Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dítě měsíce

09.11.2010 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3078×

Bouračka. Asi sedmnáctiletý mladík a sedmiletá holčička. Dívenka má otevřenou zlomeninu, ale jinak jsou oba v překvapivě dobrém stavu. Jeho sem vezou spíš pro jistotu. A tak jsem ho dostala na starost já. Jak jinak? Nechávají mě vyžírat všechny takovéhle případy. Jsem tu jako stážistka, tak si nemůžu stěžovat.

Slyšela jsem, jak se záchranář s kýmsi hádá a přesvědčuje ho, že musí zůstat v mé ordinaci. Prý ho musím nejdřív vyšetřit a pak se má starat o tu druhou. Protočila jsem oči. No jistě, syndrom špatného svědomí. Určitě jel nepřiměřeně rychle a teď se bojí, že s ním rodiče té malé zatočí. Nedivila bych se. Kdybych měla to štěstí a měla dítě, určitě bych to udělala.

Vešla jsem do ordinace a ušklíbla jsem se. No, především bych své dítě nikdy nenechala s podobným týpkem. Viděla jsem ho jen zezadu, ale už mi byl nesympatický. Vysoký, štíhlý, s moderním rozcuchem a zvláštní barvou vlasů.

Kývla jsem na záchranáře, že už to tu zvládnu. Ten si oddychl, kývnutí mi oplatil a s rychlým děkovným úsměvem za sebou zabouchl.

Jeho vůně okamžitě zaplnila celou místnost. Zanechávala mi na patře ohavnou pachuť. Můj nos se automaticky nakrčil. Tohle znám. Upír. Rychleji, než by bylo schopné zaregistrovat lidské oko, jsem stála u zdi a držela ho pod krkem tak, že kdyby potřeboval dýchat, už by nejspíš chroptěl. V tom bylo mé kouzlo. Nevypadala jsem na to, ale byla jsem silná. Hodně silná.

Mé nehty se automaticky zahnuly do drápů, prodloužily se a zostřily. Vjely do jeho kamenné pokožky, jako by to byly nejostřejší nože. Zápach, který se z něj linul (jeho oběti by se se mnou určitě přely o tom, že je to nejkrásnější vůně, kterou kdy cítily), mě donutil temně zavrčet.

Rychle jsem se ujistila, že to nikdo kromě něj neslyšel a zasyčela jsem: „Ty… chtěl jsi ji zabít, že jo?“

Upír mě od sebe odrazil a sáhl si na krk, aby se přesvědčil, že je celý. Odlétla jsem a zastavila se s pořádným zaduněním o protější zeď.

„Nikdy bych jí neublížil. Kdo jsi?“

Jeho slovům jsem nevěnovala pozornost – mohl mi lhát. I jeho tón byl takový, jaký jsem čekala. Ale jeho oči…, i když v důsledku zuřivosti rychle černaly, nemohla jsem si nevšimnout, že původně byly okrové a ne rudé, jak bych čekala. Na okamžik jsem se zarazila a on toho využil.

„Doktorko Moonová?“

Otočila jsem se, abych odpověděla Andree – sestře, která mě volala zvenku a ucítila závan čerstvého vzduchu. Zavřela jsem oči. Nemusela jsem se otáčet, abych se přesvědčila, zda je  pořád uvnitř. Věděla jsem, že utekl oknem.

Rychle jsem si urovnala vlasy a rozhlédla se po místnosti, abych se ujistila, že náš malý souboj zůstane tajemstvím.

Andrea vešla a překvapeně přejela místnost pohledem: „Ten mladík tu není?“

Pokrčila jsem rameny: „Utekl. Možná se bál. Co to děvče?“

Andrea se usmála: „Bude v pořádku. Srůstá to skoro před očima. Teď bychom ale potřebovali vaši diplomacii, doktorko Moonová. Je tu totiž další mladík, který se po ní ptá.“

Dramaticky ztišila hlas : „Má vážně štěstí na pohledné ochránce. Tenhle je ale blízko tomu, aby vtrhl na sál, kde jí tu zlomeninu srovnávali.“

Přikývla jsem a nuceně se usmála: „Zvládnu to. Přiveďte ho sem.“

Vyslala jsem modlitbu k nebesům, aby to nebyl další upír. Podruhé už bych se nejspíš neovládla. Konec konců jejich likvidace je už kolik století hlavním smyslem mojí existence. Jsem zvláštní, to přiznám. Jediný skutečný vlkodlak, který se rozhodl lidi bránit, místo aby je infikoval, nebo se jimi krmil. Bráním je před ostatními svého druhu, což mi posledních pár století hodně ulehčili Volturiovi s jejich posedlostí nás vyhubit, a před upíry. Ještě se nestalo, že by některý z nich přežil setkání se mnou.

Ošklivě jsem se při té myšlence usmála, ale hned jsem svůj výraz upravila na profesionální úsměv. Ten druhý totiž vstupoval. Nedivila jsem se, že z něj byla Andrea tak vedle. Skoro dvoumetrový svalnatý indián, který teď ale vypadal, že se tu brzy sesype . Znovu mě udeřil do nosu zápach, který potvrzoval, že přede mnou nestojí člověk. Upír to však byl ještě míň.

Zamračila jsem se a rychle přešla ke dveřím, abych je zavřela. Jakmile jsem to udělala, zpozorněl – ucítil mě. Zvedl hlavu a otočil se ke mně.

Výhružně zavrčel: „Co jsi zač? Kde je Renesmé?“

Opírala jsem se o dveře: „Je vedle. Prý se hojí přímo před očima. Bude v pořádku. Co jsi ale ty? A co s ní měl společného ten upír, co tu byl před chvílí?“

Dvěma kroky stál u mě a chytil mě za nadloktí. Jeho tvář byla sotva pár centimetrů od mojí. Tvářil se výhružně. Nejspíš si chtěl vynutit odpověď, což mi vehnalo poťouchlý úsměv do tváře. Připadal mi jako malé trucovité dítě. Věděla jsem, že stačí jediný můj pohyb, abych se osvobodila. On to ale ještě nevěděl.

Během půl vteřiny se naše pozice vyměnily a on byl ve stejně nepohodlném sevření jako předtím ten upír. Rozhodla jsem se ukázat, že je čas dát mi odpovědi. Z mého hrdla se vydralo tak temné zavrčení, že znělo, jako by pocházelo přímo z pekla. Ostatně tam jsem taky patřila.

„Odpověz!“

Mladík se mi trochu vyděšeně zadíval do očí a já cítila, jak mnou proběhla instinktivní chuť zakousnout ho. Zatřepala jsem hlavou, abych se té myšlenky zbavila, ale něco z toho se zřejmě promítlo v mém pohledu.

Zašeptal: „Ty jsi skutečný vlkodlak.“

Zírala jsem na něj. Co to mělo znamenat? Jak to, že věděl, kdo jsem? A hlavně – oni existují i nějací jiní než skuteční vlkodlaci?

Zřejmě mou otázku pochopil, protože hned dodal: „Jsme tak trochu příbuzní. Jsem měnič -vlk.“

Konečně odpověď, která dávala smysl. Pustila jsem ho a poodstoupila. Sáhl si na krk stejně jako ten upír, ale tentokrát jsem ho kontrolovala i já. K němu jsem naštěstí byla jemnější a to škrábnutí, které mu po mně zůstalo jako suvenýr, už se mu stačilo zahojit.

„Co tu děláš? Kdo je ta dívka a co s ní dělal ten upír?“

Nejistě se ušklíbl: „No, jak bych ti to… Je to trochu složité, víš? Tys ji ještě neviděla, že ne?“

Tázavě jsem zvedla obočí. Takže ani ona nebyla obyčejná holčička? Co tedy byla? Upír, měnič (mimochodem, podle toho co jsem věděla, to měli být úhlavní nepřátelé) a kdo ještě? To si tu dneska dal sraz každý neexistující tvor, co jich po světě chodí? Sebe jsem z tohohle seznamu nevyjímala.

Zavrtěla jsem hlavou v odpověď na jeho otázku a on si povzdychl: „Renesmé je poloupírka. Edward je její otec. Zamiloval se do dívky, a když se Nessie narodila, přeměnil Bellu v upírku, aby to přežila. Jsem si jist, že mu to doma pořádně vytmaví. Nessie je obvykle skoro nezranitelná, ale tohle byla zřejmě pořádná nehoda.“

Jeho tvář se stáhla zlobou: „Ode mě si to taky odnese.“

Přikývla jsem: „Fajn. A teď k druhé otázce? Jaký k ní máš vztah ty? Co tu děláš?“

Nejistě po mně střelil pohledem: „No, já… vystupuju tu jako kmotr, ale… víš něco o otisku?“

Přikývla jsem a poodstoupila k oknu, kde na mě  skrz mraky vyzývavě vykoukl měsíc. Chtěla jsem si to srovnat v hlavě, ale tak jako vždy si to velké bílé kolo pro sebe zabralo mé myšlenky. Zítra je úplněk, což znamená, že si budu muset udělat výlet někam hodně daleko.

Znovu se ozvalo zaklepání a dovnitř opět nakoukla Andrea. Když nás viděla, usmála se: „Vidím, že už je tu všechno v naprostém pořádku. Renesmé se po vás ptá, pane Blacku,“ kývla na kluka.

Tázavě se na mě zadíval a já přikývla: „Jděte za ní.“

Andrea uvolnila dveře a rukou ho navigovala do správných dveří. Než ho následovala, ještě se na mě soucitně podívala: „Měla byste si odpočinout, doktorko. Jak dlouho už tu jste?“

Přejela jsem si přes tvář a uvědomila jsem si, že opravdu začínám být unavená. Na rty se mi vydral spokojený úsměv: „Nevím přesně.“

Mrkla jsem na hodinky: „Tak šestadvacet hodin. … Bylo tu hodně práce,“ pokrčila jsem omluvně rameny.

Jako by někdy nebylo. Tady na ambulanci největší Seattleské nemocnice bylo pořád co dělat.

Dovnitř nakoukl šéflékař - ani jsem nevěděla, že tu je: „Luno, jděte si odpočinout. My už to tu zvládneme.“

Když viděl, jak se nadechuji k protestování, zvedl prst a zdůraznil: „To je rozkaz.“

Pak se usmál: „Díky za pomoc. Renesmé Cullenová bude v pořádku a za chvíli ji budeme moct propustit. Doufám, že nás tedy její příbuzní přestanou rozptylovat jejich uklidňováním a my se budeme moct věnovat i ostatním pacientům.“

Oplatila jsem mu úsměv a vyrazila ke dveřím. Trochu času navíc neodmítnu. Cestou jsem svlékla bílý plášť a pověsila ho na věšák u vchodu do ordinace.

Netrvalo ani minutu a vyšla jsem na tmavé parkoviště, určené pro zaměstnance nemocnice. Zaslechla jsem svistot vzduchu a rychle jsem se otočila tak, abych měla záda krytá autem. Naproti mně stálo šest upírů. Všimla jsem si, že ten mladík - Edward, je mezi nimi. Přejela jsem je pohledem a nahrbila se k útoku. Stáli sice úplně klidně, ale já nehodlala čekat, až se na mě ta přesila vrhne. Chtěla jsem být první, kdo zaútočí. Zvládla jsem už větší přesilu.

Než jsem po nich ale stihla skočit, ozvaly se ze strany pro mé uši hlučný běh. Nepatrně jsem pootočila hlavu tak, aby většinu mého zorného pole pořád zabírali upíři, ale zároveň jsem byla schopna spatřit nově příchozího. Byl to ten indián – Black.

Zastavil se několik kroků ode mě, jako by ta vzdálenost něco znamenala. Pcha, kdybych chtěla, byl by mrtvý dřív, než by si to vůbec uvědomil. Udělal uklidňující gesto a já si nebyla jista, jestli bylo určeno mně nebo jim.

„Klid, doktorko. Nikdo vám nechce ublížit. Přišli si vyzvednout Nessie.“

Narovnala jsem se. No dobře, s ním se bavit můžu.

„A proč mi tu teď tedy otravují vzduch?“

Indián střelil pohledem po Edwardovi a ten se ujal slova: „Chtěli jsme si něco vyjasnit. Co tu děláš? Není obvyklé, že by vlkodlak chtěl pomáhat lidem.“

Ušklíbla jsem se a máchla rukou k němu a dívce po jeho boku. Určitě to byla ona – matka. „Asi tak stejně jako upír, který má dítě s člověkem.“

K mému překvapení věnoval své partnerce něžný pohled a pak se na mě usmál. Stejné uvolnění bylo patrné i ve tvářích ostatních.

„To je pravda. Nicméně bychom si měli sdělit fakta. Jak už sis určitě všimla, my se neživíme lidskou krví,“ ukázal si na oči.

Aha, takže to je důvod té jejich zvláštní barvy. Přikývla jsem a dál čekala.

Pokračoval: „Naše rodina se rozhodla lidi chránit. Se vší úctou - co tu děláš ty?“

Usmála jsem se a ve tmě zablýskly moje zuby: „Nejste jediní, kteří se rozhodli bojovat se svou přirozeností. Práce v nemocnici mě baví… a jako vedlejšák mám zabíjení upírů,“ prohodila jsem lehce a pokrčila rameny.

Upíři se po sobě podívali a já mrkla na oblohu, která začínala nést stopy blížícího se svítání: „Ráda bych si tu s vámi ještě povídala, ale začíná se připozdívat a zítra bude úplněk. Musím se dostat dost daleko od lidí. Sice jsem se rozhodla je nezabíjet, ale kdyby byl někdo z nich nablízku, když se přeměním, měl by smůlu. … To ostatně platí i pro vás.“

Černovlasému hromotlukovi sebevědomí rozhodně nechybělo: „Nebuď si tak jistá, že by sis s námi poradila.“

Pobavil mě. „Myslíš? No, stejně ti radím, abys to nezkoušel. Já nejsem jako to štěně vedle vás. …  Možná jste opravdu jiní. Třeba by mi ani nechutnalo zabíjet, kdyby věděla, že jste to vy. Třeba!“ dodala jsem s úsměvem.

Ve své vlkodlačí podobě se ovládat nedokážu. Lovím cokoli, co se ocitne v mé blízkosti a je mi jedno, co to je. Proto se obvykle snažím, aby to byli upíři. Smrt je mé poslání a v tu chvíli mě opravdu baví.

„Sbohem. A ať nemám nikdy důvod vás lovit.“

Narážela jsem na to, že bych nerada, aby změnili svůj jídelníček. Černovlasý a zlatovlasý upír se ušklíbli, ostatní jen přikývli a byli pryč. Odemkla jsem auto, nastoupila a moje ruka automaticky vystřelila k rádiu. Čekala mě dlouhá cesta.

Stísněným prostorem auta se vzápětí začala nést divoká rocková hudba. Spokojeně jsem začala ťukat prsty na volant a prozpěvovat si – spíš křičet známý text spolu se skupinou. Je čas vyrazit. Měsíc jako na povel vykoukl z mraků a já se přikrčila, abych ho skrz přední sklo viděla celý. Z mého hrdla se vydralo zavytí. Už zítra se k tobě připojím, otče Měsíci. Jsem tvé dítě, a tak to bude na věky.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dítě měsíce: