Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Elizabeth Volturiová

24.06.2012 (16:00) • SophieCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 2412×

Schválně jsem si vybrala jeden z méně slunečných dnů a vydala se na cestu. Městečko Forks, o kterém jsem ani nevěděla, že existuje, se nacházelo někde na území Washingtonu. Nemohla jsem běžet, protože toho mé tělo není schopné. Jelikož jsem upír jen napůl, musela jsem čekat na půlnoční let. Bylo to k nevydržení, čekat tam a cítit všechny ty lidi. Ale měla jsem úkol. Nesmím ty lidi napadnout, aspoň ne teď.

„Cestující letu 237, prosím, začněte se řadit u vstupu do letadla.“ Jen jsem se znuděně podívala na osobu, která mluvila, ale seděla jsem klidně dál. U vstupu se začaly tvořit desetimetrové fronty. Po nekonečných minutách jsem se konečně odhodlaně zvedla a podala letenku letušce. Po slovech „děkuji, přeji příjemný let“ jsem se nuceně usmála a posadila se na určené místo s pocitem, že už to horší být nemůže.

Asi po hodině letu to začalo. Vzduch byl plný lidského pachu. Postarší pár vedle mě se zmateně díval na mou dusící se osobu. Rychle jsem přestala kašlat a radši jsem se rozhodla zadržet dech.

Při vystupování na půdu washingtonského letiště jsem se zařekla, že už nikdy nepoletím. Po převzetí mého kufru jsem marně vyhlížela taxi. Nakonec jsem musela jít pěšky.

Nově otevřený místní hotel byl celkem hezký, ale italský komfort to tedy nebyl ani v nejmenším. Byl až na konci města. To se mi nelíbilo, ale vzhledem k tomu, že tu nic jiného není, jsem neměla na výběr. Vstoupila jsem a dýchl na mě překvapivě čistý vzduch. U recepce seděl postarší muž, který vypadal, jakoby nejméně dva dny nespal. „Ehm… Dobrý den. Máte prosím volný jeden jednolůžkový pokoj?“ zeptala jsem se s úsměvem a muž jen těžce zvedl oči od novin. Nejprve si mě zaujatě prohlížel, ale potom se otočil a odešel do místnosti za recepcí. „Víte, že jste asi první osoba, co tady je kdy ubytovaná?“ zeptal se, když se vracel s klíči od pokoje. „No, to mě těší,“ odpověděla jsem a natáhla ruku pro klíče. Muž ale ucukl. Vytáhla jsem tedy peníze, ale muž zakroutil hlavou. „Platit můžete až při odjezdu. Jen jsem vám chtěl říct, abyste se tu moc dlouho nezdržovala.“ Naklonil hlavu víc ke mně a ztišil hlas. „Dějí se tu divné věci. Zrovna včera večer se mi zdálo, že vidím lidi, kteří v noci chodí do lesa a zabíjí zvířata.“ Potlačila jsem smích a lehce přitakala. „Myslím, že se nebojím. Aspoň den tady určitě vydržím.“ Muž přikývl. „Mimochodem, mé jméno je George Smith. Majitel.“ Lehce jsem se usmála. „Mé jméno je Elizabeth Volturiová.“ Muž přikývl a vedl mě po schodech nahoru. Vyšli jsme až do nejvyšších pater hotelu a George konečně otevřel dveře k mému pokoji. „Je to nejlepší pokoj, co tu máme. Je tu výhled na město a rezervaci. Pokud už mě nepotřebujete…“ Už jsem jen slyšela, jak zaklaply dveře. Vyčerpání jsem padla na postel a poslouchala Georgovy mizící kroky.

--------------------------------------------------------------------------------------

„Všimli jste si, že se v tom novém hotelu svítí? Že by starej George přece jen někoho ubytoval?“ Téměř celá rodina se šla podívat z okna, u kterého stál Emmett. „Vypadá to, že asi ano,“ odpověděl Carlisle. „Teď by se nám hodila Alice.“ Při zaslechnutí jejího jména sebou všichni trhli a jejich tváře nabraly posmutnělý výraz.

„A co Edward? Mohl by jemu nebo jí přečíst myšlenky,“ navrhla Rosalie.

„Nemůžu se jí dostat do hlavy!“ Všichni byli tak zabraní do výhledu v okně, že si ani nevšimli, že přišel Edward i se svou rodinou. Otočili se, přičemž Rosalie se ihned rozběhla směrem k Renesmé.

„Ale proč?“ zeptal se Jacob.

„Já myslel, že ty se dostaneš do hlavy každýmu…“

Edward na to jen nerudně zavrčel. „Je to tak nějak zvláštní. Jediná osoba, které jsem nedokázal přečíst myšlenky, je Bella,“ uvažoval nahlas Edward.

„Jak víš, že je to ona?“ zeptala se Esmé.

„Bella ji zahlédla v okně,“ dodal potichu.

„Co kdybychom se zítra šli zeptat George, jak se jmenuje?“ navrhla Esmé. „Neřekne nám to. Už takhle z nás má vítr,“ zasmál se Emmett.

------------------------------------------------------------------------------------------

„Dobré ráno, Georgi,“ řekla jsem.

„Jak jste se vyspala, madam?“ Nesl zrovna snídani.

„Myslím, že velmi dobře. Pokoj je krásný a útulný.“ Usmála jsem se a poděkovala za snídani. Moc se mi do jídla nechtělo, ale bylo mi George líto, takže jsem to snědla. Po jídle jsem vyběhla schody a zavřela se v pokoji. Byl celkem velký. Včera jsem neměla moc času si ho prohlédnout. Byla tam postel, dvě skřínky a pianino. Usmála jsem se a zamířila směrem k pianu. Nahmatala jsem klávesy a hrála svoji oblíbenou melodii.

-------------------------------------------------------------------------------------------

„Edwarde, to ty hraješ?“ zeptala se Bella.

„Ne, já jsem tady,“ odpověděl Edward a pro jistotu přišel za ní. Už to slyšel také. Byla to ta krásná melodie. Ta ukolébavka, kterou kdysi složil. V jeho obličeji se objevil strach. Rychle se posadil a koukal do prázdna. Carlisle právě přišel do obývacího pokoje, kde byla melodie slyšet patrně nejvíce. Nejprve se také zarazil a potom pohlédl na Edwarda. Myslel na to samé. Věděl to podle výrazu jeho tváře.

„Edwarde, pojď se mnou na chvíli dál odsud,“ řekl Carlisle. Edward se překvapivě zvedl a šel za ním. Zanechal za sebou jen užaslé obličeje. Renesmé neustále přikládala svoji drobnou ručku ke tváři své matky. Jenže ta jí na její otázku odpovědět nedokázala.

„Edwarde, já vím, co si myslíš, ale není to možné. Všichni jsme viděli, jak zemřela,“ řekl starostlivě Carlisle.

„Jenže kdo jiný by tu melodii znal. Složil jsem ji pro ni,“ odpověděl Edward a svezl se po stromu na tvrdou zem.„Musím se přesvědčit. Jestli je to ona…“ Pohlédl do očí svého náhradního otce.

„Edwarde… Jsi si jistý? Chci říct, co budeš dělat, jestli je to vážně ona?“ Edward zakroutil hlavou.

„Nevím. Bella se o tom nesmí dozvědět. Dojdu tam hned teď,“ dodal rozhodně a vyšel směrem k hotelu. Carlislea zanechal daleko za sebou. Nezdálo se, že chce jít s ním. Běžel pořád rychleji. U hotelu se prudce zastavil a otevřel dveře. Už nebylo cesty zpět. George Smith sedící za stolem v recepci se mírně polekal.

„P-přejete si?“ dodal a posílil tím svůj strach.

„Mohl bych mluvit s tou ženou, která se zde ubytovala?“ zeptal se Edward. George přikývl. Roztřeseně vyběhl schody. Edward se mezitím posadil do nejbližšího křesla a čekal.

------------------------------------------------------------------------------------------

„Madam, shání se po vás nějaký mladík,“ řekl zadýchaně George.

„Po mně? Jste si jistý? Vždyť mě tady nikdo nezná,“ odvětila jsem, ale vydala jsem se za Georgem dolů. Neustále jsem si říkala, kdo by to asi mohl být. Poslední schodiště. Nedívala jsem se tam. Ostrý nádech mě ale přinutil podívat se. Málem se mi podlomila kolena. Můj neobvykle rychlý tep vynechal nejméně dvě doby. Seděl tam v křesle. Edward. To není možné. Pomalu jsem oddechovala a stála na místě.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Je to ona. Elizabeth. Ale proč teď. Je tak krásná. Krásná jako nikdy dříve. Kdyby jeho srdce bilo, vynechalo by stejně jako to její. Omámeně ji sledoval.

„Elizabeth…“ vydechl konečně. Zmučeně se na ni podíval. Přišla blíž.

„Edwarde… já…“ začala, ale větu nedokončila. Nedokázala to. Jen tam tak seděli a dívali se na sebe.

„Pojď se mnou prosím. Chci ti někoho představit,“ řekl Edward. Elizabeth se zvedla, rozloučila se s Georgem a následovala Edwarda. Šli dlouho lesem. Když les začal trochu řídnout, objevil se před nimi velký dům. Upíří pach byl cítit až ven.

„Slib mi, že nikam neutečeš,“ řekl Edward a zmizel někam do domu. Nechal ji tam jen tak stát. Zanedlouho uslyšela: „Pojď dál.“

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Jejich dům byl nádherný a prostorný. Vydala jsem se po schodišti nahoru. Stále jsem se nevzpamatovala z toho šoku. Blížila jsem se místností k nim. K ostatním. Už z dálky jsem je poznala. Ale potom se z mích úst nechtěně vydralo zavrčení. To dítě.

„Edwarde, jak si mohl,“ řekla jsem a otočila se k odchodu.

„Je jako ty. Pojď blíž a uslyšíš to,“ snažil se. Otočila jsem se znovu čelem k němu a šla si prohlédnout to dítě. Opravdu, čím blíže jsem byla, tím víc jsem pochopila. Byla jako já. Podle všeho byla Edwardovou dcerou. Rozhlédla jsem se kolem. Stála vedle něj. Podle všeho novorozená.

„Předpokládám, že tohle je tvá žena,“ řekla jsem s nuceným úsměvem. Moje nitro na tom bylo podstatně hůře.

Edward se usmál a přikývl. „Ano. Jmenuje se Bella,“ dodal mým směrem.

„Kdo to je, Edwarde?“ zeptala se jeho žena.

„Jsem Elizabeth Volturiová,“ dodala jsem a konečně jsem spatřila to, co mi u George tak chybělo. Překvapený výraz a hrůzu. Všichni se semkli kolem toho dítěte. „Nepřišla jsem sem kvůli tomu dítěti. Jen tady čekám na ostatní.“ To je rozhodilo ještě víc.

„Ostatní? Co si zač?“ neodpustil si Emmett.

„Jsem jedna ze členů gardy. A také Demetriho žena.“ Usmála jsem se a čekala, co na to řeknou. Myslím, že kdyby byli lidé, potřebovali by panáka.

„Teď přemýšlím, jestli nebylo lepší nechat tě tam,“ dodal nejistě Edward.

Co si myslíte, že má Elizabeth společného s Edwardem? :-))

Autor: SophieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Elizabeth Volturiová :