Ne, neudělala jsem z Emmetta zpěváka, nebojte se. Blues je taky výraz pro smutek. Emmettovi vrtá hlavou filozofická otázka, co by odpověděl, kdyby se ho jednou ten nahoře zeptal, jaký byl smysl jeho života.
Předem díky za komentáře.23.06.2011 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 2539×
Poslední dobou mě začala zmáhat dokonalost všech členů naší rodiny. Byl jsem podrážděný, nic mě nebavilo a vlastně to nemělo žádný pořádný důvod. Jako kdybych vyčerpal všechnu radost ze života. Nakonec jsme se s Rose rozhodli vypadnout pryč. Udělat si malý, časově ani místně neohraničený, výlet… prostě jen mít pár dní sami pro sebe. Co může být lepšího? Jakmile za námi zapadly dveře, cítil jsem se líp, když jsem složil svou tašku a dva kufry Rosaliiných šatů do zavazadlového prostoru, odvalila se další část balvanu, který mě dusil… a po otočení klíčku v zapalování mého džípu, jsem si výsknul: „Svoboda!“
Rose mi věnovala pobavený úsměv a z domu jsem zaslechl několikero brblání, že se chovám, jako by mě doma drželi přikovaného ve sklepě, ale to už jsem zahýbal na normální silnici a řadil pětku.
I když byla Rose okouzlující, čas strávený s ní naplněný láskou a nepřítomnost všech dokonalých členů rodiny byla povzbuzující, podvědomě jsem cítil, že to, co je pravým důvodem mého blues, se ještě přihlásí o slovo.
Stalo se! V duchu jsem děkoval, že mě to dohnalo daleko od myšlenky čtoucího Edwarda… a k tomu ve chvíli, kdy jsme se s Rose rozdělili. Bylo to stejně jen proto, že Rose dávala přednost velkým kočkám, zatímco já se vydal vystopovat medvěda.
Po svačině – byl to docela malý míšan – jsem po sobě uklidil a nespokojeně se posadil na skalku před jeho brlohem. V hlavě se mi jako protivně neodbytný alarm rozezněla otázka… Kdybych jednou zemřel (jakože jsem to v blízké době neplánoval) a dostal se do nebe, co bych odpověděl, až by se mě zeptali na dobré skutky?
Už jsem se viděl, jak stojím před Velkým Klíčníkem, který rozhoduje, jestli mě pustí za zlatou bránu, přešlapuju z nohy na nohu a nevzmůžu se na víc než na studování vzorku obláčku sloužícímu místo podlahy. Jak se znám, začal bych blekotat něco jako: „No, víte… já… já tak nějak…“
Ne, vážně, to nemůžu dopustit. Musím se připravit.
Tak si to vezmeme popořadě. V čem vynikám?
Zachmuřil jsem se. Mám větší sílu než kdo jiný… až na novorozené, přirozeně. Jenže stačí to? Pomohl jsem tím někomu jinému kromě sebe? Používám ji při lovu, stěhování, občas při chystání mých oblíbených vtípků a… konečně jediný opravdu ospravedlnitelný důvod – použil jsem ji při ochraně svojí rodiny. To je ale docela málo, ne?
Mračil jsem se víc a víc. Štvalo mě, že se nedokážu ovládat tak dobře jako Carlisle. Pak bych mohl životy zachraňovat i jinak než jen vlastní abstinencí. Nebo mít dar jako Alice, mohl bych ovlivňovat běh světa. Stačilo by včasné varování před potopou nebo jadernou katastrofou… Už jsem se viděl na předních stránkách všech světových deníků jako věštec – hrdina.
Zlostně jsem pěstí uhodil do skalky vedle sebe. Proč aspoň neumím ovlivňovat nálady jako Jazz? Mohl bych si zařídit psychologickou praxi a pomáhat lidem se sebevražednými sklony…
Začínal jsem si zoufat – po Esmé tu zbydou její úžasná architektonická díla, po Edwardovi a Belle Nessie a její potomci. I má okouzlující Rosie odvedla svůj díl při její výchově. Z velké části je Renesmé taková, jaká je, protože se jí Rose věnovala každou minutu, kterou byli Edward s Bellou spolu.
Tak co řeknu, až se mě ten nahoře zeptá?
V tom se okolo mě ovinuly dvě nejkrásnější paže a ucítil jsem vůni, kvůli které bych překonal oceány, pohoří a… vlastně jen pro ni jsem přežil smrt! Rose se s úsměvem naklonila, aby mi viděla do tváře, a když viděla můj výraz, změnila svou polohu tak, aby mě mohla políbit.
Užíval jsem si polibek se zavřenýma očima a snil o tom, že tahle chvíle nikdy neskončí. Pak mě ale napadlo, že takový anděl jako Rose si nezaslouží zahazovat svůj život s někým, kdo nedokáže najít ani jeden rozumný důvod pro svou existenci.
Stáhlo se mi obočí a Rose se oddálila. Nespokojeně jsem zavrčel a otevřel oči. Rose se na mě dívala tak pátravě, jak to dokázala jen ona. Vždycky přišla na to, co mě trápí i beze slov, tentokrát byla ale v koncích. Užíval jsem si zvuk jejího nádherně znějícího hlasu, když se mě zeptala: „Emmette, lásko, co tě trápí?“
Sklonil jsem hlavu tak, že jsem se čelem opřel o její rameno – zaprvé proto, abych si naplnil plíce vzduchem, v němž se vznášela její, co nejkoncentrovanější, vůně… a pak jelikož jsem se styděl. Můj nářek ztlumila její bunda. „Miláčku, já si tě nezasloužím. Neumím vůbec nic zvláštního. Proč se mnou ztrácíš čas? Nepřišel jsem ani na jediný důvod, proč bych si zasloužil být v nebi.“
Rose mlčela tak dlouho, až jsem se odvážil zvednout hlavu. Dívala se na mě s pohledem, který jsem nedokázal rozšifrovat. Začínal jsem panikařit – naštěstí se ale právě v tu chvíli probrala. Vztáhla ruku a jemně mě pohladila po tváři. Opřela si čelo o mé a dojatě se mi zadívala do očí. „Ne ty mě, ale já tebe si nezasloužím. Jenom tvoje láska mě drží při životě. A jestli je to těm nahoře málo, tak ať si nebe nechají. Nestojím o něj!“
Širší úsměv než ten, který se mi usadil na tváři, jsem ještě nevykouzlil. Objal jsem Rose tak pevně, že být člověk, nejspíš bych jí zlomil pár kostí. Šťastnější už jsem být nemohl.
„Miluji tě, Rosinko. Právě jsem se rozhodl, že neumřu! Je toho ještě spousta, co jsme nevyzkoušeli.“
Rozeběhl jsem se s Rose v náručí z kopce a její smích mi zněl do uší jako nejkrásnější hudba. Jestli na tom závisí její život, pak přece lepší zdůvodnění mojí existence neexistuje!
♦ THE END ♦
Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Emmettovo blues:
Nádhera! Úžasně napsaná povídka! jsi talent!
Bože, to bylo nádherný! Musím se přiznat, když jsem si přečetla ten název, okamžitě se mi zjevil KOudy z Krok za krokem, jak vyje to svý šíleně smutný blues:D. ALe tohle mě dostlo do kolen. Bylo mi ho, medvídka sladkýho, tak líto. A ten konec. Nádhera
Jééé! Je krásné vidět Emma zase jednou jako "normálního." Strašně mi totiž vadí, že se z něho ve většině povídek udělá hrozný debil. To bylo něco neskutečného, udělala jsem dobře, když jsem zas zabloudila na tvoje shrnutí
Moc krásné.
Nějak mě to dojalo. Tolik lásky, citů, myšlenek a zrovna od Emma mě dost odrovnalo. Jinak je to samozřejmě krásné a jsem ráda, že jsem si to přečetla, ostatně, už jsem se na to chystala od včerejška, ale byla jsem unavená, a tak to čtu až teď. Ale těšila jsem se právem - povedené, krásné, procítěné.
Překrásné. Strašně se mi líbí, že ty vždy zobrazuješ lásku mezi Emmettem a Rosalií nějakým NOVÝM způsobem. Spousta dalších lidí by napsalo něco, kde se Rose alespoň jednou na Emma naštve... Ty ne. A to je tak neskutečně nádherné, že más palec nahoru.
kjásnéééé
Je to osvěžující, když i Emmett se dokáže zamyslet nad vážnějšími věcmi moc se ti to povedlo a ten romantický konec byl úžasný
Všem moc děkuji za krásné komentáře. Jsem ráda, že se vám povídka líbila.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!