Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Člověk míní, Vánoce mění

16.12.2010 (19:00) • zuzka88 • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 8886×

Tahle povídka bude mít speciální věnování. Je pro Natty, která nám na Vánoce odjíždí. Moc děkuju za rady.:)

Člověk míní, Vánoce mění

Stěrače jely na plné obrátky, a přesto jsem skoro nic neviděla. Venku se ženili všichni čerti. Sníh padal tak hustě, že jsem viděla sotva pár centimetrů před sebe. Byla jsem uprostřed lesa a jela tempem pomalejším než krok.

Už se připozdívalo, měla jsem zpoždění, signál žádný, takže žádná možnost, jak dát vědět, že se zdržím.

Auto sebou trhlo a jak jsem se lekla, chcíplo. Sakra, pomyslela jsem si. Znovu jsem nastartovala a chtěla se rozjet, ale nešlo to. Co to je?

Natáhla jsem si kabát, nasadila kapuci a vystoupila, abych zjistila, co mi brání v jízdě. Hned jak jsem vylezla, zasypala mě hromada sněhových vloček. Otřásla jsem se. Byla pořádná zima.

Obešla jsem auto dokola a zjistila, že jsem zapadla a navíc se díky pokusu odjet ještě víc zabořila. Rozhlédla jsem se, nikde ani živáčka. Ono nebylo divu. Zítra je Štědrý den, všichni jsou schovaní v teple domova a užívají si klid s rodinou.

Já mohla taky, ale místo toho trčím tady. Vlezla jsem si do vyhřátého auta, sundala kabát, který byl na chvíli bílý místo černý a znovu zkontrolovala telefon. Nic, ani jedna čárka.

„Do háje,“ rukou jsem bouchla do volantu. Co teď? Ani jsem nevěděla, kde přesně se nacházím. Někde mezi Portlandem a Forks, to mi opravdu hodně pomůže. Táta se bude určitě bát. A co teprve máma. Letos měla i s Philem přijet na Vánoce, abych si je všechny užila a místo toho strávím svátky tady. Nakonec tu nejspíš umrznu.

Vypnula jsem motor, abych si nevybila baterii. Musím něco vydržet, ne?

Auto mezitím zapadlo docela. Byla v něm úplná tma. Možná byla tma i venku.

Třeba je to znamení. Znamení, abych do Forks nejezdila. Vracela jsem se po… dvou letech. Už jsou to dva roky, co jsem odjela. Přesně si pamatuju ten den.

Byla jsem zničená, neměla jsem o nic zájem, všechno mi bylo jedno. Nic už nemělo smysl a to všechno kvůli Edwardovi.

Ne, na něj jsem nechtěla myslet. Bylo to až příliš bolestivé. Pořád čekám, kdy to přejde, kdy si zvyknu na to, že on už tu pro mě není, že už mě nemiluje. Ale proč já nemůžu přestat milovat jeho.

Tenkrát po tom rozchodu jsem odjela zpět k mámě, kde jsem dokončila střední a pak šla na vysokou do Portlandu, chtěla jsem být blízko tátovi, stýskalo se mi po něm. On byl pojítkem s mojí minulostí, s nejkrásnějším obdobím mého života.

Najednou jsem něco zaslechla, něco, co do tichého lesa nepatřilo. Možná… kroky? To není možné. Nejspíš se mi něco zdálo. Ale po chvíli znovu. Zbystřila jsem a rozhlédla se, jako bych skrz zasněžená skla mohla něco vidět.

„Haló, je tu někdo?“ zavolal hlas.
„Haló,“ zopakovala jsem a pak jsem si uvědomila, že záchrana je tady. „Ano, jsem tady.“
„Jste v pořádku?“ ptal se ten hlas.
„Ano, jen jsem zapadla,“ křikla jsem.

Chvíli se ozývaly jen kroky a pak se otevřely dveře. Zalapala jsem po dechu.

I když byla skoro tma, poznala jsem ho.

Vypadal stejně jako tehdy. Bodlo mě u srdce. I ono ho poznalo a chtělo k němu, já stejně tak, ale nešlo to.

 „Bello,“ vydechl.
„Edwarde,“ řekla jsem. Vyjeveně jsem na něj koukala a on mi pohled stejně překvapeně oplácel. Tohle je snad nějaký špatný vtip. Jedu zpět do Forks, kde jsem byla tak šťastná, šťastná s ním, a znovu ho potkám. Všechny staré rány se otevřely. Ty dlouho skrývané pocity byly zpět a já si znovu připadala jako ta mladá hloupá holka, která mu před lety naletěla. Nevěděla jsem, jak s ním mluvit. Náš poslední rozhovor byl…
„Bello, co tady děláš?“ zeptal se.
„Jedu domů na Vánoce,“ oznámila jsem a znovu se odmlčela.
„Ale asi tam nedojedeš,“ podotknul. Šlehla jsem po něm ostrým pohledem.
„To jsem si všimla taky, nebo si myslíš, že tu sedím jen, abych se kochala krásnou přírodou?“ Byla jsem hnusná, ale vzedmula se ve mně taková vlna vzteku, že jsem si nemohla pomoct.

Edward se zatvářil trochu ublíženě, ale bylo mi to fuk, svým způsobem.

„Dneska se odsud už nedostaneš a na další tři dny hlásí silné sněžení a mrazy.“ Nerozhodně se na mě podíval, pak se pousmál, možná dokonce radostně a řekl: „Pokud by ti to nevadilo, mohla bys zatím zůstat u nás, máme tu nedaleko dům.“ Ovšem, že by mi to vadilo. Rozešel se se mnou, nechal mě samotnou a ani se neohlédl. Prý mě přestal milovat… Zaskřípala jsem zuby.
„Tady zůstat nemůžeš,“ dodal, když jsem stále nic neříkala.

Změřila jsem si ho pohledem. Zdálo se, že svou nabídku myslí vážně. A představa Alice a Esmé a kluků. Ráda bych je zase viděla. Nejdřív jsem na ně byla naštvaná, že odešli bez rozloučení, ale pak mě napadlo, že je Edward donutil, že odešli kvůli němu… možná.

Kývla jsem. Neměla jsem náladu kvůli němu otevírat pusu.

„Dobře, chceš si sebou něco vzít?“ Jasně, že jo. Otevřela jsem kufr od auta a šla si z něho vytáhnout tašku. Auto zapadalo víc a víc. Se zavazadlem v ruce jsem se nerozhodně rozhlédla kolem sebe. Kudy jako chce jít? A jak daleko mě hodlá táhnout?

Došel ke mně, mou tašku si přehodil přes rameno, pak se na mě omluvně podíval a vzal mě do náruče.

„Co to děláš?“ prskla jsem. Bylo to tak příjemné, jak se mi to tomhle místě stýskalo. Tady jsem se vždycky cítila v bezpečí.
„Musím tě nést, jinak bychom tam šli pěkně dlouho, navíc bys nejspíš zapadla do sněhu, a kdybych tě musel tahat, zabralo by nám to zbytečně čas,“ vysvětlil. Znělo to logicky, ale stejně jsem se na něj zamračila. Jen se uchechtnul a pomalu se rozešel.

Jak se může tvářit tak vesele? Chová se, jako by nic, jako by se nic nestalo, jako bychom byli stále přátelé nebo tak, ale to není pravda.

Na protest jsem si založila ruce na prsou a snažila se ho dotýkat, co nejméně to šlo, i když bych se nejraději schoulila na jeho hrudi a nechala se odnést třeba do horoucích pekel, hlavně, že bychom byli spolu.

Z chůze přešel plynule do běhu. Všechno se kolem mě míhalo, sníh mě šlehal do tváře, chladný vzduch se mi zadrhával v plicích. Dala se do mě zima, až jsem drkala zubama.

Edward si mě k sobě víc přitáhl a já neodolala a schovala si obličej v jeho bundě. Zhluboka jsem se nadechla a… v tu chvíli jsem byla doma. Sladká opojná vůně mnou pronikala. Zdála se mi ještě lepší než dřív, intenzivnější.

A najednou jsme stáli. Uvědomila jsem si, co dělám a rychle se odtáhla.

Edward mě opatrně postavil. Trochu se mi zamotala hlava, ale on to nejspíš čekal, protože mě zachytil. Chtěla jsem se podívat, kde to jsme, ale přes záplavu sněhu jsem nic neviděla.

Vzal mě za ruku a chtěl odvést do domu, nebo co se v tom bílém závoji schovávalo. Ruku jsem mu vytrhla a o krok poodstoupila.

Po tváři mu přeběhl náznak bolesti. Ale pak šel sám a já ho následovala.

Vyšli jsme pár schůdků, prošli dveřmi a ocitli se v obývacím pokoji. Jako bych tu byla i dřív. Interiér se podobal tomu z domu ve Forks. Nevím, jestli to byl úmysl nebo to byla náhoda.

Obývák byl vánočně vyzdoben a dominoval mu obrovský strom, který se špičkou dotýkal vysokého stropu.

„Bello!“ vykřikl vysoký hlásek a následně mě v ocelovém sevření drtil pár ledových rukou, až jsem vyhekla.
„Bello, tak ráda tě vidím,“ mluvila dál.
„Alice…“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Alice to vůbec nevadilo. Stále mě objímala.

„Zlatíčko!“ Podívala jsem se za Alici a zahlédla Esmé, jak k nám odněkud míří a netrvalo dlouho a ocitla jsem se i v jejím objetí.

Do očí se mi nahrnuly slzy a po kapkách vytékaly na tvář. Tak moc se mi po nich stýskalo. Myslela jsem, že už je nechci nikdy vidět, byla jsem rozzlobená, že mě nechali samotnou a ani se nerozloučili, ale v jejich vřelém objetí šla všechna zloba pryč.

Do místnosti se přihnul i zbytek rodiny, všichni se divili, co se děje, že je tu takové pozdvižení. Jakmile mě spatřili, šli mě taky obejmout.

Pak jsme se posadili a já musela všem povídat, co jsem za ta léta prožila a co dělám tady. Překvapilo mě, že i Rosalií si k nám přisedla a pozorně mě poslouchala.

Vynechala jsem dobu těsně po jejich odchodu a začala stěhováním k mámě. Edward vypadal, že si nás nevšímá, stál u okna a koukal ven, vydržel tak celou dobu našeho hovoru.

Dostala jsem se až k dnešnímu večeru a cestě k rodičům, když mnou projela zima a to jsem na sobě stále měla kabát.

„Jsem to já ale hostitelka,“ zvedla se Esmé. „Hned ti přinesu něco na zahřátí a určitě máš hlad. Naštěstí jsme byli nedávno na nákupu,“ mumlala si cestou ke kuchyni.
„Emmette,“ křikla na svého syna. „Dojdi zatopit, ať nám tu Bella nezmrzne.“ Emmett se s mrknutím zvedl a zmizel bůhví kde.

Alice mě dál zahrnovala otázkami a přitom pošilhávala po svém bratrovi. Edward dělal, jakoby nic.

Esmé mi přinesla velký hrnek plný horkého voňavého čaje a dva sendviče. Pak mi nabídli zavolat domů, aby o mě neměli starost. K mému štěstí pevná linka fungovala a táta to zvednul na první zazvonění. Nejdřív spustil vodopád slov, kde jsem, že na mě čekají, už se báli a tak dále. Musela jsem mu do toho skočit, jinak by mě nepustil ke slovu. Když jsem řekla, kde jsem, bylo chvíli ticho a pak spousta nadávek. Táta si dobře pamatoval, co se stalo po Edwardově odchodu.

Cullenovi se věnovali svým činnostem, ale tátu určitě slyšeli. Bylo mi to líto, oni za to nemohli, to on, pohled jsem zabodla do Edwardových zad.

Tátovi se to sice nelíbilo, ale nemohl nic dělat, v tomhle počasí nemůžu já odsud ani on sem. Musela jsem slíbit, že hned jak to bude možné, přijedu domů, ani netušil, jak ráda mu něco takového slibuju.

Pak jsem se schoulila na pohovku a koukala před sebe. Netušila jsem, jak dlouho tu budu, co tu budu dělat. Celou dobu v Edwardově blízkosti. Jen pohled na něj se mnou dělal divy, ale na druhou stranu jsem ho nenáviděla. Nenáviděla jsem ho za to, co mi udělal, za to, jak si se mnou pohrával.

„Bello, nechceš si jít lehnout?“ vyrušila mě Alice z přemýšlení. „Už skoro spíš.“

Jen jsem kývla. Vzala mě za ruku a vedla nahoru po schodech. Otevřela jedny z řady bílých dveří a vtáhla mě do jakéhosi pokoje. Nebyl to jen tak nějaký pokoj.

„Alice, to nemyslíš vážně!“ řekla jsem zděšeně. „Tady být nemůžu. Raději budu spát na gauči než v jeho pokoji. Jdu pryč!“ rozčilovala jsem se.
„Klídek, jen jsem to zkoušela.“
„Zkoušela?! Musela jsi vidět, jak to skončí.“
„Viděla, ale za zkoušku nic nedáš. Pojď.“

Protáhla mě chodbou a zavedla do pokoje, který vypadal bezpečně. Zavřela jsem se do koupelny a pak si uvědomila, že moje taška zůstala dole. Ale když jsem vešla zpět, ležela na posteli. Vzala jsem si pyžamo a zavrtala se do peřin. Dům už byl docela vyhřátý a hned mi bylo lépe. To však jen do doby, než jsem zaslechla klavír.

Věděla jsem, kdo hraje. Začal Esméinou oblíbenou skladbou, pokračoval další, kterou jsem neznala. Vhánělo mi to slzy do očí. Dřív hrál mně. Poslouchat jednotlivé tóny, bylo jako rány dýkou přímo do srdce, proč to dělá? To mě ještě nepotrápil dost?

A pak se domem rozezněla moje ukolébavka, zněla tak jasně, jako by křídlo stálo přímo vedle mě. To už mi slzy přetekly a vylily se na tváře. Začala jsem hlasitě vzlykat, snažila jsem se to utlumit polštářem. Proč to tolik bolí? Zase. Jednou to snad nestačilo? Jak dlouho se z toho budu dostávat teď?

„Bello?“ Věděla jsem, kdo to je, ale teď jsem dotyčného vidět nechtěla, natož s ním třeba mluvit.
„Bello.“ Jeho hlas zněl prosebně, ale já odmítala vystrčit třeba jen vlásek a raději se zavrtala hloub pod peřinu.

Bylo mi to však houby platné. Edward peřinu odhrnul, takže jsem zůstala nechráněná.

„Bello, co se děje?“ ptal se starostlivě. To bylo už vážně moc.
„Co se děje?! Ty se mě vážně ptáš, co se děje? Po tom všem. Po tom, co jsi mi zničil život, prostě jsi odešel a teď se chováš, jako by nic a dál mě trápíš. Kdybych měla jinou možnost, nezůstala bych tady ani minutu. Ono by možná bylo lepší jít pěšky v tom mrazu, než tu být s tebou,“ křičela jsem. Všechno, co jsem cítila, muselo najednou ven, musel vědět, jak neuvěřitelně mi ublížil.
„Ale…“ vydechl.
„Ale? Ale! To si strč někam a vypadni odsud.“
„Bello, nechtěl jsem ti ublížit. Udělal jsem to jen kvůli tobě…“
„Kvůli mně? To sis mohl ušetřit námahu.“ Vystartovala jsem z postele, doběhla ke dveřím a prudce je otevřela. „Vypadni,“ rukou jsem máchla ven, ale Edward se ani nehnul.
„Bello, poslouchej mě…“
„Nebudu tě poslouchat, stejně by to byly jen další lži, nic víc.“
„Udělal jsem to jen kvůli tobě. Chtěl jsem ti dát normální život, tak moc tě miluju, nechtěl jsem, abys se mnou trpěla.“ Koukala jsem na něj a na chvíli nebyla schopna slov. Proč mi zase lže?
„Trpěla?“ sykla jsem. „Trpěla jsem jenom tím, co jsi mi udělal, tím, jak sis se mnou zahrával. Jen tím. Kdybys mě skutečně miloval, neudělal bys to. Tím končí náš rozhovor na toto téma a odejdi.“ Ještě víc jsem dveře otevřela, ale Edward neodešel.

Udělal pouze pár kroků a vztáhl ke mně ruku.

„Nedotýkej se mě,“ řekla jsem a ruku mu odstrčila.
„Bello,“ neposlouchal mě a objal mě. Bylo to tak přirozené, ale přesto…
„Nesahej na mě!“ křičela jsem a zkoušela se mu vytrhnout. Nešlo to. Začala jsem do něj bušit pěstmi. Nezajímalo mě, že on to nejspíš ani necítí, že to bude nakonec bolet hlavně mě. Musela jsem si vybít ten vztek, který jsem v sobě tak dlouho dusila a tohle byla ta správná příležitost.

„Nech mě, pusť mě, vypadni… co si to dovoluješ?“ Aniž bych to postřehla, začaly se mi z očí kutálet slzy.

„Bello, uklidni se, prosím,“ jeho hlas zněl úpěnlivě a bolestně. Ale já ho odmítala poslouchat. On za to všechno může, on může za můj zpackaný život. Je to jeho vinna.

Prala jsem se s ním, brečela a nakonec se mu bezvládně zhroutila v pažích, které mě stále lehce držely. Mohu děkovat jen Edwardovým rychlým reakcím, že jsem neskončila na zemi. Vzal mě do náruče a stále plačící odnesl do postele. Tam jsem se schoulila do klubíčka a brečela. Bylo to skoro jako tenkrát, srdce mě bolelo stejně.

„Bello, promiň mi to. Promiň…“ šeptal Edward a jemně mě hladil po vlasech. Neměla jsem sílu protestovat. Jen jsem ronila krokodýlí slzy a snažila se zahnat všechno, co jsem cítila. Úplně všechno.

***

Rozlepila jsem zavřená víčka a rozhlédla se po pokoji. Byla jsem v něm sama. Při vzpomínce na tu včerejší scénu jsem zasténala a schovala hlavu pod peřinu.

„Bello? Už jsi vzhůru?“ Alice odkryla peřinu a jukla na mě.
„Slyšeli jste to?“ Odpovědi jsem se skoro děsila. Oni mě včera tak hezky přijali a já jim v domě udělám takovou scénu.
Zavrtěla hlavou a řekla: „Byli jsme na lovu. Mysleli jsme, že bude lepší nechat vás chvíli osamotě.“ Ulevilo se mi, aspoň trochu, ale pořád tu byl Edward.

„Pojď se najíst, Esmé ti udělala vánoční snídani, dnes je Štědrý den,“ usmála se na mě povzbudivě Alice.

S povzdechem jsem se zvedla, šla se ustrojit a pak sešla dolů. Modlila jsem se, abych Edwarda nepotkala… včera jsem to vážně přehnala, ale nešlo to zastavit.

Potkala jsem pouze Emmetta s Rosalií, kteří se dívali na něco v televizi. V kuchyni na mě čekala Esmé s hrnkem kakaa a talířem cukroví.

„Děkuju, nemusela sis kvůli mně přidělávat práci.“
„To není práce, ale radost. Jsem ráda, že můžu péct, to přeci k Vánocům patří, ale tady by to nikdo neocenil, tak aspoň ty.“ Objala mě kolem ramen a políbila na tvář.

Poslušně jsem tedy všechno snědla a pak se konečně odvážila zeptat.

„Kde… kde je Edward?“
„Ráno odešel na lov, odpoledne by se měl vrátit,“ odpověděla mi.
„Aha.“

Nevím, co jsem čekala. Možná jsem myslela, že zase utekl, jako už jednou. Utekl, aby se tu se mnou nemusel potkávat. Po tom, co jsem včera předvedla, by nebylo divu. Chovala jsem se jako hysterka. Jsem přeci dospělá, mohla bych taky tak jednat. Měla jsem ho vyslechnout, sice jsem si byla jistá, že by zase lhal, včera večer to ostatně ukázal, ale měla jsem to udělat a pak to konečně uzavřít. Ale to já ne…

„Bello, jdeš se dívat s námi?“ zavolal na mě Emmett, když jsem procházela obývákem. Proč ne, stejně nemám co dělat.

Dávali jakýsi vánoční film o Santa Clausovi, sobech a podobných věcech. Bylo to příjemné odreagování a nakonec jsem se i bavila.

Proti své vůli jsem koukala po hodinách a přemýšlela, kde se Edward asi toulá. Neměla bych se o to vůbec starat.  Ať si dělá, co chce!

Ale když hodiny odbily šest a Esmé mě zavolala k večeři, začala jsem být nervózní. On vážně odešel. Znovu jsem ho odradila a odehnala.

„Bell, usměj se trochu,“ povzbuzovala mě Alice, když jsme všichni seděli u dlouhého stolu v jídelně. Oni samozřejmě nejedli, já měla na talíři kus krocana, zelené fazolky, kukuřici, bramborovou kaši a v závěru na mě čekal jablečný koláč.

Pak jsme se všichni přesunuli zpět do obýváku a dívali se na Dickinsovu Vánoční koledu. Dívali… ostatní se dívali, i když to musejí znát zpaměti, moje oči utíkaly od obrazovky ke dveřím. Nakonec z toho všeho budu ještě šilhat.

„Bellinko naše drahá, měla bys jít spát, aby mohl přijít Santa,“ zašišlal na mě Emmett a já tak přestala hypnotizovat dveře, které se ani nehnuly a podívala se na něj.

Film už skončil a všichni teď koukali na mě.

„Ehm, jo.“ Proč tu Edward ještě není? To jsem mu vážně tak odporná? Povzdechla jsem si, dalo se to čekat… přeci jsi nemyslela, že na tebe změní názor. Už jednou ti řekl, že tě nemiluje… a vždyť jsi to sama chtěla. Chtěla jsi, aby tě nechal na pokoji. Tolik ti ublížil a ty přesto… Jsem cvok, mluvím tu sama se sebou.

Jasper přimhouřil oči a změřil si mě pohledem. Raději jsem se odvrátila a zamířila ke schodům.

„Tak teda… dobrou noc.“ Stále jsem váhala, schody vyšla, jak nejpomaleji to šlo, ale stejně se nic nezměnilo.

Vysprchovaná jsem si vlezla do postele, Alice mi v koupelně nechala vánoční pyžamo, bylo bílé s červenými čtverečky, cesmínou, Santou a podobnými legráckami. Oblékla jsem si ho, abych jí udělala radost a lehla si pod přikrývky. A tam…

Tam jsem měla moc času na přemýšlení. Myslela jsem na Edwarda, na koho jiného. Znovu jsem si přehrávala naše setkání po tak dlouhé době. Vybavila jsem si ten pocit, když jsem ho zahlédla, když mě vzal do náruče, pohled jeho očí, zvuk jeho hlasu, jeho nepřekonatelnou vůni.  To všechno mě přesvědčilo v tom, že ty city k němu, které jsem se snažila zapomenout, zahrabat někde hluboko, tu pořád jsou. A včera, když mě objal… sice jsem s ním bojovala, ale přesto. Pořád ho miluju, ačkoli on mě ne, jak mi dal znovu najevo, já jeho ano… stále… moc.

Vzpomněla jsem si na jeho včerejší slova: „Udělal jsem to jen kvůli tobě. Chtěl jsem ti dát normální život, tak moc tě miluju, nechtěl jsem, abys se mnou trpěla.“ Znělo to tak… pravdivě, ale spíš jsem si jen přála, aby to byla pravda. Jak by však mohla, on nádherný, naprosto dokonalý upír a já obyčejná, ničím nezajímavá lidská holka. On si může vybírat mezi těmi nejlepšími, proč by si zvolil mě. Nedávalo to smysl.

Zase jsem se rozbrečela. Bulela jsem nad bizarností své situace, nad vším. Neměl by být Štědrý den a večer plný radosti? Omyl.

Proč se tohle musí stát zrovna mně. Hřbetem ruky jsem si otřela oči a zamrkala. Už nebudu brečet, ne kvůli němu.

Jenže jak jsem se tak podívala kolem sebe, dostala jsem málem infarkt. Přímo u postele stála postava a dívala se na mě. Jen tak tak jsem potlačila výkřik.

Osoba se ke mně sklonila a chladnými prsty mi začala hladit obličej.

„Promiň mi to, nechtěl jsem ti ublížit. Moc mě to mrzí,“ šeptal a jeho hlas byl prosycen bolestí. „Nikdy jsem to neměl dopustit. Miluju tě. Strašně moc. Neměl jsem být tak hloupý,“ mumlal, jako by moji přítomnost ani nevnímal.

Zase to řekl. Miluju tě. Znělo to tak skutečně, tak zoufale.

„Lásko, omlouvám se, nesnesu pohled na to, jak se trápíš. Rve mi to srdce, i když bych už neměl nic cítit. Ničí mě to.“
„Edwarde…“ řekla jsem, můj hlas byl změněný pláčem. Zadívala jsem se mu do očí a samovolně trochu zvedla hlavu. Nejspíš to pochopil a sklonil se ke mně. Znovu jsem spočinula v měkkých polštářích. Edwardovi rty se jemně přitiskly na mé a splynuly v jednom nádherném polibku. Skoro bych zapomněla, jak je to krásné.

Opatrně se otíral o mé rty. Ochutnal je jazykem a já se zmohla pouze na slastné vydechnutí.

Když polibek prohloubil, vůbec jsem neprotestovala a zapojila se. Pomalu mi docházel kyslík, Edward si toho všiml a odtáhl se ode mě. Opřel si své chladné čelo o mé. Měla jsem zavřené oči a zhluboka oddechovala.

Koukla jsem na něj a srazila se s jeho upřeným pohledem. Úpěnlivě se mi díval do očí a tiše řekl: „Miluju tě.“

Věřila jsem mu to. Beze zbytku jsem mu to věřila.

Možná dělám největší chybu svého života, ale nemůžu jinak, jsou přece Vánoce a lidé by měli být šťastní. Vánoce jsou časem odpuštění.

„Miluju tě.“
„Bello?“ vydechl překvapeně.
„Miluju tě a odpouštím ti,“ zopakovala jsem.
„Lásko, děkuju, slibuju, že tě nikdy nezklamu. Jsi pro mě všechno. Miluju tě, strašně moc.“ A pak mě znovu políbil.

Lehl si ke mně do postele a já za pobrukování své ukolébavky usnula jako mimino. Byla jsem klidná a spokojená. Po dlouhé době úplně vyrovnaná.

Ráno mě vzbudila sprška polibků na mém obličeji.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě.
„Ahoj. Takže to nebyl sen?“
„Ne, jsem tu s tebou, navždy.“

Na tváři mu hrál úsměv, jaký jsem u něj za dobu svého pobytu tady neviděla. Bylo mi líto, že ho musím nechat zmizet, ale musela jsem se zeptat.

„Opravdu?“
„Samozřejmě,“ přikývnul.
„Edwarde, jsem člověk, jednou zemřu…“ Připomněla jsem mu tak naše rozpory, a jak jsem předpokládala, jeho úsměv zmizel a nahradila ho vážná tvář.
„Přemýšlel jsem nad tím celou noc.“ Povzdychl se. „Lásko, pokud o to opravdu… pokud vážně toužíš stát se upírem, udělám to. Možná to dělám z čiré sobeckosti, protože si nedokážu představit žít bez tebe,“ přiznal.

Pousmála jsem se. Hrudí se mi rozlévalo neuvěřitelné teplo. Skočila jsem mu kolem krku a políbila.

„Děkuju. Miluju tě.“

„Hej pacholci, co se tu tak válíte,“ houknul na nás Emmett, který bez klepání vtrhl do pokoje. Edward na něj výhružně zavrčel a Emmett se hned ohradil: „No co? Jsou Vánoce, jdeme rozbalovat dárky a já kvůli vám nebudu čekat.“

Musela jsem se usmát. Byl jako malé dítě.

„Tak jedem, jedem, jinak vás vytáhnu vlastnoručně,“ vyhrožoval, a aby nám ukázal, že to myslí vážně, vykročil k nám a chtěl sebrat peřinu. Tu však pevně držel Edward a než jsem stihla něco postřehnout, ozvalo se zapraskání a kolem nás se rozlétly malé bílé obláčky z výplně peřiny.

„Tys tomu dal,“ chytil se teatrálně za hlavu Emmett.
„Já? To ty tady otravuješ slušný lidi.“
„Kluci, hej, uklidníme se,“ mírnila jsem je a zapřela se Edwardovi dlaní o hrudník. Kdyby se vážně chtěl pohnout, bylo by to asi zbytečné, ale aspoň pro ten pocit, že jsem to zkusila.

„Jdeme na dárky,“ zaječela Alice, která nakoukla do ložnice. Nastalou situaci nijak nekomentovala.
„Vy dva mazejte dolů a ty, Bello, si jdi do koupelny pro župan a přijď za námi,“ udílela rozkazy a všichni ji poslouchali.

Edward mi dal pusu na čelo a s Emmettem v závěsu odešel. Dívala jsem se za ním a nemohla uvěřit tomu, že jsme zase spolu.

„Šup šup,“ popoháněla mě Alice, ale pak mě rychle objala. „Já věděla, že k sobě patříte.“ A pak zmizela.

Doběhla jsem do koupelny pro zmiňovaný župan. Byl červený s bílými vločkami a pak šla dolů.

Celá rodina seděla kolem stromku, někteří v křeslech, jiní na gauči a mezi Edwardem a Alicí bylo jedno volné místo… pro mě. Pod tím obrovským stromem se tyčila hromada dárků, nedokázala jsem si představit, co si ještě můžou po všech těch letech dávat.

„Bello, nezdržuj,“ řekl Emm. Jen jsem na něj vyplázla jazyk a pomalu sešla schody.

Když jsem se uvelebila na svém místě a nechala se obejmout kolem pasu Edwardovou paží, vrhnul se Emm ke stromečku a začal rozdávat dárky.

K mému překvapení bylo skoro čtvrtka hromady pro mě. Většinou se jednalo o oblečení, sem tam se objevily knihy, různé doplňky, dostala jsem i velkého plyšového medvěda a spoustu dalších věcí. Nechápala jsem, kdy to stihli všechno sehnat, byla jsem tu jen chvíli. Ale jsou to upíři, takže co já vím.

Po hodné době jsme se brodili mořem balicího papíru, který se válel, kam jen oko dohlédlo. Já seděla uprostřed té záplavy, v jedné ruce hrnek horké čokolády, v druhé kousek cukroví a snídala jsem.

Bylo mi příjemně… ne, to je slabé slovo, bylo mi přímo nádherně. Krásnější Vánoce jsem si nemohla přát. I když jsem je nemohla strávit s tátou a mamkou, ale ty si užiju jindy, říkala jsem si.

Když jsem dojedla, sebral mi Edward nádobí a odnesl ho do kuchyně. Šla jsem se podívat z okna, a protože krásně chumelilo, dobrodila jsem se ke dveřím a otevřela. Veranda byla čistá, takže jsem v papučích vylezla ven úplně. Bylo chladno, ale nechtělo se mi jít zpět. Dlaněmi jsem si třela paže, abych se zahřála.

Kolem se rozprostírala zimní pohádka. Větve stromů byly pokryté bílými čepicemi sněhu. Sníh všude kolem byl neporušený a tvořil souvislou vrstvu. Byl to nádherný pohled.

„Musí ti být zima,“ ozvalo se za mnou a na záda mi dopadla tlustá zimní bunda. Zabalila jsem se do ní a podívala se vedle sebe. Edward mě pozorně sledoval, jako by na něco čekal.

„Je tu krásně,“ řekla jsem.
„To ano, ale všechno tady v porovnání s tebou ztrácí význam,“ lichotil mi. Do tváří se mi nahrnula červeň.
„Pořád stejná,“ zamumlal a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila a znovu se rozhlédla kolem sebe.

„Bello,“ řekl nejistě. Vyčkávavě jsem se na něj zahleděla. „Ještě sis neotevřela jeden dárek.“
„Ne, otevřela jsem je všechny,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Na jeden jsi zapomněla.“ Sáhl si do kapsy a vytáhl podlouhlou sametovou krabičku.

Vyvalila jsem oči. Edward mi krabičku podal a já ji chvíli podržela v ruce.

„Otevři to,“ vyzval mě. Po mírném zaváhání jsem pozvedla víčko a zalapala po dechu.

Na hladkém sametu ležel řetízek z bílého zlata, opatrně jsem ho vzala do prstů a na jeho konci se zahoupal přívěšek ve tvaru srdce.

„To je krása,“ vydechla jsem.

Edward mi dárek vzal a pak mi srdíčko položil do dlaně. Bylo otevřené, z jeho pravé půlky se na mě dívaly dvě tváře. Krásný mladík, objímající hnědovlásku s červenými tvářemi. A na levé půlce se skvěl nápis Bella a Edward navždy.

Se slzami v očích jsem zvedla hlavu.

„Nechtěl jsem tě rozbrečet, jestli se ti to nelíbí, koupím ti jiný.“ Zněl vyděšeně. Zavrtěla jsem hlavou.
„Je to perfektní.“
„Myslel jsem, že nás to naprosto vystihuje. Miluju tě.“
„Já tebe taky.“

Pevně jsem ho objala a užívala si ten okamžik.

„Edwarde, jak ji polib,“ řekla Rosalie stojící ve dveřích. Překvapeně jsem se po ní podívala, to si myslí, že se s ním budu líbat před publikem? Ani náhodou.

Ale Rosalií ukázala prstem nad nás. Viselo tam jmelí se snítkou cesmíny.

Edward výmluvně mrkl a pak se naše rty spojily.

A tak začala naše společná budoucnost. Nikdy by mě nenapadlo, jak jedna cesta, jeden den může všechno změnit.

Náš vztah nabral úplně jiné obrátky, bylo to lepší, než kdy dřív a pevně doufám, že to tak bude navždy, tak jak je to napsané v našich srdcích.

Tak co Vy na to? Možná byl ten závěr trochu uspěchaný, ale šlo to nějak samo, tak jsem to nechala.

Doufám, že jsem Vás alespoň částečně naladila na vánoční vlnu.

Přeju Vám všem krásné Vánoce a šťastný Nový rok.

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Člověk míní, Vánoce mění: