Ve dvou bodech jsem si byl naprosto jistý. Za prvé, toužím po její krvi, za druhé, toužím po ní. Jsem dost silný, abych zvládl oboje?
28.09.2011 (16:00) • zuzka88 • FanFiction jednodílné • komentováno 29× • zobrazeno 4547×
Pusťte si prosím písničku. :)
Dost silný?
Sledoval jsem ji, jak spí. Její tvář byla uvolněná, rty pootevřené, vlasy měla rozhozené po polštáři. Jednu ruku položenou na břiše, druhou zapletenou ve složité změti těch hnědých loken.
Neměl bych tu být. Nechtěl jsem tu být! Jenže… Něco mě sem táhlo. Nerozuměl jsem tomu.
Část mé osobnosti toužila po její krvi. Lahodné červené tekutině, která mě, v jejím případě, lákala, volala mě, sváděla, jako Siréna snažící se dostat námořníky. Ale ta druhá, menší část, mě nutila uvažovat naprosto iracionálně. Nutila mě si tu obyčejnou lidskou dívku prohlížet jiným zrakem, než jakým jsem sledoval ostatní. Ukazovala mi, jak je krásná, přímá, upřímná, nevinná a prostě všechno, jen ne obyčejná.
Stál jsem u okna, co nejdál od ní, i když to v tak malém prostoru šlo velmi těžce. Dýchal jsem pomalu, vždycky jsem do plic pustil jen malou trochu vzduchu naplněného její vůní. Vůní, která pro mě byla až k nesnesení nádherná.
Mučilo mě to. Drtilo zevnitř. Ač jsem si myslel, že už jsem se naučil odolávat takovému pokušení, mýlil jsem se. Byl jsem tak slabý. O co snazší by bylo zabít ji. Ukončit to jednou provždy, ale nemohl jsem. Kvůli Carlisleovi, kvůli rodině, a především kvůli sobě. Jak bych pak mohl sám se sebou žít?
Lehce se zavrtěla v posteli a otřásla se zimou.
Tiše jsem zavřel okno, aniž bych tušil, proč jsem něco takového udělal. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem se dostal do pasti. Sám jsem se do ní chytil.
Vánek z venku už neředil vzduch v pokoji. Její aroma bylo stále intenzivnější. Zaťal jsem ruce do pěstí. Čelist jsem semkl tak pevně, že nebýt upír, rozdrtil bych si zuby.
Byl nejvyšší čas odejít. Ale já to nedokázal. Stále jsem zíral na její drobnou postavu, odhalenou kůži na břiše a pulzující tepnu na krku.
Nikdy jsem lidem nevěnoval příliš pozornosti, dostal jsem se do stavu, že jsem je bral jen jako nutnost. Nevadili mi, prostě tu byli.
S ní to bylo jiné. Už v tom okamžiku, kdy jsem ji poprvé spatřil, jsem věděl, že se něco děje. Její myšlenky… Žádné nebyly. Její mysl byla prázdná, černá. Nechápal jsem. I teď, když spí, nic neslyším.
Štvalo mě to. Potřeboval bych vidět její myšlenky, porozumět tomu. Ale nic, ticho.
Povzdychl jsem si.
Teď odejdu. Odejdu navždy. Opustím Forks. Buď sám, nebo s rodinou, na tom nezáleží. Je to jediné řešení téhle šílené situace. Kdyby mi to někdo vykládal, zasmál bych se té ironii, ale dělo se to mně, takže jsem se zmohl jen na hořké uchechtnutí.
Ano, zmizím odtud. Zapomenu na to, zapomenu na ni, na Isabellu Swanovou, která je… Tak nádherná. Její bledá pleť se zdála skoro průsvitná, hladká a i na tu dálku z ní sálalo teplo. Chtěl jsem část toho tepla chytit, cítit ho na svém těle. Zažít ten pocit, o kterém jsem četl v nejedné knize.
Zavřel jsem oči. Ona byla můj největší nepřítel, nemůžu…
Vždycky jsem věděl, co chci. Šel jsem dál, aniž bych o tom přemýšlel. A najednou je to jinak. Jsem nerozhodný, zmatený, ale stále více okouzlený a nemělo to nic společného s krví, pulzující jí v žilách.
Stále tu byla možnost se otočit, vyskočit z okna a pokračovat v dosavadním životě. Bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat.
S přemáháním jsem udělal krok vzad, pomalu, s pohledem stále upřeným na ni, jsem se otočil, ruce položil na kličky okna…
Opět se zachvěla a převalila, slyšel jsem rytmus jejího srdce. Byl jiný než normálně, zrychlený, jak po dlouhém běhu.
„Edwarde,“ zašeptala.
Ztuhl jsem a čekal. Nic se nedělo. Nepatrným pohybem jsem pootočil hlavu. Stále spala.
Řekla mé jméno?
Nebyl jsem si jist, jestli jsem si to celé jen nevymyslel, abych nemusel odejít, abych prodloužil tu chvíli u ní v pokoji.
„Edwarde, já chci…,“ řekla znovu.
A v ten okamžik jsem to věděl jistě. Věděl jsem, že ji už vymazat nelze.
A jste na konci. Nevím, zda se mi podařilo přesně zachytit to, co Edward cítil, ale myslím, že by to tak nějak mohlo být. Snad se Vám to alespoň trochu líbilo a necháte mi tu komentář. Budu ráda za každou Vaši reakci.
Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Dost silný?:
Opravdu moc krásné... Dokonalé. :)
krasne napsane.. jen jsi z Edwarda udelala holku nazacatku :) jinak super "Byla jsem tak slaby"
Krásné. Myslím, že jsi to vystihla perfektně
Úžasný, romantický, šíleně nádherně zpracovaný, emotivní, krátký a výstižný.
To jsou slova a sousloví, která mě napadla když jsem to dočetla.
Nejsem fanda dlouhejch článků, spíš naopak raději článek rozdělím, než dlouho popojíždět kolečkem na konec, o to víc se pak těším na pokračování. A ty jsi to absolutně suprově vystihla na pár odstavcích.
Mělo to grády, ale zárověň to bylo jaksi jemný a roztomilý, když sám sobě nařizuje, aby ji nezabil a jak si trouba ještě přivřel okno.
Mocmocmoc se mi to líbilo.
A ještě něco: Velkej obdiv
Kráásnééé!!!! Jenom škoda, že ji nevysál.
Moc se ti to povedlo, i ldyž jsem celou dobu tak nějak doufala, že ji vysaje...
tolik pocitů v tak krátkém příběhu, je to až k neuvěření! a navíc Apocalyptika, tak to dokonale dopňovala :) četla jsem jedním dechem a modlila se, aby neodešel, když o tom přemýšlel a cítila velikou úlevu, když se rozhodl zůstat... ale ten konec mě naprosto dostal...
klobouk dolů ;)
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!