Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Díky...

27.12.2009 (16:30) • Ishka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2037×

„Mluvené slovo"

,Myšlenky'

Z Nessiina pohledu:

„Opravdu musíš odjet?“ptala jsem se aspoň po sté.
„Je mi to líto. Nikam bych nejel kdybych mohl,“řekl Jake a usmál se na mě.
„Budeš my chybět.“zacvrlikala jsem.
„Ty mě taky.“oplatil mi.
„Nechte toho, hrdilčky. Kdo to má pořád poslouchat.“ozval se Emmett z obýváku, kde čučel na fotbal.
„Ticho tam!“zpeskoval ho Jake a pokračoval. „Budu ti denně volat.“
„Stejně se mi bude stýskat. I kdybys volal každou hodinu.“
„To mi ani neříkej, nebo si pro tebe budu dobíhat.“

Pak už jsme nemluvili. Jacob se ke mně lechce naklonil a pak mě políbil.

„Už fakt musím jít.“všechno zkazil.
„Tak jdi, ty kazisvěte. Miluju tě.“

Naposled mě políbil a pak vyšel před dům. Nasedl na motorku a odjel. Koukal jsem za ním dokud my totálně nezmizel z dohledu.

„Bude ti chybět, co?“zeptala se Alice.
„Jo. Tobě by snad Jazík nechyběl, kdyby na celý měsíc odjel?
„Asi jo.“
„Asi?“

„Jsme zvyklí být od sebe. Často jsme se museli odloučit třeba i na rok.“

„Tak to bych asi nezvládla. Už jen představa že bychom se rok neviděli je strašná.“
„Jdu na lov. Pa teninko.“oznámila jsem Alice a dala ji pusu na tvář.

Než mi stihla odpovědět běžela jsem upírskou rychlostí lesem. Zachytila jsem pach pumy. Běžela jsem tím směrem a rychle pumu zakousla. Nesnáším když někdo při lovu trápí zvířata, jako třeba stejda Emmett. Nasála jsem tu životodárnou tekutinu a pak “lišku“ zakopala pod pařez.
Najednou jsem uslyšela zvláštní zvuk. Jako by někdo vyvracel strom a pak ho zase pustil. Ten zvuk jsem znala od Alice, která vždycky mrtvé a vysáté zvíře schovávala pod stromy.
Běžela jsem za tím zvukem a kousek od toho místa jsem se schovala a pozorovala zvláštní děj.
Nějaký člověk…co to povídám….žádný člověk ,ale upír,tam schovával pár mrtvol zvířat.
Neznala jsem ho,ale byl to vegetarián,takže vlastně dobrá duše.

„Ahoj.“pozdravila jsem a opatrně vylezla z úkrytu,byla jsem připravená utéct.
„Ahoj.“řekl a usmál se na mě.
„Nechci být nezdvořilá, ale kdo jsi?“
„Nejsi nezdvořilá, taky bych se ptal. Jmenuju se Darien.“
„Aha…já jsem Renesmee. A ty jsi jaksi na našem území.“
„Velice se omlouvám. Můžu to nějak vynahradit.“měl tak perfektní slovník jaký jsem znala jen od otce.
„No můžeš mi říct, co tady děláš.“
„Ano, samozřejmě. Hledám Issabellu Cullenovou, Edwarda Cullena a jejich dceru.“
„Aha. No Bella a Edward jsou moji rodiče. A copak jim chceš?“
„Posílá mě má rodina. Sídlíme na Islandu, jsme také vegetariány a mě vyslali jako zvěda.“
„Zajímavé, tak pojď. Představím tě své rodině.“
„Děkuji uctivě.“

Běželi jsme lesem a já přemítala o tomhle zvláštním setkáním.
Darien je moc hezký.Ty jeho hnědé,vlnité vlasy stažené do ohonu a jak se umí oblíct.Ale na mého Jake nemá.

„Kdopak je Jake?“zeptal se najednou.
„Řekla jsem to nahlas?“divila jsem se.
„Ne,omlouvám se že ti nahlížím do mysli ale umím číst všechny myšlenky které se týkají mé osoby.“
„Aha…no Jake teda Jacob je můj přítel.“
„Upír?“
„Ne…víš on jez rodu Quiletů.No znáš tu legendu,ne?“
„Bohužel jsem se ještě natolik nedovzdělal.“
„No Quiletové se umí měnit ve vlky…a Jake taky.“
„On je vlkodlak?“řekl ublíženým tónem.
„Ne…měnič.“oplatila jsem mu stejně ublíženým tónem.
„Velice se omlouvám jestli jsem tě dotknul.Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal.“

Mezitím jsme dorazili k našemu sídlíčku.

„Pojď dál.“vyzvala jsem Dariena, když zůstal stát přede dveřmi.
„Ano,děkuji.“řekl a vstoupil do domu. Předtím si však na předložce před domem očistil boty.
„Cullenovi!“zavolala jsem. “Vedu návštěvu.“

Alice byla hned dole a rozhlížela se po předsíni. V očích měla výhružná výraz, ale jinak působila klidně.
Za ní se přiřítil Emmett, kterýžto zničil při svém úprku zábradlí. Pak Rose, Jasper, Esme, Bella s Edwardem a Carlisle nakonec.

„Tohleto je Darien.“představila jsem ho a on se hluboce uklonil.
„Velice mě teší že mohu poznat tak okouzlující dámy a tak nedocenitelné pány.“lichotil až se mu od huby prášilo. Všichni na něj koukali jako by spadl z višně. Tak teda nemluvil ani otecko.
„Velice nás těší Dariene. Jmenuji se Carlisle a toto je má rodina.“řekl a ukázal na upíry kteří stály kousek za ním. Snažil se o stejně zdvořilý tón, ale asi je už moc přeučený na klasický styl mluvy.
„A copak by jsi potřeboval?“zeptala se pro změnu Esme tak, aby to nevyznělo hrubě.
„Ano, jistě. Má upírská vegetariánská rodina žije na Islandu a mě vysílají zjistit, zda bychom se od vás mohly ještě něco přiučit.“
‚Je tak milý.‘pomyslela jsem si znovu, ale kvůli němu bych Jake nikdy neopusila.
„Tím jsem si jistý.“řekl Darien a já jsem málem nadskočila. A pak jsem si vzpomněla na tu jeho schopnost.
„Omlouvám se.“zašeptala jsem.

Nikdo nechápal naši rozmluvu, ale byly na takové úlety zvyklí.

„Takže jak dlouho tady chceš zůstat?“zeptal se Emmett a usmál.
„Bude měsíc vyhovovat?“odpověděl Darien a také se usmál.
„Ale jistě. Pokud ti to bude stačit.“řekl Carlisle a všichni začali mizet ve svých pokojích.

Za ten měsíc co u nás Darien pobýval, jsme se dost zblížili. Trochu mi nahrazoval Jacobovu nepřítomnost. Dokonce mi i řekl, jak a kdo ho přeměnil.

„Bylo to někdy v zimě roku 1940. Do našeho domu-bydlel jsem tehdy v České republice-vtrhlo gestapo a mého otce odvedli do koncentračního tábora. Byly jsme totiž židé. Já musel na vojnu. Bylo mi tehdy pouhých 17 let. Jednou při obléhání nějakého města-název jsem zapomněl-mě střelili pod srdce, neměl jsem naději přežít. Pak už nevím, co bylo, jen si pamatuju ostrou bolest na krku, myslel jsem že je to další kulka. Když jsem se probudil uprostřed lesa, začal jsem objevovat své schopnosti. Dostal jsem se na Island a tam potkal rodinu která mi vysvětlila co se se mnou děje a naučili mě sebekontrole.“
„A co ten tvůj krásný přízvuk?“
„Studoval jsem na spoustě světových univerzit a tam jsem pochytil svůj přízvuk.“


A pak přišlo to nejhorší. Bylo to den před Jakovým návratem. Seděli jsme spolu na lavičce a koukali na západ slunce. A najednou to přišlo. Darien se ke mně naklonil a jemně otřel svá ústa o má. Nějak jsme nechápala, co se děje a tak jsem se nebránila. Najednou jsem se ocitla pod jeho tělem. Pořád jsem byla jako v transu. Jeho ruka mi sahala pod tričko a snažila se mi vzadu rozepnout podprsenku.Z toho divného transu mě vytrhl až zvuk motorky.

„Ness?“ozval se můj milovaný hlas.

Odhodila jsem do sebe Dariena a podívala jsem se na Jacoba, který právě sesedal ze své motorky.

„Jaku! To je jinak. Prosím počkej.“křičela jsem za ním, když obrátil motorku a odjížděl po příjezdové cestě.

Běžela jsem za ním, až jsem ho dohonila. Stoupla jsem si mu do cesty tak aby buď zastavil nebo mě srazil. Zastavil…asi si nechtěl zničit motorku.

„Co my chceš říct, Renesmee.“zařval na mě. Takhle hrubě se mnou nikdy nemluvil. A málokdy mi říkal Renesmee.
„Jacobe. Já tě miluju a nikdy bych tě nepodvedla. To Darien mě chtěl políbit, byla jsem mimo a nevnímala jeho pohyby.“hájila jsem se se slzami v očích.
„NO JASNĚ! JÁ SE KVŮLI TOBĚ VRÁTÍM O DEN DŘÍV, TĚŠÍM SE JAKOU BUDEŠ MÍT RADOST A TY SE TAM ZATÍM MUCKÁŠ S NĚJAKOU PIJAVICÍ!“řval ještě mohutněji. Nikdy na mě nekřičel.
„Ach Jaku…nic není jak si myslíš. Ty jsi jediný koho miluju. Prosím věř mi.“prosila jsem a klekla si na kolena.
„Jdi mi z cesty Cullenová, jdi si zpátky k tomu svému Damienovi, nebo jak se jmenuje. Kdo ví co jste spolu dělali víc než tohle.“řval Jake. Už ho ovládal jenom vztek, lítost a pocit zrady.

Ustoupila jsem mu z cesty. Nemělo to cenu. Nenáviděl mě. Padla jsem na cestu a snažila se utopit v slzách.

Z Jakova pohledu:

Když jsem přijel domů nechal jsem motorku před domem, ani jsem se neobtěžoval vzít si věci.

‚Jak mohla, já ji tak miluju a bez ní nemůžu žít.‘běhalo mi myslí.

Přemýšlel jsem, jestli má můj život ještě nějaký smysl.

‚Neměl jsem na ni křičet. Třeba byla pravda co říkala.‘ozýval se hlas v mé hlavě.
‚Ale prosím tě. Kdo ví jak dlouho to spolu táhnou.‘říkal zas jiný.
‚Co když to teď bude chtít skončit. Co když udělá nějakou pitomost a zabije se. Rychle musím za ní.‘napovídal zase ten první hlas.
‚Zbláznil jsem se? Zradila mě!‘křičel ten druhý.

Vyběhl jsem před dům a nasedl na motorku a vydal se zpátky. Jel jsem tak rychle jak jenom jsem mohl. Jenže doma už nebyla.

„Kde je Nessi!“ptal jsem se Alice když procházela kolem mě.
„Myslela jsme že s tebou.“
„Ne není. Myslel jsem že je doma.“
Na další Alicinu odpověď jsem nečekal a vyběhl do Nessiina pokoje. Na posteli ležel dopis.

Milý příbuzní.
Je mi líto co se stalo. Tohle jsem nikdy nechtěla udělat. Jedu tam kde mi mohou pomoci od mého trápení.Jedu do V…

Další slova chyběla.Asi ji něco vyrušilo.

‚Kde ji tak mohou pomoci? A jak? Volturiovy? A snad nechce aby jí zabili. Musím ji najít.‘

Proběhl jsem domem nasedl na motorku a ujížděl na letiště.
Na tabuli jsem zjistil, že letadlo odlétá za 10 minut, bude ještě čekat ve frontě.
Běžel jsem. Stála tam tvář ji lemovaly černé potoky slz, jak si rozmazala řasenku.
Popadl jsem ji a utíkal s ní pryč. Lidé křičeli ,ale já se nezastavoval.
Zastavil jsem až v lese.
Položil jsem ji na zem a sedl si vedle ní.

„Promiň Nessi.Byl jsem hrozný pitomec. Vím, že to nebyla tvoje chyba, ale já se neovládl. Nechtěl jsem aby sis chtěla ublížit. Miluji tě, jsi to jediné co nutně potřebuji k životu.“chrlil jsme ze sebe.
„Taky se omlouvám. Neměla jsem se nechat tak oblbnout. Taky tě miluju. Doufala jsem, že mi v tom příjdeš zabránit. Děkuju ti za svůj život. Díky…Díky….Díky.

SHRNUTÍ

Autor: Ishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Díky...: