Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Druhá šance... ale já ji nechci! 1/2

01.01.2011 (17:00) • AndyAlice • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2261×

Oddechla jsem si a skryla bezkrevné tělo velkého jelena. Blíží se den, slunce už vykukuje za vrcholky hor. Ale já nechci domů, nechci se jim dívat do očí. Bella, kvůli které jsem málem zemřela. Carlisle a Esmé, kteří se mě zastali. Všichni se ovládají. Ale já nemůžu. Fred na mě ve Vancouveru čekal marně. Nešel mě hledat. A Diego je mrtvý. Ale já půjdu dál. Diego by to chtěl. Jenom chvíli. Jenom chvíli ve stínu stromů. Sedla jsem si a začala vzpomínat.

„Samozřejmě.“ Carlisle se díval na Volturiovi přesvědčeně. „Jsme připraveni převzít za ni zodpovědnost.“
Byla jsem dojatá. Cullenovi mě tehdy neznali, ale byli ochotní kvůli mně riskovat. Nemohlo to vyjít. Ale můj vděk neznal meze. Hlavní bylo, že se mne pokusili zachránit.
„Druhé šance škodí naší reputaci. Nikdy je nedáváme. A pokud ano, jde o velmi výjimečné případy. Poslední druhou šanci dostal jeden upír před dvěma sty let. Ale nevyužil ji. Znovu porušil pravidla a tentokrát jsme ho museli potrestat.“
Chtěla jsem uniknout. Chtěla jsem se změnit, aby mě nepoznali, moci jim utéct. Najednou Jane zalapala po dechu.
„Co je to?“ Dívala se na mě jako na zjevení. Cullenovi se otočili a Jasper vydechl údivem. Několik z nich mi věnovalo povzbudivý úsměv a já nechápala, o co jde. Pořád jsem přeci ležela na zemi, stulená do klubíčka.
„Dvojníci,“ vydechla Esmé. Rozhlédla jsem se a současně se mnou se rozhlédlo asi tak deset identických Bree ležících na zemi. Společně se mnou tvořily šipku. Já byla její hrot. Postavila jsem se a všechny moje kopie se mnou.
„Neuvěřitelné. Mohla by se nám hodit.“Podíval se na nás jeden z temných. „Dáme jí druhou šanci, Jane?“
Jen jsem pomyslela na odvolání klonů a všechny moje kopie se rozplynuly. Temné pláště na mě koukaly jako na nějaký vzácný obraz. Překvapeně, ale zároveň jako bych byla něco vzácného, co chtějí. Otřásla jsem se.
„Tady to Aro snad schválí. Ale jenom jedna šance, Alecu.“ Alec kývl a Jane se podívala na Carlislea. „Volturiovi nemají ve zvyku dávat druhé šance, ale v tomhle výjimečném případě povolíme výjimku. Aro by jistě souhlasil.“

Vstala jsem a běžela domů. Najednou přede mnou přistála mužská postava a otočila se. Vlasy mu spadaly do černých očí a měl roztrhané oblečení, ale byl to on.
„Diego!“ Odhodil si vlasy z čela a podíval se na mě. Škubl sebou, když uviděl moje oči. Udělal krok dozadu a podíval se na mě.
„Bree? Jsi to ty?“ Přešel o pár kroků blíž. „Co se ti stalo?“
„Oni mi zachránili život, Diego. Všechno je jinak. Ale ty jsi měl být mrtvý!“ Přeběhl ke mně a objal mě. Než jsem se nadála, políbil mě a já mu polibky s radostí oplácela. Najednou se ode mě odtáhl.
„Bree, co se stalo? Tvoje oči jsou jiné.“ Sedla jsem si s ním na zem a všechno mu vysvětlila. Už dávno byl den, když jsem skončila. Diego se na mě podíval a zasmál se.
„Tak ty se živíš zvířecí krví? To si neumím představit!“ Zasmála jsem se. On mi pořád nevěří. Musím mu to vysvětlit znovu.
„Tak pojď se mnou. Původně jsem se chtěla vrátit domů, ale pro jednou nebude vadit, když se zdržím. Cullenovi úzkostlivě dohlížejí, abych nebyla nápadná. Volturiovi dávají druhé šance jenom výjimečně, ale třetí nikdy.“ Vyběhli jsme. Já pustila instinkty a Diego běžel za mnou. Kousek od nás bylo stádo, zrovna se napájelo u řeky. Vyběhla jsem dopředu a snadno zabila jednoho obrovského jelena. Skryla jsem tělo a podívala se na Diega. Díval se na mě jako na zjevení.
„Nikdy by mě nenapadlo, že je tohle možné, Bree.“ Zasmála jsem se a přišla k němu.
„Je. A ty to můžeš taky zkusit. Možná by tě přijali.“ Diego okamžitě vyrazil a bez větších problémů ulovil jednu menší srnku. Všimla jsem si, že sebou mírně škubnul, když ochutnal její krev. Pomohla jsem mu skrýt její tělo a podívala se na něj.
„Pojď se mnou. Nevím, jestli tě přijmou, ale zkusit to musíme.“ Otočil se a na jeho tvář dopadlo sluneční světlo. Ta záře byla úžasná. Otočila jsem se a vyrazila dopředu jako šíp vystřelený z luku.
„Hej! Bree, počkej!“ Slyšela jsem za sebou jeho dlouhé kroky. Zpomalila jsem, aby mi stačil a běželi jsme spolu, bok po boku. Běželi jsme domů.

Sotva jsem otevřela dveře, uslyšela jsem tiché hlasy. Jsou nahoře. Tiše jsem se vplížila s Diegem do domu a chtěla neslyšeně zavřít dveře, abych je překvapila, ale to už jsem zaslechla kroky a na zdi se objevily dva stíny.
„Bree, jsi to ty?“ Ten hlas bych poznala kdykoliv. Esmé. Tak mateřská, až jsem si občas myslela, že ani není upírka. Byla mi tím, co jsem jako člověk neměla. Byla mi matkou.
„Samozřejmě! Kdo jiný? Můžete jít na chvíli dolů?“ Okamžitě se přidaly další kroky. Brzo se objevila celá rodina. Diego, který stál celou dobu za mnou, udělal krok dozadu. Okamžitě jsem mu stiskla ruku.
„Kdo je to, Bree?“ Jasper si všiml, že Diego je jiný než my. Toho jsem se bála.
„Diego. Říkala jsem vám o něm.“ Esmé okamžitě změnila výraz. Alice kriticky prohlédla Diegovo roztrhané oblečení. Ale většina mojí rodiny měla neurčitý výraz.
„Neříkala jsi, že je mrtvý?“ Emmett opět projevil svoje rychlé reakce.
„Protože jsem si to myslela, Emmette. Podle všeho utekl.“ Několik z nás se rozesmálo. Nechápu proč, ale byla jsem ráda, že to přijali takhle snadno. První se uklidnila Esmé.
„Zajdi s Bree nahoru a převlékni se, ona ví, kde hledat. A pak nám to vysvětlíte.“ Jistě, vysvětlíme. Nechápu, proč použila množné číslo. Ale na tom nezáleží. Do schodů jsme doslova vyletěli a zapadli do mého pokoje. Diegovi uniklo uznalé zahvízdnutí.
„Ty si žiješ na vysoké noze, viď, Bree? Postel, kterou nepotřebuješ, televize, vybavená knihovna.“ Pokračoval by, kdybych se neotočila a nezpražila ho rozzlobeným pohledem.
„No a? Měla jsem jenom štěstí. Doktor, jako je Carlisle, je v tak malém městě hodně vzácný. Navíc žijí dlouho. Samozřejmě si to můžeme dovolit.“ Rozesmála jsem se a zamyslela se. „Počkáš chvíli? Něco ti najdu.“
Zaběhla jsem do jednoho málo používaného pokoje. Alice sem vždycky dala oblečení, když se mělo poslat na charitu. Našla jsem košili a džíny, které by Diegovi měly být a vrátila se.
„Díky.“ Vzal si to, a zatímco já jsem hledala v psacím stole, on se stihl převléknout. „Bree?“
„Ano?“ Ani jsem se neotočila, hledala jsem jedinou vzpomínku. Konečně jsem našla ten starý kus papíru.
„Myslíš, že by mě přijali jako jednoho z vás?“ Narovnala jsem se a otočila. Tvářil se tak nejistě a trošku vyděšeně. Musela jsem se zasmát a hodila jsem po něm hřeben. Papír jsem schovala do kapsy.
„Tebe? Samozřejmě, že tě přijmou.“ Hodil mi hřeben zpátky a já se musela zasmát. Konečně vypadal jako ten starý Diego. Jako můj Diego.
„Připravený?“ Kývl. Vyšli jsme z mého pokoje a vydali se po schodech dolů. Sama se těším na jeho vyprávění.

Autor: AndyAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá šance... ale já ji nechci! 1/2: