Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Druhá polovina

29.11.2010 (20:45) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1873×

Athenodora:

Čím více krve jsme se Sulpicií vypily, tím slabší naše pouto s Velkou matkou bylo. Jako by nás stihl trest za to, jak jsme se živily. Naše schopnosti se vytrácely a jediné, co nám po letech zůstalo, byly občasné vize. I ty ale stále více řídly a přepadávaly nás naprosto neočekávaně. Snažit se vidět něco určitého, bylo už pro nás naprosto nemožné.

Když nás Matka opustila, rozhodla jsem se obrátit svůj život jiným směrem. Nehodlala jsem truchlit. Odmítla jsem zahodit existenci, kterou mám, jen smutněním a rituály, které už stejně nefungovaly.

Moc bylo to, co jsem chtěla už jako člověk, i když tenkrát jsem byla příliš slabá a možná i bázlivá, abych si to přiznala. Teď jsem však nebyla ani jedno. Moc mě lákala jako světlo můru. Byla pro mě neodolatelná.

Sulpicie se však ani po téměř šesti stoletích nevzdávala a denně to zkoušela znovu a znovu. Tytéž rituály k poctě bohyně… a nikdy nezapomněla žádat o lásku. K té upínala svou naději, to byl její cíl. Láska, která přetrvá. Taková, která překoná naše prokletí a dá našim životům opět smysl.

Slýchaly jsme o ní od cizích upírů, se kterými jsme se setkaly, ale upřímně – já na nic takového nevěřila. Měla jsem Lucia. Byl stále s námi. Občas se hodil jako strážce, jindy jako milenec, oba jsme ale věděli, kde je jeho místo. Nebylo mezi námi nic mystického nebo magického. Vášeň, spojenectví – to jistě, ale láska?

To slovo pro mě mělo příchuť prohry. Opět bych byla podřízena muži, opět bych byla závislá na cizích rozhodnutích. Ne, lásku jsem si do svého života pustit nehodlala.

Zvláštní bylo, že ačkoli Sulpicie po lásce tolik toužila, nikdy se nenechala přemluvit k nerozvážnosti… a že neměla málo nápadníků. Ona ale nechtěla pouze fyzický vztah. Pořád naivně doufala, že jednou potká někoho, o kom bude od první chvíle vědět, že je tím pravým. Nedokážu spočítat, kolikrát jsem se jí snažila vysvětlit, že takhle to funguje jen v pohádkách. Ona si trvala na svém… a já se časem přestala snažit uvést věci na pravou míru. Ne proto, že to bylo zbytečné. Od chvíle, kdy jsme se setkaly a spojily své ruce v rituálu, pro mě byla Sulpicie jako sestra. Jediný tvor, pro kterého bych byla ochotna riskovat dokonce i svůj život.

Vlastně jsem to cítila už tehdy na trůně. Nějaké zvláštní pouto nebo magnetismus, který mě k ní vábil. Možná to byla Velká matka, která mě povolala k její záchraně, a nebo jsem měla nějaký dar najít si ty, jež mě měli provázet. Proč jsem ji proměnila? Ve chvíli, kdy mě k ní táhla ta síla, jsem nad podobnou otázkou nepřemýšlela. Později jsem ale usoudila, že se ve mně ozvalo sesterství, v jehož jménu jsem byla zasvěcena Velké matce. Soucit to být nemohl. Upíři ho neznají a já s ním nebyla přítel ani jako člověk. Ale až příliš dobře jsem znala, jak se chovají vojáci na dobytém území. Zemřela by a předtím by si prožila víc, než bych přála nejhoršímu nepříteli. Třídenní utrpení v podobě ohně proměny proti tomu byla malá cena za její společnost.

Mé usilí vysvětlit jí chod tohoto světa zarazila vize, která měla patřit jí. Stála v ní zády ke mně a dívala se na vysokého tmavovlasého muže. Tedy upíra, přirozeně. Neviděla jsem ani jednomu do tváře, ale náhle jsem věděla, že je to on – ten, na kterého čekala. Než vize skončila, zahlédla jsem ještě na klopě jeho pláště zlatou iniciálu V.

Aro:

Byli jsme na cestě do Volterry. Marcus, co by potulný vymýtač upírů, slavil úspěchy po celé Itálii. Naše velká chvíle se blížila… a tahle malá vesnice uprostřed hor měla tu smůlu, že se nám připletla do cesty. Byli jsme žízniví… a bylo nás dost. V Evropě řádil mor, a tak bylo snadné svést úmrtí na něj.

Snažili jsme se být co nejtišší. Přeci jen, když oběti nešílí strachy, je jejich krev daleko lahodnější. Poučilo mě o tom víc než patnáct set let ochutnávání.

Byli jsme právě uprostřed hodování, když nás Caradoc, který zůstal na stráži, upozornil, že se blíží cizí upíři. Stačil jediný můj pohled a všichni zmizeli jako pára nad hrncem. Rád bych řekl, jako bychom tu nikdy nebyli, ale to bylo nemožné. Hromady těl bez krve nakupených na sobě, se nedaly přehlédnout. Plánovali jsme je později spálit – tak, jak se dělalo při zásahu morem. Nikdo by alespoň nemohl pochybovat, co se tu stalo. Kde není důkaz, není ani nebezpečí prozrazení.

I já se stáhl do stínu nejbližšího domku. Postavil jsem se tak, abych měl dobrý výhled a sám zůstal nepozorován. Přicházeli. Sice se ostražitě rozhlíželi, ale přesto vešli až na náves. Jako ovce, jako novorození, jako by si nebyli vědomi, že to může být léčka. Dvě ženy a muž. Ten se rozběhl k hromadě těl, aby zjistil, co se tu stalo, zatímco ženy se rozhlížely kolem. Už už jsem chtěl dát znamení, aby je obklíčili, když ke mně zalétl pohled té menší. Její tvář, v první chvíli prosta jakéhokoli výrazu, se náhle rozzářila, jako by na ni dopadlo sluneční světlo. Nestihl jsem se však nad tím pozastavit, protože jakmile jsem se jí zadíval do očí, chytila mě do svého pohledu. Nedokázal jsem se od ní odtrhnout. Byla to ona s velkým o. Ta, na kterou jsem čekal, přestože jsem o tom nevěděl.

Když jsem se k ničemu neměl, vydal rozkaz Caius. Trojice neměla v okamžiku jedinou volnou cestu k úniku.

Pokročil jsem vpřed spolu s Caiem, aby bylo vidět, kdo tu rozkazuje, ale zůstával jsem ticho. Stále ještě jsem se díval do očí té ženy. Náhle pokorně sklonila hlavu na znamení úcty. Když ji opět zvedla, vyměnila si pohled s tou druhou. Jejich pohled na pár vteřin zesklovatěl a pak se na sebe usmály. Zaslechl jsem tiché zašeptání: „To je on, sestřičko.“

Co se to tu dělo?

Muž mezitím začal pěnit, ale ta druhá ho rozhodným pohybem ruky zarazila: „Ticho, Lucie. Nevidíš, že nás mohou zničit, kdy budou chtít?“

Její pohled na muže byl chladný. Nebylo pochyb, kdo tuhle trojici vede, ale když se zadívala na nás – nebo přesněji na Caia, její tvář zakryl svůdný úsměv. „Omluvte našeho společníka, pánové. Občas mu chybí dobré vychování. Měli jsme cestu kolem a chtěli jsme se podívat, jestli tu nezbylo něco na zub. Netušili jsme, že ještě hodujete… a tak ve velkém,“ dodala a lehce kývla hlavou k hromadě mrtvol.

Caius zvláštně zaujatým tónem prohlásil: „Je to dost nápadné, že?“

Žena pokrčila rameny. „Mor je naším spojencem.“

Nejspíš usoudila, že bude lepší se představit – jen tak mohli požadovat nějaké informace i po nás. „Jmenuji se Athenodora, toto je má sestra Sulpicie a nás společník Lucius. Jsme na cestě do Konstantinopole.“

Caius se neudržel a překvapeně se zeptal: „Proč právě tam?“

Athenodora se na něj neodolatelně usmála: „Protože se tam v poslední době utváří osud světa a já nerada přenechávám rozhodování jiným.“

Viděl jsem správně? Opravdu se Caiovi v koutku rtů usadil úsměv? Mluvila zvláštně, tajemně, ale Caia tím zjevně zaujala.

„A my jsme Volturiovi,“ gestem si ukázal na zlaté V vyšité na klopě jeho pláště. „Jsme noví vládci upírů. Nejsilnější klan na světě. Jsme na cestě do Volterry.“

Všiml jsem si, jak se Athenodora napjala. Že by ji přitahovala moc tak jako Caia?

Nechal jsem je svému osudu a přistoupil k Sulpicii. Nabídl jsem jí ruku a ve chvíli, kdy mi podala tu svou, před očima se mi začal promítat celý její život. Tolik mystického, nadějného… Kdyby mě nezaujala už předtím, teď bych ji toužil poznat zcela jistě.

Tok jejích vzpomínek se nakonec zpomalil a já spatřil vizi, která se jí dostala ve chvíli, kdy nás spatřili. Ten muž s ní jsem byl já. Jsme si tedy souzeni? V duchu jsem se usmál – v tom případě, proč se stavět osudu?

Mé ztuhnutí trvalo dohromady sotva deset vteřin a doufal jsem, že nebylo zvlášť nápadné. S úsměvem jsem pokynul k domům, které ještě skrývaly povětšinou spící obyvatele: „Bude nám ctí, když se k nám připojíte při večeři.“

Poslední slova zněla trochu ironicky, ale tak jsem se cítil vždy, když jsem se měl chovat jako člověk.

Caius podal ruku Athenodoře a společně jsme je odváděli k domkům. Pro jejich obyvatele byla čest, že poslouží jako potrava králům.

V tom se za námi ozval Luciův hlas. Měl být vzteklý, ale zněl spíš jako zakňučení: „Athenodoro… a co já?“

Tázavě jsme se na ni s Caiem podívali, ale ona jen chladně pohodila hlavou. „Najíst se snad umíš sám.“

Pohlédla na Caia a dala tak najevo, že je připravena odejít. Nestál jí ani za pohled.

Místo doslovu…

Athenodora:

Jak jiný byl Caius. Jiný než kdokoli z mužů, které jsem měla, a že jsem měla s kým srovnávat. A nebyla mezi nimi neznámá jména. Agrippa, Germanicus, Agricola, Vespasianus… Bylo jich daleko víc, ale abych uvedla aspoň několik z nich.

Alexandra Makedonského jsem si vymyslela, když jsme se o těch slavných později bavili s Caiem, aby mezi nimi byl někdo, koho znal. Narodila jsem se dlouho po Alexandrově smrti – jen to mi zabránilo, abych ovlivnila jeho rozhodnutí. Caius nebyl právě sečtělý, a tak mu slavní vojevůdci a vládci nic neříkali, pokud se s nimi osobně nepotkal.

Caia přitahovala moc víc než jakákoli žena, víc než krev. Kdyby to šlo, žil by jen z ní. Ale to neznamenalo, že by nebyl vášnivý. Nikdy jsem nepoznala tak cílevědomého muže. A to zase přitahovalo mě. Připadalo mi, že jsme pro sebe jako stvořeni. On by se přede mnou nikdy neponížil jako Lucius. Nikdy by neškemral o mou pozornost. Nechal by mi volnost a dal mi možnost užít si svou dávku moci – pokud o ni nebudu ochuzovat jeho... Rozuměl mi, o tom jsem byla přesvědčena.

A Sulpicie? Od chvíle, kdy jsme je spatřily tam na té návsi, byla jako ve snu. Zamilovala se do Ara na první pohled. Stal se jejím sluncem, bohem, kterému bezpodmínečně věřila, sloužila mu, toužila po něm a milovala ho. Prvním a posledním, nač myslela každou chvíli svého nikdy nekonečícího dne.

Nebylo třeba dohadovat se, zda se k nim chceme přidat. Cesta do Volterry se zdála být přesně tím, po čem jsme obě toužily. Lucius nevypadal tak nadšený. Když jsem mu oznámila naše rozhodnutí, chtěl si dokonce mé setrvání s ním vynutit silou. Bláhovec. Neznám jméno upíra, který se po něm vrhl, ale kdyby to neudělal on, zničila bych ho sama.

Když jsme odcházeli z vesnice, která nám tak dobře posloužila a změnila naše životy, hranice na návsi plápolala. Nikoho z nás netrápilo, že kromě obyvatel téhle vesnice duchů ničí i ostatky mého stvořitele. Sbohem, Lucie. Mě čeká zářivá budoucnost po boku Caia, vládce upírů.

♦ THE END ♦

Pár slov na vysvětlenou ke konci série Královny triády:

Nenapadlo mě, že by to bylo potřeba, ale Caiův komentář mě donutil se trochu zamyslet, takže co se nevešlo do povídky, píšu sem.

• Lucius proměnil Athenodoru z nejstaršího a nejjednoduššího způsobu. Chtěl ji. Líbila se mu její fyzická podoba, nezávislost i schopnosti… jen nedomyslel, že jako upírka bude až příliš samostatná.
• Didyme jsem vynechala, protože jsem se nechtěla opakovat. Zmínku o jejím lidském životě najdete v povídce „Člověk Aro“, její setkání s Markem v „Člověk Marcus“ a její smrt v „Z Rumunska do Volterry...“. Podle ní v době, kdy se Marcus staral o „vyhnání upírů“ z Volterry, potažmo z Itálie, už byla Didyme mrtvá, a tak se s Athenodorou a Sulpicií nesetkala.

• Pravdou je, že jsem si až teď uvědomila, že jsem z nich všech v podstatě udělala kněžky. Na druhou stranu, pokud byste v tak dávných dějinách chtěli najít vzdělané a nezávislé ženy, moc jiných možností nebylo, a tak se omlouvám, že se trochu opakuji.
• Ve chvíli, kdy se Sulpicie přidala k Arovi, její život se změnil. Se změnou středobodu jejího života zmizely i vize a u Athenodory to bylo podobně. I proto je Aro později tak posedlý získáním Alice. Celé roky ho trápí, že měl předvídání budoucnosti na dosah ruky, ale nemohl ho využít.

Druidka

Kněžka

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá polovina: