou. Naproti nim stál za stolem nějaký muž, očividně dost rozrušený. Zrychleně dýchal a divoce gestikuloval rukama. Zaslechla jsem útržek rozhovoru.

„Nemůžeme ji sem vzít! Je to čarodějnice! Nezaslouží si vyléčení! Upalte ji! Zabít zrůdu není hřích. Zabít člověka je hřích!“ zuřil a nejspíš by pokračoval ve výčtu toho, co je hřích a není, kdyby ho otec neutnul.

„A kde je mezi nimi hranice? Kdo je zrůda a kdo je člověk?“ zeptal se naprosto klidným hlasem, zato ředitel už už vybouchnout.

Očkem jsem pošilhávala ke dveřím, které byly otevřené dokořán. To byla moje šance. Hbitě jsem vyskočila, ale moje nohy mě neposlouchaly a já se rozplácla jak dlouhá, tak široká. Byl to rachot. Opět ke mně přiskočila “má osobní“ stráž. Zašklebila jsem se na toho hromotluka a ten mi to oplatil ledovým výrazem plným opovržení, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Ředitel jakoby mávnutím kouzelného proutku změnil výraz na nechutně sladký a solidární. Pochopitelně umělý... Hluboko v jeho očích byl stále zakořeněný ten odpor.

Přistoupil ke mně a na něco se ptal. Rozhodla jsem se pro bobříka mlčení. Zopakoval svou otázku a já stále nic neříkala. Ředitel začínal ztrácet svoji masku a brunátněl hněvem. Tedy, pokud to bylo ještě více možné. Plivla jsem mu do tváře a ejhle. Pohár přetekl. Pořádně mě praštil do obličeje.

Nehnula jsem ani brvou, a to ho ještě víc dopálilo. Začal do mě mlátit hlava nehlava a já měla pocit, že mi upadne.

Obličej se mi zkřivil bolestí. On si toho ani nevšiml. V očích měl výraz duševně labilního člověka, kopajícího do psa. Dostala jsem ránu do spánku a začala upadat do příjemného bezvědomí.

Neměla jsem ani sílu bránit se paprskům vědomí, narážejících do mého mozku. Otevřela jsem oči a do nich mě překvapivě nepraštilo ostré světlo. Byla jsem v příjemné přítmí. Vypadalo to tu jako v cele. Ležela jsem na tvrdé, hrbolaté posteli a mžourala do světla, pronikajícího zamřížovanou dírou, pravděpodobně náhražkou okna. Vše bylo vymalováno bílou, mírně našedlou, depresivní barvou. Vsadím se, že z tohohle zešílím.

Naproti mně seděl nějaký člověk v doktorském mundůru. Díval se na mě zlatýma očima! Bože! Jsem tu pár minut (nebo hodin) a začíná mi harašit. Jaká ironie. Dostanu se do blázince a jsem normální. Jsem v něm pár chvil a jsem blázen. Myslím, že nejsem první.

Se smutným úsměvem mi řekl ta hrozná slova: „Je čas na léčbu. Pojď.“

Bez odporu jsem vstala, ale nohy mě opět neudržely. Spadla jsem přímo na něj a on mě jedním rychlým pohybem zachytil jednou rukou. Byl tak studený a tvrdý. Určitě budu mít modřiny. Au! Ale myslím, že na tomhle místě si budu muset na bolest zvykat.

Omluvně se na mě podíval a vyvedl mě z cely, jak jsem to tam nazvala. Pro jistotu mě přidržoval a já mu byla vděčná.

Nevěděla jsem, kam mě vedl, ale důvěřovala jsem mu, což byla chyba. Zastavil se před velkými masivními dveřmi a zabouchal. Vyšel nějaký muž a můj doprovod mi věnoval lítostivý pohled. Byla jsem absolutně zmatená a bála jsem se. Muž mě uchopil za paži a vešel i se mnou do místnosti. Ta byla naplněna ledovým vzduchem, až mi naskočila husí kůže. Zavázali mi oči a přivázali mi kotníky k nějakému křesílku, ruce k sobě, jako bych je měla založené na hrudi a hlavu mi přišpendlili k opěradlu nějakou železnou obručí. Sundali mi šátek z očí, takže jsem si mohla lépe prohlédnout našedivělou místnost s jediným zamřížovaným oknem, za kterým se rozprostírala nekonečná tma. Pohled jsem zabodla do toho muže před sebou.

„Proč tu jsem?“ zeptala jsem se ho. Neodpověděl mi a já svoji otázku zopakovala. Zase nic a když jsem se zeptala potřetí, ucítila jsem pohyb křesla pod sebou. Rychle jsem přesunula pohled na muže v černém oblečení a vyholenou hlavou, jak točí nějakým kolem. Chtěla jsem zjistit, proč se to děje, ale než jsem stihla otevřít ústa a přenést svůj dotaz do slov, ucítila jsem na zádech ledovou vodu. Měla jsem již ponořená celá záda a ječela jsem až praskaly tabulky v oknech. Nebo alespoň tak jsem si připadala. Nyní jsem měla ponořené temeno a mně nějak došlo, že musím zavřít pusu. Rychle jsem ji teda zavřela a můj křik umlkl.

Pohled nikoho

Tma. Celý ústav obklopovala neprostupná tma. Vibrace kolem jedné místnosti naplněné mukami se rozvlnily. Vzduch nesl po celém areálu jekot jedné nevinné dívky. Nebyl to jekot manželské hádky ani jekot bázlivé dívky, která objevila krysu. Toto byl srdceryvný jekot, při kterém padají obrazy ze stěn a praskají okenní tabulky. Toto byl jekot bolesti.

Vzduch ho brzy donesl k celám bláznů, kteří spali neklidným spánkem v očekávání dalšího dne plného bolesti. S křikem, který thal uši vyskočili z nepohodlných poslelí a začali bušit pěstmi do tvrdých dřevěných dveří.

Pro všechny to bylo velké utrpení. Pro ostrahu, která je musela poslouchat, pro blázny, kteří si brzy sedřeli ruce o hrubě opracované dveře, pro dívku, která trpěla.

A pro jednoho to bylo utrpení téměř nezměrné velikosti. Měl zlaté oči, hnědé vlasy a jméno stejně krásné jako byl jeho obličej. Jmenoval se Steven. Trpěl, protože miloval.

Několik set kilometrů dál prožíval podobnou bolest zjizvený blonďák. Jizvy na těle z bojů a na duši z emocí kolem. Právě mu jeden nekontrolovatelný novorozený utrhl ruku. Pronikavě zařval a s tímto výkřikem utrhl ruku té zrůdě před sebou. Sám byl také zrůda, ale nechtěl jí být. Tento život nenáviděl, ale věřil v lepší zítřky, proto chtěl žít. Ono monstrum, proti kterému bojoval právě skončilo v plamenech a on si nechal přirůst ruku zpět k tělu. A nyní byl po boji vysílen a potřeboval zase a opět lidskou krev. Nenáviděl svou karmínovou barvu očí. Nenávist bývala většinou poslední emoce, která vycházela z jeho obětí. Podíval se na nevinnou dvacetiletou dívku, kterou usmrtily jeho ruce. Byly jeho, ale on je neovládal. Stejně jako nenáviděl své krvavé oči, tak nenáviděl i toho predátora, lovce v sobě. Byl prokletý, to byl jeho názor. Nevěděl, že ho čekají šťastné chvíle.

Rozhodl se. Odejde od Marie, navždy!

Oba ji milují. Nebo budou milovat, koho si vybere? Bude to zapotřebí?

Možná to jeden šílený upír vyřeší za ni.

Shrnutí

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Já sem nepatřím! I/III: