Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Člověk Marcus

11.08.2010 (20:45) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1961×

Itálie – 490 před naším letopočtem

Více než 2 století vládnou Toskánsku Etruskové. Řím ale začíná sílit a činí si nároky na větší a větší území. Na obzoru je válka nebo povstání, které hrozí svrhnout krále a připojit se k římské republice. Přichází stále víc zpráv o nepokojích z nejrůznějších míst.

„Nedá se určit, odkud to vychází, můj pane. Skoro jako by je někdo podněcoval.“

Marcus s vážným výrazem přikývl. Přesně toho se bál. Nemůže už dál přehlížet ty malé bojůvky jednotlivých měst. Caius má pravdu. Opět jednou projevil svou předvídavost, když shromáždil vojsko.

Nemusí ho mít rád, ale je pro něj nenahraditelný. Dobře, že nedal na ty, kteří ho zrazovali od přijetí cizince na tak důležitý post. Caius si za těch pár let vytvořil dokonalou síť informátorů, je skvělý stratég a nesmiřitelný odpůrce míru, který považuje za změkčilost.

Marcus se již několikrát přesvědčil o jeho věrnosti a jasnozřivosti, co se týče boje. I proto se v těchto těžkých dobách stal jeho nejbližším poradcem.

Caius dá Markovi čas na přemýšlení a opakuje si v duchu slova, která vymysleli už dlouho před touto chvíli: „Můj pane? Vím o někom, kdo nám může pomoci.“

Marcus překvapeně zvedne hlavu a vytáhne obočí: „Ano? Máš na mysli nějakou alianci? Není Řím už příliš silný?“

Caius jen s námahou udrží výraz: „Aliance bych tomu neříkal. Je to velmi mocný muž a disponuje silami, které by mohly zasáhnout v náš prospěch.“

Marcus se zatváří skepticky: „Mám snad vložit náš osud do rukou nějakého šarlatána?“

Caius rychle odvrátí takové podezření: „Není to kouzelník, pane. Rozhodně ne v tom smyslu, jaký máte na mysli.“

Postoupí trochu ke svému králi a ztiší hlas do šepotu, aby je nemohl slyšet nikdo další: „On a jeho společníci jsou nesmrtelní. Prakticky nezranitelní, neskutečně silní. Pár takových by stačilo, aby změnilo tok dějin. Ani tisícinásobná početní převaha by je v tom případě nezastavila.“

Marcus se na svém trůně předkloní a tvář mu zahalí jeho vlasy. V duchu přemýšlí. Jestli má Caius pravdu, pak by to skutečně mohlo být řešení. Není zrovna v situaci, kdy by si mohl dovolit odmítnout pomoc, jakkoli bizardní se zdá. Přikývne tedy: „Dobře, Caie. Pokud mu věříš, domluv schůzku. Chci ho poznat. Pak se rozhodnu.“

Jelikož chtěli, aby schůzka zůstala utajená, vyrazili do ulic Volterry až po setmění. V dlouhých pláštích s kapucemi by je nikdo nepoznal, o to Marcus strach neměl. Spíš ho napadlo, jestli se právě dobrovolně nevypravil do léčky. Pro Římany by bylo tak snadné ho zabít, když jim to takhle ulehčil. Za zdmi svého paláce si byl jist bezpečím, ale tady… Už dávno nemohl říci, že je Volterra bezpečná. Právě se vydal na milost komukoli, kdo půjde kolem. Jestli Caius zradil… Jestli ho ten tajemný muž obelhal… Bude to pro něj znamenat uvěznění nebo rovnou smrt. Marcus by jí dal rozhodně přednost.

Začíná být unaven neustálým bojem o moc. Ať si ji klidně vezme ten, kdo po ní tak touží. Nepřináší nic než starosti a strach. Ke šťastnému a dlouhému životu vám rozhodně nepomůže.

A to jediné, co by mu ulehčilo tíhu jeho bytí - totiž láska, se mu vyhýbá. Ne, že by se kolem něj nepohybovaly krásné ženy. Krásné a urozené. Ale jeho duši učence ještě žádná nezaujala.

Samozřejmě, že nežije v celibátu, ale pro manželství se mu nezdá žádná z jeho nočních společnic dost dobrá.

Caius otevře malá dvířka, vedoucí do jedné ze zahrad v tiché bohaté čtvrti Volterry. Když jimi Marcus projde, rozhlédne se kolem a trochu se zarazí. Vlastně neví, co čekal, ale místo, kam vešli, ho rozhodně překvapilo. Honosná vila s vkusně upravenou zahradou, která přímo zve k odpočinku po náročném dni, rozhodně není to, co by si představoval pro schůzku s nadpřirozenem, které tajemný muž slibuje. Adekvátnější by Markovi přišel hřbitov nebo jiné ponuré místo. Tohle je ale rozhodně příjemnější a pohodlnější.

Čeká tam na ně černovlasý muž v tmavé tunice s červeným pláštěm. Je bledý jako smrt a krásný. Ale v okamžiku, kdy Marcus pohlédne na ženu vedle něj, nemůže už odtrhnout oči. Najednou je mu jedno, jestli je to past. Právě pohlédl do tváře černovlasého anděla. Pokud to má být anděl smrti, rád ji z jejích rukou přijme.

Žena se nepatrně usměje a Marcus má pocit, jako by v tom okamžiku vyšlo slunce. Trvá to sotva vteřinu, než se její tvář opět ustálí na neutrálním výrazu, ale i když její úsměv zmizel, hřeje Marka na duši dál. Vryl se mu do srdce.

Caius překvapeně přejede pohledem z Didyme na Marka. Co se to stalo? Ještě nikdy ho takhle neviděl. Je přece zvyklý na krásu. Jistě, když viděl Didyme poprvé, ani on nemohl najít slova, ale přesto si je jist, že se na ni nikdy nedíval tak, jako Marcus teď. A ani ona se na něj nikdy neusmála tak, jako právě teď na Marka. Střelí pohledem po Arovi. I ten se usmívá. A není to jen zdvořilý úsměv. Je tak nějak… spokojený. Pohlédne Caiovi do očí a ten konečně pochopí. Jeho úsměv ale není ani zdaleka tak pěkný jako upířích sourozenců. Je spíš úšklebkem. Jejich plán vyšel. Didyme zařídí, aby Marcus jejich nabídku přijal.

Marcus ve vile stráví několik hodin. Jediná chvíle, kdy odtrhne oči z nádherné ženy po svém boku, je, když je Caius představuje. Muž se jmenuje Aro a žena je jeho sestra Didyme. Nádherné jméno.

Pak už ho nic nedokáže vytrhnout z jeho myšlenek. Necítí únavu, žízeň ani hlad. Jako by stačila samotná její přítomnost. Procházejí se spolu zahradou. Marcus oceňuje, že dokáže mlčet a necítí potřebu stále vše komentovat jako ostatní ženy. Když však konečně promluví, je Marcus ochoten udělat cokoli, jen aby už nikdy nepřestal slyšet ten nádherný zvuk. A není to jen hlas, který ho zaujal.

Didyme není jako ostatní ženy ani v tom nejmenším. Je vzdělaná a skutečně moudrá. Dokáže říct v pravou chvíli správnou věc. Zareagovat na podnět stejně jako muž a konverzace s ní je pro Marca opravdovým požitkem.

Dosud si nebyl jist, jestli chce žít v tom novém, pro něj cizím světě. Stačí však jediný pohled na Didyme a nedokáže si představit, že by se od ní kdy odloučil. I proto jí ale pozdě v noci položí otázku, která mu vrtá hlavou: „Jak dokáže taková vzdělaná, krásná a jemná žena vydržet ve společnosti těch hrubiánů, jejichž jediným zájmem je zabíjení?“

Didyme se nevesele usměje: „Mému bratrovi jde o moc. O nic jiného. A použije všechny prostředky k tomu, aby jí dosáhl. Nikdy se nespokojí s málem.“

Marcus pochopí: „A jedním z těch prostředků jste vy, Didyme.“

Je to konstatování spíš než otázka, a tak Didyme pokrčí rameny. Je to tak zjevné, že není proč cokoli dodávat.

Posadí se společně na kamennou lavičku v rohu zahrady. Marcus se odváží vzít Didyme za ruku: „Mohla byste odejít.“

Didyme se mu zadívá do očí a Marcus dodá: „Se mnou. Jsem král. Ani na útěku bychom netrpěli nouzí.“

Didyme vztáhne ruku a položí mu ji na tvář – zašeptá: „Opravdu věříte tomu, že bychom utekli? Aro mě nikdy nepustí. Raději by mě zabil. A ani vy nemáte moc na výběr. Dáváme v sázku hodně. Aro vám nabídl nesmrtelnost, moc a sílu. Pokud nepřijmete, nespatříte už úsvit.“

I když to Marcus tušil, z jejich úst to znělo tak tragicky, že ho zamrazilo, jako by už ležel v rakvi. Didyme se zvedla: „Měla bych vás nechat přemýšlet. Nechci vás ovlivňovat, Marku. Pokud se rozhodnete odmítnout, budete mi chybět.“

Její voňavý dech ho zastudí na tváři, jak mu poslední slova vdechla do ucha. A vzápětí je pryč. Nechala ho tu samotného, všanc neradostným myšlenkám.

I on se zvedne a přejde k nedalekému jezírku. V jeho hladině se zrcadlí měsíc, hvězdy a také jeho vlastní odraz. Pozoruje ho a přemýšlí.

Římané se blíží. Zanedlouho oblehnou město. Musí se rozhodnout. Je poslední možnost k útěku. Má ale vůbec právo opustit svůj lid v tak těžké chvíli?

Na druhou stranu většina z nich se stejně přidá k Římanům – stejně jako jeho vojáci. Už teď dezertují po stovkách. A Marcus se jim ani nediví. Nikdo nechce patřit k poraženým.

Vstane. On poražený nebude. Přijme nesmrtelnost, sílu a moc, kterou Aro nabízí. Ne proto, že by po nich toužil. To jediné, po čem skutečně touží, je Didyme. Bez ní by jeho život stejně neměl smysl. Ze záhybů svého pláště vytáhne svou korunu a položí ji na kamennou lavičku, kde předtím seděl s Didyme. Časem ji někdo najde. Třeba mu přinese štěstí. To, které jemu samému nepřinesla.

Pak vyrazí k vile. U jejich dveří čeká sloužící, který mu beze slova ukáže cestu do podzemní chodby. V katakombách, kterými chodba končí, na něj čeká Aro, Caius a Didyme. Marcus mužům věnuje jen krátký pohled a přejde k Didyme. Aro s Caiem si vymění vítězný pohled a stáhnou se do stínu, jako by jim chtěli dopřát soukromí.

Didyme k Marcovi zvedne hlavu, aby se mu mohla podívat do očí: „Jsi si jistý?“

Marcus ji vezme za ruce: „Jsem si jistý, že bez tebe už nechci být ani okamžik. Pokud to znamená, že se musím změnit, pak to rád podstoupím.“

Didyme trochu skloní hlavu: „Nevíš, co to přináší. Bude to pro tebe velká oběť.“

Marcus se usměje a zvedne jí bradu: „Možná. To zatím nedokážu posoudit. To, co za to dostanu, však jakoukoli oběť převáží. Miluji tě, Didyme.“

Didyme beze slova nastaví rty a Marcus ji políbí. Pak Didyme pohlédne přes Marcovu hlavu na bratra. Ten kývne a ona se zakousne do Marcova krku.

 Člověk Aro a jeho přeměna

Člověk Caius

 Z Rumunska do Volterry aneb jak se Marcus přestal smát

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Člověk Marcus: