Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hroutit se budu, až to skončí

23.02.2010 (21:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3364×

Odjet do Volterry byl podle Carlislea nejlepší nápad. Musela jsem souhlasit. Vždyť co víc dokáže pomoct od myšlenek, než práce? Sama jsem to stále potřebovala, i když ne tak moc, jako Nessie. Chodila jak tělo bez duše, což ve spojení s poloupírem bylo docela komické. Odjela jsem s Edwardem, Jacobem a Nessie. Občas jsem však měla pocit, že tam ti dva nejsou. I já byla víc upovídaná, než Jacob s Nessie.

„Nezlobí se na ni.“ Vysvětloval mi už poněkolikáté Edward, když jsem se ujišťovala, jestli to Jake Nessie nevyčítá.

„Jsi si jistý?“ Pochybovala jsem a skousla si ret. Edward jen protočil panenky.

„Lásko, jsem si jistý. Měla by ses uklidnit. I na tebe toho bylo tolik, že se divím, že jsi stále pohromadě.“ Nechápavě vrtěl hlavou.

„Ta zrůda mi dala novou šťávu do žil.“ Krčila jsem rameny, jako kdyby to byla samozřejmost. Přesto jsem po večerech pozorovala nebe a přemýšlela, která hvězda patří mámě.

Tím, že Connor obalamutil a zneužil Nessie, jsem mohla své žaly odložit na neurčito. Slíbila jsem si, že až bude moje rodina v naprostém bezpečí, v klidu se zhroutím na pár týdnů někam do kouta. Jenže to bylo v momentální situaci jen hudbou budoucnosti. Jake s Nessie kolem sebe chodili, jako duchové. Nessie se ho bála dotknout, Jacob na ni promluvit. Když na Renesmee sáhl, cukla sebou a on ruku stáhl. Jakmile ho pozdravila, Jake jen mručel cosi jako odpověď. Začala jsem fungovat, jako telefonní operátorka.

„Jacobe,“ křikla jsem na něj uprostřed rozhovoru s Edwardem, jakmile jsem ho zahlédla na chodbě, „můžeš?“

Jacob se otočil na podpatku a zamířil k nám.

„Promluv si s ním.“ Drkla jsem do Edwarda, který s hrůzou zjistil, že to má být on. Než se však stačil bránit, vstala jsem a proběhla kolem zmateného Jacoba. Vyběhla jsem točité schodiště a vpadla Renesmee do pokoje. Seděla u okna a pozorovala náměstí Volterry.

„Jdeme ven.“ Rozkázala jsem. Ze skříně jsem Nessie vyházela nějaké oblečení a hlavně látkový plášť s kápí, nezbytný dodatek pro toulky slunnou Volterrou.

„Nikam nejdu.“ Vrčela.

„Nessie, zlato, prosím. Jen si provětráme hlavu, bude ti líp.“ Při těch slovech jsem přešla pokoj a objala svou malou holčičku.

„Chtěla bych ho dostat do rukou a rozervat na miliony malých kousíčků. Vyrvat mu srdce, jestli ho má.“ Šeptala a mně se svíral žaludek žalem.

„Já vím. Ale neboj se, najdeme ho a skončíme to s ním.“ Věřila jsem svým slovům. Byla jsem o nich dokonce skálopevně přesvědčená. Nessie se otočila a zabořila mi hlavu do vlasů.

„Přejde to, mami?“ Vzlykala a já neměla nejmenší tušení, co jí říct. Strašně jsem si přála kývnout a utišit jí, že to za chvilku přejde, jenže jsem si tím nebyla jistá. Od onoho požárního poplachu uběhlo čtrnáct dní a stále to bylo čerstvé.

„Bude to časem lepší.“ Mohla jsem si za tuhle odpověď gratulovat. Neutrální a přece jen slibná. Nessie jen vzdychla a přehodila si plášť přes rameno. Brala jsem to jako signál. Vyšly jsme na náměstí, kde se kupilo několik stánků. Pomalu jsme procházely mezi nimi. Lidé z Volterry si na nás začínali zvykat. Po městě se rozneslo, že se Volturiovy vzdali vlády a odklidili se do ústraní. Zaslechla jsem i verze, že vymřeli na mor, což mě tenkrát pobavilo. Dokonce se báchorky rozrostly do takových extrémů, které vyprávěli o velké bitvě, mezi námi. O armádách a stovkách mrtvých. O agresivní sesazení Volturiů a převzetí jejich moci.

„Mami, zvoníš.“ Dloubla do mě Nessie a vytrhla mě z úvah. Sáhla jsem po telefonu a musela se usmát.

„Víš, že ti to v té pláštěnce sluší?“ Smál se do telefonu Edward. Jen jsem se zašklebila a sáhla po jednom pomeranči přede mnou.

„No vážně! A neškleb se, budeš mít vrásky.“ Pokračoval. Rozhlédla jsem se a přemýšlela odkud mě může vidět.

„Nehledej mě, stejně mě nenajdeš. Musela bys zvedat moc hlavinku.“ Šeptal pobaveně. Mé oči střelily automaticky k oknům naší ložnice. Vykláněl se z okna a venkovní okenice mu tvořila stín před sluncem. Zamával mi a já mu to vrátila.

„Koukej Ness, tvůj podivínský otec.“ Smála jsem se a ztuhla, když mě do uší udeřil zvláštní zvuk.

„Slyším dobře?“ Vzdychl mi do ucha Edward. Jeho tvář v okně nevěděla, jestli se má usmát, nebo vyplašit.

„Pokud si slyšel Renesmeein smích, slyšel jsi dobře.“ Zašeptala jsem zmateně. Nessie se stále smála. Ve tváři byla červená a tekly jí slzy.

„To jí tak pobavila tvoje nemístná poznámka? Nebo vážně vypadám směšně v tom okně?“ panikařil Edward stále po telefonu a já se bezděčně poškrábala na hlavě.

„Zlato, jsi v pořádku?“ lehce jsem jí sáhla na rameno a ona se jen usmála.

„Ne, nejsem, ale snažím se. Víš, došla mi spousta věcí. Za to, co mi Connor udělal, nemůžu a on za to zaplatí. Moje sny nebyly jen výplod fantazie, ale vzpomínka, no a…“ Zarazila jsem jí.

„Sny?“ Nessie jen kývla.

„Mívala jsem sny, jak ke mně Connor přichází, já rodím a on se k dítěti hlásí, jako hrdý otec. Jacob mě opouští a nechává mě v tom. Teď se jen bojím, aby se nesplnilo úplně všechno.“ Zašeptala poslední slova. Zaklapla jsem telefon v ruce a objala ji.

„Jacob tě miluje, neboj se. Neopustí tě. Na to vsadím svůj život.“ Nessie se jen usmála. Prohrábla se ještě v pár stáncích a namířila si to do hradu. Když jsme vstoupily do dveří, vrazily jsme do mohutné hořící postavy.

„Jacobe.“ Vyjekla jsem a mnula si čelo.

„Promiň, Bells. Chci mluvit s Nessie, nevadí?“ Ani se na mě nepodíval, jenže mně to bylo upřímně fuk. Renesmee se usmívala očima, což u ní nebylo tak časté. I když přišla o dítě, otřepala se rychle. Zajímalo by mě, po kom to má. Určitě po René, ta si taky mnohokrát nabourala nos, skončila na dně a z hodiny na hodinu se otřepala. Anebo je k mé smůle skvělá herečka a zhroutí se v nejméně vhodnou chvíli.

„Co jsi mu řekl?“ Vyzvídala jsem, když sem vpadla do ložnice k Edwardovi, který stále sledoval dění pod okny.

„Že jestli si s ní nepromluví, pošlu jí do kláštera a jeho nechám degradovat.“ Smál se.

„Vtipné.“ Vrčela jsem. Urazilo mě, že mi nechce říct, co mu navykládal.

„Ne, vážně, lásko. Řekl jsem mu, že tohle je pro všechny nesnesitelné víc, než když trpí oni dva společně. Vyhýbají se sobě navzájem a to jim ubližuje víc, než kdyby se té bolesti postavili oba společně.“ Už se nesmál, myslel to smrtelně vážně.

„Děkuju.“ Zašeptala jsem. Natáhl ke mně ruce a odvedl mě k posteli. Stočil si mě do náruče.

„Teď si odpočiň. Udělej si chvilku pro sebe. Sama potřebuješ vypnout.“ Tišil mě. Jenže já měla svůj plán. Hroutit se budu, až to skončí. Natočila jsem hlavu a přitáhla si Edwardovu tvář. Políbila jsem ho, jak jen jsem uměla nejlépe, snad jsem to ještě nezapomněla. Tělo jsem však stále měla, jako strunu. Ze zkušenosti jsem věděla, že pokud polevím, objeví se další děsná budoucnost. Na okamžik mě napadlo, jestli se ten život dá reklamovat, protože v tuhle chvíli bych to brala všema deseti, ale na druhou stranu, kdo by měnil smrtelnost za chvilky s Edwardem?

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hroutit se budu, až to skončí: