Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Efekt diskokoule 1/2

12.02.2011 (19:00) • Zoey • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1891×

Potichu jsem zmizel v korunách stromů. Část mojí mysli se soustředila na Bree, část na to, co řeknu Rileymu. Ale stále ještě zbýval kousíček mého vědomí, který na mě křičel, že to, co jsem se chystal udělat, je strašná hloupost a já z toho nevyjdu jako vítěz. Okázale jsem tuhle myšlenku ignoroval, neskutečně mě totiž děsila.

Co když tohle bylo naposledy, co jsem měl možnost spatřit Bree? Byla vždy tak vnímavá, tak jiná než všichni ostatní. Vypadalo to, že ji žízeň neovládala tak moc, jako všechny novorozené.

Stala se mým světlem v téhle ponuré a žíznivé existenci. S ní jsem mohl být za všech okolností sám sebou, mohl jsem myslet nahlas, ona ještě moje myšlenky dál rozvíjela a společně jsme dávali všem těm podivným událostem smysl. Věřil jsem, že společně bychom dokázali cokoliv.

Zadoufal jsem, že se jí snad nic nestane a v pořádku dorazí až do domu, kde se schová k Fredovi. Potom mi něco došlo, bylo to tak očividné, tak moc jednoduché, až bylo k smíchu, že nás něco takového nenapadlo už dřív.

Existovalo totiž ještě jedno řešení. A tím byl útěk. Mohli jsme společně utéct daleko, tak daleko, že by nás nenašel Riley ani nikdo jiný. V duchu jsem si nadával, že mě to nenapadlo dřív. Teď už jsme mohli s Bree být o několik států dál a plánovat si věčnost. Nemuseli bychom se už víc otravovat v tom nechutném baráku, kde Raoul neustále vyvolával rvačky.

Jak já to vždycky nesnášel! Jeden se musel mít pořád na pozoru, neustále být ve střehu, aby neskončil jako doutnající hromádka popela.

Bylo to namáhavé a já měl jediné štěstí – a to, že jsem byl Rileyho pravá ruka a oblíbenec. Tudíž nikdy nebylo moc těžké přesvědčit Raoula a jeho bandu o tom, že by měli velké problémy, kdyby si na mně vylili svou zlost. Většinou jenom vztekle zavrčeli a zaměřili svou pozornost na jiného nešťastníka.

Zvláštní bylo, že Bree jsem si strašně dlouho nevšiml. Vůbec jsem netušil, že existuje. Až na lovu jsem zaregistroval její přítomnost.

Byla neobyčejně chytrá a vnímavá, takže si jako úkryt před nebezpečím vybrala Zrůdu Freda. Vždycky, když seděla v jeho blízkosti, bylo pro kohokoliv skoro nemožné ji spatřit. Už dávno jsem vzdal veškeré snahy a pokusy prohlédnout si Freda. Pokaždé se mi udělalo tak špatně, že bylo velice obtížné ovládnout dávicí reflexy.

A Bree seděla blízko u něj, takže jeho nechutnost chránila i ji. Měla to skutečně dobře promyšlené, to jsem musel uznat.

Seděl jsem pořád na té pokroucené větvi, která vypadala jako natažený pařát a čekal jsem, jestli neuvidím Rileyho. Nebýt té zatracené pachové stopy, už bych se byl dávno na všechno vykašlal.

V lese panovalo zlověstné ticho, jež občas přerušilo šumění stromů a tlukot zvířecích srdcí. Pomalu mě začala opouštět trpělivost, začínal jsem být stále víc neklidný. Přepadly mě pochybnosti, neodbytně útočily na mou mysl jako hladoví supi. Když už to bylo skoro k nevydržení a já téměř podlehl a vzal nohy na ramena, nehledě na pachovou stopu, otevřely se dveře chaloupky s tichým zaskřípěním.

Spatřil jsem Rileyho, jak zmateně vykročil směrem do lesa na západ ode mě. Pár vteřin jsem počkal a pustil jsem se upírskou rychlostí za ním.

Netrvalo dlouho a Riley zaregistroval mou přítomnost. Zastavil a překvapeně se otočil. Možná čekal někoho jiného, protože jakmile viděl, že ho pronásleduji já, viditelně se mu ulevilo.

„Co tady děláš? Stalo se něco?“ prolomil ticho otázkou.

„Vlastně ano. Něco jsem totiž náhodou zjistil. Něco, co bychom mohli uplatnit v boji,“ pověděl jsem zdráhavě. Najednou jsem si nebyl zcela jistý, do jaké míry to byl dobrý nápad.

„Ano?“ popoháněl mě Riley.

„No… víš, jak jsem se nedávno zpozdil? Tak jsem zjistil, že slunce nás nespálí na prach. Přišel jsem na to úplnou náhodou, napřed jsem se vyděsil, že je po mně, ale moje kůže začala podivně světélkovat. Vypadal jsem jako nějaká kýčovitá vánoční dekorace.“

Během mého povídání se na Rileyho obličeji vystřídalo několik výrazů. Překvapení, šok, nevěřícnost, vztek a nakonec téměř samolibá radost. Ta poslední emoce mě zmátla. Proč se pro sebe ušklíbl?

„Jsi chytřejší, než jsem předpokládal. Mnohem chytřejší, ale to je tvoje mínus,“ pronesl Riley tónem, který se mi ani trochu nelíbil. Byl tak chladný a nepřátelský, jak vůči mně ještě nikdy nebyl. Do téhle chvíle jsem ho měl za přítele. Doufal jsem, že mě pochopí, že mi uvěří. Náhle mě zaplavil pocit, že on už tu záležitost se sluncem věděl.

Jeho předchozí překvapení bylo spíš způsobeno tím, že jsem na to přišel já. A Bree. Propána, Bree! Musím z ní sejmout podezření. Když za nerozvážnost má někdo pykat, ať jsem to radši já, ona se o sebe už nějak postará, protože je neobvykle silná osobnost, pomyslel jsem si.

„Nikdo jiný o tom neví, nechtěl jsem nic říkat, než si promluvím s tebou,“ řekl jsem, abych smetl všechny pochybnosti.

„Udělal jsi moc dobře, vždycky jsem věděl, že jsi velice chytrý a pozorný.“

„Děkuji, můžu se už vrátit, když jsem splnil účel svojí cesty?“

Pobaveně se usmál. Nechápal jsem, co bylo na mé otázce k smíchu.

„Co bys dělal mezi těmi nevychovanci? Raději mi řekni, jestli jsi přišel ještě na něco dalšího. Chápej, do boje se nám může hodit cokoliv,“ pronesl nechutně vlezlým hlasem.

„No, vlastně nic dalšího není. Ty jsi o tom slunci nevěděl?“

„Vidím, že jsi velice vnímavý, takže ti povím pravdu. Ano, věděl jsem, že slunce nám nemůže ublížit. Ale pochop mě. Jak jinak bych ty ostatní tupce udržel na uzdě? Proměna jim nejspíš sežehla i mozek, jinak si to nedokážu objasnit. Jsou tak zabednění. Kdyby se nebáli slunečního svitu, dokázal bych je krotit? Prozradili by nás a všechno by bylo ztraceno!“ Riley poslední slova téměř řval.

Ale nejhorší na tom všem bylo, že jsem ho chápal. Znovu jsem v něm spatřil dobře známého Rileyho, jehož jsem byl oblíbencem. S těmito jeho upřímnými slovy se do mého těla znovu vlila důvěřivost.

„Máš pravdu, zní to logicky. Neřízeně by lovili, i kdyby je přitom natáčeli do televize,“ uznal jsem.

„Víš co? Vidím, jak jsi nadaný a inteligentní, tak co kdybych tě představil tvojí stvořitelce? Bude jistě potěšena, že v naší skupině se nachází někdo tak výjimečný,“ nabídl mi Riley.

Docela mě jeho nabídka šokovala, protože nikdo z nás se s ní nesetkal podruhé. Vždycky nás jenom přeměnila a pak se po ní slehla zem. Tudíž zvědavost přemohla veškerý zdravý úsudek.

„To by šlo?“

„Ale jistěže, pojď se mnou,“ vyzval mě Riley. Nedočkavě jsem ho následoval. Zastavili jsme se přede dveřmi té malé chaloupky, kde měla být i ona. Riley rychle zaťukal a stiskl kliku.

Efekt diskokoule 2/2

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Efekt diskokoule 1/2: