Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I will survive

07.01.2011 (21:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1477×

Siobhan stála na kopci. Vítr jí vlál do vlasů a vypadala, jako když pozoruje krajinu pod sebou. Ona se však ztrácela v myšlenkách, které se jako vždy, když jim to dovolila, rozběhly k němu. Jak je to dlouho, co odešel, aby vyřídil nějaké věci? Pět let. Pět velmi dlouhých let, během nichž o něm neslyšela ani slovo.

Měl tehdy tak zvláštní pohled. Plál žízní, ale Siobhan si byla jista, že to byl jiný druh, než denně pociťovali. Tohle byla žízeň po odplatě… a po krvi. Chtěl se někomu pomstít. S tím zcela souhlasila. Chápala ho. Žili spolu už pár let, a tak věděla, že klidnému Liamovi vždycky trvá, než v něm zloba vykrystalizuje. Ale výbuch, který přijde potom, je ničivější než tornádo. Nic a nikdo před ním neobstojí.

Jenže pět let? Bez jediného vzkazu pro ni, zmínky, že je naživu? To je trochu moc i na Liama. Jistě, jejich způsob života jim zabraňuje zdržovat se na jednom místě déle, ale bylo přece několik míst, na která se pravidelně vraceli. Kdyby chtěl, mohl nechat vzkaz nebo alespoň památku na svou přítomnost tam. Nemusel ji nechávat zalykat se žalem a touhou vědět aspoň, že je v pořádku. Že žije. Už jen to vědomí by ji uklidnilo dost na to, aby byla ochotna dál čekat a přivítat ho s otevřenou náručí, až vyřídí, co je třeba. Jenže on se prostě neobtěžoval.

Siobhanina krásná tvář se stáhla zlobou. Donutil ji k tomu, aby denně vysílala k nebi prosby, aby žil. Přála si, aby měl Carlisle Cullen pravdu s tou svou směšnou domněnkou, že má schopnost ovlivnit události, aby se děly tak, jak chce ona. Pak by byl Liam naživu a na cestě zpátky.

Uslyšela slabé zašustění látky vedle sebe. Nemusela otáčet hlavou, aby věděla, že je to Maggie. Její sestra. Přidala se k nim nedlouho před tím, než Liam odešel. Teď jí za to byla vděčnější než za její talent. Poznat, kdo mluví pravdu tak, jak to Maggie umí, je bezesporu výhodné, ale pro Siobhan bylo hlavní, že bez její společnosti by Liamovu nepřítomnost snášela daleko hůř.

Teď se Maggie lehce dotkla její ruky v gestu souznění. Věděla, jak se její sestra trápí, i co je jejím soužením. Byl však čas jít. Mraky se začaly rozestupovat a brzy hrozilo, že si zbloudilý paprsek najde cestu až k nim. Tady na kopci by zářily jako majáky. Určitě by nezůstaly nepozorovány. Siobhan si povzdechla a přikývla. Stiskla Maggie ruku jako poděkování za její oporu a pak se k ní otočila s otázkou: „Cork?“

Cesta nebyla nijak náročná. Rozhodně ne pro upírky. Obě milovaly tuhle věčně zelenou zem. Kdyby tomu bylo jinak, už dávno by odešly. Co jim také mohlo zabránit dělat si, co právě chtějí? Slunce vysílalo své poslední záblesky, kterými se snažilo bojovat proti vládě noci, i když vědělo, že je to předem prohraná bitva. Bylo to tak už miliony let, a tak byly tyto jasné šípy spíš příslibem, že ráno opět přebere žezlo a noc ztratí svou moc.

Kruh už byl téměř na dosah. Siobhan se usmála, ale v zápětí ztuhla v půli kroku. Maggie ji předběhla a rázně se postavila před ni, jako by ji chtěla chránit, i když ji Siobhan převyšovala.

Uprostřed kruhu stála postava. Nepotřebovaly sluneční svit, aby věděly, kdo to je. Napověděl jim to jeho pach, ale poznaly by ho i bez toho. Siobhan cítila ten rozčilující výboj na své kůži jako vždy, když byl poblíž. Liam. Tak přece přežil. Přežil a vrátil se.

Siobhan udělala pohyb, jako by se k němu chtěla rozběhnout, ale zamračená Maggie ji gestem zastavila. Postupovaly společně – Siobhan o krok za ní, i když jí část mysli napovídala, že je to směšné. Liam jí přece nechce ublížit. Vzápětí se ale zatvrdila. Možná ne teď, ale ublížil jí svým sobectvím. Nechal ji čekat a strachovat se. Nezaslouží si aspoň na chvíli pocítit nejistotu? Měl by pochopit, jak ji jeho nepřítomnost bolela.

Sotva vkročily do kruhu, zastavily se. Byly teď jen pár metrů od Liama. Zvedl hlavu a zářivýma očima se na obě díval. Nic neříkal - chtěl si tuhle chvíli vychutnat. Tak dlouho je neviděl. Netrvalo dlouho a přesunul veškerou svou pozornost na Siobhan. Hltal očima její tvář.

Jeho hlas zněl pohnutě: „Maggie, Siobhan…“

Trochu se odmlčel. Chtěl si zapamatovat, jak se cítí, když konečně může oslovit tu, ke které se chtěl během posledních let nejméně milionkrát rozběhnout. Jenže nemohl. Zpátky ho držel slib a vědomí, že pokud ji znovu uvidí, už nenajde odvahu znovu ji opustit. Musel by se své pomsty vzdát a to odmítal. Bylo důležité uzavřít tu lidskou kapitolu jeho života. Bylo to nutné! Jen tak si mohl vážit sám sebe. Jak by se jinak mohl podívat Siobhan do očí? Připadal by si až do své smrti jako křivopřísežník, kdyby to nedotáhl do konce – do velmi krvavého konce. Nikdy by ho to vědomí nepřestalo pronásledovat. Musel potrestat ty, kteří mu křivdili, intrikovali proti němu, pomlouvali ho, ty, kteří ho přivedli do tohoto (ne)života. Konečně měl pro pomstu čas, možnosti a motivaci. A tak si ji vychutnal do poslední kapky.

Jenže teď, když bylo po všem, si uvědomil jinou věc. Když se díval do tváře ženy, kterou nadevše miloval, spatřil v ní místo radosti ze shledání přísnost a odtažitost. A kdesi v temných zákoutích jejích očí – tam, kde se rozprostírala její duše, zahlédl i bolest, kterou ji nechal protrpět. Udělal chybu!

Potvrzoval to i tón jejího hlasu, který mu způsobil chvění ve slabinách a zároveň mrazil víc než arktická bouře. „Liame! Dlouho jsme se neviděli.“

Nezmohl se na víc než kývnutí. Maggie ironicky dodala: „Tisíc osm set čtyřicet dní. Dost času přemýšlet… a ozvat se!“

Konečně mu došlo, jak velká chyba to byla. Byly by mu odpustily rozluku i na dvojnásobný čas, ale měl dát vědět, že žije a že stojí o návrat. Jak to napravit? Jedině tak, že se pokusí vysvětlit své důvody a omluví se.

„Byl jsem blázen. Do sebe zahleděný a pomstou zaslepený blázen. Omlouvám se vám oběma. Maggie… Siobhan. Každý den jsem bojoval s touhou rozběhnout se zpátky k vám a zároveň jsem věděl, že jestli to udělám, nedokážu už se znovu vydat na cestu za pomstou. A pak si až do konce života sebou ponesu svůj vztek, nenávist a pocit, že jsem byl příliš slabý, abych využil šance, když se mi nabízela. Nebyl bych dobrý muž. Nezasloužil bych si tě, Siobhan… a ani takovou sestru jako jsi ty, Maggie.“

Všiml si, jak se Maggie dotkla Siobhaniny ruky a vyměnily si krátký pohled. Maggie jím dávala najevo, že mluví pravdu. Jistě, nelhal, ale bude to stačit? Než se nad tím stihl zamyslet, Siobhan promluvila: „Nebyl jsi dobrý muž ani teď, Liame. Chápu, žes chtěl dokončit svou pomstu, ale při tom jsi na nás úplně zapomněl. Proč bych ti měla dát další šanci, abys mi ublížil? Dokážu žít bez tebe. A byl jsi to ty, kdo mě donutil se to naučit.“

Ty poslední věty zabolely, ale zasloužil si to. Dívala se na něj a pohledem ho zvala, aby se obhájil. Dávala mu naději. Maggie trochu poodstoupila, takže teď stály vedle sebe.

„Nikdy pro mě nikdo neznamenal víc, než ty… vy dvě. Vím, že tváří v tvář času, kdy jsem se neozval, to nezní přesvědčivě, ale stalo se a já nemůžu víc, než doufat v odpuštění. Přísahám, že vám vynahradím veškerý čas, kdy jste se o mě bály.“

Maggie se usmála a v očích se jí zablýsklo: „Zaplatili aspoň tak, že to za to stálo?“

Liam se zhluboka nadechl a velmi spokojeným hlasem protáhl: „Litovali, že mě znají a že na mě kdy pomysleli, každý okamžik jejich rychle se krátících životů.“

Maggie s úsměvem přikývla, přistoupila k němu a krátce ho objala. Pak napůl otočila hlavu k Siobhan, kývla a rozběhla se pryč. Tahle chvíle patřila jen těm dvěma dlouho odděleným milencům.

Siobhan stála jako socha, tvář částečně zakrytou dlouhými vlasy a dívala se na Liama zpod dlouhých řas. Vyzývala ho, aby jednal. Čas váhání už uběhl... a s ním i čas k mluvení. Udělala pro něj víc, než v co doufal – dala mu příležitost využít situace. Věděl, že o víc už ustoupit nemůže, bez toho, aby pošlapala vlastní čest.

Pohybem, který by žádný člověk nebyl schopen rozeznat, smazal tu krátkou vzdálenost, která je ještě dělila. Sevřel ji v náručí a shrnul jí vlasy, částečně zakrývající její dokonalý obličej a přitiskl své rty na její. Jeho mysl mu opět dokázala, jak zapomnětlivá je. Myslel si, že si pamatuje, jak chutná, ale tváří v tvář skutečnosti se jeho vzpomínky zdály téměř jako urážka. Byly směšně mlhavé a trapně lživé. Kdyby si pamatoval jen polovinu její opravdovosti, ani rudá mlha pomsty, která ho poslední roky obestírala, by mu nikdy nedovolila soustředit se na něco jiného než na ni.

Když polibek ukončil, opřel si čelo o její a omámeně zašeptal: „Siobhan, tak krásná, tak úžasná, tak chutná… Nezasloužím si tě.“

Siobhanina tvář ztratila veškerou přísnost – lehkým tónem souhlasila: „Máš pravdu. Nezasloužíš. Ale přesto tě miluji, Liame. Jsi mé druhé já. Nelhala jsem, když jsem říkala, že zvládnu žít i bez tebe, ale s tebou je můj život tisíckrát lepší.“

Liam jí vjel oběma rukama do vlasů a přivřel oči: „Už nikdy tě neopustím. Tahle odluka mě rvala na kusy. Pomohla mi pochopit, že tě miluji víc než svůj život. Odpustíš mi?“

Siobhan zajiskřily oči: „Ano, pokud nemáš v záloze další pomstu, ke které se chystáš.“

Liam ji znovu vášnivě políbil: „Neboj se, nemám. Ale můžu ti slíbit, že pokud bych někdy po nějaké zatoužil, sobecky bych tě do ní zapojil, protože loučit se s tebou už nehodlám.“

Siobhan na tváři vykvetl spokojený úsměv. Rozhlédla se okolo a pokynula rukou: „Možná bychom mohli tohle místo znovu zasvětit, co říkáš?“

Liam ji zvedl do náruče, jako by byla jen pírko a s úsměvem přikývl: „Máš pravdu, mám ti co vynahrazovat.“

♦ THE END ♦

Liamův příběh

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I will survive: