Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dítě překvapení

18.03.2011 (20:00) • Teginka • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2720×

Probrala jsem se na kapačkách, všude kolem mě bylo bílo. Musela jsem v sobě mít snad půl tuny oblbovacích prášků proti bolesti, protože jsem necítila vůbec nic. Vážně. Nic. Jediný pohyb, kterého jsem byla schopna, bylo zvednutí těžkých slepených víček.

„Belluško, jsem tady, srdíčko. Už je dobře, je po všem. Všechno je v pořádku..." Edwardovi selhal hlas.

Tak moment, v jakém bláznivém světě jsem se to probudila? Jemu hlas neselhává nikdy. Muselo se stát něco hrozného. Cítila jsem se tak zmatená a dezorientovaná, a když jsem o tom přemýšlela, začala mě bolet hlava. Bože, proč že jsem to vlastně tady... ? Jak se sakra stalo, že jsem celá v sádře a tam, kde v sádře nejsem, mám buď obvazy nebo zelenou dezinfekci. Co jsem dělala?!

Začínala jsem si uvědomovat celkový význam téhle protivné situace. Byla jsem těhotná... hrníček s krvní... moje děťátko... !

Prudce jsem zalapala po dechu. Z přístrojů, na které jsem byla napojená, se ozvalo znepokojené pípání. Moje srdce se rozbušilo jako splašené, cítila jsem, jak rudnu v obličeji... Můj šťouchálek! Moje miminko. Co je s ním? Proč mi o tom hned nepoví? Respektive, proč mám pocit, že lže?!

„Bello, ššš. Uklidni se. Jsi na tom strašně zle, nesmíš se vůbec rozrušovat, hýbat a podobně. Je mi to líto, holčičko. Moc líto."

„Moje dítě," zašeptala jsem jen. Nevím, co jsem čekala, že udělá, ale jeho bolestná grimasa vypověděla za vše. Mlhavě jsem si uvědomovala, že mi po tvářích tečou slzy. Tohle je určitě nějaký omyl. To určitě neznamená to, co si myslím. Můj vysněný chlapeček žije. Určitě žije, o tom není pochyb!

„Bello, teď ho nemůžeš viděť, je mi to líto. Ono je to... trochu složitější," utěšoval mě Edward. Měla jsem pocit, že mi z hrudi spadl úplný meteorit. Přístroje opět začaly pípat a moje srdce mi málem vyskočilo z těla. On žije a je to chlapec! Můj malý... EJ.

„Proč?!" zachroptila jsem a snažila se dát do zbytků svého hlasu tolik naléhavosti, kolik jsem jen byla schopna.

„EJ je... řekněme trochu více po mně. Alespoň co se potravy týče rozhodně. Je velmi silný, a když cítí krev... vzteká se."

Vzteká? Nechápu. Je to novorozeně, z části člověk a navíc... Božínku, po kom ze svých rodičů by to asi tak měl? Cítila jsem, jak se ve mně znovu kupí napětí. Edward se na mě znepokojeně podíval, rychle vzal mé dlaně do svých a začal mi na nich dělat uklidňující kolečka palcem.

„Bellinko, neboj se. Brzy ho uvidíš, jen ne hned. Počkej, budu ti o něm vyprávět. EJ je ten nejdokonalejší malý človíček - tedy, ty víš, jak to myslím - jakého svět kdy viděl. Až ho spatříš, nebudeš věřit vlastním očím. Já sám jsem nevěřil, že jsme stvořili něco tak úžasného. Obmotal si kolem prstíčku celou naši rodinu a dokonce jsem přistihl i Leah, jak si ho pobaveně prohlíží, když laškoval s Rose.

A Bello, EJ je tak nadané dítě. Má schopnost, o jaké jsem ještě nikdy neslyšel, to se budeš divit. A to není všechno, i když je to mrňousek, je strašně chytrý a rozumný, občas si říkám, jestli je to vážně miminko! Až na to, když jde o krev... to se z něho stává hotový ďábel, ale ten nejúchvatnější malý ďábel!" vychrlil na mě.

Bylo tak zvláštní poslouchat Edwarda, když mluvil o našem synovi. Všechno mi to díky tomu začalo připadat reálnější, protože ty emoce, které jsem z něho cítila, byly tak silné, ale zároveň se mi to zdálo, jako ze sna... Tak zvláštní a přece jasné. Jednu věc jsem si však stále nedokázala srovnat v hlavě. Proč mě Edward nepřeměnil?! Copak mi to neslíbil? To mu nevadilo riskovat, že zemřu...? Někde u srdce mě znepokojivě píchlo.

„Proč, Edwarde? Vysvětli mi proč!" zešeptala jsem

Edwardova rozzářená tvář se opět stáhla do bolestné grimasy. Je mu to líto, určitě je. Určitě má nějaké závažné odůvodnění, proč mě nepřeměnil... Musí!

„Odpusť mi," hlesl jen. To je celé? Víc mi na to neřekne? Připadla jsem si jako blázen. Neměla jsem to rozhodnutí nechávat na něm, měla jsem nechat Carlislea, aby to udělal on. Je to moje chyba, jemu nemohu nic vyčítat... že?

„Bello, prosím. Tolik mě to mrzí. Já... já to nedokázal.  Carlisle je v Evropě a nemohl se tak rychle vrátit, a já... já jsem selhal. Prosím, odpusť mi to, Bello. Vím, že žádám hodně. Musela sis vytrpět tolik bolesti a strachu... Prosím... " Edward se zajíkl, a kdyby nebyl upír, řekla bych, že pláče...

Nechci, aby plakal! Nechci, aby trpěl! Nikdy! Bože! Jeho bolest... ničí mě!!! Jestli ve mně doteď byla nějaká zloba, tak okamžitě zmizela.

„Edwarde, já se nezlobím. Já tě chápu. My to překonáme. My tři. Všechno dobře dopadlo, já žiju a máme dokonalého chlapečka... všechno bude dobré," najednou jsem konejšila já jeho. Chudáčka mého... Tolik výčitek, co kvůli mně má...

............................................................................................................................

Moje zranění se pomalu hojila a léky odeznívaly. Kupodivu to nebylo na škodu, zažila jsem už dost velké množství menších i větších zranení, abych bolest zvládala docela dobře. Už jsem mohla sedět a občas, když u toho nebyl Edward, který mi by zabránil, jsem už byla schopna se i sama najíst. Prostě mi bylo mnohem lépe, i když v mém srdci se usadila bolest z odloučení od mého chlapečka, kterého jsem zatím neměla šanci ani jedinkrát spatřit.

Na lůžku mě kromě Edwarda často navštěvoval i zbytek jeho zrovna přítomné rodiny. Nejčasteji Alice, i když i ostatní byli také velmi sdílní. Esmé mi chodila číst a Rose zase vyprávět o mém chlapčkovi. Zdálo se, že je to právě ona, kdo s ním tráví nejvíce času. Emmett mě chodil pobavit svými vtípky a Jazz si prostě přícházel čas od času popovídat a při té příležisti mě uklidnit. Jediný, kdo chyběl, byl Carlisle... A toho jsem zrovna potřebovala nejvíce...

Každý den jsem se Edwarda snažila přesvědčit, aby mi EJe konečně ukázal.  Viděla jsem, že ho to ničí, ale nepovolil. Nechápu, o co mu jde. Copak by se o něj nedokázali společně postarat? Jistě by mi neublížil... je to přeci moje dítě!

„Edwarde?" zavolala jsem, odhodlaná ho dnes konečně přesvědčit.

„Ano, zlatíčko?" vynořil se ze dveří. Nechala jsem ho vstoupit dovnitř a horečně přemýšlela, jestli mám použít taktiku vyjednávání, citového nátlaku, rozhodnosti a nebo být prostě extrémně milá.

„Víš, cítím se už vážně mnohem lépe," začala jsem pomalu.

„To je skvělé, Bellinko, věř mi, že mě nic netěší více!"

„No... a protože je mi lépe, rozhodla jsem se, že se půjdu podívat na svého syna, a že... hmm... že mi v tom nemůžeš zabránit."

Bože! Co je tohle za blbou taktiku? Hlas se mi klepe, zdravá nejsem, a že by mi v tom on nebyl schopný zabránit - pro moje dobro samozřejmě -, tak to si taky zrovna nemyslím!

„Přemýšlel jsem o tom, Bello... a... myslím, že je doopravdy čas, abychom ti ho konečně ukázali. Vím, že se zlobíš, že to trvalo tak dlouho, ale nebyl jsem si jistý jak, by na to reagoval a..."

„Tak moment!" přerušila jsem ho. ,,Ty vážně souhlasíš?!"

Edward se na chvíli zamyslel, pak se na mě zahleděl a nakonec odevzdaně vzdychl.

„Ano, souhlasím, ale byl bych mnohem radši, kdybys to vydržela. Za pár dnů se vrátí Carlisle, aby tě mohl přeměnit a pak už by to bylo naprosto bezpečné."

Celá jsem se rozzářila. Konečně. Uvidím ho!

„Edwarde? Povídal jsi mu o mně? Viď, že ví, že má maminku... " Vím, že je hloupé, takhle se ptát, protože miminko nic z toho dost dobře vnímat nemůže, ale já prostě potřebuji vědět, že už slyšel, že jsem tu pro něj, a že ho miluji... I když od někoho jiného.

„Ovšem že jsem mu o tobě povídal. On sám přímo prahne po tom, aby tě viděl! Ptá se na tebe skoro tak často, jako ty na něj," řekl Edward a usmál se.

„Ehm... on se na mě ptá?"

„Věř mi, to pochopíš, až ho poznáš. On má svůj vlastní způsob komunikace... A navíc  je velmi vyspělý. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby se zeptal doopravdy," vysvětlil mi a najednou vypadal ztrápeně a znepokojeně...

„Nechtěl bys mi něco říct?" zeptala jsem se opatrně. Měla jsem hroznou radost z toho, co mi pověděl, ale cítila jsem v tom nějakou skrytou hrozbu, která by měla vyjít na povrch.

„Není to nic vážného, Bellinko, nic čím by ses musela zatěžovat," zašeptal a políbil mě na čelo. Byla jsem hrozně nervózní, že přede mnou něco špatného tají, ale sama jsem si nechtěla kazit radost z tohoto okamžiku, a tak jsem se na to radši dále nevyptávala.

Ze dveří najednou vyletěla Alice a začala rychle švitořit:

„Bello! Musím ti pomoci se obléct a tak! Edwarde, ty padej pryč, dáma se bude strojit na důležitou schůzku. Tak honem! Neslyšels? Ven!

Ach, Bello, budeš tak nadšená, myslím to vážně, vidím to ve svých vizích každičký den! Sice to nebude úplně bezproblémové, ale co není? EJ je úžasný a my ho zvládneme, tím jsem si jistá. Já přesvědčuji Ewarda, aby ho přivedl už dávno! A ty, Bello, už vypadáš mnohem lépe, na svoje první setkání s EJem se však musíš i tak vystrojit, že? Nemusíš odpovídat. Bude to báječné. Carlisle se vrací za dva dny kolem šesté, vážně ho to strašně mrzí, že tu není, ale prostě to jinak nešlo. Až tě přemění, budeš mít dokonalý život, Bello!" skončila svůj zrychlený proslov a široce se na mě usmála.

Když jsem se s Alicinou pomocí převlékla a začala doopravdy čekat, moje srdce se rozbušilo jako splašené.

„Bello, musíš se uklidnit. Vím, že jsi nervózní, ale čím silněji bude tvoje srdíčko právě bít, tím větší je pravděpodobnost, že bude mít EJ žízeň. Neříkám, že snad existuje nějaké nebezpečí. To ne, ale přece jen to bude snažší, když budeš klidná. Nechceš to přeci svému chlapečkovi dělat ještě těžší," uklidňovala mě, na její poměry neuvěřitelně jemně a pomalu, Alice.

„Dobře," vydechla jsem. Alice se zaposlouchala do zvuku mého srdce a po chvilce spokojeně kývla.

„Tak je hodná. Připrav se, jdu pro ně."

Jsem si jistá, že jsem nikdy ve svém životě nebyla takhle netrpělivá. Možná, že dokonce nikdo nebyl nikdy takhle netrpělivá. Snažila jsem se počítat nádechy a výdechy, ale šlo to těžko. Mohu jen doufat, že mi poslední kapička klidu, která ve mně zbyla, ještě na chviličku vydrží.

Dveře se začaly pomalu otevírat, Alice a Rose vpluly dovnitř a za nimi, v  Edwardově náruči, byl on.

Hlasitě jsem vydechla. Byl tak... dokonalý. Zvědavě na mě hleděl svýma obrovskýma zelenýma očima a já věděla, že nikdy nebudu nic milovat tolik, jako tohle maličké stvoření. EJ lehce natočil hlavičku na stranu a poté přiložil Edwardovi svoji bělostnou ručičku na krk.

„Máš pravdu, je ještě krásnější, než jsem ti vypravoval," odpověděl mu Edward na něco, co jsem sice moc nepochopila, ale jistě to souviselo s jeho schopností.

EJ se znovu otočil na mě a zářivě se na mě usmál. Jeho bělostné zoubky vypadaly jak ze slonoviny. Nedokázala jsem se nadechnout. Jen jsem zírala s otevřenou pusou a vstřebávala každičký kousek, který jsem ze svého syna viděla.

Byl doopravdy nádherný. Oči měl velké a upřímné, měly barvu nefritu, jistě po Edwardovi, když byl ještě člověk. Vlasy měl kaštanové, lesklé a až neuvěřitelně známě rozcuchané. Měl kulaté růžové tvářičky s maličkými ďolíčky a pusinku úplně stejnou, jako je ta moje - s malinko větším horním rtem. Byl vyváženou kombinací Edwarda a mě. Kdo by to byl řekl, že i já mohu přispět k dokonalosti?

EJ se znovu obrátil k Edwardovi a s velmi vážnou tváří, tváři tolik odporující jeho nízkému věku, položil znovu svoji drobnou dlaň na Edwardův krk a důležitě otočil hlavu směrem ke mně.

Edward znepokojeně přešlápl z nohy na nohu a mezi obočím se mu udělala vráska.

„Já si nejsem jistý, jestli je to dobrý nápad, EJi. Musíš ještě chviličku počkat. Neboj se, brzy to půjde. Slibuji."

EJ se na Edwarda podíval pohledem „To myslíš vážně?!", a poté se jeho tvářila skřivila smutkem. Začal se po mně natahovat a z jeho úst se vydral bolestný vzlyk. Automaticky jsem se po něm začala natahovat také. Konečně mi to v hlavě všechno zapadlo tam, kam má.

„Dej mi ho Edwarde, chce ke mně," řekla jsem mu nevěřícným a tichým, ale přesto rozhodným hlasem.

„Bello, může to být nebezpečné," zašeptal frustrovaně Edward. EJ znovu fňukl, a když viděl, že to nemá žádný účinek, začal usedavě plakat.

„Můžeš jí ho dát, Edwarde. Budu to sledovat, nemusíš mít obavy," usmála se zlehka Alice. Edward se tvářil neuvěřitelně bolestně. Musel v sobě jistě svádět strašný boj, ale EJovi slzy byly najednou větší utrpení, než jeho. Ne, nemyslete si, že bych ho snad milovala méně. Láska k Edwardovi, je ta největší láska, jakou může žena cítit k muži. Jenže láska mateřská... to je něco úplně jiného. Člověka to zaskočí, a přesto je to ten nejpřirozenější cit na světě.

Edward se ke mně pomalu začal blížit, moje srdce na to samozřejmě silně zareagovalo. EJ se znepokojeně zavrtěl, ale zdálo se, že je jinak už zase docela klidný. Když byl už skoro u mě, naposledy vzlykl a natáhl ke mně své dětské paže.

Edward ho ke mně konečně položil. Vzala jsem ho do náručí a políbila ho na jeho saténové čelíčko. EJ se u mě spokojeně uvelebil a pak mi znenadání položil ručičku na tvář.

To, co jsem uviděla, mě tolik překvapilo, až mi srdce znepokojeně poskočilo. Zdálo se však, že to zatím všichni zvládají. Obrazy, které se mi objevily v hlavě, zdánlivě neměly žádný smysl, ale čím déle tam byly, tím více jsem jim rozuměla. EJ se mi snažil sdělit všechny své dojmy, které zatím získal. Ukazoval mi sám sebe, jak se na mě Edwarda ptá znovu a znovu. Ta netrpělivost z toho přímo čpěla. Můj chlapeček se na mě těšil úplně stejně jako já na něj! Ani nedovedu vypovědět, jak šťásná jsem byla...

EJ si opřel hlavičku o moje rameno a spokojeně vzdychl. Lidský organismus asi není přizpůsobem strávit tak obrovské množství štěstí. Zvýšil se mi tep a po tvářích mi začaly kanout slzy. Všechno se zdálo tak perfektní... V tu chvíli však byl u mě Edward a hned mi bral EJe z náručí. Když jsem se na EJe podívala, byla jsem v takovém šoku, že jsem znovu zapoměla dýchat. Jeho oči se náhle změnily z nefritové na karmínově rudou. Zbledl, vycenil na mě své perfektní zuby a nebezpečně zavrčel. Edward měl pravdu, i jako ďábel byl rozkošný...

„Alice?!" prsknul Edward, „Slíbila jsi, že budeš dávat pozor!"

„Promiň," zajíkla se provinile. „Když ono to bylo tak dojemné... "

Autor: Teginka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dítě překvapení :