Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš aneb děti v Africe se opět nedočkají

19.08.2010 (18:00) • CoLoR • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1736×

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš aneb děti v Africe se opět nedočkají

„Jaspere!“ ječí na mě Alice přes celý barák. Jen se zděšeně napřímím a v hlavě mi to šrotuje, jak se snažím přijít na to, co jsem provedl tentokrát. Jenomže nic mě nenapadá. Možná, že bráška…

Edwarde? Co jsem zase provedl? zeptám se v duchu. Najednou uslyším příšerný zvuk a hrozivé zavrčení.

„To ať tě ani nenapadne, Edwarde Masene Cullene! A ty, Jaspere, okamžitě sem nakluš!“ Zatraceně, ona hlídá fakticky všechno. Jen poupravím svůj výraz na dětinskou nevinnost a už se ženu ke své ženušce.

V následující chvíli děkuji té prozřetelnosti, že nemohou upíři dostat infarkt. Celý obývací pokoj je zavalený lepenkovými krabicemi a na vrcholku té hory se na mě sladce usmívá ta malá… Alice.

„No přece mě to nenecháš tahat samotnou, Jazzíku?“ usměje se na mě sladce. Nedůvěřivě se zahledím na srdíčkama polepenou krabici, která leží přímo vedle mé pravé nohy.

„Alice, co je v těch krabicích?“

„Ale, čumáčku, proč tak nedůvěřivě? Jenom jsem nám vybrala šatníky. A ty to oblečení pojedeš hezky se mnou předat dětem v dětských domovech!“ křikne nadšeně Alice a otvírá krabici, kterou svírá v náruči. „Mrkej na tohle! Kabelka od Prady! Myslíš, že se jim bude líbit?“ Nestačím ani podotknout, že malé, opuštěné děti asi těžko půjdou na vycházku s kabelkou od Prady, když uslyším šílený dupot na schodech a za vteřinku se Rose objeví ve dveřích s nevraživým výrazem ve tváři.

„Aliceee!“ zařve Rosalie tak, že praskne dokonce i střešní okno, které má dokonce dvojitou vrstvu, kterou tam Esmé nechala zabudovat hned po tom, co se Emmett rozhodl zahrát si na Santu. Do komína se jeho muskulatura nevešla, takže použil jiný střešní vchod. Do dneška nechápu, jak mohl nevidět, že je to okno zavřené…

„Rose, zlatíčko, neutíkej přece! Byli jsme zrovna uprostřed…!“ volá Emm a hrne se do obýváku, kde je díky přibývajícímu obecenstvu stále méně místa.

„Emmette! Hlídej si slovník, prosím tě!“ okřikne Emmetta Esmé, která zrovna něco kutila v kuchyni.

„Ale já myslel uprostřed… opravy auta, přece!“ vyhrkne honem a hned na to se zatváří pohoršeně. „No, Esmé, to bych do tebe neřekl! Na co ty hned nemyslíš…“ Esmé tu poznámku nechá plavat, ale kde nic tu nic, přiletí Emmovi pohlavek od Belly, která se tu jako duch zjeví taky.

„Lhát se nemá! To tě ještě nikdo nenaučil? Rose, taky by sis ho mohla líp vychovat,“ zakroutí hlavou Bella. Rose stočí svou pozornost k Emmetovi, což mu v jejím rozpoložení teda moc nezávidím. Já jsem jen šťastný, že na mě se pozornost zatím nijak zvlášť nestočila.

„Bella má pravdu, medvídku, copak ty se stydíš za to, co děláš?“ zeptá se provokativně moje blonďatá sestřička. Emmett zkoprní a radši už nic neříká.

„Rosalie, uklidni se, je to pro dobrou věc! Copak tys včera neviděla ten dokument o hladovějících dětech?“ řekne Alice a honem schovává Rosinu kabelku zpátky do krabice, doufaje, že se na ni zapomene.

„Samozřejmě, že jsem ho viděla! Jasper rozdával popcorn, kterým si pak Bella pinkala s Edwardem, Carlisle po každých pěti minutách kazetu zastavil a dal nám desetiminutovou přednášku. Emmett se při pohledu na somálské děti málem rozbrečel, a to i přes fakt, že je upír! To jenom ty jsi v půlce někam zmizela, teď už je mi jasné kam! Rabovat naše šatníky!“ křičí Rose jako smyslů zbavená. Každý jmenovaný člen se při zvuku svého jména kapku ošil, mě nevyjímaje.

„Ale Alice, to byly děti v Africe. Nechceš jet do Afriky, že ne?“ přesvědčuju se honem, ale Alice jen převrátí oči.

„Blázínku! Do Afriky ne. Tedy zatím ne… Ale to, že pomůžu dětem v Americe, je první krok,“ vyhrkne honem Alice. Jen rezignovaně zakroutím hlavou a kouknu se po ostatních členech naší bláznivé rodiny. A ještěže jsem to udělal, jinak bych se asi vážně nevyhnul ostrému podpatku letící boty, kterou právě po Alici mrštila Rose, která se odhodlala kouknout se do jedné z beden. Rosinu špatnou mušku radši nikdo nekomentoval.

„Já tě zabiju Alice! Svoje boty můžeš klidně rozdat i bezdomovcům! Ale mého oblečení ses nikdy neměla ani dotknout! To bude tvoje smrt…“ vyhrožuje Rose, zatímco se snaží ukořistit aspoň něco.

„Carlisle! Myslím, že budeme za chvíli potřebovat odbornou pomoc!“ houkne Bella do baráku. Carlisle je okamžitě u nás a snaží se analyzovat nastalou situaci.

Alice na hromadě krabic uprostřed obýváku. Esmé s nebezpečným výrazem ve dveřích do kuchyně. Já s nevinným výrazem pod stolem, kam jsem se v blesku schoval před lítajícími botami. Emm s kajícným výrazem hledí z okna. Rose nakvašeně hledá kusy svého oblečení po krabicích. Bella se zájmem hledí na rodinnou fotku z období, kdy Carlisle vyhrál cenu za nejprestižněji vyžehlený nemocniční plášť v roce 1, 2, 3. Edward nikde…

„Kde je Edward?“ zeptá se udiveně Carlisle, když v tom si všimne Belliny fotky. „Á, to bývaly časy, to jsem byl ještě mladý… Tedy na upíra…“ Už, už chce spustit jednu ze svých zábavných historek ze svého mládí, když tu se na něj Rose nevinně podívá a ledovým hlasem pronese:

„Zkus hádat, co tady pohledávají ty krabice, tati!“ Carlisle jen udiveně zamrká, jako kdyby si až teď uvědomil scénu před sebou.

„No, Alice, co tady dělají ty krabice?“ vysouká ze sebe po chvíli ticha.

„Vezu naše oblečení dětem v dětských domovech. Vzpomínáš si na ten včerejší dokument?“ zeptá se Alice nevinně Carlislea. Tomu se rozzáří oči a pochvalně pokývá hlavou.

„To je od tebe moc pěkné, Al. Myslím, že si půjdu přečíst něco ze své knihovny…“ prohodí Carlisle a už se zadumaným výrazem míří do prvního patra. Rose jenom nevěřícně hledí za jeho pláštěm.

„No, Carlisle!“ křikne a žene se za ním. Emmett poslušně za ní a Esmé s ustaraným výrazem chytne Bellu pod paží.

„Radši bychom měly jít pryč, než to tady začne být moc ostré. Jaspere! Vylez, propána! A pomož to Alici odvézt, ať už Rosalii zbytečně nedráždíte.“

Opatrně vylezu ze své maličké skrýše a mrknu na Alici. Ta už je ale opět ve svém živlu… Urychleně schovává zpátky do krabic oblečení, které Rose stačila rozházet. Jen tiše čekám, kdy se na mě stočí její pozornost.

„Jazzi?“ A je to tady. „Až za tři vteřiny vylezeš, tak konečně začni skládat ty krabice do Emmettova Jeepu, jo? Vadit mu to nebude, protože jinak nevyhraje tu soutěž, do které se včera přihlásil!“ zakřičí poslední slova pro jistotu Alice, aby Emm pochopil. Soutěž? Propána, do čeho se to ten magor zase zapletl? No, myslím, že se to stejně dozvím, tak jako o každé blbosti, kterou můj povedený bráška provede…

Přesně, jak Alice předpověděla, za tři sekundy jsem se teda odvážil ven. Teď beru krabice po pěti a snažím se je narvat do bohužel jen zdánlivě bezedného kufru. Al stojí u auta a kontroluje mě, i když myslím, že spíš dává pozor na Carlisleovo okno, které má výhled přímo na příjezdovou cestu, protože odtamtud se linou vážně divné zvuky, a s přihlédnutím na fakt, že jsou Rosiny, se mi tomu ani nechce moc věřit. Jen doufám, že to Carlisle přežije.

„Tak, zlato, tohle byla poslední. Řídíš ty nebo já?“ zeptám se, když poslední (srdíčkovou) krabici natlačím mezi tu se Snoopym a tu s Hello Kitty.

„Ty, protože se musíš naučit převážet něžné králíčky,“ zachichotá se Al a já, nevím proč, mám pocit, že v tom Emm tentokrát dost lítá. Co ta potvůrka ví a já ne?

---

„Koukni na ně, jak jsou šťastní,“ rozplývá se Al, když pozoruje děti z dětského domova v Seattlu. Jen přikývnu a snažím se, aby Alice neviděla, jak si jedna z vychovatelek strká její oblíbené šaty od Versaceho do příliš malé kabelky. „Ale miláčku, tvá snaha je sice roztomilá, ale když to musí být, ať jsou šťastné i místní učitelky. Třeba jí přinesou štěstí? Akorát si nemyslím, že se do nich nasouká… Ale ne,“ prohodí s úsměvem Alice s pohledem upřeným do neznámého budoucna. „Váhu burákovým máslem nesníží, to mi věř.“

„No, tak co. Půjdeme?“ zeptám se s nadějí v hlase. Moje žena bohužel ale nevypadá, že by se jí odsud chtělo. Najednou ale spatří, jak jedno roztomilé asi sedmileté dítko trhá tričko, které pro Bellu celou věčnost hledala na eBay, a jak o kousek dál žužlá jedno batole moje boty, které jsem vyhrál na aukci, kde se dražily osobní věci Michaela Jacksona. Ale když spatří, jak se dvě holky u okna perou o Esméiny svatební šaty (co ty tady dělají?), urychleně se rozloučí s vychovatelkami a prchá od té demoliční čety.

---

„Jaspere,“ vyhrkne Alice, sotva se za ní zavřou dveře řidiče, kam v tom spěchu zapadla. „Až budu chtít příště pomáhat dětem z dětských domovů zrovna tím, že jim budu chtít dát naše oblečení, radši mě zavři ve sklepě, jo?“

„Spolehni se, zlato,“ přitakám s jakýmsi zadostiučiněním. Chvíli je v autě ticho, v tom si ale všimnu, kam Alice jede. „Echm, snad nechceš jít nakoupit oblečení pro děti v Africe?“ zeptám se pomalu, když zastavíme u nákupního centra. Ale moje milovaná žena jen pohodí hlavou a prohodí: „Tak to ani náhodou! Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš! Ale musíme přece něco nakoupit nám a ostatním, ne?“ hodí po mě zvláštní pohled. „Na, zavolej Emmovi, ať jsou tu všichni do deseti minut,“ hodí mi svůj mobil a už míří k první výloze…

„Paráda,“ zabručím si pod vousy, „z bláta do louže…“

Autor: CoLoR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš aneb děti v Africe se opět nedočkají: