Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bílý Vetřelec – Jak to bylo dál…?

05.06.2010 (15:00) • LittleSonny • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1385×

Bílý Vetřelec

Bílý Vetřelec – Jak to bylo dál…?

Hodnou chvíli jsme spolu bezmyšlenkovitě bloudili po lese a vzájemně si hleděli do očí... V tom mi to došlo! Jsme oba nazí! Sakra! Snažil jsem se jí dívat do očí.

„Počkej tady, prosím,“ řekl jsem.

Popošel jsem dobrých pět metrů od své vyvolené Hillary a proměnil se ve vlka. Zuby jsem si opatrně sundal ze zadní nohy svoje kraťasy a tričko, které jsem tam měl pro případ nutné přeměny ve člověka. Nechal jsem jí je tam a upaloval k nám domů.

Svaly se mi napínaly v zběsilém běhu. Chtěl jsem být rychle zpátky u své Hillary. Chtěl jsem si s ní povídat. Chtěl jsem o ní vědět naprosto všechno, každý nepatrný detail z jejího života.

Když jsem byl na okraji lesa, opatrně jsem se rozhlédl. Nikdo o nás přece nesmí vědět! Naštěstí nikdo v okolí našeho domu nebyl, a tak jsem mohl v klidu skočit do svého otevřeného okna. V mém prostorném pokoji jsem se hladce přeměnil zpět v člověka.

Začal jsem rychle roztřesenými prsty rozrušením prohledávat své šuplíky. Musel jsem najít něco elegantního. Chtěl jsem se jí líbit.

Nakonec jsem si vzal své jediné dlouhé černé kalhoty a bílé tričko. Nic elegantnějšího jsem nenašel…

Vydal jsem se potichu do sestřina pokoje vzít nějaké oblečení pro Hillary. Otevřel jsem dveře a zakuckal se. Leah se zase něčím voněla. Její parfém by byl docela dobrý, kdyby ovšem nebyl smíšený s nějakým osvěžovačem vzduchu, jehož vůně se nedala nijak popsat. Navíc byla tato „omamná“ vůně doplněna lakem na nehty. Prostě smrad typického dívčího pokoje. Zadržel jsem dech a vydal se k její skříni. Vzal jsem první oblečení, které mi padlo do ruky.

Z pokoje jsem vystřelil rychle jako blesk, můj dech už totiž mezitím pomalu docházel.

Šaty jsem rychle hodil do batohu, který jsem našel v předsíni. Nechtěl jsem, aby se kvůli těm šatům Leah naštvala, a tak jsem napsal na malý kousek papírku vzkaz:

Promiň Leah, ale ty šaty jsem nutně potřeboval. Seth

Máma ani Billy naštěstí nebyli doma a tak jsem nemusel vysvětlovat nic z toho, co se za dnešek stalo začínajíc vlčím poplachem a končíc mým otisknutím.

Rozhlédl jsem se, jestli jsem něco nezapomněl, zabouchl za sebou domovní dveře a utíkal k lesu. Jakmile jsem zmizel za hustými stromy a byl si jistý, že mě nikdo neuvidí, zrychlil jsem a běžel rychle jako vlk.

Místo, kde jsem Hillary zanechal, jsem našel snadno. Můj orientační smysl mě opět nezklamal. Mimo to, její dokonalá vůně zahltila prostor okolo ní na několik metrů.

Zhluboka jsem se nadechl a když jsem ji uviděl, musel jsem se zasmát. Její blonďaté, dlouhé vlasy byly plné listí a větviček. Zřejmě pozůstatek jejího zběsilého běhu až z Vancouveru. Navíc, moje oblečení na ní směšně vyselo. Přesto přese všechno byla naprosto okouzlující.

„Konečně,“ vydechla.

„Jo,“ řekl jsem stále se smíchem na rtech.

„Už jsem myslela, že mě tady necháš…“ pronesla smutně.

„Neboj, to bych ti přece nikdy neudělal,“ ujistil jsem ji a z hlasu mi bylo cítit něco víc než jen pouhý lidský slib.

Váhavě se mi podívala do očí.

„Jo, vidíš, málem bych zapomněl. Mám pro tebe nějaké oblečení,“ řekl jsem a rychle jsem si sundal batoh ze zad. Podal jsem jí ho a ona se na mě nádherně usmála.

„Mohl bys…?!“ zeptala se nesměle a rukama naznačila, abych se otočil.

Tiše jsem se pro sebe usmál a udělal, co si přála.

Slyšel jsem zachrastění zipu, a pak už jen šustění jemné látky klouzající po jejím těle. Pak šustění ustalo a já jsem zaslechl nesmělé odkašlání.

„Sethe?“

„Ano?“ řekl jsem otáčejíc se. To, co jsem uviděl, bylo naprosto okouzlující.

Hillariina blonďatá hříva byla stažená do culíku, který jí ležérně ležel na rameni. Nebesky modré letní šaty krásně podtrhovaly její štíhlou postavu a ladily s barvou jejích očí. Staré tenisky nijak neubíraly na dokonalém výsledku.

Omámeně jsem otevřel pusu. Tentokrát se smála Hillary. Přistoupila ke mně blíž a ústa mi jemně zavřela.

„Uh… Promiň. Vypadáš nádherně!“ vykoktal jsem ze sebe.

„Ale to ty přece taky, miláčku,“ řekla něžně a mě to slovo znělo jako rajská hudba. Miláčku!

Opatrně ke mě přistoupila ještě blíž a sepjala své ruce za mým krkem. Naše rty dělilo jen pár centimetrů, které jsem s radostí překonal a něžně ji políbil.

Když náš vytrvalý polibek plný vášně skončil, oba jsme přerývaně dýchali. Usmál jsem se na svou lásku a vzal ji za ruku.

„Pojď, ukážu ti jedno super místo,“ oznámil jsem jí vesele.

Po asi pěti minutové cestě, plné ostýchavých pohledů, jsem se zastavil na konci jednoho z mnoha mořských útesů, kterých bylo v LaPush plno. Tenhle byl ale jiný. Byla tady stará, oprýskaná lavička na které jsem často sedával, když jsem si nevěděl s něčím rady, nebo když jsem prostě jen potřeboval být sám.

A teď jsem na ní seděl spolu s mojí malou, dokonalou Hillary, která se na mě nádherně usmívala. Tiše jsme spolu poslouchali vzdálené šumění neklidného oceánu a hleděli do dálky.

„Víš, musím ti něco říct…“ začala tiše Hillary a narušila tím tak naše ticho.

„Copak?“ zeptal jsem se s trochou obav. Má snad kluka?

„Neřekla jsem ti o sobě všechno,“ pokračovala nesměle a stále se dívala někam do neznáma. „Víš, moji rodiče… před dvěma lety zemřeli a já jsem neměla žádné příbuzné, kteří by se o mě postarali…“ řekla a z očí jí začaly téct slzy.

„Ššš, to bude dobrý,“ ujišťoval jsem ji.

„Počkej, to není celý příběh,“ řekla roztřeseným hlasem, „dostala jsem se do dětského domova a tam… mě šikanovali.“ Její hlas nebyl skoro slyšet. „A tak jsem utekla, tam na tu louku za Vancouverem, kde mě našla tvoje smečka. Víš, já se moc omlouvám, jestli jsem vám způsobila nějaké potíže… Já… já, měla bych jít, nechci  překážet.“

„Klid Hill, všechno bude v pořádku. Teď jsi součástí smečky, rozumíš? Nic se ti se mnou nestane!“

„Slibuješ?!“ zeptala se mezi vzlyky.

„Přísahám na svůj život!“ zdůraznil jsem. Opřela se mi o rameno a zavřela oči.

Poté nastalo ticho. Možná si to všechno rovnala v hlavě, možná že usnula, nevím.

Pak zapadlo slunce a ona se začala třást zimou.

„Půjdeme?“ zeptal jsem se jí tiše.

Neodpověděla. Opatrně jsem se tedy naklonil a podíval se jí do obličeje. Usnula, dneska toho na ní bylo vážně trochu moc. Opatrně jsem si ji vzal do náručí a pomalu jsem s ní šel ke mně domů.

Cestou jsem si prohlížel její klidný obličej, z něhož důsledkem spánku zmizela i ta malá vráska, kterou měla na čele při vyprávění svého příběhu.

Když jsem dorazil domů, nikdo tam nebyl. Až po chvíli mi došlo, že se koná LaPushská rada, kde nikdo z mé rodiny samozřejmě nemohl chybět.

Potichu jsem vyšel schody do prvního patra, otevřel dveře do svého pokoje a rozsvítil.

Moje postel byla neustlaná, tak jako vždy,a tak nebyl problém Hillary uložit. Sundal jsem jí boty a když jsem jí přikrýval, zachrula se a pak pomalu otevřela oči. Několikrát plaše zamrkala, a když si zvykla na světlo, promluvila.

„Kde to jsem?“

„Jsi u mě v pokoji. Klidně spi dál, už jdu pryč,“ řekl jsem a políbil ji na čelo.

„Nikam nechoď, prosím, bojím se nočních můr,“ žadonila rozespale a já jí nemohl odolat.

„Tak dobře,“ souhlasil jsem nakonec, „dojdu si pro křeslo.“

„Proč?“ zeptala se nechápavě.

„Chci, aby se ti dobře spalo.“

„Ale já chci spát s tebou!“ nedala si říct.

„Um… tak dobře.“ Hillary se s úsměvem na rtech posunula ke stěně a nadzvedla peřinu, pod kterou jsem tiše vklouzl.

Když jsem ji objal tiše zapředla a pak už byl slyšet je zvuk našeho dechu.

„Zítra snad bude všechno lepší,“ zašeptal jsem do ticha a věřil, že se to doopravdy stane.

Pozn.: Chtěla bych moc poděkovat Radussce, která mi moc pomohla s gramatikou!

Shrnutí

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bílý Vetřelec – Jak to bylo dál…?: