Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dítě ve studni

01.08.2010 (16:00) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2476×

Dítě ve studni

„Kde je?“ křičel jsem na všechny strany. Nikdo neodpověděl.

„Kde je?“ znovu jsem zakřičel. Všechno kolem mě bylo na kusy. Všechno jsem rozbil. Kolem mě lítaly chumelce prachu a třísek. Uprostřed svého pokoje jsem klečel na kolenou a křičel. Kde je? Kde je moje Bella? Chci ji zpátky. Nenechám ji zemřít.

„Vím, že mě slyšíš, Joshy. Tak kde je?“ Něco se přede mnou mihlo. Byl to Josh. Na tváři měl zákeřný úsměv. Díval jsem se na něho a vrčel. Zasmál se mi a odhodil mě do kupy třísek, kde ještě před chvíli stála police. Zvedl mě a přirazil ke zdi.

„Ahoj, Edwarde! Copak se stalo? Že bys nemohl najít, Bellu? To je, ale smůla,“ udělal na mě psí oči. Nemohl jsem se s ním prát, je silnější. Nemám šanci.

Pustil mě a já dopadl na zem. Rychle jsem se zvedl a chtěl ho udeřit, ale on to věděl. Věděl, co chci udělat a rychle se otočil a kopl mě do břicha. Zase jsem skončil v třískách dřeva, ale tentokrát to byly třísky stolu a kolem mě se rozletěly knihy, co na něm byly. Pomalu jsem se zvedl.

„Chci jen vědět, kde je?“

„Možná ti to jednou řeknu. Víš, Edwarde, když jsem ji mučil. Vůbec nekřičela. Je silná. No a když jsem jí řekl, ať se rozloučí se životem, řekla: „Řekni Edwardovi, že ho miluju.“

„Jak dojemné co?“ dopověděl pak. Začal jsem strašně zuřit a vyjel po něm. Tentokrát si to neuvědomil a skončil ve střepech skla. Jen se zasmál, zvedl se a očistil se.

„Myslím, že bych už měl jít. A Edwarde, nehledej Bellu. Je mrtvá.“ Vyskočil z okna a ztratil se v lese. Dopadl jsem na kolena a rukama si zakryl obličej. Celým tělem mi prostupovala bolest. Bella je mrtvá!!! Ne, tomu nevěřím. On lže! Dokud ji nenajdu, nebudu mu věřit. Najdu ji. Zachráním ji. Sedl jsem si do rohu svého pokoje a přemýšlel, kam by ji mohl schovat. Ležel jsem v tom bordelu, ve kterém se nedalo ani za nic přemýšlet. Šílel jsem, nemohl jsem nic vymyslet. Musím jít ven a hledat. Hledat všude. Vyskočil jsem na nohy a skočil z okna přímo na zem. Rozběhl jsem se do lesa a stopoval. Není to zrovna dobrý nápad, ale nic lepšího mě nenapadlo. Snažím se zachytit pach Belly, ale necítím ho. Cítím jen jeho pach. Běžel jsem a vítr mě bičoval do obličeje. Myslel jsem na Bellu, na její smích, který mi zvoní v hlavě, na její krásné, hnědé oči. Měla je jako čokoládu. Na její vůni, která mě uklidňovala. Věděl jsem, že je se mnou. Že je v pořádku.

Za chvíli jsem vyběhl z lesa a ocitl se na louce. Zastavil jsem se, protože jsem ucítil cizí pach. Šel jsem normálním krokem a rozhlížel se. Nikde jsem nikoho neviděl, ale jeho pach byl čím dál tím víc cítit. Byl jsem blízko. Cítil jsem to. Až pak jsem si všiml zhroucené postavy ve vysoké trávě. Ležela tam a dívala se do nebe. Když si mě všimla, pomalu se zvedla do sedu.

„Jsem Valérie. Přátelé mi říkali Val, ale protože nemám přátelé. Říkej mi, jak chceš,“ říkala to ledově studeným hlasem. Dívala se mi přímo do očí. Měla zrzavé vlasy a sytě modré oči. Nemůžu říct, že není hezká.

„Jsem Edward,“ odpověděl jsem. Poklepala na místo vedle sebe. Jako správný gentleman jsem si vedle ní sedl. Pořád jsem myslel na Bellu, ale třeba mi nějak poradí. Valérie se na mě pořád dívala. Nemůže být upír. Kůži měla bílou jako my, srdce jí nebylo, ale oči měla modré a to znamená, že upír není. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal.

„Kdo jsi?“ Usmála se a podívala se na zem. Pod ní byla voda a kolem ní poletovaly černé pírka. Znovu se podívala na mě.

„Jsem anděl smrti.“ Byl jsem trochu v šoku. Mám halucinace, nebo vedle mě vážně sedí anděl smrti. Dvakrát jsem mrkl, ale pořád tam byla. Začala se smát.

„Myslíš si, že lžu, že?“ Až teď mi došlo, že jí nemůžu číst myšlenky.

„Ne, nemyslím. Jen jsem se s tebou nikdy nesetkal. Jak se to stalo?“ vyptával jsem se.

„Nejhorší je, když se topíš a najednou ucítíš ruku přítele, který tě vytáhne na hladinu, podívá se ti do očí, řekne: „Promiň!", přiváže ti na nohu závaží a ty klesneš opět na dno...“ Poslouchal jsem pořádně, ale pořád jsem to nechápal.

„Povím ti celý svůj příběh, možná ti to pomůže k nalezení Belly.“

„Jak to, že víš o Belle?“ zasmála se.

„Jsem anděl smrti, myslíš, že nejsem informovaná? Snad mám vědět, koho zabiju,“ vykulil jsem na ni oči.

„Ty máš zabít Bellu?“ podíval se mi znovu přímo do očí.

„Jí ne, někoho jiného.“ Byl jsem v tom úplně zamotaný.

„Chceš slyšet ten příběh?“ přikývl jsem.

„Dobře. Stalo se to před několika lety. Dnes mi je přesně 3205 let, bloudím po tomhle světě každý den a hledám svou oběť. Nikdy, nikdy nemůžeš utéct smrti. Vždycky si tě najde, to si pamatuj. Dobrá tedy, vrátíme se k tématu. Bylo mi sedmnáct let a žila jsem se svým otcem. Moje matka od nás zdrhla. Táta to bral těžce, ale smířil se s tím. Bohužel, ale hodně pil, na mě neměl čas. Nevadilo mu, když jsem šla ven a vrátila se až za tři dny. Vůbec se o mě nestaral. Vůbec nevěděl, co dělám.

Měla jsem hodně přátel, jednoho nejlepšího přítele. Znali jsme se už od narození. Viděla jsem v něm víc, než jen kamaráda, ale on to tak necítil. Vůbec jsem netušila, co je zač, že je to netvor, monstrum.“ Při těch slovech se zachvěla. Poslouchal jsem pozorně, na každé slovo dala důraz.

„Jenže, nelze nenávidět někoho, kdo ti byl vším. Tak jsem to, aspoň já cítila. Hodně jsme spolu trávili čas. Chodili jsme k jedné studni. Daleko, daleko od domova. Bylo to,“ hledala správná slova, „Něco, jako naše skrýš. Nikdo nevěděl, kde jsme. Jen mi dva."

Jednoho dne jsem se probudila, myslela jsem si, jak krásný den to bude. Mýlila jsem se. Svého otce jsem našla oběšeného před svojí postelí. Byla jsem v šoku. I když mě neměl v lásce, já ho milovala. Jak jsem k němu běžela, myslela jsem, že ho ještě zachráním, ale byl mrtvý. Rychle jsem utekla pryč. Běžela jsem daleko, nechtěla jsem se už nikdy, vrátit domů. Naposledy jsem se chtěla rozloučit s ním. Napsala jsem mu dopis, aby byl u studny v jednu hodinu. Samozřejmě tam přišel.

„Ahoj, Val! Děje se něco?“ ptal se mě.

Hudba

„Odjíždím pryč,“ řekla jsem mu smutně. Myslela jsem si, že bude smutný, ale místo toho jsem viděla jen zlobu. Trochu jsem se ho začal bát. Cítila jsem, že se něco děje a že je to špatně.

„Jak to myslíš, pryč?“

„Sem, už se nevrátím. Nechci tu už být, ani minutu. Dneska se můj otec zabil -“

„Cože?“

„Ano, zabil se a já už tu nechci být. Nechci, slyšíš!!!“ Skoro jsem začala brečet, ale on mě jen vzal do náruče a kolébal se mnou ze strany na stranu. Snažil s mě utišit.

„Musíš tu zůstat, co my?“

„Žádné my není, sám jsi to říkal.“

„Nechci, abys odjela -“

„Já taky ne, ale tohle místo mě děsí. Všechno mě tady děsí.“ Trochu mě od sebe odtáhl a něco se změnilo, začal zuřit. Vůbec jsem ho nepoznávala. Byl tak - jiný.

„Já tě děsím,“ zakřičel a začal se mnou třást. Nezmohla jsem se na odpověď.

„Bojíš se mě?“ pořád na mě, jen křičel a házel se mnou ze strany na stranu. Měla jsem takový strach.

„Teď, ano," přiznala jsem. Nevěděla jsem, že by tohle udělal. Že by to vůbec dokázal. Udělal něco, co bych od něho nikdy nečekala. Silně mě vzal za loket a opřel o studnu, díval se mi do očí a usmíval se. Věděla jsem, že tohle není všechno. Začala jsem se bránit. Kopala jsem nohama, několikrát ho praštila, ale toho ještě více rozzlobilo. Nakonec jsem slyšela jen jedno slovo, co řekl: „Tohle není konec.“

Pak mě hodil do studny. Byla to stará studně, ale pořád tam bylo trochu vody. Dopadla jsem na něco tvrdého a rozbila si hlavu. Měla jsem zlomenou nohu, špatně se mi dýchalo. Když, jsem se podívala nahoru, nebylo nic vidět, byla jsem moc hluboko. Seděla jsem tam několik dní hlady, bez vody. Každý den se mi hůř a hůř dýchalo. Začala jsem blouznit. Viděla jsem maminku a tatínka. Pořád mi něco říkali a já je vůbec nevnímala. Nemohla jsem, byla jsem moc unavená. Plakala jsem. V ty dny byla zima, mrzla jsem tam a do studny začalo sněžit. Měla jsem bolesti a nedalo se jim utéct. Chtěla jsem zemřít.

Po nějakých dnech jsem to nevydržela a našla si kámen a začalo ho brousit, aby byl, co nejostřejší, trvalo to několik hodin, ale podařilo se. Určitě víš, co jsem asi udělala.“ Přikývl jsem. „Zabila jsem se. Když jsem tam tak ležela, najednou jsem před sebou uviděla postavu v bílém plášti. Poznala jsem ji. Byl to táta. Jedna jeho ruka byla černá a druhá bíla. Řekl, že si mám jednu z nich vybrat. Pochopila jsem, že ta černá znamená peklo a ta bílá nebe, ale já do nebe nechtěla, chtěla jsem peklo, takže jsem si vybrala jeho černou ruku a vzala ji do své. To bylo naposledy, co jsem ho viděla. No a tam se ze mě stalo tohle. Jsem anděl smrti. Však to dalo práci, stát se jím. Nemohla jsem se dočkat, až přijde čas a já ho budu moci zabít. A dneska ten den nadešel. Pomůžu ti ho zabít,“ řekla s úsměvem, já na ni vyvalil oči. Josh je ten kluk?

„Co-co že?“ vykoktal jsem. Usmála se na mě a přikývla na souhlas.

„Takže mi chceš pomoct, najít Bellu?“

„A zabít Joshe, ale jen, pod jednou podmínkou.“ Poslední slovo zdůraznila.

„Jakou?“ Stoupla si a předklonila se, černá peříčka kolem ní začaly tvořit křídla. Bylo to fascinující.

„Musíš mi slíbit, že budu moci jednoho z vás zabít.“ Pochopil jsem to tak, že tím jedním, myslela Joshe.

„Platí,“ řekl jsem a podal jí ruku. Nakrčila nos.

„Tohle už nikdy nedělej,“ napomenula mě. Přikývl jsem.

„Můžu se ještě na něco zeptat?“

„Jasně,“ přitakala.

„Když jsi povídala o té studni a říkala jsi mi, že mi to může pomoct. Chceš mi tím říct, že může Bellu, schovat do studně jako tebe?“

„Jsi chytrý chlapec.“

„No, přemýšlet umím. Zavolám mojí rodině -“

„To ne. Nikdo to nesmí vědět, jenom já a ty. Jsem anděl smrti. Myslíš, že každému takhle pomáhám?“ Nad tím jsem se zamyslel. No, to asi ne.

Celý den jsme vymýšleli plán a snažili se najít tu studnu, ve které má být Bella.

„U Mortonů? Tam je přece studna.“

„Ne, jsou tam lidi a studna není moc hluboká.“

„Valérie, co když ji dal do stejné studny jako tebe?“ najednou zpozorněla. Začal se hrabat v mapách.

„To není vůbec špatný nápad, ale ta studna, kde jsem byla já, je až v Texasu. No a měli bychom si pospíšit, protože se v ní špatně dýchá a nevím, kolik Bella vydrží.“ Hned, jak to dořekla, jsem už byl v autě.

„Jedeme,“ přikázal jsem. Krásně se na mě usmála a upravila si svoje šaty a křídla si prohrábla tak, že zase žádné neměla, jen kolem ní poletovala černá peříčka.

„Proč to děláš? Teda chápu, proč to děláš, ale proč zrovna já?" zeptal jsem se cestou v autě.

„Protože je to tak dané. Je to osud." Pořád jsem to, ale nechápal.

„Víš, že na anděla smrti jsi až moc hodná?" Zasyčela.

„To nikdy neříkej. Já nejsem hodná. Beru lidem duši!" Zvedl jsem oči k nebi.

„Jenže to je tvoje práce a to, co teď děláš. To není tvoje práce." Na to už neodpověděla.

V Texasu jsme byli za několik hodin. Ke studni to trvalo déle. Hned, jak jsem ji uviděl, rozběhl jsem se k ní upíří rychlostí.

„Bello!“ křičel jsem do ní.

„Edwar-de,“ vykoktala moje jméno, tak, tak. Valérie byla už u mě.

„Jdu pro ní.“

„Počkej,“ zadržela mě, „Může to být past.“

„Je mi jedno, jestli je to past, Bella potřebuje ven!“ Popošla o krok dozadu a ruce si dala v bok. Její křídla se zase začala tvořit. Musím uznat, že na anděla smrti, je až moc hodná.

„Někdy mě vážně překvapuješ. Jdi, budu to tady hlídat,“ usmála se na mě. Skočil jsem do studny a rychle dopadl na zem. Bella byla v rohu skrčená a třásla se. Drkotala zuby a měla slabý tep. Věděl jsem, že jsem přišel včas a že odtud musíme, co nejrychleji. Skoro mě nevnímala. Vzal jsem ji do náruče a vytáhl ven. Valérie hned přiběhla k nám.

„Holka, ty jsi měla štěstí, na rozdíl ode mě. Edwarde, musíš ji zahřát. Přece nechceš, abych si ji vzala.“ Lekl jsem se, to, co řekla, mě vyděsilo. Bella, bude žít.

„No, to je mi náhoda. Ty jsi ji přece, jen našel a kdo je -“ Josh se zadrhl v půlce věty. Díval se na Valérii. Ta se na něj nesmírně usmívala. Vstala a vydal se k němu.

„Jakto že?“ Valérie se zasmála.

„Copak? Jakto, že jsem naživu? Neboj se, nejsem naživu. Jsem mrtvá, akorát jsem anděl smrti. To je všechno. Jo a zapomněla jsem ti poděkovat, že jsi mě zabil, aspoň teď můžu zabít já... Tebe.“

„Chceš mě zabít? Jsem upír, nemůžeš mě zabít,“ vysmál se jí přímo do tváře. Ona se naštvala a vzala ho pod krk. Chtěl ji od sebe dostat, ale místo toho. Klekl na kolena bolestí.

„Že nemůžu? Tvůj přítel, byl úžasný. Pořádně jsem si to užila, když jsem si ho vzala jako si teď vezmu tebe, ale u tebe to bude... Horší.“

Viděl jsem, jak s něj něco vysává. Držel jsem Bellu a snažil se ji nějak zahřát. Jeho křik se rozléhal po celém tom to místě. Když svoje dílo dokončila, po Joshovi zbyl jen prach. Zasmála se a otočila se ke mně. Došla k nám a vzdychla.

„No, mohlo to být lepší. Myslím, že teď přišel čas zachránit Bellu.“ Otočila se a začala něco říkat. Nerozuměl jsem, měli asi svoji řeč, ale kolem ní se začalo míhat několik světel. Po tom všem před ní stála dívka. Byla jí podobná, ale měla na sobě bílý plášť. Přistoupila k nám blíže a nad Bellu dala své ruce. Bella začala křičet. Byl jsem z toho nervózní, ale pak křik ustál a Belle se zlepši tep a její tělo se... Spravilo. Nebyla studená. Byla teplá, její oči byly krásně hnědé a usmívala se na mě. Bílý anděl najednou zmizel.

„No, tak to by bylo,“ řekla Valérie, když jsem Bellu snažil postavit.

„Jo, děkuju ti.“ Zasmála se.

„Ještě zbývá, abys vyplnil svůj slib.“ Nechápal jsem to, dostala, co chtěla.

„Myslela jsem, že jsi to pochopil. Josh, to byl osud, ale ty jsi mi slíbil jednoho z vás, kterého můžu-“

Hudba

„Vzít s sebou,“ dokončil jsem za ní.

„Správně.“

„Takže buď já, nebo Bella.“

„Ale pamatujte, že můžu vzít jen jednoho.“ Věděl jsem, že Bella je v pořádku a věděl jsem, že to já mám jít. Otočil jsem se k Belle a ta se na mě dívala očima plnýma zoufalstvím. Vzal jsem jí obličej do rukou a dlouze ji políbil a pak objal. Nechtěla mě pustit.

„Edwarde, to ne. To nemůžeš udělat,“ plakala. Po tvářích jí stékaly slzy smutku.

„Pamatuj si, že tady vždycky budu s tebou.“ Držela mě pevně za tričko. Nechtěla mě pustit.

„Bello, pusť mě. Musím to udělat.“

„Ne nemusíš, nemusíš. Proč mi to děláš? To ať raději umřu já. Hlavně ty ne. Já tě miluju.“ Jak poslední slova řekla, znovu jsem ji objal. Nechtěl jsem ji pustit.

„Taky tě miluju, ale tohle se má stát, je to tak dané. Budu pořád s tebou.“ Pustil jsem Bellu a ta hned klesla na kolena. Zhroutila se, ale já jsem nic nemohl dělat. Nemůžu ji nechat zemřít. Na to ji, až moc miluju. Šel jsem k Valérii.

„Připravený?“ zeptala se mě, když jsem k ní přistoupil. Přikývl jsem. Napřáhla ruce a do mě vstoupil elektrický šok. Poslední, co jsem slyšel, byl Bellin křik. Bylo to, to poslední, co jsem, kdy slyšel.

O několik let později...

Bella:

„Mami, koukni, začíná se stmívat," pokřikovali na mě Renesmé s Jameim. Ano, mám děti. Po smrti Edwarda, se ukázalo, že jsem těhotná a čekám dvojčata. Neměla jsem je, jak vychovávat, ale nemohla jsem je dát pryč. Jsou moje jediné štěstí na tomhle světě. Edward mi chybí, nemůžu pořád dobře dýchat. Cítím, jak mě v těle každou chvíli probodává bolest u srdce, ale mám svoje děti a to je hlavní. Vím, že Edward, je pořád se mnou, slíbil to. A já mu věřím. Věřím, že se jednou sejdeme.

„Tak to znamená, že bychom už měli jít domů." Oba dva posmutněli. Přišli ke mně a objali mě. Hned jsem pochopila, že mě chcou nějak podplatit, abychom tu mohli ještě chvíli zůstat.

„Když ti slíbíme, že budeme celý rok hodní, můžeme tu ještě chvíli zůstat?" No a tak to bylo každým rokem, stejně pořád zlobili, ale já je moc a moc miluju.

„Tak ještě chvíli, ale tento rok doufám, že opravdu nebudete zlobit." Všichni jsme se zasmáli. Jameiho zelené oči mi připomněly Edwarda. Podívala jsem se do nebe a poslala mu vzdušnou pusu.

„Navěky spolu," zašeptala jsem.

KONEC!

Shrnutí