Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Happy end? Ne, tohle ještě není konec... Nebo ano?

04.03.2010 (13:30) • Petruska17 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1863×

Happy end? Ne, tohle ještě není konec...

Nebo ano?

Bella:

„Miláčku, myslíš, že je moudré tam chodit?“ ptal se mě Edward s pochybovačným výrazem ve tváři.

Chtěla jsem ho ujistit, že stoprocentně vím, co dělám, ale Emmett mě předstihl. „Budu tam snad já, ne? Co se jí může stát pod mou ochranou?“ šťouchl ho loktem do břicha takovou silou, že odletěl k protější zdi. Ještě štěstí, že v chodbě zrovna nikdo nebyl.

„Pojď, nebo přijdeme pozdě,“ zatahala mě za rukáv Rosalie a já se vydala do třídy, zatímco ti dva tam na sebe ještě dobrou minutu vrčeli. Snažili jsme se protlačit přelidněnou chodbou Darthmountské univerzity do učebny a já jsem zvědavostí div neskákala dva metry do vzduchu.

Od té doby, co mě Edward s Carlislem přivezli z nemocnice, už uplynulo několik týdnů. Bylo rozhodnuto, že se také budu účastnit hromadné školní docházky s ostatními, tentokrát však pod falešným jménem Isabella Marie Cullenová, na které jsem si stále nemohla zvyknout. Ne že by mi vadilo, ale prostě… eh, nezvyk. Na můj vkus to až moc zavánělo bílýma šatičkama.

Do dnešního rána všechno probíhalo bez sebemenší chybičky, ale jakmile jsme vystoupili z aut, všichni zavětřili a prohlásili, že je zde cítit upír. Edward začal okamžitě vyvádět, že musím domů, do bezpečí, ale já jsem si dupla a teď budu mít s tím upírem hodinu. S neznámým upírem, který podle Edwarda za celou dobu s nikým nepromluvil, podle Alice neustále mění své rozhodnutí i třeba nad tím, jestli si má ostrouhat tužku teď, nebo až za půl minuty. Spolu se mnou tam budou také Emmett s Rose, takže se nebojím, trošku nervóznější však jsem.

Jen co jsme se objevili ve dveřích, spatřila jsem ho. Seděl rozvalený na židli a díval se naším směrem, dokonce bych dala ruku do ohně za to, že přímo na mě. Bledý, dokonalý, krátké blonďaté vlasy. Oči jsem neviděla, ale pochybuji, že by se se zářivě červenýma odvážil za denního světla mezi lidi.

Rosalie rozhodně popadla mou ruku a vykročila k poslední řadě, kde mě posadila na židli mezi sebe a Emma. Kdyby to nebyla taková vypjatá situace, mé oči by se kutálely po podlaze. Také Emmett rozhodně demonstroval, že jsem pod jejich ochranou tím, že mi položil ruku na opěradlo židle. Neznámý se jen ušklíbl a přestal nás hypnotizovat.

Po očku jsem pozorovala neutrálně se tvářící Rose. Od té doby, co jsem se k nim vrátila, se její postoj vůči mně velmi změnil, k lepšímu. Třešničkou na dortu bylo, když začala nadávat Alici, že si mě moc usurpuje. Rozhodla jsem to proto tedy následovně: Alice – oblečení a vlasy, Rosalie – manikúra a šminky. Od té doby bylo všechno v pořádku a jedině Emmett nadával, že mu taky nedovolí si se mnou hrát. Ani Edwardovi se moc nelíbilo, že se o mě musí dělit, ale byly na něj dvě, se svými chabými protesty neměl šanci.

Učitel vešel do třídy a začal přednášet, já si však poznámky nedělala, neměla jsem důvod. Po ukončení semestru se totiž stěhujeme do Bohem zapomenutého městečka na Aljašku, kousek, od Denali, aby si lidé nevšimli podezřelé změny mého vzhledu. Ano, bylo rozhodnuto, že mne promění. Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem měla trochu strach, ale Jasper mi ochotně pomohl. Stále měl výčitky svědomí, že to kvůli němu mě Edward opustil.

Jakmile zazvonilo, Emmett mě chytit za paži a odváděl ze třídy, v obličeji výhružný výraz. Když jsme se ale dostali až ke dveřím, srazil se tam s tím neznámým upírem. Rose začala výhružně vrčet, ale on ji naprosto ignoroval a zadíval se mi do očí. Ty jeho byly podivně modré, spíš do fialova, ale bylo jasné, že má kontaktní čočky.

Jeho klidný výraz se změnil na nechápavý, pak přešel na zvědavý, a nakonec se mu koutky stáhly do širokého, jako by škodolibého úsměvu. Hodil po nás poslední pohled a potom se spěšným krokem vydal k východu z budovy.

„Co to má znamenat?“ vrčela Rosalie a vztekle drtila tužku na prášek.

„Snažil se ukrýt si své myšlenky,“ objevil se vedle nás Edward a vypadal, že se na něj vztekle vrhne. „Musí vědět, že čtu myšlenky, jinak si to neumím vysvětlit,“ cedil mezi zuby s pevně sevřenými čelistmi a černajícíma očima. Raději jsem si přitáhla jeho hlavu k sobě a vášnivě ho políbila. Nechtěla jsem spoléhat jen na jeho sebeovládání, a Jasper mi ochotně pomohl.

„Tak to jsem trochu přehnal,“ zamumlal Jazz, když mě Edward prudce přirazil ke stěně, načež jsme všichni propukli v úlevný smích. Všechno je v pořádku, alespoň pro dnešek.

„Jak bylo ve škole?“ přivítala nás Esme vesele a podstrkovala mi plný talíř palačinek.

„Byl tam cizí upír a prohlížel si Bellu. Potom zmizel,“ informoval ji Emmett zamyšleně. „Mně se to nelíbí,“ pokračoval po chvíli. „Vypadalo to, jako by ji jenom chtěl vidět, jako by to byl jediný důvod, proč na školu nastoupil. Navíc to určitě nebyl vegetarián, měl totiž čočky,“ přemýšlel nahlas a museli jsme mu dát chtě nechtě za pravdu. Skutečně to bylo divné.

Z dřímoty mě vytrhlo zvonění telefonu. Kdo sakra otravuje ve dvě hodiny ráno, když jsou všichni kromě Esme na lovu? Neznámé číslo?

„Ano?“ zabrblala jsem otráveně.

„Zdravím, Isabello,“ odpověděl mi maličko chraplavý neznámý hlas.

„Kdo volá?“ zjišťovala jsem naštvaně. Jak si to kruci představuje? Copak v tuhle hodinu normální lidi nespí?

„To se brzy dozvíš. Jsi tam sama? Není tam nikdo, kdo by mohl tento rozhovor slyšet?“ ptal se tiše.

„Co je vám do toho? Kdo jste? Co ode mě chcete? Jak jste přišel k mému číslu?“ Proud mých otázek nebral konce a já jsem pomalu začínala mít podezření, že to nebude jen tak.

„Vše se brzy dozvíš, milá Isabello,“ pokračoval neznámý uklidňujícím tónem, který mě spíš ještě víc znervóznil. „Ty svou rodinu miluješ, že ano? Své bratry, sestry, svého Edwarda… Nemám pravdu?“ Při těch slovech mi srdce poskočilo v hrudi. Ne, ach ne!

„Co chcete?“ zasyčela jsem vzteklým hlasem. Svou rodinu budu chránit za každou cenu!

„Jestli ti na nich opravdu tak záleží a nechceš, aby se jejich těla proměnila v prach, budeš ještě dnes ráno na letišti. Nemyslím, že by to byl pro tebe problém,“ zachechtal se hlas. „Nemusíš se bát, tobě se nic nestane. Najdeme si tě!“ zachroptěl ještě a poté už se z telefonu linulo jen pípání.

Co to bylo? ptala jsem se sama sebe v duchu. Rozhodla jsem se téměř okamžitě. Byla jsem odhodlaná udělat cokoliv, cokoliv, abych svou milovanou rodinu ochránila. Udělám prostě to, co udělali oni. Opustím je pro jejich vlastní dobro. Je jich víc, můžou si být sami sobě oporou, přenesou se přes to snadno.

Vytáhla jsem cestovní tašku a začala do ní házet nějaké věci. Nepřemýšlela jsem nad tím, mé myšlenky se vznášely úplně mimo mé tělo. Kdo to mohl být? Jak zjistil mé číslo? Vždyť ho nemají ani mí přátelé, které jsem si ve škole našla.

„Co to děláš?“ ozval se za mnou Edwardův hlas.

Otočila jsem se na něj, z očí mi proudem tekly slzy. „Odcházím,“ zašeptala jsem mezi vzlyky, ale do očí jsem mu nepohlédla. Nedokázala jsem to.

„O- odcházíš?“ vyrazil ze sebe zmateně, očividně nic nechápaje.

„Ano, odcházím. Rozhodla jsem se, že nechci být jako vy, nechci být s vámi, nechci být s tebou,“ lhala jsem zoufale a pokračovala v balení věcí.

„Jak… Vždyť jsi to chtěla! Bello, nesmíš odejít, nesmíš mi to udělat! Já tě přece miluju,“ zlomil se mu hlas. Věděla jsem přesně, jak zoufale se cítí, přesně takhle jsem se cítila já, když mě opouštěl.

„Prostě jsem se rozhodla a ty to budeš respektovat,“ šeptala jsem, stále odmítajíc pohlédnout mu do zoufalých očí, stále roníc horké slzy.

„Co se změnilo? Udělal jsem něco?“ chytil mě zoufale za rameno.

„Ne, nic jsi neudělal, prostě jsem jen změnila své rozhodnutí. Odcházím, teď hned, a ty mě nebudeš sledovat!“ křikla jsem na něj, snažíc se zakrýt zoufalou hysterii ve svém hlase.

Rychle jsem popadla své zavazadlo a seběhla ze schodů do přízemí, kde stála celá rodina a vyděšeně se na mě dívala. Nedokázala jsem jim pohlédnout do očí, jen si v mysli stále opakovala, že to dělám pro jejich dobro. Nepřenesla bych přes srdce, kdyby se jim něco stalo kvůli mně.

„Odcházím a už se nevrátím,“ šeptla jsem směrem k nim a vyšla před dům.

„Bello!“ snažil se mě zastavit Emmett. „To nám přece nemůžeš udělat! Edward…“

„Nechtě mě být,“ vykřikla jsem zoufale a dala se do běhu. Chtěla jsem být pryč co nejdřív, málem jsem se několikrát otočila a řekla jim pravdu, ale věděla jsem, že by mě už nepustili. To jsem nemohla dopustit.

Chytila jsem si taxi a nechala se odvést na letiště. Naštěstí nikoho z Cullenů nenapadlo mě sledovat. Nevěděla jsem, kdo mě tam bude čekat, přesto jsem je hned poznala. Dva upíři se zářivě rudýma očima.

„Věděli jsme, že sem přijdeš, drahá Isabello. Já jsem Demetri,“ ozval se větší z nich.

„To mě nezajímá! Co ode mě chcete?“ zasyčela jsem na něj a polykala slzy.

„Jak si přeješ, přeskočíme všechny zdvořilosti. Jedeš s námi do Volterry, na Arův příkaz. Líbí se mu tvoje schopnost. Tak pojď,“ chytil mě ledovou rukou za paži a táhl do letištní haly.

„Máš vůbec doklady?“ zeptal se jeho společník, ten, který mě sledoval ve škole. Teď už bylo úplně jasné, proč se v Darthmountu objevil.

„Co se mnou uděláte, až budeme ve Volteřře?“ zajímala jsem se bezbarvým hlasem. Bylo mi všechno jedno.

„Uděláme z tebe jednu z nás,“ zašeptal mi do ucha Demetri. Jeho oči začínaly černat, ale ovládl se. Možná jsem i chtěla, aby se neovládl, možná by to všechno bylo lepší. Nevím.

Jakmile jsme přistáli ve Volteřře, čekalo tam na nás auto, řízené obrovským upírem. „Ahoj, Felixi,“ pozdravil ho Demetri vesele. Felix si mě celou cestu měřil ve zpětném zrcátku hladovým pohledem.

Netrvalo to dlouho a stála jsem před Arem a jeho gardou. Připadala jsem si, jako kdybych celou tuhle scénu sledovala jako film.

„Isabello, myslím, že víš, co se teď stane,“ prohlížel si mě Aro s hlavou nakloněnou na stranu.

„Ano. Udělám cokoliv, aby byli v pořádku, cokoliv. Urychlete to, než si to rozmyslím,“ odpověděla jsem mu klidným hlasem a otočila se osudu čelem.

Na jeho tváři se rozlil téměř šťastný úsměv, přistoupil těsně ke mně. Naklonil se nad můj krk a já jen ucítila, jak jeho zuby protínají mou kůži.

Proměna byla tisíckrát strašnější, než mi Edward vyprávěl. Bolest postupně nabývala na síle, nože a dýky proudily mými cévami až do srdce, které přím explodovalo. Jeden úder, druhý, nic. Konec. Smrt? Bohužel ne.

„Jak se cítíš?“ uslyšela jsem nad sebou jemný, téměř dětský hlas. Pomalu jsem otevřela oči a nade mnou spatřila obličej, který se k hlasu dokonale hodil. Obličej asi čtrnáctileté dívenky s rudýma očima.

Rozhlédla jsem se kolem. Všechno bylo tak… dokonalé, ostré. Prudce jsem se posadila a rozhlížela se kolem. Ležela jsem na posteli v malém kamenném pokoji. Nikdo mi nemusel říkat, kde jsem. Volterra.

„Pojď, Aro tě chce vidět,“ chytila mě něžně za paži a vedla mě do síně, ve které jsem už byla. Aro seděl na trůnu a pozoroval mě zvědavým pohledem.

„Zajímavé,“ mumlal potichu, ale můj dokonalý sluch to zaznamenal.

„Co je zajímavé?“ zeptala jsem se, až jsem se polekala svého hlasu. Byl nádherný, hladil jako zvuky nebeské harfy.

„Zajímavé je, že jsi sem tak klidně přišla. Jako novorozená by ses měla okamžitě po probuzená vydat za potravou.“

Najednou jsem pocítila, o čem to mluví, mé hrdlo spalovala příšerná žízeň, ale dala se zvládnout. „Nechci se živit krví lidí, na tom trvám,“ pronesla jsem pevně a všimla si jeho pohrdavého úšklebku.

„Jak si přeješ. Dalo se očekávat, že budeš chtít být jako oni. Jane, postarej se o ni,“ nařídil drobné upírce po mém boku. Ta mě jen odvedla z hradu do lesa, kde jsem nechala vyplout své instinkty na povrch. Vzteky jsem zničila několik stromů. Všechno by bylo jinak, kdybych se na svůj první lov vydala s Edwardem. Nenáviděla jsem se, za to co jsem, nenáviděla jsem Ara, za to, co udělal. Zničil mi můj život.

O padesát let později, Volterra, Itálie

Rychlým krokem jsem se přibližovala k síni, kde mě už očekával Aro s ostatními Staršími. Moc dobře věděl, co budu chtít, proto se snažil naši schůzku odkládat, ale došla mi už trpělivost. Vletěla jsem do dveří jako vichřice, s odhodlaným výrazem ve tváři.

„Naše drahá Isabella!“ rozhodil Aro teatrálně rukama.

„Moc dobře víš, proč jsem tady!“ vyštěkla jsem na něj, ani se nesnažíc o podřízený tón.

„Ach, ano, samozřejmě, tvoje propuštění z gardy,“ zaskřípal zuby.

„Rozhodl ses?“ protočila jsem netrpělivě oči.

„Jsi volná, Isabell,“ usmál se na mě Marcus, za což schytal Arův nevraživý pohled. Marcus při mně vždycky stál, byl jeden z mála, které jsem měla alespoň trošku ráda.

„Výborně,“ otočila jsem se na patě, v pokoji si vyzvedla už sbalenou tašku a vyrazila na letiště. Měla jsem letenku na noční let, takže jsem se nemusela skrývat. Naneštěstí jsem seděla vedle jednoho dotěrného chlapa, proto jsem raději dělala, že spím.

Mé první kroky vedly do Forks. Nikdo mě nepoznal a já se raději nechtěla vyptávat na Cullenovi. Jejich vila byla prázdná, vůně skoro žádná. Od té doby, co odešli, se tady neukázali.

Rozhodla jsem se jet do Denali, ale ani tam nevěděli, kde Cullenovi jsou. Dali mi však Carlislovo telefonní číslo.

„Ano? U telefonu Carlisle Cullen,“ ozval se hned po prvním zazvonění.

„Dobrý den, pane doktore,“ odpověděla jsem. Nebála jsem se, že mě pozná po hlase, dost se změnil a navíc i pro naše uši je při telefonování mírně zkreslený.

„Kdo volá?“ zeptal se přátelsky.

„Byla jsem vaše pacientka, ale je to už… hodně dlouho.“

„Vážně?“

„Samozřejmě, že ano. Ošetřoval jste mě po bouračce. Eh, nebyla to zrovna bouračka jako taková a mě se navíc nic nestalo. Mohu vás prosím navštívit?“ snažila jsem se potlačit nervozitu ve svém hlase.

„Uhm. Jak je to dlouho, co jsem vás ošetřoval?“ staral se nejistě.

„Hodně, hodně, hodně dlouho. Vsadím se ale, že jste se od té doby vůbec nezměnil.“

„No, bydlím teď s rodinou v Seattlu.“ Nadiktoval mi přesnou adresu. „Rád vás uvidím. Vaše jméno prosím?“ chtěl vědět, ale to už jsem to položila. Nemusím ho hned tolik děsit.

Ve Volteřře jsem se naučila jednu věc: nikdy nedávej najevo své city. Jakmile to uděláš, někdo toho využije a uštědří ti ránu pod pás.

Když jsem o několik hodin později zvonila u dveří jejich přepychové vily, měla jsem smíšené pocity. Doufala jsem, že mě můj štít alespoň trochu ochrání od Jasperovi schopnosti, když dokázal odrazit Aliciny vize.

„Vy jste ta moje pacientka?“ zeptal se Carlisle nejistě, když mi přišel otevřít. Nepoznal mě, protože jsem byla ukrytá pod šátkem a půlku obličeje zakrývajícími brýlemi. Nevystrojila jsem se tak jenom proto, že je venku slunečno.

„Ano, to jsem já,“ odpověděla jsem a on mě bez dalších otázek zavedl do obývacího pokoje, kde už seděl zbytek rodiny. Úplně jsem se vyděsila, když jsem je všechny spatřila. Alice seděla Jasperovi na klíně a byla myšlenkami úplně mimo, Rosalie si s Esme prohlížela nějaké časopisy a Emmett s nezájmem sledoval televizi. Ale nejhůř, nejhůř na tom byl Edward. Jen se díval do blba a vypadal, že by tam nejraději nebyl. Že by nejraději vůbec nebyl. Srdce se mi při pohledu na ně rozpadalo na malé kousíčky.

„Tak teď už mi řeknete, jak se jmenujete? Jak je to dlouho, co jsem vás ošetřoval?“ vyptával se téměř bez zájmu.

„Bylo to před… zhruba padesáti lety, měsíc sem, měsíc tam,“ posadila jsem se na volné křeslo, brýle ani šátek jsem si nesundala.

Jakmile jsem vyslovila před padesáti lety, všemi to trhlo.

„Děje se něco?“ vyzvídala jsem.

„Víte, před padesáti lety jsme,“ polkl, i když to nepotřeboval, „přišli o člena naší rodiny. Pořád nás to velmi bolí,“ zašeptal nešťastně.

„Naše schopnosti na tebe nepůsobí,“ vyštěkl na mě bez okolků Jasper, vždy nedůvěřivý.

„Mám štít, štít chránící mě před čtením myšlenek, ovlivňováním emocí a vidění mé budoucnosti,“ upřesnila jsem, načež sebou všichni trhli ještě víc. Dokonce i Edward na mě pohlédl, jako by si až teď uvědomil, že jsou mu mé myšlenky utajeny.

„Já… jste mi povědomá, slečno,“ zašeptala Esme a snažila se zrakem prohlédnout skrz mé brýle.

„Znáte mě. Potkali jsme se ve Forks,“ poradila jsem jim. Chtěla jsem se ubezpečit, že jim moje přítomnost nebude vadit.

„Z Forks?“ vyletěl Emmett na nohy. „Tam žádní upíři nebyli!“

„Já jsem tehdy taky ještě nebyla upírka. Znali jste mě jako člověka, navíc jsme spolu chodili do školy.“

„Sundáte si brýle?“ ptal se Carlisle nervózně.

„Mělo by to nějaký smysl? Já bych chtěla, ani nevíte, jak moc bych chtěla, ale bojím se,“ zlomil se mi hlas, ale raději jsem pokračovala. „Bojím se, že mě nevezmete zpátky. Myslela jsem si, že jste už zapomněli. Vidět vás takhle je… strašné. Všechno je to moje vina.“

„Bello?“ ozval se Edward konečně. „Jsi to ty?“ vyskočil na nohy.

Pomalu jsem si sundávala šátek, z kterého se jako závoj hořké čokolády vyhrnuly moje po pás dlouhé vlasy, načež jsem si i sundala brýle.

„Bello!“ vykřikla Alice a vrhla se mi do náruče takovou silou, že jsme i s křeslem přepadli dozadu. Její drobné tělíčko se však okamžitě vzneslo, jak jej odstranily Jazzovi paže.

„Já tomu nemůžu uvěřit,“ mumlala Esme šokovaně.

Vstala jsem a otočila se na Edwarda. Jeho výraz se z apatického pomalu změnil na překvapený a nakonec se mu na tváři rozlil šťastný úsměv. Netrvalo ani vteřinu a byla jsem uvězněna v objetí jeho paží a rtů. Jak jsem si mohla myslet, že na mě zapomněli? Jak jsem si mohla myslet, že by mě jen tak vykopli z jejich domu? Oni byli, jsou a budou moje rodina, ať se stane cokoliv. Nikdy je neopustím, nikdy neopustím Edwarda.

Už se o sebe dokážu postarat sama, už nikomu nedovolím, aby ohrozil mou rodinu, aby ohrozil mé štěstí. Nikdy, to raději sama zemřu!

Konec, úplný a nezměnitelný. Je krásný, alespoň podle mě. Mám ráda dobré konce a ještě raději o nich píšu, když už jich ve skutečném životě není tolik, kolik bychom chtěli. Lidé umírají, jsou nešťastní, smutní. Budu ráda, když, až tohle dočtete do konce, se na vaší tváři objeví alespoň mírné pousmání. Ne z toho důvodu, že by tahle povídka oplývala humorem, toho tady opravdu není ani špetka, ale protože vás trošičku zahřála u srdce. Já nepíšu proto, že nemám co dělat, psaní je pro mě určitá forma vyjadřování pocitů. Když je mi blbě, píšu. Když je mi vesele, píšu. Někteří lidé to nechápou, ale pro mě je to opravdu to jediné, co mi nikdo nemůže vzít. Když píšu, jsem tím, kým chci a snažím se to vložit do svých postav, snažím se s nimi ztotožnit.

Děkuji všem, co si tohle přečetli a vyjádřili svůj názor. Byla bych vděčná za jakýkoliv komentář, nejvíc však uvítám kritiku.

Petruška17

Happy end? Ne, tohle ještě není konec!

Shrnutí

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Happy end? Ne, tohle ještě není konec... Nebo ano?: