Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Druhá šance... ale já ji nechci! 2/2

23.01.2011 (15:15) • AndyAlice • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1523×

Dole bylo plno. Alice s Bellou se usadily na koberci před pohovku a opíraly si hlavu o nohy Edwardovi a Jasperovi. Esmé seděla v křesle, za kterým stál Carlisle. Typická idylka. Sotva jsme sešli schody, otočili se na nás. Bože můj, tohle bude dlouhý den. První promluvil Jasper.
„Tak, Diego, myslím, že bys nám mohl říct, jak se ti podařilo přežít. Jestli nechceš, nemusíš nám to vyprávět, ale hodně by se tím vysvětlilo.“ Esmé a Alice se na Diega povzbudivě usmály a on slabě kývnul. Sedl si do jednoho z křesel a mě stáhl sebou, takže jsem byla donucena sednout si mu na klín. Ne, že by mi to vadilo. Zhluboka se nadechl a já se na něj slabě pousmála. Sebral odvahu a začal.
„Jestli vám Bree vyprávěla náš příběh, víte, že jsem ji poslal pryč poté, co jsme vyslechli rozhovor Rileyho s ní.“
„Jmenovala se Victoria,“ ohlásila jsem Rileymu a omluvně se usmála. „Pokračuj.“
„Ale pak se to zvrtlo. Riley ucítil můj pach a došlo mu, že jsem ho poslouchal, ale Breein z nějakého důvodu ignoroval. Dlouho jsme stáli proti sobě a pak se mě rozhodl zabít. Ale s tím, co přišlo, nepočítal. Byl to rovnocenný boj. Pak mi najednou zmizel a už se nevrátil. Radši jsem utekl, ještě by se vrátil. Zrovna jsem byl v lese, když jsem zaslechl kroky. Běh. Všichni novorození mířili stejnou cestou, ale potom se rozdělili. Celou dobu jsem se pohyboval tady v okolí, připravený pomoci ti, Bree. Naštěstí jsem nemusel, ale zato jsem měl problém s Volturiovými. Jednou jsem byl poněkud nápadnější, ale včas jsem po sobě uklidil.“ Vděčně se podíval na Carlislea a postupně přejel pohledem celou rodinu. „A tak jsem se vzdálil více na sever. Až dnes mne lov zavedl sem, musel jsem rozšířit loviště. A narazil jsem na Bree.“
„Zajímavé. Volturiovi tě nepotrestali.“ Jaspera viditelně jejich postup velmi zaujal. Ale nehodlala jsem to dál řešit.
„Je mi jedno, pod jakou podmínkou. Hlavně, že jsi teď tady.“ Usmála jsem se a krátce Diega políbila. Bylo mi jedno, kolik upírů nás sleduje. Ale potom nás vyrušilo zapraskání dřeva.
„Alice!“ Jasperův hlas se rozlehl místností a jeho rychlé ruce uvolnily sevření Aliciných dlaní na okraji stolu. „Alice, co jsi viděla?“
„Volturiovy. Oni přicházejí.“ Všichni si v místnosti vyměnili krátký pohled a potom jsem se podívala na Diega, protože se začal zvedat z křesla, ikdyž mě stále držel v pevném objetí.
„Jdou sem kvůli mně. Před rokem mě potkali a nechali mi rok na to, abych se pokusil zničit poslední novorozenou. Netušil jsem, že je to Bree. Ale kdybych to věděl, nikdy by ze mě takový slib nevymámili.“
„Tady vyjednávání nezabere. Máme dvě možnosti. Bojovat a prohrát, nebo je nechat vyřídit, co musí,“ řekl Carlisle, ale viditelně z toho nebyl nadšený.
„Slíbili, že nezabijí mě, pokud neporušíme pravidla. Což znamená, že je máme nechat zabít Diega? Mám další řešení.“ Podívala jsem se na celou moji rodinu.
„Vážně?“ Ani Edward si tím nebyl jistý. „Tenhle plán nebude fungovat, Bree. I kdyby utekl, ucítí jeho pach a zjistí, že tu byl. Najdou ho.“
„Půjdu.“ Diego mě naposledy objal, krátce políbil a zmizel dřív, než jsem stihla něco udělat. Už nikdy ho neuvidím.

Už rok jsem jako duch. Ani Jasper mi nepomohl. O Diegovi jsem od té doby neslyšela, neozval se. Už rok sedím s koleny u brady a tiše vzlykám, schoulená v mém pokoji v rohu nebo lovím, aniž bych vnímala chuť krve. Není se mnou rozumná řeč. To si všechno uvědomuji, ale přesto se nedokážu znovu postavit na nohy. Podívala jsem se na hodiny na zdi, ručička se právě posunula. Jsou tři ráno. A právě slyším zezdola tiché klepání a zavrzání dveří.
„Jane. Co vás sem přivádí?“ Carlisleův tichý a vyrovnaný hlas mě okamžitě probudil. Vyskočila jsem na nohy a seběhla schody. Carlisle zvedl ruku a umlčel mě, než jsem stihla něco říct.
„Přišli jsme splnit Diegův úkol, Carlisle. On už ho splnit nemůže.“ Zalapala jsem po dechu. Oni Diega zničili! Na to nemusím být věštec. A Alice to musela vidět, ale nic mi neřekla. Zavrčela jsem. Vztek se ve mně hromadil a odsunul smutek a bolest do pozadí. Zlostně jsem zavrčela.
„Diego nebyl sám.“ Čtveřice se na mě překvapeně podívala.
„Takže tady byl. Já to tušila. Diego je mrtvý, maličká, a ty půjdeš hned za ním.“ Blondýna se na mě usmála a já se zase zkroutila na zemích v křeči. Po chvíli přestala a já se okamžitě vyhrabala na nohy.
„Ne, Jane. Dnes nezemřu. Nejdřív vezmu někoho s sebou.“ Zavrčela jsem, plná zlosti, a připravila se zaútočit.
Cítila jsem kolem sebe slabé zavlnění vzduchu. Bellin štít. Proti mně stáli tři. Pořád můžu zvítězit, nemají na své straně talent, když jsem pod štítem. Smůla, že jich nedorazilo víc.
Zuřivě jsem zavrčela a vyrazila přímo proti Demetrimu. Už jsem o nich slyšela dost, abych věděla, že to on mě našel. Byl zaskočený mým útokem, viditelně počítal s tím, že Jane a Alec mě zastaví. Ale přepočítal se. Cítila jsem jejich talenty, dorážející na ochrannou slupku štítu, kterou kolem mě udržovala Bella. Boj byl bez jejich schopností vyrovnaný, ale já nemohla použít dvojníky, ti nemohou útočit, přišli jsme na to krátce po mém příchodu sem. A v obraně by mi také nepomohli. Najednou jsem zase ležela na zemi v bolestivých křečích. Jane se dostala pod štít nebo ho Bella nedokázala udržet. Sotva jsem se stihla postavit, už u mě byl Alec. Chytil mě pod krkem a jediným škubnutím ukončil můj druhý život. Mou druhou šanci. A má poslední myšlenka patřila Diegovi.

Necítila jsem plameny kolem mého těla. Už jsem mrtvá. Přesto dokážu vidět Diegovu tvář před sebou.
„Bree. Bree, jsi v pořádku?“ Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na Diega.
„Diego, ty nejsi mrtvý? Oni mě zabili, Diego, zničili mě.“ Chápavě se na mě podíval a objal mě.
Rozhlédla jsem se. Nejasné obrysy lesa kolem nás jsem poznávala a v dáli plápolal dohořívající oheň.
„Nespravedlivě zničení. Dostali jsme se sem, prý jsme schopní zprostředkovat pomstu, ale když nechceme, prostě tu zůstaneme, aniž by nás někdo viděl. A pochybuji, že je někdo schopen cítit naši přítomnost.“
„Takže teď jsme doma? Jsme u mojí… Naší rodiny?“ Usmál se na mě a rozeběhl se se mnou k domu.
„Ano. Můžeme jim pomoci. Ale nikdy se o nás nedozví.“

Byla tu celá moje rodina. Esmé tiše vzlykala a opírala se o Carlislea, Alice jenom bezmocně zírala do zdi a občas se obrátila pohledem na Jaspera. Ale Edward byl klidnější. I když byla Bella viditelně zničená, Edward vypadal celkem v pořádku.
„Co je to?“ Všichni se na něj nechápavě podívali. Klidně jsem dýchala. Co tím myslí? Proč je tak klidný?
„To jsou Breeiny myšlenky. Jsem si tím jistý.“
„Vážně. Nikdy nás neobjeví, Diego.“
„Já tu nebyl, Bree, moje myšlenky slyšet nemohl, byl jsem co nejdál odsud. Bylo to pro mě vážně těžké.“
„To je nesmysl Edwarde. Osobně jsme viděli, jak její tělo končí v plamenech.“ Teprve na hlase jsem poznala, jak moc to Bellu bolí. Bello, kéž bych ti mohla pomoct. Já vím, že ses vážně snažila, ale tvůj štít mě nemohl ochránit před fyzickým útokem.
„Přísahám. Ona ví, že za to nemůžeme.“ Edwarda to viditelně potěšilo. Jen ať žijí dál. Já tu budu, budu s nimi. Neopustím je. „Pořád nás hlídá. Neměla duši, ale přesto tu někde je.“
Edwarde, tvoje věčné pesimistické zapírání vlastní duše mě unavuje. Nech toho konečně! Díky.
„Chce, abych se snažil věřit ve vlastní duši.“ Zasmál se. A všichni ostatní taky.
„A já jsem z blázince, ano? Edwarde, Bree a Diego jsou mrtví a my s tím nemůžeme nic dělat.“ Alice se tiše zvedla a odešla nahoru. Její ztrhaný výraz tváře mluvil za všechno. Kéž bych se mohla vrátit.

Vím, že žebrání o komentáře není můj styl. Ale u mých posledních povídek a poezií se moc komentářů neobjevilo. Nemám z čeho čerpat, nemám tipy na zlepšení. Proto prosím, abyste si ušetřili těch pár minut času a nechali mi tu alespoň krátký komentář. Budu se řídit každou kritikou, každou radou... Nebo se o to alespoň pokusím. ;)

Autor: AndyAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá šance... ale já ji nechci! 2/2: