Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Efekt diskokoule 2/2

13.02.2011 (15:15) • Zoey • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1561×

Efekt diskokoule 1/2

Vešli jsme do málo prostorné místnosti, která byla, podle mých odhadů, také jedinou místností tady. U okna seděla zády k nám nějaká žena. Upoutaly mě na ní její vlasy, které vypadaly jako plápolající pochodeň.

Zaskočeně se otočila naším směrem, podívala se na Rileyho a poté pohledem sjela ke mně.

„Co to má znamenat?“ zeptala se rozmazleným a pisklavým hláskem.

„Tohle je Diego, zjistil pravdu o slunci,“ vysvětlil Riley.

Žena se na mě zlobně podívala. V očích se jí mihnul záblesk krutého potěšení. Nechápal jsem už vůbec nic. A podle atmosféry, která panovala ve stísněné místnosti, jsem usuzoval, že nebude následovat nic potěšujícího.

Jediné, co jsem v tu chvíli doopravdy chtěl, bylo utéct. Měl jsem to udělat už venku, bez ohledu na pachovou stopu. Měl jsem doběhnout Bree a uprchnout s ní. Ale došlo mi to až příliš pozdě. Bolestně pozdě.

Bezmocně jsem sledoval, jak se ke mně blížila ta rusovlasá žena. Moje stvořitelka.

Bezděčně jsem si odfrkl. To ji nejspíš naštvalo ještě víc, rychlým krokem totiž překonala zbývající vzdálenost mezi námi. Zastavila se až těsně vedle mě a zlomyslně se usmála.

Ve vteřině u mě stál i Riley, kterého jsem zase nepoznával. Už jsem se v ničem nevyznal. Byl jsem zmatený a nevěděl, jak si zachránit krk.

„Říkals, že o slunci nikdo další neví, ale co tamta… Bree? Nesnaž se mi nic zapírat, ten den byla přece s tebou!“ udeřil ostře Riley.

„Byla se mnou, ale u mého nešťastného objevení pravdy o slunku nebyla, přísahám,“ bránil jsem ji vehementně. Rozhodl jsem se zachránit alespoň ji, když už nic jiného.

„Lžeš!“ zařval Riley vztekle a zrzka mu položila ruku na rameno v uklidňujícím gestu.

„Pověz nám pravdu a nic se ti nestane,“ pronesla zvonivě žena. Nevěřil jsem jí ani trochu. Ale nebyl jsem zrovna v situaci, kdy bych si mohl vybírat.

„Já vám říkám pravdu. Celý den jsme seděli v zatopené jeskyni a potom jsme se vydali každý svou cestou. Nezajímalo mě, co bude dělat dál.“ Doufal jsem, že moje lež zůstane neodhalena. Byl jsem sice odjakživa skvělý lhář, ale najednou jsem si pod tíhou situace nebyl jistý.

„Tvoje smyšlená historka má jisté trhliny,“ pravil chladně Riley a se zarážejícím potěšením mi urval paži.

Zařval jsem ukrutnou bolestí a snažil jsem se dosáhnout na utrženou ruku, která se válela o kus dál. Ale oba mě chytili každý za jedno rameno a pokračovali ve výslechu. Každým slovem jsem si podkopával cestu k životu, řítil jsem se do věčného zatracení. Ale jestliže tím zachráním jedinou bytost, která mi kdy opravdu rozuměla, byl jsem ochoten to riziko podstoupit.

„Nesnaž se nám namluvit, že jste se o ničem celou dobu nebavili!“

„Dobře, založili jsme z legrace ninjovský klub, dělali jsme blbosti, než jsme se schovali v té jeskyni,“ rozhodl jsem se ustoupit a povědět alespoň část pravdy.

„A dál nic? O čem jste se bavili?“ naléhal Riley.

„O ničem podstatném. Nejzajímavější část diskuze byl nejspíš ninjovský pozdrav, měl jsem ho vymyslet.“ Při té vzpomínce jsem se neubránil zasněnému výrazu, který mě o vteřinu a čtvrt později přešel, když mi Riley utrhnul i druhou ruku.

Hlavou mi prolétla pochmurná myšlenka, že z tohohle se nedostanu, že tohle bude můj úplný konec. Tak zoufale moc jsem nechtěl zemřít. Tak bolestně moc jsem toužil po životě.

Ale už bylo na všechno příliš pozdě.

Vybavila se mi vzpomínka na Bree, na to, co všechno jsme prožili za tak kratičkou dobu, která nám byla přidělena. A také jsem myslel na to, co bychom bývali mohli ještě zažít.

Vzpomínal jsem si na útržky naší konverzace. Na Breeino vyprávění o její proměně, na to, jak jsme společnými silami odkrývali Rileyho tajemství, na jeskyni a na skutečnost, že kdyby slunce doopravdy zabíjelo, vrhla by se do jeho žáru jenom kvůli mně.

Teď jsem jí to vlastně svým způsobem oplácel. Jenom s tím rozdílem, že já tu dnes doopravdy měl zemřít. Někdo by mohl namítnout, že už jsem umřel při proměně, ale já bych to nazval spíš transformací. A kdyby mě stvořitelka nezměnila, nikdy bych neměl možnost políbit Bree.

Přehrával jsem si několikrát její váhavý polibek. Dal bych cokoliv za jedinou šanci ji naposledy spatřit. Naposledy se dotkout jejího dokonalého těla. Ze rtů mi tichounce splynulo její jméno, následované procítěným výkřikem.

Zrzka svírala v ledových prstech stříbrný zapalovač a kousek po kousku mě spalovala. Jestliže jsem si myslel, že bolest, kterou jsem prožil při proměně, byla nesnesitelná, tohle bylo tisíckrát horší.

Ale i tak se mi zdála fyzická bolest snesitelnější než ta psychická. Moje duše byla ztrhaná při představě, že už nespatřím Bree. Tudíž jediné, co jsem si v tu chvíli přál, byla smrt.

Naštěstí bylo moje přání po mučivě dlouhé době splněno. Temnota mě přikryla svými roztáhlými a konejšivými křídly.

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Efekt diskokoule 2/2: