Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Doznání

30.11.2009 (13:15) • Danca95 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4391×

Stála tam a čekala. Čekala na to, až jí ukážu sebe, ve slunečním světle. Měla radost z tohoto slunečného dne, stála tam na tom slunci a pobídla mě, abych se vydal za ní, ze svéhu úkrytu, kterým mi byl stín. Nevyděsím ji? Neustále jsem čekal na to, kdy se konečně zachová jako normální člověk, zakřičí a vezme nohy na ramena. Jedna strana mého já, to chtěla, pro její bezpečí. Ale druhá..ta o tom nechtěla ani slyšet. Zůstaň tu se mnou, tak moc tě miluji. Říkala ta druhá strana. Nadechl jsem se, rozepl si košili a vkročil se zavřenýma očima do sluneční záře. Stále se zavřenýma očima jsem došel k ní, lehl si na zem. Slyšel jsem její srdce. Tlouklo velmi rychle. Vyděsil jsem ji? Sedla si vedle mě a dívala se. Nechtěl jsem oči otevřít, bál jsem se toho co uvidím v jejích krásných hlubokých očích. Strach či pohrdání? Vzpomněl jsem si na náš první, jakž takž přátelský rozhovor ve školní jídelně, na to když mě napadli první tóny ukolébavky, její ukolébavky. Začal jsem si ji pobrukovat, ale ona to nemohla slyšet. Cítil jsem, že se neustále dívá. A pak...Ucítil jsem pohlazení na hřbetu své ruky. Opět mnou projel ten příjemný pocit tepla, bylo tak snadné nic nepředstírat a nechat se jen unášet tím pocitem.

Otevřel jsem konečně oči a když se konečně setkaly s těmi jejími, poznal jsem, že bez této osoby už můj život nelze být. Usmál jsem se.

„Neděsím tě moc?“ pokusil jsem se zeptat se rozpustile, ale moje zvědavost byla tak veliká, že jsem ji nedokázal zakrýt. Kdy konečně proluštím její mysl?

„Ne víc než obvykle.“ odpověděla klidně. Po tváři se mi rozlil širší úsměv. Opět reaguje jinak než ostatní lidé. Přisunula se blíže ke mně a rukou se přesunula na mé předloktí. Jako kdyby ho zkoumala, přejížděla po něm prsty a já se nechal opět unášet tím skvělý pocitem tepla. Třásly se jí prsty. Bylo to pro ni stejné, jako pro mě? Zavřel jsem opět oči.

„Vadí ti to?“ zeptala se trochu poplašeně.

„Ne....ani nevíš jaký je to pocit.“ oči jsem nechal stále zavřené a povzdechl si. Copak ji nevadí moje ledová kůže? Po celé ruce se mi rozlévalo to dokonale příjemné teplo, přejížděla mi přes celu paži, zkoumala loketní jamku. Kdyby to bylo možné, měl bych z toho husí kůži, tak příjemné....Natáhla se a vzala mě za druhou ruku. Zareagoval jsem poněkud nepřiměřeně. Rychle jsem se z její ruky vytrhl, což ji patrně poplašilo. Bylo to vidět na jejích očích a prsty jí na moji paži ztuhly.

„Promiň.“zamumlal jsem a opět zavřel oči.“S tebou je hrozně snadné být sám sebou.“ Uklidnil jsem ji, protože opět zvedla moji ruku a prozkoumávala ji svými prsty. Najednou si ji přiblížila blíže k obličeji, cítil jsem to, na mou ruku sálalo teplo. Otevřel jsem oči a pohlédl na ni. Velmi soustředěně prohlížela mou ruku, hledala pravděpodobně příčinu všeho toho třpytku. Jakto že ji to neděsí? Copak to nevidí? Jsem netvor. Proč jen neslyším na co právě teď myslí? Co ke mně cití? Proč tu stále se mnou je? Moje zvědavost je naprosto nesnesitelná.

„Pověz mi, na co myslíš?“ musel jsem se zeptat. Vzhlédla a střetla se s mýma očima. „Pořád mi připadá tak divné, že to nepoznám.“

„Víš, my ostatní to takhle máme pořád.“ promluvila konečně. Tak todle jsem si ovšem nedokázal představit. Na svůj dar jsem byl tak zvyklý. Občas mě otravoval, ale byl součástí mého života. Díky tomu jsem odhadoval reakce lidí, a věděl jak s nimi jednat. Ale potom se objevila ona..a dar mi byl k ničemu..

„To je těžký život.“ ohradil jsem se trochu lítostně. „Ale tys mi neodpověděla.“

„Já jsem si přála vědět, na co myslíš…“ zaváhala s pokračováním.

„A?“ pomohl jsem ji.

„Přála jsem si, abych dokázala uvěřit, že jsi skutečný. A přála jsem si, abych se nebála.“

„Nechci, aby ses bála.“ dodal jsem šeptem rychle. Bojí se? Vážně mi nevěří? Sám si sebou nejsem na stoprocent jistý, ale vím, že jí bych neublížil, nemohl bych. Tak moc ji miluji, že by to prostě nešlo. Vlastně, byl jsem si sebou jistý. Ne...byl jsem si jistý Bellou, a to bylo rozhodující. Nedokázal bych ji ublížit.

„No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení.“ vyytrhla mě z myšlenek. Rychle jsem se posadil. Měl bych asi dávat pozor na svou rychlost, trochu ji to vždy vyděsí. Opřel jsem se o pravou ruku a svou levou jsem nechal v těch Belliných. Ani jsem si neuvědomoval, že jsme od sebe tak blízko. Vpíjel jsem se do ní očima, naše obličeje byli od sebe velmi blízko, ale zvládal jsem to.

„Tak čeho se tedy bojíš?“ zašeptal jsem naléhavě. Neodpověděla mi. Vypadala přesně tak, jak vypadá, když se na ní zadívám nebo se jí dotknu. Vypadala omámeně, ano. Sama mi to přeci vytkla, že lidi omamuju. Najednou se naklonila blíž a mě ovanula její vůně. Začala vdechovat, byla nebezpečně blízko, neudržel jsem se a utekl. Bylo to na mě prostě moc. Co nejrychleji jsem zaběhl na kraj louky do stínu. Zíral jsem na ni přes celou délku louky. V krku mě pálilo, oči jsem musel mít černé žízní či hněvem, vzrušením sám nevím. Utekl jsem sám před sebou, zrůda ve mně se mi opět vysmívala. Ale nejhorší byl pohled na ni. V obličeji jsem jí vyčetl bolest, šok. Proč to musí být tak těžké? Nejsem pro ni dost dobrý, já si ji nezasloužím...

„Já… se omlouvám… Edwarde,“ zašeptala. Věděla že to uslyším.

„Dej mi chvilku.“ zavolal jsem dost hlasitě, aby to mohla slyšet. Ona se omlouvá mně? Ne, vážně si ji nezasloužím. Všechny tyto pocity byly pro mě nové. Nevěděl jsem jak reagovat, a hlavně...ta blízkost mě vyvedla z míry. Přesně jako Jessicca si představovala, jak jí objímám v pase, tak jsem si to představoval s Bellou. Ovšem, to jsem nečekal jak silné budou pocity jen z její blízkosti. Ale ze všeho byla nejhorší žízeň a ta bolest v mém krku, ne..musím ji udržet v bezpečí. Po pár vteřinách jsem se vydal celkem pomalu, na to, že jsem upír, zpět k Belle. Zastavil jsem se od ní pár kroků, nechci už nic riskovat a sedl si. Celou dobu jsem se upřeně díval do jejích očí.

„Je mi to moc líto.“ Zaváhal jsem. „Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?“ pokusil jsem o chabý vtip. Přikývla, ale nezasmála se. Oči a srdce ji prozrazovaly, že si konečně uvědomila, že ji hrozilo nebezpečí. Když jsem to poznal, můj úsměv změnil tvar, spíše do výsměchu.

„Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí – můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach. To mi tak ještě scházelo!“ mezitím co jsem ji toto všechno říkal, začal jsem sám v sobě pěkně zuřit. O co se tu vlastně snažím? Vstal jsem a svojí nejrychlejší rychlostí jsem oběhl celou louku. Byla to pro mě hračka

„Jako kdybys mě mohla předběhnout!“ zasmál jsem se horče. Stále rozzuřený jsem sáhl po větvi a praskotem jsem ji vyrval ze stromu. Naprosto bez námahy, taky proč, vždyť je to vše jako peříčko. Chvíli jsme si s ní v ruce hrál, balancoval a potom s největší silou mrštil na druhou stranu louky. Přesně jsem se trefil do stromu, který se potom chvíli ještě kymácel. Rozzuřenost byla pryč, byl tu strach, smutek. Došel jsem k ní. Stál jsem před ní a cítíl jsem se opravdu jako kamenná socha, nedokážíc se pohnout.

„Jako kdybys mě mohla přeprat,“ řekl jsem něžně. Bál jsem se, že uteče. Měla by utéct, tohle není správné, já nejsem správný...Seděla přimražená. Ano, teď jsem ji konečně vyděsil, což jsem měl udělat dávno a ne teď, když jsem ji nedokázal opustit. V očích se jí konečně zračila hrůza. Bylo to poprvé, co jsem se choval jako upír, žádná lidskost. Ne, dnes ji nechci děsit, dnes je den, který je pro nás zlomový, dnes se všechno ukáže v pravém světle, vše se vyjasní.

„Neboj se,“ zašeptal jsem. „Slibuju,“ no, zaváhal jsem.„Přísahám, že ti neublížím.“ ano..neublížím ji, nesmím.

„Neboj se.“ řekl jsem znovu. Opatrně, abych ji opět nevyděsil, jsem si sedl. Naše obličeje byly od sebe jednu jedinnou stopu, ve stejné urovni.

„Prosím tě, odpusť mi,“ řekl jsem formálně. „Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jak nejlíp umím.“ Nic. Stále nemohla mluvit. Chvíli jsem počkal. Stále nemohla mluvit, co jsem to provedl?

„Dneska nemám žízeň, čestné slovo.“ neudržel jsem se a zamrkal. To ji rozesmálo. Ale nebyl to normální smích, byla stále roztřesená a zadýchaná.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se stísněně a něžně. Natáhl jsem ruku a vložil ji opět do těch jejích. Nedívala se mi do očí, dívala se mi na tu studenou a tvrdou rukou. Jsem to ale pitomec, proč jsem jen tak vyváděl. Nechci aby se bála. Vzhlédla, z příma se mi podívala do očí. Zahlédla v nich co ji patrně potěšilo a opět sklopila zrak na naše ruce. Otočila mi ruku a začala mi přejíždět prstama po čarách v dlani. Opět se na mě podívala a plaše se usmála. Já ji odpověděl velkým úsměvěm. Opět ten pocit tepla. Cítil jsem jak se mi ruka zahřívá.

„Takže kde jsme to byli, než jsem se začal tak hrubě chovat?“ zeptal jsem se.

„Vážně si nedokážu vzpomenout.“ přiznala. Usmál jsem se, ale přesto jsem se cítil špatně. Až tak jsem ji vyvedl z míry. Musím si dávat větší pozor, už nikdy ji nesmím zachmuřit.

„Myslím, že jsme mluvili o tom, proč se bojíš, kromě zjevných důvodů.“

„Aha, správně.“

„Tedy?“ Nepokračovala. Co se jí honí v hlavě? Je to tak flustrující, nevědět na co myslí. Pohlédla na naše ruce a na to jak přejížděla po mé dlani. Neřešila vůbec to, že ta ruka zářila, že byla tvrdá, studená. A mnou projel opět pocit tepla, stejný jako vždy, kdy se mě dotkne. Nedokázal jsem se z toho pořádně soustředit. Jedinný dotyk a co to semnou dělá. Oba dva jsme tak nezkušení, oba dva toto zažíváme poprvé. O to je to silnější, intenzivnější. Nezáleželo, že jsem tu byl už o století déle.

„Jak snadno se dám vyvést z míry,“ povzdechl jsem si. Podívala se mi zpět do očí. Poznala, že je to stejně pro mě, jako pro ni, všechno nové. Patrně ji to dodalo odvahu.

„Bála jsem se… protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, mnohem víc, než bych měla.“ odpověděla. Bylo to pro ni asi těžké říct, opět sklopila zrak.

„Ano,“ souhlasil jsem pomalu. „To je skutečně důvod ke strachu. Chtít být se mnou. To opravdu není v tvém nejlepším zájmu.“

„Já vím. Možná bych mohla zkusit to nechtít, ale nevěřím, že by to fungovalo.“

„Přál bych si, abych ti mohl pomoct. Opravdu.“ Měla pravdu, neměla tu být, já bych tu neměl být s ní. „Měl jsem už dávno odejít. Měl bych odejít teď. Ale nevím, jestli to dokážu.“

„Nechci abys odešel.“ zašeptala lítostivě. Já taky ne pomyslím si. Ale todle opravdu není správné.

„Což je přesně ten důvod, proč bych odejít měl. Ale neboj. Já jsem v podstatě sobecký tvor. Příliš toužím po tvojí společnosti na to, abych dělal, co bych měl.“

„To jsem ráda!“ řekla radostně a opravdu tak vypadala. Mě to zahřálo u mého studenného srdce.

„To nebuď!“ odtáhl jsme svou ruku z těch jejích. Tentokrát, ale pomaleji, abych ji nevyděsil.

„Není to jenom tvoje společnost, po čem toužím! Na to nikdy nezapomínej. Nikdy nezapomínej, že pro tebe jsem nebezpečnější než pro kohokoliv jiného.“ zarazil jsem se. Nechtěl jsem se na ni podívat, zahleděl jsem se daleko do lesa. Chvíli bylo ticho, patrně nepochopila jak jsme to myslel.

„Asi přesně nechápu, jak to myslíš – aspoň tu poslední část,“ potvrdila moji domněnku. Že bych začal rozlušťovat její mysl? Usmál jsem se a vrátil jsem se pohledem k ní.

„Jak bych ti to vysvětlil?“ přemítal jsem.„Aniž bych tě zase vystrašil… hmmmm.“ abych se přiznal, vůbec jsem nad tím neuvažoval. Vrátil jsem svou ruku do těch jejích, užíval si ten fantastický pocit. Z ničeho nic mou ruku sevřela ve svých. Byl na to krásný pohled, na naše spojenné ruce.

„To je úžasně příjemné, to teplo.“ povzdechl jsem si. Vím, že čekala, až ji vysvětlím předchozí téma, ale těžko jsem se soustředil. Přesto jsem musel.

„Víš, jak má každý rád jiné chutě?“ začal jsem. „Někdo má rád čokoládovou zmrzlinu, jiný dává přednost jahodové?“ přikývla.

„Promiň mi tu analogii s jídlem – nepřišel jsem na jiný způsob, jak to vysvětlit.“ usmála se, já ji oplatil stejnou mincí. S tím rozdílem, že ten usměv byl smutný.

„Víš, každý člověk voní jinak, má jinou esenci. Kdybys zamkla alkoholika do místnosti plné zvětralého piva, ochotně by ho vypil. Ale kdyby chtěl, tak by dokázal odolat, kdyby to byl alkoholik, který se léčí. Teď řekněme, že bys do té místnosti postavila sklenici stoleté brandy, nejvzácnějšího, jemného koňaku – a naplnila místnost jeho teplým aroma – myslíš, že tehdy by se mu to podařilo?“ nevím jestli to pochopila. Dívali jsme se upřeně do očí a snažili se v nich přečíst myšlenky toho druhého. Co bych za to dal, slyšet tak pár jejích myšlenek? Už jen tí chováním je pro mě významná, a k tomu ta mysl. Prolomil jsem ticho první.

„Možná, že to není to pravé srovnání. Možná, že odmítnout brandy by bylo příliš snadné. Možná jsem měl z našeho alkoholika raději udělat feťáka závislého na heroinu.“

„Takže tím se mi snažíš říct, že jsem tvoje oblíbená značka heroinu?“ zažertovala. Snažila se odlehčit atmosferu. Usmál jsem se.

„Ano, ty jsi přesně moje značka heroinu.“

„Stává se to často?“ zeptala se. Musel jsem si tuto odpověď promyslet. Pro mě to bylo naprosto nové. Její krev pro mě opravdu byla jako droga. Sám jsem nejdříve vůbec nevěděl co se semnou děje. Celých téměř 100 let jsem si myslel že jsem celý, nic mi nechybělo.

„Mluvil jsem o tom s bratry.“ začal jsem. „Pro Jaspera je každý z vás v podstatě stejný. On se do naší rodiny dostal jako poslední. Pro něj je boj, aby vůbec dokázal abstinovat. Neměl ještě čas vypěstovat si cit na rozdíly v pachu, v chuti,“ rychle jsem se na ní podíval. Bylo snadné o tom mluvit, ale když nevím, co si myslím, je to k zbláznění.

„Promiň.“

„Mně to nevadí. Prosím tě, nedělej si starosti, že mě urazíš nebo vystrašíš nebo cokoliv. Takhle zkrátka uvažuješ. Já to chápu, nebo se o to aspoň můžu snažit. Prostě mi to vysvětli, jak umíš.“ ujistila mě. Je todle opravdu normální člověk? prolétlo mi hlavou.

„Takže Jasper si nebyl jistý, jestli vůbec někdy potkal někoho, kdo by byl tak…“ zaváhal, hledaje to správné slovo, „přitažlivý jako ty jsi pro mě. Takže si myslím, že nepotkal. Emmett už je s námi na jedné lodi déle, takříkajíc, a ten pochopil, co jsem myslel. Říká, že u něj to bylo dvakrát, jednou silněji než podruhé.“

„A u tebe?“

„Nikdy.“ To slovo zaznělo do ticha a viselo tam hodně dlouhou dobu. Po dlouhé odmlce jsem ji začal vyprávět, co jsem vlastně udělal ten první den, kdy jsem ji zahlédl. Byla hodně překvapená. Netušila co jsem vše zažíval, bolest i poznání. Sám jsem v té době byl zmatený, no, spíš ovládaný nestvůrou uvnitř ve mně. Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem ji zachránil a proč jsem ji zachránil před dodávkou a proč se od ní vlastně nedokážou odpoutat. Vypověděl jsem ji prostě vše, co ona nevěděla. A mě se ulevilo a přitížilo zároveň. Nikdo nevěděl co jsem pociťoval těch pár dní co jsem byl v Denali. Byl jsem rád, že jsem to Belle mohl říci. Chápala mě. Jedinné co nedokázala pochopit, proč bych neměl být s ní, ale proč nedokážu odejít. Pochopila že ji miluji. Tak moc, že bych byl schopný daravot za ní svou existenci.

„Samozřejmě už víš, jak to cítím já,“ řekla nakonec. „Jsem tady… což zkrátka znamená, že bych radši umřela, než bych se držela od tebe,“ zamračila se. „Jsem pitomá.“

„Jsi pitomá“ řekl jsem se smíchem. Oba jsme se tomu zasmáli.

„A tak se lev zamiloval do jehňátka…“ dodal jsem tiše. Sklopila zrak, abych neviděl co to s ní udělalo. Prozradilo ji opět srdce, tlouklo opět rychleji.

„To je ale hloupé jehňátko,“ povzdechla si.

„To je ale šílený, masochistický lev.“ dodal jsem a zamyslel jsem se. Opravdu jsem slyšel, to co jsem slyšel? Milovala mě? Mě, studenného, tvrdého vždy žíznícího upíra? Cítila jsem, jako kdyby se mi začalo srdce zahřívat. Měl jsem ho naplněné štěstím, láskou. Ale nejvíce mě zarazila síla tohoto pocitu. Byl tak neuvěřitelně silný, pro mě nepoznaný. Chtěla vědět proč jsem před ní předtím utekl. Musel jsem ji vysvětlit, že musíme být oba opatrní, neboť vůně jejího hrdla mě opravdu spalovala. Ale musel jsem, a hlavně chtěl jsem ji přesvědčit, že udělám vše proto abych toto překonal.

„Buď velmi klidná,“ zašeptal jsem. Pomalu, aniž bych uhnul pohledem od jejích očí, jsem se k ní naklonil. Položil jsem svou chladnou tvář do důlku mezi jejím ramenem a krkem. Snažil jsem se pravidelně dýchat, ale přece jenom to bylo dost. Klouzal rukama po jejím krku, nedokázal jsem se nabažit toho tepla, té měkké kůže, té vůně. Musel jsem zadržet dech, sjel jsem rukama na její ramena. Sjel jsem hlavou níže, přejel nosem po její klíční kosti a zastavil jsem se. Poslouchal jsem. Buch, Buch..pro mě ten nejvíc nejvýznamější zvuk na světě. Zvuk jejího srdce. Bez tohoto zvuku už nemužu žít. Bez ní už nemohu žít. Teď už je mou součástí, a navždycky bude. Uvědomovala si jaké riziko ji hrozí, nehýbala se. Mohl bych takto sedět věčně, jen poslouchat její tlukot srdce,a učit se vdechovat její vůni. Bylo to v pohodě, byl jsem sám překvapený, jak jsem byl v pohodě.

Po chvíli jsme se odtáhl.

„Nebude to zase tak těžké,“ řekl jsem s uspokojením.

„Tohle bylo hodně těžké?“

„Míň, než jsem si představoval. A pro tebe?“

„Ne, pro mě to nebylo… těžké.“

Usmál jsem se té formulaci. „Ty víš, jak to myslím.“ též se usmála. Položil jsem ji ruku na obličej. Nebyla studenná, byla teplá a to vše díky ní.

„Nehýbej se.“ zašeptala najednou. To mi jde velmi dobře. Zavřel jsme oči a nechal se unášet těmi pocity. Jezdila mi opatrně po obličeji, jemně. Po tváři, očních víčkách a po nose. A potom..přejela mi po rtech. Byl jsem zmatený, ale naprosto šťastný. Její teplé prsty na mém obličeji ve mně vzbouzeli takovou spletitost pocitů..Strach, vzrušení, potěšení, lásku..a nakonec i tu zatracenou žízeň..ale ta byla vedlejší.

„Přál bych si,“ zašeptal jsem, „přál bych si, abys mohla cítit… tu spletitost… ten zmatek… které cítím. Abys dokázala pochopit.“

Tohle pro mě bylo neobvyklé. Lidské. Nevěděl jsem jak se chovat, jak jí ukázat jak moc ji miluji.

„Nevím jak ti být blízko.“ řekl jsem tiše. Bella se naklonila s upozorněním v očích a položila se mi na mou kamennou hruď. Nevím jak, ale automaticky jsem ji ochranitelsky objal. Ležela mi v náručí, naprosto šťastná. Myslel jsem, že sním. Moje srdce kdyby tlouklo, tlouklo by jako o závod. Nasával jsme opatrně její vůni, užívajíc si toho pocitu, kdy vím že právě já ji mám ve svém náručí , a že právě mě miluje. Nevím jak dlouho jsme takto leželi. Ale začalo se stmívat.

„Ukážu ti, jak já se pohybuju v lese.“ navrhl jsem. Její výraz byl trochu zděšený.. „Neboj, budeš naprosto v bezpečí, a dostaneme se k autu mnohem rychleji.“

„Proměníš se v netopýra?“ zeptala se obezřetně. Pouze jsme se zasmál.

„No tak, ty malý zbabělče, vylez mi na záda.“ Když nechápala, sám jsem si ji vyhodil na záda. Než jsme vyrazili, vzal jsem její ruku, a přičichl k zápěstí. Pálilo to, ale dalo se to vydržet. Vlastně to bylo i příjemné.

„Stále lehčí..“ zamumlal jsme a vyrazil. Miluji běh. Je to neskonale vzrušující. Byl jsem rád, že jsem to mohl Belle ukázat.

„Opojné, že?“ zeptal jsem se vzrušeně když jsme doběhli k autu. Čekal jsem až sleze, ale ona se mě pořád křečovitě držela.

„Bello?“ zeptal jsem se , s uzkostí.

„Myslím, že si musím lehnout,“ zalapala po dechu.

„Ach, promiň.“ cítil jsem se bezmocně. Na co jsem myslel?

„Myslím, že potřebuju pomoct,“ přiznala. Tiše jsem se zasmál a jemně jsem si uvolnil její sevření kolem krku. Vzal jsem ji do náručí, a chvíli ji choval jako dítě. Byla tak krásná. Opatrně jsem ji položil do trávy.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se.

„Na omdlení, myslím..“ řekla tiše. Pomalu soustředěně vydechovala a nadechovala. Byla bílá jak stěna.

„Asi to nebyl nejlepší nápad.“ uvažoval jsme.

„Ne..bylo velmi zajímavé..“ chtěla mi to ulehčit. Neudržel jsem se. Musel jsem se trochu smát.

„Ha..! Jsi bíla jak duch - ne jsi bíla jako já..!“

„Asi jsem měla mít zavřené oči.“

„To si pamatuj pro příště.“

„Příště..!“ zasténala. Já měl najednou skvělou náladu. Musel jsem se opět zasmát. Byl jsem tak štastný, že jsem tu s ní, že ona je tu se mnou.

„Vejtaho!“ zamumlala.

„Otevři oči, Bello..“ řekl jsem tiše. Když je otevřela, dívala se na mě opět omámeně, neboť jsem od ní byl obličejem opravdu blízko.

„Když jsem běžel, myslel jsem na to..“ nedopovím. Nevím jestli jsem na to opravdu připravený. Lákalo mě to..

„Abys nenarazil do stromů, doufám.“

„Hlupáčku,“ uchechtl jsem se. „Běhání je má druhá přirozenost, na to nemusím myslet.“
„Vejtaho,“ zamumlala znovu.

„Ne,“ pokračoval jsem. „Myslel jsem na to, že chci něco zkusit.“ Opatrně jsem vzal její obličej do dlaní. Zaváhal jsem – musím být opatrný, jediná chyba a mohlo by se to zvrtnout. Pomaličku jsme se začal sklánět, a vdechoval její vůni, abych byl připravený na ten pocit. Tuto věc jsem chtěl zkusit odjakživa, ale poslední pár dnů, co mám Bellu, jsem ji chtěl zkusit strašně moc. Vdechoval jsme její vůni se soustředěným pohledem do jejích očí. Žízeň mě pálila v krku, ale ignoroval jsem to. Dotkl jsem se nosem její tváře a opět se nadechl. Bella zrychleně dýchala, a když už jsme se nepatrně dotýkali, dech se ji na chvíli zastavil. Ještě jsem pokoušel své nutkání, jeslti to pro ni bude bezpečné a pak jsem jemně přitiskl své chladné rty na ty její teplé, měkké, poddajné. Byl to neskutečný pocit, žízeň mě pálila, ale tu jsem naprosto ignoroval. Cítil jsem jen vzrušení, lásku, štěstí. Snažil jsem se být opatrný, ale co mě šokovalo, byla Bellina reakce. Objala mě kolem krku a prsty zajela do mých vlasů a přitiskla se ke mně. Pootevřela ústa, a to už na mě bylo moc. To vzrušení z této prudké reakce bylo tak velké, že jsem se přestával ovládat. Něžně ale silně jsem ji odtáhl tvář od své. Svůj dech jsem měl zrychlený stejně jako Bella, toto jsem zažil poprvé v životě. Něco takového se nedá ani vysvětlit slovy.

„No páni,“ vydechla.

„To je slabé slovo.“ Měl jsem co dělat abych se ovládl. Opět jsem začal vnímat tu spalovaí bolest v hrdle, a její hrdlo je tak blízko mých zubů. Ne! Stop! Zatínal jsem čelist, snažil se myslet na její bezpečí. Cítil jsem jak mi žhnuly oči vzrušením.

„Měla bych..“ snažila se odtáhnout.

„Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku prosím..“ odpověděl jsem. Ještě chvíli jsem se musel soustředit na své kontrolování. Cítil jsem jak ze mě pomalo polehoučku opadalo to opojné vzrušení.

„Tak..“ řekl jsem, a uličnicky jsem se usmál. Zvládl jsem to. Opravdu jsem vyhrál nad tou spalující žízní, vyhrála láska k ní!

„Dá se to vydržet?“ zeptala se.

Zasmál jsem se. „Jsem silnější než jsem si myslel. Je to hezké vědět.“

Shrnutí povídek

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Doznání: