Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dáma v nesnázích

02.08.2010 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 4527×

Rosalie:

Cítit vítr ve vlasech a po boku svého novomanžela si to frčet závratnou rychlostí po silnici, kde široko daleko nikdo nejede. Kolem nádherná toskánská příroda… Dokážete si představit lepší líbánky?

Já ne, a to zdaleka nebyly první líbánky, které jsem s Emmettem strávila. A tahle téměř černá kráska byl rozhodně nejlepší svatební dar, který jsme dosud dostali. Zlehka jsem přejela po vršku dveří našeho Lamborghini a usmála jsem se. Vyrobilo se jich všeho všudy patnáct a to mi vyhovovalo. Mám ráda exkluzivitu.

V tom jsem si všimla Emmettova veselého mrknutí a jak přidal. Rozesmála jsem se. Bože, vážně jsem milovala toho blázna, který se právě rozhodl, že na uzoučké klikaté silnici dosáhne hraniční rychlosti naší nové hračky. Nikdo jiný by si to dovolit nemohl, ale my jsme koneckonců upíři. Téměř nezničitelní, s neskutečně rychlými reakcemi.

330 km/h – o něčem takovém se nám ještě před pár lety mohlo jen zdát. A rychlost – to bylo to hlavní, co mě na autech bavilo. Nebylo to však to, co mě k nim přivedlo. Po desetiletích mojí nové existence jsem totiž začala postrádat nějakého koníčka. Každý z rodiny něco měl.

Emmett byl blázen do téměř všech sportů. Zkoušel, co se dalo a snažil se v nich vyniknout. Jak jinak, s jeho soutěživostí... A když to nešlo jiným způsobem, aspoň trávil čas sledováním přenosů.

Alice (to díky ní a její schopnosti předvídat události, jsme si mohli dovolit většinu tohohle luxusu) milovala nákupy a starala se o šatník všech doma. K tomu měla na starost i investování. Kdo jiný by to taky zvládl lépe než věštkyně?

Jasper… vlastně jsem si nebyla úplně jista, co je jeho koníčkem, ale vždycky si něco našel.

Edward hrál na klavír, učil se jazyky, četl… prostě geniální morous.

Carlisle byl většinu času v práci – dělal doktora v nemocnici, i když to byla pro upíra velmi zvláštní volba povolání.

Esmé milovala zařizování a renovace domů. Každou volnou chvilku vylepšovala náš současný dům, sledovala současné trendy, nebo připravovala plány na renovace dalších domů, které jsme vlastnili. Chvíli dokonce uvažovala, že si z toho udělá živnost, ale pak to zavrhla. Riziko, že bude muset ven i za slunečních dnů, bylo příliš velké. A i hodně zabednění lidé by si všimli, že jste jiní, kdybyste na obchodní schůzce začali světélkovat jako diskokoule.

Já byla vždycky skoro stejně soutěživá jako Emmett. Sporty mě bavily, ale ne tak jako jeho. Stejně tak hudba. Svého času jsem soupeřila s Edwardem, kdo zahraje skladbu lépe. Starala se o rodinnou garderóbu. Když se ale ke Cullenům přidala Alice s Jasperem, přenechala jsem jí tuhle starost s lehkým srdcem. Alice měla nepopiratelný vkus a bavilo ji to víc než kdy mě. Co ale s volným časem?

Nakonec mi nevědomky pomohl Emmett. Jednou přitáhl domů časopis plný aut a polonahých slečen. Kdyby se mohl červenat, nejspíš by byl rudý jak rak, když jsem ho u něj našla. Mumlal něco o tom, že je jen na studijní účely… Kluci ve škole si prý tohle lepí do skříněk.

Původně jsem ho zabavila proto, abych se naučila ty svůdné pózy a překvapila jimi pak Emmetta. Když jsem ale začala listovat, auta mě zaujala. Tolik rychlosti a součástek… Začalo mě bavit učit se specifikace jejich motorů a rozeznávat jednotlivé značky. Když byli všichni zaneprázdněni, mizela jsem na dlouhé hodiny a chodila do autodílen v okolí.

Hrála jsem si na hloupou blondýnu, kterou všechno zajímá a jelikož jsem byla patřičně vyzývavě oblečená, nikdy mi nikdo neodolal. Co na tom, že mi mechanici odpovídali s pohledem mlsajícím v mém výstřihu?

A když mě párkrát chtěli odbýt informací, která se mi nezdála dostačující, s oslňujícím úsměvem jsem ze sebe vysypala podrobnosti o příslušném autě, až mechanikovi spadla brada a řekl mi přesně to, co jsem chtěla vědět.

Svoje teoretické znalosti jsem si pak ověřovala doma v garáži, kde jsem rozebrala každé auto, které si kdo v rodině koupil. Díky mé upírské síle nebyl problém udělat cokoli, co zvládl jakýkoli lidský automechanik. Nejdřív sice kluci zoufale protestovali, že si své miláčky ještě neužili, ale když viděli, že je vždycky zase zvládnu složit zpátky, uklidnili se.

* * *

Zpět do reality mě náhle přivedlo jakési cvaknutí, když Emmett projel dírou.

Rychle jsem křikla: „Emmette, zastav, nebo nám upadne kolo. Ty zdejší silnice vážně nejsou vhodné k překonávání rekordů.“

Emmett zasakroval a zabrzdil smykem.

Právě včas. Když jsme vystoupili a kolo vyzkoušeli, hýbalo se tak, že bylo jasné, že by po pár metrech v téhle rychlosti ulétlo tak daleko, že už bychom ho nenašli. Kdybychom byli lidé, nejspíš už bychom se o to ani nemuseli starat. Smrt by byla rychlá.

Při pomyšlení, jak mohlo auto dopadnout, jsem se mračila: „Říkala jsem ti, že mi máš dát chvíli, abych se podívala na tlumiče. Na těhle cestách se zničí raz dva. Stačilo málo a náš brouček byl na maděru.“

Emmett nasadil pohled nezbedného štěněte: „Já vím, že mám nádhernou a šikovnou ženu, ale já už odtamtud chtěl vypadnout. Podržím to, ať se můžeš podívat teď,“ nabízel horlivě.

Ušklíbla jsem se a z kufru vytáhla kombinézu. Emmett skoro slintal, když jsem se do ní soukala. Miloval, jak jsem si ji nechávala rozepnutou málem do pasu a nechávala z ní svůdně vykukovat podprsenku.

Proti své vůli jsem se jeho výrazu usmála, ale nahlas jsem zabručela: „Teď toho tak uvidím. Určitě je to tlumič. Kde ho tu chceš sehnat?“

Přesto jsem přijala Emmettovu nabídku a využila ho místo heveru. Sundala jsem kolo a opatrně, abych se příliš neušpinila, jsem zjišťovala, jestli byla má domněnka pravdivá. Trvalo jen okamžik, než jsem se zvedla a vrátila kolo provizorně zpátky. Otřela jsem si ruce do připraveného hadru: „Jak jsem řekla. Máš tu mapu?“

Emmett položil auto zpátky na silnici a poslušně mapu roztáhl na kapotě. V okolí nebylo moc míst, kde by se dala předpokládat dílna. Nakonec jsme vytipovali vesnici, která byla sice trochu dál, ale pro naši rychlost nepředstavovala víc než půlhodinky cesty.

Pro nový tlumič jsem se vydala sama. Jednak pro krásnou ženu udělají muži víc než pro frajírka, na kterého vypadal Emmett a navíc… jak jsem vesele podotkla – Emmett opřený o kapotu odstaveného Lamborghini vypadal světácky.

Převlékla jsem se zpátky do svých šatů a než jsem se rozběhla, se smíchem jsem slíbila: „Budu zpátky raz dva, ty moje dámo v nesnázích.“

Emmett se zakřenil na moje záda, ale to už jsem jen odhadovala.

Neznámý řidič:

Užíval jsem si jízdu ve svém nablýskaném Ferrari. Cesta byla úplně prázdná, a tak jsem si dovolil jet rychleji, než bych tudy projížděl obvykle. Najednou se přede mnou objevilo odstavené Lamborghini. Vypadalo to na nějaké problémy. Ne, že bych byl zrovna Robin Hood, ale tady obvykle nikdo neprojížděl a tohle Lambo teda vážně stálo za bližší obhlédnutí. Zastavil jsem těsně za ním.

Vystoupil jsem a přivítal mě pohled na dvě nádherné nohy v botách na jehlovém podpatku, trčící zpod kapoty. Usmál jsem se – no vida, tak tohle bude bonus za mou snahu pomoct.

Trochu jsem si odkašlal: „Nepotřebujete pomoct, slečno nebo paní?“

Zpod auta vyjela dívka, která by na takovém autě měla spíš pózovat, než ho opravovat. Musel jsem polknout a připomenout si, jak se dýchá. Byla trochu umazaná na tváři, ale její úsměv mě přiměl zapomenout na všechno okolo. Zvedla se a můj pohled se proti mé vůli zastavil na podprsence, která jí vykukovala z pracovní kombinézy. Tělo měla stejně úžasné jako obličej.

Trochu si upravila zip, abych se probral a dokázal se zase chovat jako gentleman, na kterého jsem si momentálně hrál.

S šibalským svitem v očích se na mě usmála: „Díky, ale už je to spravené. Odrovnali jsme na téhle cestě tlumič, víte?“

Rychle jsem se rozhlédl kolem. Ona tu není sama? No jistě, to by bylo divné, ale kde… Teprve teď jsem si všiml obrovského chlapa, sedícího v podřepu z druhé strany auta. Zašklebil se na mě a jako by nic prohodil: „Pomohl byste mojí ženě nasadit kolo? Funguju tady totiž jako hever a už mě to přestává bavit.“

Rosalie:

Jako v transu zvedl kolo a odvalil ho k autu. Společnými silami jsme ho nasadili a utáhli šrouby. Emmett konečně postavil auto zpátky na silnici a protáhl si ruce, až mu v nich zapraskalo. Bavila jsem se, jak pouštěl hrůzu. Žárlení mu sluší.

Na klukovi bylo vidět, že mu hlavou šrotuje, jak je možné, že někdo dokázal zvednout a udržet při nejmenším tunu. Já mezitím využila jeho ohromení a rychle se převlékla. Už ve svých normálních šatech jsem pak na něj svůdně mrkla: „Díky, že jste zastavil a taky za pomoc s kolem. Tady moc aut neprojíždí.“

Kluk se konečně probral a úsměv mi oplatil: „Jasně, to by přece udělal každý. Mno a… máte naspěch? Nedaleko odtud je staré letiště a pár známých tam pořádá sraz luxusních vozů. To vaše Lamborghini by určitě sklidilo úspěch.“

Vyměnili jsme si s Emmettem pohled, a když lehce pokrčil rameny, přijala jsem: „Proč ne? Nemáme žádný konkrétní plán a trocha zábavy neuškodí. Pojedeme za vámi.“

Když jsme vjížděli na letiště, prohodil Emmett: „Ten teda musí mít známých.“

Všude kolem stála luxusní a rychlá auta. Rozhodně nic sériového. Zaparkovali jsme vedle stříbrného Porsche a vydali se na obchůzku.

Emmett šel sbírat inspiraci, jakou další hračku si pořídit do naší sbírky, zatím co mě zaujala soutěž v rozkládání a skládání motoru. Ne, že by si pracháči, kteří tahle auta vlastnili, chtěli sami umazat ruce, ale každý z nich měl skvělého mechanika. Na většině z aut byly také různé úpravy.

Soutěž měla jednoduchá pravidla. Všichni přihlášení mechanici změří své síly s loňským vítězem. Vyhraje ten, kdo rychleji rozebere a zase zpátky složí motor. Zasvítily mi oči. Tohle musím zkusit! Kluk, u kterého se zapisovalo, se mě dvakrát ptal, jestli svou přihlášku myslím vážně a jestli jsem se nespletla. Při druhé odpovědi už jsem ho netrpělivě propichovala pohledem, a tak mě nakonec zapsal a soutěž na chvilku pozdržel, abych se mohla převléct.

Počet diváků okamžitě vzrostl geometrickou řadou. Každý chtěl vidět tu blonďatou krasavici, jak se bude vztekat, až si při rozebírání zlomí nehet. Pousmála jsem se. Zřejmě budou zklamaní. Moji konkurenci tvořili samí nabušení chlapi, kteří si mě posměvačně měřili.

Věnovala jsem jim jeden krátký oslnivý úsměv a soutěž začala.

Rychlost, s jakou jsem rozebírala motor, donutila spadnout brady většiny diváků a dokonce ani pár porotců neudrželo svůj výraz. Skládání mi netrvalo o moc déle. Padl rekord a já byla vyhlášena jasnou vítězkou.

V duchu jsem se ušklíbla: „A to jste ještě neviděli mou opravdovou upíří rychlost.“

Dav gratulantů postupně ustával, až zůstal jen poslední. Od pohledu bohatý synek. S veselým svitem v očích prohodil: „Vás asi prasklá pneumatika nezaskočí, co?“

Lehce jsem pokrčila rameny: „Ani ne. Mám hever.“

Mladík na mě zamrkal: „Hm a nechcete se projet?“

Zvedla jsem obočí – nebyl právě originální: „Pokud si vzpomínám, hlavní cena v téhle soutěži, byla projížďka formulí. Těžko budete mít něco rychlejšího.“

Mladík se usmál a vzal mě za ruku, jako bychom se už domluvili: „To asi ne, ale rychlost není vždycky to nejhlavnější. Co takhle bezpečnost?“

Stáhla jsem ruku, podívala se přes jeho hlavu a usmála se o dost vřeleji: „Jak jsem řekla. Mám hever.“

Konečně se ke mně přidal Emmett a objal mě kolem pasu. Probodl toho kluka pohledem a výhružným tónem pronesl: „Dovolte, abych se představil. Já jsem hever. A věřte, že byste nerad, abych vás praštil.“

Mladík se poroučel tak rychle, že se nestačil ani rozloučit. Rozesmála jsem se a Emmett mě políbil do vlasů. Se smíchem: „Gratuluju k vítězství, lásko. Takže jízda formulí? To bude rychlé.“

Spokojeně jsem pokrčila rameny a s úsměvem nastavila rty k polibku - vesele: „Vypadá to, že pak už mi k překonávání rychlosti zbývají jen letadla.“

Emmett škádlivě navrhl: „A co zkusit řídit TGV?“

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dáma v nesnázích: