Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Čarodějnice Angela

15.10.2010 (19:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 4230×

Angela:

Nemohla jsem se na to dívat. Dál to takhle nešlo. Bella už zase připomínala oživlou mrtvolu. Byla jsem tak šťastná, když se po měsících přežívání vrátila do života – mezi nás. Jedla, mluvila, reagovala, a občas dokonce zase připomínala tu Bellu, kterou byla před rokem, když sem přijela. Teď se ale všechno vrátilo do stejných kolejí, jako když se před několika měsíci z ničeho nic odstěhovali Cullenovi. Bella se nikdy nikomu nesvěřila, ale rozloučení s Edwardem zřejmě neproběhlo dobře.

Teď jsem sledovala, jak si po biologii balí. Její tvář byla absolutně bez výrazu. Jako by se jí nic nemohlo dotknout. Jako by se duchem toulala kdoví kde. Toho by se možná dalo využít. Beze slova jsem k ní přešla, a když si přehodila batoh s věcmi přes rameno, vzala jsem ji za loket. Trochu překvapeně zvedla hlavu a já se usmála: „Myslíš, že bys mi mohla po škole s něčím pomoct?“

Pokrčila lhostejně rameny: „Jasně, stejně nemám co na práci. Aspoň získám pár plusových bodů u Charlieho. Co potřebuješ, Ang?“

Potěšilo mě, když jsem v jejích očích zahlédla záblesk zvědavosti. Dala jsem si prst přes pusu: „To je tajemství.“

Mrkla jsem na ni a ona přikývla. Díky bohu. Co bych jí řekla, kdyby trvala na vysvětlení? Že jsem tak trochu čarodějka a chci jí pomoct? Poslala by mě do blázince, nebo tam, kam slunce nesvítí.

Cestou k autu vytáhla mobil a zavolala Charliemu. Přestože jsem nerozuměla, co říkal, jeho hlas zněl nadšeně, když mu Bella řekla, že jede ke mně. Tak to bychom měli.

Vyrazily jsme každá svým autem. Každých pár vteřin jsem pro jistotu ve zpětném zrcátku kontrolovala, že Bella pořád jede za mnou - že si to nerozmyslela. Štěstí, že nebydlíme daleko.

Čekala jsem, než vystoupí. Sotva zabouchla dveře svého starého náklaďáčku, našpulila pusu: „Tak co? Teď už mi to tajemství řekneš?“

Přikývla jsem a ukázala k domu: „Vydrž ještě chvilku. Vevnitř ti všechno řeknu.“

Trochu nejistě pohlédla na dům a já ji rychle uklidnila: „Naši vzali kluky na výlet do Disneylandu. Vrátí se až pozítří.“

Nechala jsem Bellu v obýváku a sama zašla do kuchyně, abych s sebou vzala něco k svačině. Bella sice už zas skoro nic nejedla, ale přece… co kdyby dostala chuť. Doufala jsem, že můj zásah jí pomůže dát se do pořádku. Naskládala jsem na tác talíř se sendviči, které jsem narychlo připravila, džbán s domácí citronádou a dvě sklenice.

Když mě Bella viděla, rozpačitě se usmála: „Neměla sis dělat škodu, Angie. Víš přece, že já…“

Umlčela jsem ji úsměvem: „Nech to být. Když si nevezmeš, nezblázním se z toho. Půjdeme ke mně?“

Přikývla a stoupala do schodů po mém boku. Byla u nás poprvé, a tak se rozhlížela kolem. Zdi byly hustě pokryty různými fotkami z rodinného života. Usmála jsem se při pohledu na některé z nich. I když jsem je vídala každý den několikrát, vždycky ve mně vyvolaly krásné vzpomínky.

Můj pokoj nebyl nic zvláštního. Velká vestavěná skříň ukrývala celý můj šatník a pár pokladů, mému srdci nejbližších. Byla tu velká pohodlná postel a pod oknem psací stůl s počítačem. O moc víc by se sem ani nevešlo. Zdi pokrývaly police. Na jedné straně byly knihy, na druhé cédéčka a malá věž. Milovala jsem hudbu. Nebyla jsem schopna bez ní žít. I když jsem se učila, potřebovala jsem, aby mi něco tiše hrálo. Naši to moc nechápali, ale jelikož jsem měla vždycky dobré známky, nechávali to na mně. Na drezúru měli ještě brášky.

Tác s občerstvením jsem položila na stůl a otočila se na Bellu, která stála ve dveřích a dívala se po pokoji.

„Posaď se,“ ukázala jsem na postel.

Poslechla a vyčkávavě se na mě zadívala. S pohledem upřeným do její tváře jsem přemýšlela, jak začít: „Bello… co si myslíš o nadpřirozenu?“

Čekala jsem, že vyprskne smíchy, nebo bude nechápavě koukat, jestli si dělám legraci, ale ona jen pokrčila rameny: „Zkušenosti mě přesvědčily, že není tak vzdálené, jak si většina lidí myslí.“

Teď jsem měla udivený pohled já, a tak Bella rychle dodala: „Mám k němu docela kladný vztah.“

V duchu jsem si oddechla a opatrně pokračovala: „No a… co kdybych ti řekla, že tak trochu čaruju? Teda ne, že bych zrovna běžně uhranovala dobytek nebo lítala na koštěti, ale…“

Bella se trochu smutně usmála: „A víš, že by mě to nepřekvapilo? Začínám si zvykat, že k sobě ty „nenormální“ tvory přitahuju.“

Čekala jsem, jestli něco dodá – vysvětlí víc, ale zabodla svůj pohled do země před sebou a zdálo se, že se opět ztrácí ve vzpomínkách. Přešla jsem ke skříni a vyndala z horní police krabici se svým náčiním. Bylo tam pár různobarevných svíček, vykládací karty a kameny, které mi pomáhaly čistit místnost a udržet pozitivní náboj.

Položila jsem krabici na postel a posadila se tak, že ležela mezi mnou a Bellou. Ta se probrala ze svého „transu“ a zvědavě nakoukla dovnitř. Pak mi věnovala pohled, který jsem chápala tak, jako by se rozhodovala, jestli to myslím doopravdy.

Sáhla jsem pro jednu obyčejnou čajovou svíčku a usmála se na Bellu: „Nedělám si legraci.“

Položila jsem si svíčku na dlaň tak, aby na ni Bella viděla a konečky prstů přejela nad ní, jako bych knot hladila. Jakmile jsem prsty stáhla, knot se rozhořel.

Bella překvapeně vydechla: „Páni.“

Chvilku se dívala na svíčku a pak se mi zadívala přímo do očí: „No a proč jsi mě tu chtěla? Potřebovala sis jen s někým promluvit, nebo… ?“

Zavrtěla jsem hlavou a odložila svíčku na prázdné místo na polici za mnou: „Ne. Jen jsem si říkala, že bych ti možná mohla pomoct.“

Bella zvedla obočí: „Jak?“

Pokrčila jsem rameny: „Třeba máš otázky, na které chceš odpovědi.“

Bella kývla hlavou na karty v krabici: „Vykládáš karty?“

Bezděky jsem si sáhla na krk, na kterém visel můj oblíbený ametystový přívěšek: „Taky. Raději ale používám kyvadlo. Přijde mi osobnější. Jsme na sebe vyladěni, jako bychom byly přátelé.“

Usmála jsem se tomu, jak to znělo. Bláznivě, jak jinak, ale byla to pravda.

Bella se znovu rozhlédla po pokoji: „Žádné čarodějnické symboly, pentagramy, žáby v lihu, mločí oči a křišťálové koule?“

Rozesmála jsem se a zavrtěla hlavou: „Představ si, že nemám ani kočku. Na zahrádce ale pěstuju pár bylinek, jestli tě to zajímá.“

Bella mi úsměv oplatila: „No, za zeptání nic nedám, že ne?“

Potěšeně jsem kývla: „Nenutím tě, ale jestli je něco, co tě tíží, můžu ti pomoct najít odpověď.“

Zapálila jsem tři další svíčky, které jsem rozestavěla po pokoji tak, aby nás chránily ze všech světových směrů. K Belle jsem prohodila: „Nemusíš se bát. S černou magií to nemá nic společného.“

Zespodu krabice jsem vyndala pomocnou tabulku, kterou jsem používala, když jsem chtěla vykývat odpovědi. Byla uzpůsobena tak, aby si kyvadlo dokázalo najít jakoukoli odpověď. Ano, ne, číslice, když jsem potřebovala zjistit, například na kolik procent fungují jednotlivé orgány v těle… Byly tam zaznamenány taky nemoci, stupně duchovní cesty, minulé životy, měsíce, roky…, prostě dala se použít skoro na vše, co vás zajímalo. V podstatě jsem k tomu kyvadlo nepotřebovala – odpověď mnou stejně procházela. Občas si ale raději našla cestu k němu, zvlášť když jsem nechtěla (nebo nedokázala) odpověď přijmout. Usoudila jsem ale, že to Belle říkat nebudu. Bude lepší, když mě bude mít za šarlatánku než za blázna, který má přímou linku k Bohu (nebo spíš té vesmírné energii, ve kterou jsem věřila).

Sundala jsem kyvadlo z krku a přidržela ho nad levou dlaní, aby se nabilo mou energií a ustálilo. Prověřila jsem, jak mi bude odpovídat ano a jak ne, a pak jsem vyčkávavě mrkla na Bellu: „Tak co? Chceš to zkusit?“

Bella se trochu nervózně ošila, ale přikývla: „Dobře. Je víc věcí, které mě trápí, ale teď asi nejvíc… Jacob. Mohla bys mi říct, proč už se se mnou nechce vídat?“

Nespokojeně jsem se ošila: „Hm, dej mi chvilku. Začneme trochu jinak.“

Zadívala jsem se na kyvadlo: „Uvidí se Bella s Jakem ještě?“

Kyvadlo se okamžitě roztočilo doprava. Pro mě to bylo jasné, ale Bella na mě zírala, jako by právě viděla ducha. Objasnila jsem: „Je to pravotočivá spirála, takže ano.“

Bella se zaujatě zadívala na kyvadlo: „Vážně? Jak to poznáš? Na mě se točí moc málo.“

S úsměvem jsem přikázala kyvadlu: „Toč se víc.“

Stačilo pár obrátek a kyvadlo začalo opisovat kružnici o průměru dvaceti centimetrů: „Už to vidíš?“

Přikývla a já dala další otázku: „Bude to brzy? Do týdne?“

Kyvadlo se uklidnilo a po dvou vteřinách se začalo znovu točit stejným směrem. Opět jsem ho nechala pořádně rozvířit, aby odpověď viděla i Bella: „Ano.“

Další otázku položila Bella sama: „Je to má vina?“

Kyvadlo tentokrát změnilo směr, aby dalo najevo rozhodné ne.

Bella se zdála zmatená, a tak jsem se rozhodla změnit systém. Pověsila jsem si kyvadlo zpátky kolem krku a zapálila fialovou svíčku. Fialová je barva třetího oka. Posiluje intuici. Zadívala jsem se do jejího plamene a na bílou zeď za ní. Během pár vteřin se mi obraz plamene rozpil. Stihla jsem si ještě uvědomit Bellin zkoumavý pohled, a pak se mi před očima objevil obraz vlka. No přesněji – neobjevil se mi před fyzickýma očima, ale uvnitř mé hlavy, před mým duchovním zrakem. Dívala jsem se na něj – vypadal obrovský. Hnědý vlk s krásnýma očima, který se díval tím nejsmutnějším pohledem, který jsem kdy viděla.

Prozradila jsem Belle své vidění a ta zalapala po dechu. Vymanila jsem se ze svého transu a spatřila, jak se v Bellině tváři mění výrazy. Zjevně si něco skládala dohromady. Konečně to pochopila. Pro sebe zamumlala: „Jak jsem mohla být tak hloupá. Celou dobu jsem to měla před očima. Chudák Jake.“

Tázavě jsem zvedla obočí, ale Bella zavrtěla hlavou. Usmála se: „Díky, Angie. Jsi vážně skvělá.“

Oplatila jsem jí úsměv – ráda, že jsem rozehnala její pochmurnou náladu a nabídla se: „To jsem ráda. Mohla bych ti ještě nějak pomoct?“

Bellinou tváří přeběhla bolest: „Já nevím. Můžeš?“

Pokrčila jsem rameny a zkusila navrhnout: „Můžeme přivolat ty, které milujeme.“

Bella se začervenala a já poznala, že jsem uhodila hřebík na hlavičku: „Jak? On přece odešel.“

Shovívavě jsem se usmála: „Miluješ ho? Tak si odpověz na otázku, co bys udělala pro to, aby se vrátil.“

Bella vyhrkla: „Spíš, co bych pro něj neudělala!“

Pak si nejistě skousla ret. Prozradila se a nebyla si jista, jestli udělala dobře. Usmála jsem se: „Neboj, já to nikomu vyprávět nebudu.“

Trochu jsem se zarazila a dodala jsem: „Na oplátku bych ale taky poprosila o diskrétnost, Bello.“

Přikývla: „Jistě.“

Naše pohledy se setkaly a my se rozesmály. Byly jsme jako spiklenci: „No, když už kamarádíš s čarodějkou, mohla bych ti dát dárek, který ti možná pomůže?“

Sáhla jsem do krabice a vyndala červenou svíčku. Bella zvědavě pozorovala, jak jsem si připravila kus lýka a vydala se k oknu. Otevřela jsem ho a utrhla pár snítek rozmarýny, která mi tam rostla.

Vrátila jsem se zpátky k posteli a svíčku podala Belle: „Teď je to na tobě. Přivaž rozmarýnu ke svíčce tak, aby hned nechytla a mysli při tom na toho, koho chceš přivést zpět… Není to žádné velké kouzlo. To hlavní je tvoje láska,“ usmála jsem se na ni.

Bella sklonila hlavu a vypadala, že se pekelně soustředí, zatímco se snažila snítky rozmarýny urovnat a přivázat ke svíčce. Když byla konečně hotová, podala mi ji, abych to zkontrolovala. Vyzkoušela jsem uzel, a když jsem se ujistila, že drží, přikývla jsem a vrátila jí svíčku: „Zapal si ji doma a nech ji dohořet. Co se má stát, stane se. Jestli ho miluješ, přivedeš ho k tobě zpět.“

Bella mě beze slova objala kolem krku a pak vstala: „Díky moc, Angie. Zítra ti řeknu, jak to dopadlo.“

S úsměvem jsem přikývla: „Budu se těšit.“

Když vycházela (skoro běžela) ze dveří, musela jsem za ní křiknout, aby neodešla bez batohu. Dívala jsem se za ní a byla jsem si jista, že se naše kouzlo povede. Podpořím ho vší mocí, kterou mám.

Druhý den jsem nedokázala jsem odolat a hned, jak jsem se vzbudila, jsem se kyvadla ptala, jestli se kouzlo povedlo. Netrpělivostí jsem se skoro třásla a kyvadlo vypadalo, jako by mě chtělo napínat dál. Ptala jsem se třikrát po sobě a nikdy mi nedalo jasnou odpověď. Nejspíš proto, že jsem v hloubi duše věděla, že už jsou spolu. Jenže já to chtěla mít potvrzené. Bella si to zasloužila. A tak jsem využila toho, že se mě nemá kdo ptát, proč tak šílím a vyrazila dřív. Na parkovišti před školou jsem nervózně vyhlížela známé auto už více než hodinu před začátkem školy a modlila se, aby nepřijela na poslední chvíli. Typické mrholení dělalo postávání venku ještě nepříjemnějším.

A pak ze zatáčky vyjelo stříbrné volvo. Moje nervozita zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a na tváři se usadil tak široký úsměv, že už širší být nemohl. Počkala jsem, než zastaví, abych se ujistila, i když to už bylo zbytečné. Z místa řidiče vystoupil Edward Cullen. Přešel ke dveřím spolujezdce a s úsměvem otevřel dveře Belle. Dívali se na sebe tak, že jsem nepochybovala, že jejich láska je vzájemná.

S pocitem dobře vykonané práce jsem vyrazila ke škole.

V tom na mě Bella na mě zavolala: „Angelo…“

Otočila jsem se k nim a s úsměvem na ně zamávala. Došli mě během chvilinky.

Bella zářila: „Chtěla jsem ti poděkovat.“

Edward se mi zadíval do očí a já v ten okamžik nebyla schopna vnímat nic jiného: „A já se připojuji. Málem jsem udělal obrovskou chybu. Díky, Angie.“

Zamrkala jsem, abych se probrala a usmála se na ně: „Rádo se stalo. A teď pojďte, nebo se Banner zblázní.“

Edward vzal Bellu kolem ramen, ona ho objala kolem pasu a vydali jsme se na biologii. Po pár krocích Bella zakopla. Edward ji zachytil a všichni tři jsme se rozesmáli. Stará Bella je zpátky! Sláva!!!

♦ œTHE END ♦

Chtěla bych moc poděkovat za beta read Adě1987 a Caiovi. Díky, že jste si na mě našli čas.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějnice Angela: