Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Chtěla jsem ti toho tolik říct

05.11.2009 (19:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3768×

V místnosti byla tma. Tedy pro normální oko, byla tma. Já viděla stejně dobře, jako ve dne. Pozorovala jsem spící Renesmee a vdechovala její vůni. Už dlouho jsem to nedělala. Neměla jsem k tomu příležitost, jelikož se odstěhovala do La Push. Až teď, když jsme opět bydleli všichni pod společnou střechou, jsem se mohla tiše vplížit do jejího pokoje. Věděla jsem, že bych to dělat neměla, jenže pro mě to bylo nedůležité. Jediná věc, na které záleželo, byla spící dívka. Usmívala se ze snu. Vlasy měla rozprostřené na polštáři a tiše oddechovala. Vstala jsem ze židle u jejího psacího stolu, kde jsem seděla a natáhla k ní paži. Na poslední chvíli jsem se zarazila. I kdyby ji nevzbudil kontakt s ledovou pokožkou, nebylo vhodné, nahlížet jí do snů.

„Ach, Renesmee. O čem asi sníš?“ Šeptala jsem sama pro sebe a vrývala si do paměti každičký detail její klidné tváře.

Bylo to fascinující. Dokázala bych ji sledovat celé hodiny, dny, měsíce a nikdy by mě to nepřestalo bavit. Nikdy. Renesmee se lehce zavrtěla a roztomile si promnula nos. Párkrát zamlaskala a stočila si ruce pod hlavu.

„A já myslel, že s tvou nesmrtelností jsem o tohle přišel.“ Ozval se za mnou Edwardův šepot. Nelekla jsem se. Cítila jsem jeho přítomnost.

„Je to stále stejné, přijde mi, jako bych pozoroval tebe, když jsi ještě byla člověkem.“ Edward mě objal za zády kolem pasu a vtiskl mi své pevné rty na krk.

„Určitě to nebylo tak nepopsatelné, jako s ní.“ Bránila jsem se. Nic nemohlo být víc než pozorovat naší dceru.

„Pleteš se. I když je to dokonalá podívaná, pohled na tebe, když si spala, byl hypnotizující. Nedokázal jsem odtrhnout oči.“ Neubránila jsem se úsměvu, když mi opět vtiskl rty na hranu brady.

„Nechápu, jak se nám mohlo něco tak krásného povést.“ Divila jsem se. Vážně to bylo neuvěřitelné.

„Já to naprosto chápu. Renesmee je celá ty. Nemůže být jiná, než nádherná.“ Děkovala jsem Bohu, že už se nemůžu červenat. Zrudla bych, jako pivoňka. Nejspíš jen ze slušnosti nekomentoval podobnost mezi ním a naší dcerou. I když Renesmee měla barvu mých očí, stále měla vlasy po Edwardovi. Rozdováděné a bronzové. Kudrlinky se jí motaly kolem hlavy, jak si tu tak ležela a spala. Byla štíhlá, byla krásná a byla celý Edward.

„Jak jsem řekl, pleteš se.“ Zasmál se tiše do mého ucha. Tentokrát jsem sebou cukla, jelikož jsem si neuvědomovala, že bych odtáhla štít. A pak mi to došlo. Neodtáhla jsem jej. Edward se za těch několik let se mnou naučil číst mi v očích. Věděl, na co myslím, aniž by mi viděl do hlavy. Dokázal odvodit mé myšlenky z povzdechů, napínání svalů a náklonu hlavy. To byl důkaz toho, že jsem se tehdy rozhodla správně. Kdo jiný by to dokázal, než pravá polovina mého já?

Nessie cosi zabručela ze snu. Edward i já jsme se napjali. Já z pocitu šoku, že mě tu chytí a bude se zlobit. Edward se nejspíš napnul kvůli jinému důvodu.

„Měli bychom asi jít, jinak si to namířím do pokoje o patro níž.“ Sykl a mířil rovnou ze dveří.

„Renesmee, ani ve snu na něj nemůžeš přestat myslet?“ Tiše jsem se zasmála a zavrtěla hlavou, ale své kroky jsem navedla za svým manželem. Zavřela jsem dveře do její ložnice a hodlala se rozeběhnout za Edwardem, ale hromově jsem nabourala do velké postavy.

„Do háje… Co tu děláš?“ Mnula jsem si čelo a Emmet se jen smál.

„Co by? Šel jsem si popovídat se svou malou sestřičkou.“ Culil se a zkřížil ruce na prsou. Přimhouřila jsem oči. Emmet jen uhnul pohledem, ale jeho úsměv byl na tváři přikovaný.

„Tak fajn. O co tu jde?“ Zavrčela jsem a chtěla ho obejít, ale Emmet se rozkročil a povytáhl obočí.

„Co? Ty mi nevěříš? To mě zranilo.“ Zkoušel zahrát na mou slabou stránku, jenže moje zvědavost byla silnější.

„Jestli mi neřekneš, co se tu děje, tak teprve uvidíš, co tě zraní.“ Šeptala jsem přes stisknuté zuby. Emmet se ohlédl a mrkl na mě.

„Nemůžu, to nejde. Zabil by mě, chápeš?“ Do ruky mi vrazil kus papíru. Nejspíš vytržený roh z novin, jak se snažil být rychlý. Rozbalila jsem onen chuchvalec a Emmet se zatím zadíval na zeď za mnou. Očividně se soustředil. Dělal vše možné, aby nemyslel na tuhle scénu. Otočila jsem v ruce papírkem, abych si mohla přečíst slova a zalapala jsem po dechu. Našel vám novou louku. Chce ti jí ukázat. Zakryla jsem si pusu, abych nevypískla. Nová louka, to je nádhera.

„Emmete, ty práskači!“ Ječela Alice a Emmet se v tu ránu vypařil. Než Alice vyběhla schody, aby mi vytrhla vztekle lísteček z ruky, náš velký bráška byl už pryč.

„To není možný. Ten blbec ti řekne všechno. Chudák Edward, přišel o překvapení. Jste spokojení?“ vzlykala, ale já jen vzdorovitě vztyčila bradu.

„Nesnáším překvapení a oba to víte. Emmet je tak hodný, že je na mé straně.“ Alice se nakrčila a skočila mi za krk.

„Slez, nebo tě shodím.“ Vrčela jsem.

„Nekřič, nebo vzbudíš Nessie.“ Smála se Alice a omotala mi ruce kolem krku.

„Promiň, ale Emmet není na tvé straně.“ Vzdychla jsem, protože mi došlo, že se nechal zlákat hloupou pastí těchto dvou. Řekli mu cosi, aby od něj měli klid a měli jistotu, že mi to nepoví. Docela mě to mrzelo, jelikož po naší louce se mi stýskalo tak moc, až to nebylo zdravé. Rozhodla jsem se, že pokud to není nic takového, bude na mě, najít naše hampshirské místečko. Plácek, louku, strž, kde můžu být se svým Edwardem sama. Ve Forks to byla louka, na které se mi prvně ukázal. Louka, kde mě Jacob se smečkou zachránili od Luranta. Louka, kde se stalo tolik věcí…

„Nevrč, Bello.“ Skučela Alice na mých zádech.

„A nechceš mi náhodou říct, důvod, proč bych neměla vrčet?“ Zatřásla jsem se, abych naposledy zkusila shodit tu malou pijavici ze svých zad.

„Za chvíli se ho dozvíš.“ Stále nepřestávala žadonit Alice, jenže nakonec se tiše a přesto zvonivě zasmála. Mohlo mi dojít, že je překvapení hotové. Moje malá a protivná sestřička mi seskočila ze zad a vzala mě za ruku.

Střelila jsem po ní vražedným pohledem a ona se přesto jen zasmála.

Rozeběhla se směrem ze schodů a mě táhla za sebou, jako hadrovou panenku.

„Dál už musíš sama.“ Strčila do mě Alice a vyčkávala. Zůstaly jsme stát před vchodovými dveřmi. Udělala jsem krok, ale Alice mi zatarasila cestu.

„Sakra, Alice. Nejdřív mi řekneš jdi, teď mě zase nepustíš. O co jde?“ Alice se omluvně usmála, ale nepustila mě.

„Musí to být načasované.“ Zašvitořila a ve stejném okamžiku mi otevřela dveře ven. Jen pár kroků mi stačilo, abych viděla, své překvapení. Před domem stál starý černý kočár zapřažený do dvou párů hnědých koní. Bylo to, jako z osmnáctého století. Na vysokém sedátku seděl muž s cylindrem a dveře kočáru se pomalu otevřely.

„Nezkaz to.“ Prosila mě Alice, než zmizela ve dveřích domu.

Z kočáru vystoupil muž. Byl oblečený do smokingu a límeček jeho košile byl zdvižený. Neusmíval se. Jen na mne mírně kývl a pokynul mi, abych si nastoupila.

Nezkaz to. Zněla mi v uších poslední slova Alice.

Vzdychla jsem a nastoupila do vozu. Nejeli jsme tak dlouho, abych to neušla pěšky. Vedle mě na sedačce ležela velká krabice s malou cedulkou.

Obleč si nás. Žádal lístek. Připadala jsem si, jako Popelka. Jako nějaká princezna. Mohla jsem být princezna? Šaty byly krásné. Měly krajku a byly úzké na správných místech. Tmavě modrá. Jak jinak? Sama pro sebe jsem se usmála. Byl předvídatelný. Netrvalo mi moc dlouho, než jsem se oblékla. V tu samou chvilku kočár zastavil a muž, který mi předtím pomáhal do kočáru mi přišel otevřít. Spadla mu brada, když mě uviděl, ale vzpamatoval se rychle. K mé hrůze mě vedl k dalšímu kočáru. Tahle hra mě přestávala bavit. Chtěla jsem být už u něj a ne se nechat takhle tahat. Nastoupila jsem pokorně do dalšího kočáru a zkřížila si paže na prsou. Ve voze jsem tentokrát nic nenašla.

„No počkej, to si vypiješ.“ Vrčela jsem. Jak já nesnášela překvapení. A ještě, pokud se táhla takovou dobu. Kočár nadskočil a zastavil. Nedokázala jsem říct, jak dlouho jsem jela, jelikož jsem měla myšlenky jinde. Do vozu vpadl onen muž a s omluvným výrazem ke mně natáhl ruku s šátkem.

„To je už moc. Nenasadím si to.“ Křikla jsem a zavrčela. Nechtěla jsem se nechat unést, ale muž ztuhl, zezelenal a zbledl.

„Omlouvám se. Jen jsem rozčílená.“ Snažila jsem se využít šarm, ale muž byl stále vyděšený. Tohle má na svědomí Edward, připomínala jsem si. Chvíli jsem pozorovala muže a vyčkávala, jestli se probere, nebo ho budu muset profackovat. Poté, co jsem shledala fackující variantu, jako nebezpečnou a šanci na probrání za ztracenou, vystoupila jsem. Muže jsem nechala sedět na schůdkách a rozhlédla se. Vdechla jsem vzduch, kolem mě a hledala. Někde poblíž bylo stádo sobů, jenže já byla na lovu ráno a teď jsem neměla chuť, takže jsem to nechala být. Další pach byl smíšený. Edwardova vůně a odporně sladký pach. Jako med, nebo něco takového. Zakuckala jsem se a dala na instinkt. Rozeběhla jsem se jižním směrem a zarazila se, až když jsem protnula čistou Edwardovu stopu. Nechtěla jsem mu kazit překvapení a tak jsem se rozhodla upozornit ho na svou přítomnost.

Zavřela jsem oči a odtáhla štít. Edwarde? Ten kočí je trochu v šoku u kočáru, tak jsem tu sama. Kde jsi?

„Vždy po tvém boku, lady.“ Ozval se jeho sladký hlas za mými zády. Otočila jsem se a brada mi spadla, když jsem ho uviděla. Byl oblečený v honosném smokingu, vlasy neměl tak divoké, jako vždycky a jeho oči. Něco bylo jiné. Jeho oči nebyly zlaté. Nebyly ani černé hlady. Dokonce ani rudé. Vytřeštila jsem ty své a zalapala po dechu.

„Zelená.“ Vyjekla jsem. Měl zelené kontaktní čočky. V ruce držel svícen a svíčky na něm byly z včelího vosku. To byl ten sladký pach, který jsem cítila.

„No jo, trošku smrdí, ale dřív baterky neměli.“ Zasmál se Edward a nabídl mi rámě.

Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Prohlížel si mě a já se kochala jeho tváří. Zelené oči. Takový malý detail, který změní celou tvář.

„Jsme tady, lásko.“ Usmál se na mě a přinutil mě, abych od něj odtrhla zrak.

„Nelhal. Lhala Alice.“ Vyhrkla jsem. Stáli jsme na mýtině, která se podobala té naší. Les tu byl smíšený a díky podzimu se listí ve větvích zbarvilo do pestrých barev.

„Jeden z mála lesů, kde jsou jehličnany s listnáči.“ Usmál se. Jen jsem kývla. Nezmohla jsem se na slovo. Po celé louce byly rozmístěné skleněné misky s vysokými okraji a v každé z nich ležela jedna svíčka. Vypadalo to, jako hejno světlušek. Louka zářila. Tohle překvapení se mi nadmíru líbilo. Edward mě stáhl na zem, doprostřed louky a smotal si mě do náruče.

„Jsi nádherná, jsi jako diamant.“ Žasl nade mnou a já se musela jen smát.

„Víš, je zvláštní, jak se dají slova vyřčená před mnoha lety znovu použít v jiné situaci, nemyslíš?“ Edward jen zaklonil hlavu a hlasitě se zasmál.

„Ale i tak neztrácí svá kouzla, nebo ano?“ Povytáhl obočí a vyčkával na mou odpověď.

„To ne.“ To bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Políbil mě na čelo a já počítala svíčky kolem nás. Docela jsem se obávala, aby nějaká z nich nespadla a nevyhořel les. Krásná chvilka mezi námi. Naklonil hlavu, aby se naše rty spojili, když mu v kapse zazvonil mobil. Z krku mu uniklo zavrčení, ale já se musela smát.

„Co?!“ štěkl do telefonu.

Cítila jsem, jak se napjal, a znejistěla jsem.

„Jo, dej nám chvíli.“ Řekl tak rychle, že jsem měla co dělat, abych o to nepřišla. Dokonce i jako upír byl neuvěřitelně rychlý.

„Děje se něco?“ Vyzvídala jsem a hledala odpověď v jeho tváři. Rty měl semknuté až do chvíle, kdy si všiml mé vyděšené tváře. Na okamžik bych přísahala, že se mu v těch zelených očích zračil šok ze sebe samého.

„Ne, nic se neděje. Pojď, vrátíme se.“ S těmi slovy si vyndal kontaktní čočky a pohodil je na zem. Kouzlo bylo pryč. Zamračila jsem se.

„Je mi líto, že jsem ti to zkazil, ale musíme domů.“ Jeho hlas byl naléhavý. Začala jsem se bát.

Domů jsme běželi. Vytáhla jsem si sukni šatů co nejvýš, abych je moc neponičila a Edward mě vzal za volnou ruku. Domů jsme doběhli o pár minut déle, a jakmile jsme vpadli do domu, bylo mi jasné, že něco není v pořádku.

V obýváku seděla na gauči Esme s Rosalie. Objímaly si ruce a dívali se na nás, jako na největší chudinky. Edward zavrčel.

„To ne.“ Vzdychl a přitáhl si mě do náruče. Sevřel mě v objetí a hlavu mi přitiskl k hrudi. Nechala jsem se. Hlavou se mi honilo, proč to dělá, co se stalo. Koutkem oka jsem viděla Carlislea opřeného o rám dveří do kuchyně. Alice seděla na schodech v náruči Jaspera.

Musela jsem se odtáhnout.

„Co se stalo? Co je?“ Prosila jsem Edwarda o vysvětlení. Jeho oči byly plné bolesti. Jacob s Renesmee spali, takže v domě to nebylo.

„Lásko, Charlie se připletl do přestřelky ve Forks. Je mi to líto.“ Šeptal, a přesto mi to přišlo, jako křičení do ušního bubínku. Zavrtěla jsem hlavou. Nejspíš mi unikala pointa. Charlie je policista, je to jeho práce, zatýkat zloděje a lumpy. Je to nebezpečná práce, při které každý den riskuje…

Ruka mi vystřelila k puse, když mi to v hlavě scvaklo. Zavrtěla jsem hlavou. Snažila jsem se potlačit tu myšlenku. Není to možné. To je moc brzy. To nejde.

Jenže Edwardova tvář mě nedokázala přimět věřit své lži.

„On-už-není?“ říkala jsem každé slovo pomalu a zvlášť, protože jinak by to nedalo smysl. I tak to byla ta nejhorší věta, jakou jsem snad kdy řekla. Před očima se mi vybavila ta vousatá usměvavá tvář s čokoládovýma očima a kudrnatými vlasy. Edward ke mně natáhl ruce, ale já se odtáhla.

„ne.“ Vrtěla jsem stále hlavou a ruce jsem natáhla před sebe. Obranné gesto mi pomohlo dostat se ke schodům. Je pryč. Můj táta je mrtvý. Nebyla jsem pryč ani týden a už nemám důvod vracet se tam. Nic už mě k Forks netáhne. Tolik jsem mu chtěla říct. Tolik jsem mu toho neřekla. Kdybych měla srdce, právě by zemřelo nejspíš s ním. Ani jsem nevěděla jak, ale stála jsem opět u Renesmee v pokoji. Nessie spala a tentokrát se mračila. Věděla to. Ona to cítila i ve spánku. Tentokrát jsem neodolala. Natáhla jsem k ní ruce a sevřela ji v náruči. V krku mě pálil neskutečně krutý oheň. Litovala jsem, že ho nemohu ze sebe vyplavit. Zůstane tam nejspíš už navěky.

„Maminko? Co tu děláš? Co se děje?“ Zívala Nessie, ale odpověď nedostala. Místo toho jsem jí zmáčkla na své hrudi a zabořila jí hlavu do vlasů. Teprve teď jsem poznala, jak věčnost dokáže bolet. Tady žádný čas neléčí. Bolest zůstane po celou dobu. Nessie mlčela a když se kolem nás omotaly další paže, ani nevzhlédla.

„Je mi to líto.“ Promluvil Edward a políbil nás obě. Jako pírko nás nadzdvihl a posadil si nás obě na klín.

„Ness?“ Oslovil ji Edward a naše dcera na něj upřela Charlieho oči. Až teď jsem si všimla, že to jsou jeho oči. Nebyly moje, byly jeho.

„Dědeček Charlie umřel.“ Zašeptal a já sebou cukla, jakoby mi do žaludku někdo bodl kudlu.

„Děda? Ne…“ Rozvzlykala se a já ji neskutečně záviděla. Jí to bolet přestane brzy. Kdy mě, bylo ve hvězdách. Najednou jsem měla pocit, že to na mě opět dopadá. Jen chvilku samoty, jen pár hodin. Prostě zmizet. Zase utéct?

„Ne, prosím, to ne.“ Šeptal mi do ucha Edward a já si uvědomila, že toužebně koukám ke skleněným dveřím balkonu.

Jen jsem mu věnovala krátký úsměv, pohladila Ness po vlasech a vymanila se z jeho náruče.

„Jen jednu noc. Slibuju.“ Zašeptala jsem a vyběhla přes balkon do lesa.

„Vrať se brzy, čekám tu na tebe.“ Zaslechla jsem Edwardův hlas těsně předtím, než jsem se prosmýkla mezi stromy.

„Neboj se, vrátím.“ Jenže to už byla slova spíš jen pro mě, než pro něj. Nechala jsem ho tam s naší dcerou v náruči a šla jsem se poddat žalu nad ztrátou táty. Nikdy víc ho už neuvidím, neuslyším ho, jak se směje, neobejmu ho. Tohle taky patří k té věčnosti? Skončí to někdy?

další povídky ode mě

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Chtěla jsem ti toho tolik říct: