Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Andělská tvář

08.04.2010 (14:00) • Petruska17 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2373×

Andělská tvář

Někdy se i za krásnou tváří skrývá krutý nepřítel, který dokáže zasadit smrtelnou ránu, avšak každý nepřítel nemusí být nepřítelem ze své vůle.

Je mnoho cest, po kterých se můžeme dát, někdy nám je ale vyberou jiní.

Její drobné a zdánlivě křehké tělo prudce narazilo do grafity pomalované zdi v zapadlé uličce, až část omítky opadala. Neozvalo se však žádné praskání kostí, místo toho rychle vyskočila na nohy a s obrovskou silou se vrhla proti svému protivníkovi, ten ji však opět odrazil. Z úst se jí vydral bolestný výkřik a na zem se snesla nová dávka barevné omítky.

Najednou však v uličce nebyli jen oni dva, znenadání se tam objevili tři muži. Stačilo jim pár vteřin a jeden její zoufalý pohled a okamžitě se jí vrhli na pomoc. Po minutě již rozcupované tělo útočníka olizovaly nenasytné plameny.

Jeden z jejích zachránců, překrásný upír s rozcuchanými bronzovými vlasy, se na ni zkoumavě zadíval.

„Kdo jsi? A kdo byl on?“ zeptal se a ukázal na hromádku prachu.

Dívka, krásnější než něžný kvítek, se pomalu zvedla, v očích jí byl vidět strach.

„Nevím, kdo to byl. Před nedávnem se na mne nalepil, stopoval mě. Dnes jsem se odhodlala zastavit a zeptat se ho, co ode mě chce, ale napadl mě,“ pípla, očividně vyděšená.

„Nás se nemusíš bát, nic ti neuděláme,“ promluvil na ni druhý z mužů, tentokrát hodně vysoký a svalnatý, jenž vypadal jako dobrák od kosti.

„Půjdeš s námi, tady zůstat nemůžeme,“ rozhodl třetí, lva připomínající zjizvený blonďák. Bylo na něm vidět, že v životě již leccos zažil.

Dívka se po nich nejistě podívala, zmítána protichůdnými pocity. Nebyly to však jít nebo nejít, ale…

„Dobře,“ přikývla a strach v jejích očích téměř zmizel. Vypadala důvěřivě, nevinně. „A jmenuji se Isabella,“ dodala ještě.

„Jistě, já jsem Edward,“ ukázal na sebe mladík s bronzovými vlasy, „tohle je Emmett,“ pokynul k mohutnému svalovci, „a Jasper.“

„Ahoj,“ usmála se na ně a vydala se za nimi.

Kráčeli pomalým, lidským tempem, dokud se nedostali k autu, stříbrnému Volvu. Nasedli do něj a vyrazili, stále mlčky, jako by se báli cokoliv říct, na cokoliv se zeptat. Jeli dlouho, snad několik hodin, na obzoru se již začalo objevovat světlo, slunce však nevyšlo. V této oblasti se ukázalo párkrát do roka, jinak bylo kryto hustou clonou mraků. Pro ně to byla obrovská výhoda.

Jakmile zastavili před obrovským z části proskleným domem, vyběhlo z něj několik dalších postav. Tři ženy, jeden muž, všichni stejně bledí.

„Kdo to je? Kde jste ji vzali?“ vyjela na vystupující osazenstvo auta nádherná blonďatá upírka, ve tváři zuřivý a odhodlaný výraz.

„Zachránili jsme jí život v temných uličkách Seattlu, miláčku,“ objal ji svalovec kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl políbit. Blondýna se podvolila jeho tlaku, stále však na neznámou házela nepřátelské pohledy.

„Omlouvám se, jestli jsem vám způsobila nějaké problémy,“ zašeptala Isabella a sklonila kajícně hlavu. Vypadala, že kdyby mohla, rozpláče se.

„S naší Rose si nedělej hlavu, holčičko, ona už je prostě taková,“ přistoupila k ní další, hnědovlasá upírka a za ruku ji táhla do domu. „Pokud jsi nám nepřišla ublížit, jsi u nás vítána,“ mluvila dál, z očí jí přímo sršela láska, láska k další potencionální dceři. Tahle dívenka se jí velmi líbila.

„Děkuji, paní,“ zašeptala, sotva ji slyšeli, a posadila se na kraj kožené pohovky, s hlavou stále skloněnou, v rudých očích nepředstíraný smutek. Nejraději by byla stovky, tisíce mil daleko, ale tady nešlo o ni, o její život.

„Jmenuji se Esme, ne žádná paní. A přestaň už konečně děkovat, nemáš za co,“ napomenula ji a s přátelským úsměvem se posadila vedle ní.

Dívka chtěla protestovat, ale přerušila ji malá osůbka, která si k ní přisedla z druhé strany.

„Ahoj, já jsem Alice,“ představila se a ukázala jí všechny své zuby v zářivém úsměvu.

„Bella,“ odpověděla dívka jí i všem, kdo její jméno ještě neslyšeli.

„Proč?“ ozval se znenadání Jasper a posadil se do křesla naproti ní. „Proč na tebe žádný z našich darů nepůsobí?“ upřesnil, když se zatvářila nechápavě.

„Protože mám také dar a tím je štít. Dokáže zadržet jakoukoli moc,“ vysvětlila a znovu sklopila oči k podlaze, aby v nich nespatřili vinu.

Celá rodina na ni chvíli udiveně zírala, ale pak se všichni vzpamatovali. Nechtěli ji uvádět do ještě větších rozpaků, vypadala tak dětsky a nevinně. Když k nim pozvedla své rudé, přesto upřímné a ještě trošku ustrašené oči, Esme neodolala a pevně ji chytla za ruku, jako by jí chtěla dodat odvahu.

Isabella však ruku vytrhla. Zaplavil ji tíživý pocit viny, dávno mrtvé svědomí se probudilo k životu. Věděla, co se jim honí hlavou, co si o ní myslí, protože dokázala použít schopnost, jež útočila na její štít. Vybrala si Edwardovo čtení myšlenek a zaměřila se na Carlisla. Ano, věděla, jak se jmenuje, i když se ještě nepředstavil. Znala je všechny, nikdy se s nimi však nesetkala.

Nuceně se pousmála a se zájmem se rozhlédla po jejich tvářích, jako by se osmělovala. Na každé, mimo tu Rosaliinu, se skvěl více či méně přátelský úsměv, ale byl tam. Kdyby mohla, plakala by, takhle jen uzamkla svůj výraz. Nemohla si nevšimnout zájmu v Edwardových zlatých očích, a i jeho myšlenky vypovídaly o tom, že se mu líbí. To jí moc nepřidalo, jen sklopila oči. Za normálních okolností by se na něj usmála, ale tohle nebyly normální okolnosti. Také se jí líbil, byla tu však jedna překážka… Ach!

„Co jsi dělala v Seattlu?“ promluvil Carlisle a také se posadil.

„Prchala jsem před upírem, který mě napadl, a prostě mě to zavedlo sem. Neplánovala jsem zrovna tamto město. Utekla jsem od svého klanu, hledala jsem nový domov,“ odpověděla a hlas se jí třásl. Alice, stále ještě sedící vedle ní, se na ni lítostivě usmála. Ona však nepotřebovala litovat.

Znenadání se zvenku ozvalo tiché šustění. Všichni se okamžitě napřímili do bojové pozice, jen Isabella zajela co nejvíce do pohovky snažíce se být neviditelná. Takovou schopnost však bohužel neměla.

„Co se to děje?“ zeptala se přiškrceným hlasem Esme a pohlédla na svého manžela a děti. To nebylo zvíře, nikde netlouklo jediné srdce, nebyl to ani vítr, protože venku se nepohnul ani lísteček.

„Nevím,“ zamumlal Jasper a snažil se zachytit jakoukoli emoci, pach nebo třeba jen další zvuk, ale bezvýsledně. Kromě obvyklých zvuků jako je zurčení vody a vzdáleného zpěvu ptáku nebylo slyšet nic.

Edward se otočil a přešel před Bellu, nějaký instinkt mu říkal, že ji má chránit. Byla tak krásná, malá, křehká… Rozhodl se, že jí nedovolí odejít, že ji přijmou jako nového člena rodiny.

Najednou se z jejího hrdla vydral bolestný vzlyk. Všichni se na ni otočili, ale ona jen plakala bez slz. Nenáviděla se, nenáviděla se za to, co udělala. Teď už nemohla vycouvat, nemohla nic změnit.

„Promiňte,“ podařilo se jí říci mezi vzlyky. „Omlouvám se, ale musela jsem. Je mi to líto, ani nevíte jak moc. Neberte si to osobně,“ pípla a zvedla své teď už dokonale upřímné oči, ale setkala se jen s jejich nechápavými pohledy.

V tu chvíli se stalo hned několik věcí najednou. Vchodové dveře se prudce rozletěly a do místnosti vstoupilo deset postav v splývavých černých pláštích. Cullenovi zalapali po dechu, moc dobře věděli, co jsou zač. I druhé dveře, vedoucí na terasu vzaly za své pod náporem dalších nezvaných návštěvníků. Tentokrát jich bylo pět. Jeden z nich si sundal černou kápi a s radostným úsměvem se rozhlédl kolem.

„Výborně, Isabello. Splnila jsi svůj úkol dokonale! Leonard také, ale tomu už jaksi nepoděkuji,“ zatleskal rukama jak malé dítě a pokynul postavě za sebou, aby předstoupila. Ta, podle postavy to byla žena, za paži držela muže, tentokrát bez pláště.

„Bello,“ zašeptal muž a pokusil se ženě vytrhnout, ale najednou se zkroutil v bolestných křečích.

„Sebastiane!“ vykřikla oslovená a zoufale k němu přiskočila, vytrhla jeho paži z pevného sevření. „Jsi v pořádku?“ přiklekla k němu.

„Nic jsem mu neudělala!“ zavrčela jeho bývalá věznitelka a postavila se zpátky za svého pána.

„Naservírovala jsi nám je jako na stříbrném podnosu, drahá Isabello, tvůj bratr je volný, jak jsem slíbil. Opravdu si znova nepromyslíš své rozhodnutí o odchodu z gardy? Jsi velký talent na to, abys jen tak bez užitku pobíhala po světě,“ promluvil k ní opět jejich vůdce.

„Ne, Aro, nemám zájem. Těch deset let mi bohatě stačilo,“ pohrdavě na něj pohlédla a pomohla svému bratrovi na nohy. Ten na ni vděčně podíval a věnoval jí děkovný úsměv.

Znova se smutně zadívala na celou Cullenovu rodinu.

„Za tohle se omlouvám, ale musela jsem. Můj bratr je pro mě vše, udělám cokoliv, abych ho zachránila,“ zašeptala smutně a provinile. Byla to však pravda, on byl jediný, kdo jí zbyl, jediný, kdo ji kdy miloval.

Uchopila jej za ruku a vyšla před dům. Nechtěla vědět, co teď Aro udělá, toužila se rozeběhnout někam daleko, daleko od toho všeho. Naposledy se ohlédla na ten krásný dům a stáhla štít z Arovy gardy. Bylo jí jedno, že ji za to nejspíš nepoděkuje, neměl sebemenší právo jí poroučet.

Kryta nočními stíny udělala několik rychlejších kroků, které postupně přešly v rychlý běh. Utíkala vstříc nové, možná dobré, možná špatné budoucnosti s milovaným bratrem po boku.

Shrnutí

Konec je velice alternativní, můžete si domyslet, co se stalo.

Přemýšlím o možnosti pokračování, ale nejsem si jistá...

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Andělská tvář: