Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Andělem Smrti

26.01.2011 (17:15) • Kirsten • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2148×

Anděl Smrti

Pět set šedesát let. Dnes je to přesně pět set šedesát let od té doby, co jsem dosáhla osmnácti let, přestala stárnout, a stala se andělem. Zní to krásně, co? Jenže není. Jsem totiž Anděl Smrti a to znamená, že jakmile někdo umře, musím ho poslat do nebe nebo do pekla. Žádna zábava.

Jsem Isabella. Mám hnědé vlasy do pasu, čokoládové oči a bledou pleť. Jsem celkem malá a štíhlá. A jak jsem řekla, jsem anděl a kde andělé žijí? V nebi, správně. Bydlím, žiju nebo tak něco, v nebi. Dříve jsem žila se svou matkou a sestrou, ale sestra se zamilovala do člověka a byla zabita. Matka byla potrestána s ní. Mě ušetřili, ale kdyby mě bývali zabili taky, nevadilo by mi to. Neměla bych co ztratit.

„Isabello, máš tam zájemce,“ houkla na mě Ester. To je něco jako moje opatrovnice. Dohlíží na mě a dělá mi společnost.

Už jdu,“ řekla jsem a zavřela oči. Cítila jsem, jak kolem mě víří vzduch, jak jsem se přemisťovala. Když jsem otevřela oči, stála jsem na rozkvetlé louce, která byla tak dlouhá a široká, že nebylo vidět na její konec.

Tak kdepak ho máme? Nebo ji? To se uvidí. Nasála jsem vzduch a ucítila jsem člověka. Vydala jsem se za pachem, až jsem narazila na zhruba čtyřicetiletou ženu, jak se krčí u stromu.  Jen jsem se na ni podívala, bylo to jasné, ta jde do pekla.

Jakmile mě spatřila, přikrčila se u stromu a tiše čekala, co se bude dít.

„Kde to ksakru jsem? Vždyť Denny říkal, že mě nechytnou. Podrazák, až mě pustí z lochu, vyřídím si to s ním,“ honilo se jí hlavou. Já se nezmínila? Umím číst myšlenky, ale jenom u „obětí“. Podle nich občas poznám, kam je poslat. Ale obešla bych se bez toho, jelikož z každého člověka to vyzařuje na první pohled, kam patří.

Když je kolem něj bílá mlha, je to nebe a když černá, jako teď, je to peklo. Jednoduché.

Podívala jsem se na vyděšenou ženu a luskla prstem. V momentě byla pryč. A je to. Další v pekle. Přijde mi, že posledních pár let jich jde čím dál tím víc do pekla, než do nebe. Ach jo, kam ten svět tam dole spěje?!

Přemístila jsem se zpátky k Ester, kde jsem čekala na dalšího člověka.

A tak to tu chodí den co den, nic jiného nedělám. Ani nespím, nemůžu spát. Lidi bohužel umírají i v noci.

O pár týdnů později...

Zajímalo by mě, co se tam dole děje. Za celé dopoledne jsem si ani na vteřinu neodpočinula. Většina, co přišli, šli do pekla. Kdybych nevěděla, že tam jde neomezený počet lidí, myslela bych si, že tam budou mít plno.

A je tu další. Tak koho pak tu máme? A hlavně, kdepak ho máme? Rozhlédla jsem se a spatřila jsem pohyb mezi stromy. Vydala jsem se tím směrem a z dálky jsem viděla, že je to kluk, zhruba v mém věku. (Víte, jak to myslím, kolem osmnácti) Taky jsem si všimla, že má kolem sebe šedou mlhu. Ne, to ne. To bude práce.

Když jsem došla skoro k němu, všimla jsem si, jak vypadá. No, jediné přirovnání, co mě napadalo, bylo jako anděl. Což je dost vtipný, když anděl jsem já.

Byl neskutečně krásný. Měl bronzové vlasy, rozcuchané do všech stran. Jeho pleť byla stejně bledá, jako ta moje. Ale nejvíce mě překvapily jeho zlatě medové oči. Takové jsem snad nikdy neviděla.

„Carlisle měl pravdu, jsem v nebi,“ šeptl si pro sebe, ale já ho slyšela.

„Ještě ne, mladý muži. To se ještě uvidí,“ řekla jsem a snažila se přesně zjistit, kam ho mám poslat. Nechápavě se na mě podíval, ale zároveň tak zaujatě a zbožně.

„Můžete mi, prosím, krásná slečno, říct, kde to jsem?“ zeptal se zdvořile a já se snažila nežasnout nad dokonalostí jeho hlasu.

„Nevím, jak to přesně říct. Dejme tomu, že jste v čekárně, v mezistanici, říkejte si tomu, jak chcete. Na zemi jste musel umřít, a tak jste se dostal sem, odkud vás pošlu buď do nebe nebo do pekla,“ vysvětlila jsem mu a divila se své výřečnosti, většinou se s nikým nevybavuju, ale on mě zaujal.

„Aha, tak to, myslím, není těžké, jednoznačně musím do pekla,“ řekl vážně.

„Vážně? Je to nejisté. Máte kolem sebe bílou i černou mlhu, což se dohromady smíchá v šedou a je to nerozhodně. Většinou se to nestává, ale když už ano, je to těžké. Budu vám muset pořádně prohlédnout mysl a na základě toho se rozhodnout,“ říkala jsem mu naše pravidla.

„Určitě vám došlo, že bílá je nebe a černá peklo,“ ujistila jsem se a on hned přikývl.

„Mimochodem, jsem Edward a tykej mi, prosím,“ řekl a podal mi ruku.

„Isabella,“ řekla jsem a ruku mu stiskla. Vůbec se nepoznávám.

„Isabella, hezké jméno. Můžu ti říkat Bells nebo Bello?“ zeptal se a mě tím překvapil.

„Jo, klidně, stejně tu spolu asi chvíli strávíme, jsi pěkně tvrdý oříšek,“ zamumlala jsem.

„Počkej, prohledat mysl? Ty čteš myšlenky?“ zeptal se mě překvapeně.

„Jo, ale jen když se hodně soustředím,“ vysvětlila jsem.

„Já taky umím číst myšlenky, teda, teď už mi to nejde, asi to tady nefunguje. Ale na zemi jsem je dokázal každému přečíst. Určitě jsi poznala, že nejsem normální člověk, jsem upír a my máme různé schopnosti, víš,“ vysvětloval.

„Aha, to je zvláštní,“ pokyvovala jsem hlavou. Upír? To se jen tak nevidí.

Můžu mít otázku, Bello?“ zeptal se po chvíli nejistě. Jen jsem kývla.

„Co jsi?“ Musela jsem se pousmát.

„Jsem anděl, Anděl Smrti,“ odpověděla jsem a čekala na jeho reakci. Chápavě kývl.

„Měla by jsi mě poslat do pekla, jistě víš, co upíři dělají. Sice jsem se snažil být jiný, pil jsem pouze krev zvířat, a já a moje rodina jsme se snažili žít jako lidi, ale stejně bych měl jít do pekla,“ nabádal mě.

„To nech na mně,“ řekla jsem a umlčela ho tak.

Pořádně jsem se soustředila a vplula do jeho mysli.

Nejdříve jsem tam byla já, podle čehož Edward usoudil, že musí být v nebi. Nechápu, vážně je na mně poznat, že jsem anděl?

Poté jsem se dostala zpět do jeho života, vše běhalo hrozně rychle. Viděla jsem spoustu lidí na nějaké mýtině, asi taky upíry. Na něčem se dohadovali.

Poté se obraz přesunul jinam, byl tam Edward a s ním ještě šest dalších upírů, se stejnou barvou očí, jako on, takže asi jeho rodina. Byli v nějakém domě, pak běhali v lese, ve škole a zase v domě, v lese, ve škole.

Tak to běželo dost dlouho, takže jsem usoudila, že se to jen tak nezmění.

Přestala jsem se soustředit na Edwardovy myšlenky a vrátila jsem se zpět do své hlavy.

No, moc jsem toho teda nezjistila. Kam ho mám poslat?

„Tak na co jsi přišla?“ zeptal se mě.

„ Popravdě na nic. Asi tu chvíli pobudeš,“ povzdechla jsem si.

„No, nevadí,“ usmál se.

„Počkej tady, musím jít za svou opatrovnicí Ester,“ řekla jsem a otočila se k odchodu.

„Počkej!“ zakřičel. „Kdy přijdeš?“ zeptal se.

„To nevím, za pár minut, za hodinu, za dvě, nevím,“ řekla jsem po pravdě a bez dalšího slova se přemístila.

„Isabello! Kde jsi byla tak dlouho?!“ spustila na mě hned Ester.

„Mám šedáka,“ vysvětlila jsem. Tak mezi sebou říkáme těm, co mají šedou mlhu.

„Aha. A kam jsi ho poslala?“ vyptávala se.

„Ještě nikam, nevím si rady,“ povzdechla jsem si.

„Mám se na to jít podívat?“ zeptala se a já kývla. Když si nevím rady, jde to Ester okouknout a pomoct mi.

Než jsem se nadála, byla pryč.

Co teď? Aniž bych si to uvědomila, zatoulala jsem se myslí k Edwardovi. Je to vážně těžký případ. Je hodný, milý, miluje svou rodinu, ale na druhou stranu je upír. To mu to dost komplikuje, nebýt toho, jde jasně do nebe. Jeho přítelkyně musela být klikařka, když měla tak skvělého kluka. Je krásný a k tomu ještě hodný a milý. No jo, ale teď už to bez něj musí zvládnout, jelikož je tady u nás.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem ráda, že je tady a ne na zemi s nějakou holkou. Jakmile jsem zjistila, na co myslím, zastyděla jsem se a snažila se na to nemyslet.

Asi po deseti minutách se Ester vrátila.

„Tak co, co jsi zjistila?“ ptala jsem se hned.

„Já bych ho poslala do pekla,“ řekla chladně. Nepoznávala jsem ji, nikdy taková nebyla.

„Proč, četla jsi mu mysl?“ ujišťovala jsem se.

„Ano,“ řekla stručně.

„Tak podle čeho tak soudíš? Vždyť byl hodný a  nikomu nic neudělal,“ namítla jsem.

„Je to upír,“ řekla rozhořčeně. Aha, tak ona to ví.

„Ale hodný upír!“ namítla jsem.

„To je jedno. Upír jako upír!“

„Ale já si nejsem jistá, takže ho zatím nechám tam, kde je a pořádně to prošetřím,“ řekla jsem nekompromisně. Ester byla sice moje opatrovnice a dohlížela na mě, ale odeslat lidi můžu jen já.

„Fajn,“ štěkla, „můžeš mi vysvětlit, proč za něj tak oroduješ?“ zeptala se pohrdavě.

„Líbí se mi,“ řekla jsem popravdě.

„Isabello! Řítíš se do pěkného průšvihu! A teď běž, máš tam další lidi,“ rozkázala mi a já ji poslechla.

Poslala jsem několik lidí do pekla a pár do nebe, než jsem se konečně dostala k Edwardovi. Překvapilo mě, jak mi chyběl, jak jsem byla ráda, když jsem ho spatřila pod tím stromem, kde byl předtím.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a sedla si k němu.

„Ahoj, tak co jste s tou tvojí kamarádkou zjistily?“ ptal se hned.

„Je to moje opatrovnice, Ester, a nepřišly jsme na nic. Teda, trošku jsme se pohádaly. Jelikož ona tě chce poslat do pekla. Ví, že jsi upír,“ vysvětlovala jsem.

„Aha, divím se, že se tak snažíš,“ zamumlal.

„Líbíš se mi,“ přiznala jsem.

„Vážně?“ Zdálo se mi to, nebo byl rád?

„Ty se mi taky líbíš, Bello,“ šeptl a usmál se na mě. Taky jsem se usmála.

„Tak a teď do práce,“ povzdechla jsem si a zase se ponořila do Edwardovi mysli, tentokrát podrobněji.

Uplynulo několik hodin, během kterých jsem prozkoumávala Edwardovu mysl a v mezičase posílala jiné lidi tam, kam si zasloužili.

„Ester, já jsem bezradná. Už je to celý den a já pořád nevím!“ povzdechla jsem si.

„Já jsem ti svůj názor řekla.“

„Jo, já vím, já vím. Ale když ho pošlu do pekla, budu mít špatný pocit a navíc ho tam nevezmou, protože je moc hodný. Jenže v nebi ho taky nevezmou, protože je upír a zabíjel zvířata jako potravu,“ povzdechla jsem si.

„Napadá mě jedno řešení, vlastně dvě,“ řekla jsem pomalu po chvíli ticha.

„A to jaké?“ zeptala se zvědavě.

„Buď ho můžeme poslat zpátky na svět nebo z něj udělat anděla,“ řekla jsem tiše.

„Ty jsi se zbláznila! Ty z něj chceš udělat anděla! Z upíra? Myslíš, že ti to projde?! To těžko!“ spustila. Takhle naštvanou jsem ji ještě neviděla.

„Tak ho můžeme poslat zpátky,“ zkusila jsem prosadit alespoň jeden návrh. Jiné možnosti mě nenapadaly.

„A to jako proč?“ zeptala se nakvašeně. Vážně nechápu, proč jí Edward tak vadí.

„Je to v zákoníku. Nejasný případ. Pokud Anděl Smrti do dvaceti čtyř hodin nedokáže člověka nikam poslat, může se daná osoba poslat zpátky na zem,“ řekla jsem nekompromisně.

„Dobře, takže máš ještě pár minut. Jsi si jistá?“ zeptala se mě. Jen jsem přikývla.

„Dobře, běž a pošli ho zpátky na zem,“ řekla s povzdechem.

S radostí jsem se přemístila k Edwardovi.

„Jsi volný,“ řekla jsem radostně.

„Jak volný?“ ptal se zmateně.

„Když nedokážu do dvaceti čtyř hodin určit, kam máš jít, můžu tě vrátit zpátky na svět. Čas se vrátí do doby o den dřív, než jsi umřel. To proto, aby ses mohl vyvarovat tvému úmrtí. Budeš si totiž pamatovat, že jsi tu byl,“ vysvětlovala jsem mu tu.

„Ale já se nechci vrátit,“ šeptl zlomeně.

„Proč? Máš tam rodinu,“ ptala jsem se nechápavě.

„Nechci tě ztratit. Není nějaká možnost, že bys mohla se mnou?“ vyslovil něco, co mě absolutně překvapilo a vykolejilo. Vážně to řekl, nebo se mi to jen zdálo? Vážně řekl, že chce, abych šla ním?

„Bello?“ Zamával mi rukama před obličejem. Zmateně jsem zamrkala a vrátila se zpět do reality.

„Co?!“ vyžbleptla jsem.

„Není nějaká možnost, aby jsi mohla jít se mnou?“ zopakoval svůj dotaz.

„Ne, není žádná, o které bych věděla,“ řekla jsem, ačkoliv to nebyla pravda. Věděla jsem o jedné možnosti, ale ta byla tak nepravděpodobná, že jsem ji radši nezmiňovala.

„Tak, jsi připravený jít zpátky? Je nejvyšší čas,“ řekla jsem a snažila se nevnímat jeho smutný pohled.

„Můžu mít jedno přání?“ zeptal se místo odpovědi.

„Jde o to, jaké.“ Napjatě jsem čekala, co by chtěl.

„Smím tě políbit?“ zeptal se nesměle. Čekala jsem leccos, ale tohle ne. Nevěděla jsem, jak mu mám odpovědět. Přeci jen jsem Anděl Smrti a on má oběť. Navíc ho skoro neznám. Ale na druhou stranu jsem chtěla, aby mě políbil.

Nevím, co mě to popadlo, ale přikývla jsem a popošla k němu o kousek blíž. Nádherně se na mě usmál a přistoupil těsně ke mně. Objal mě kolem pasu a sklonil se ke mně. Naše rty byly od sebe jen pár centimetrů. Zrychlil se mi dech, a nedočkavostí jsem se málem zbláznila. Konečně přitiskl své tvrdé a ledové rty na ty mé. Byl to krásný pocit. Ten nejlepší, jaký jsem kdy zažila.

Edward se po chviličce odtáhl a pohladil mě po tváři. Byla jsem jako omámená a mrzelo mě, že se odtáhl tak brzo, ale stejně už musí jít.

„Musíš jít,“ šeptla jsem a odtáhla se od něho. Udělal smutnou grimasu, ale odtáhl se ode mě.

„Vrátíš se o den dopředu před tvou smrtí. Musíš učinit tak, aby ses smrti vyhnul,“ vysvětlovala jsem mu znovu. Jen kýval hlavou.

„Sbohem, Edwarde,“ šeptla jsem a snažila se potlačit slzy. Musím se sebrat!

„Sbohem, Bells, nikdy na tebe nezapomenu,“ zašeptal.

Na nic jsem nečekala a luskla jsem prsty. Kolem Edwarda se zvedl menší vítr.

„Miluju tě,“ šeptl těsně před tím, než zmizel. Zdálo se mi to, nebo ne? Doopravdy to řekl nebo jsem si to jen vyfantazírovala? Řekl, že mě miluje, doopravdy? Asi jsem se zbláznila.

S povzdechem a těžkou hlavou jsem se vrátila k Ester. Tiše jsem seděla a přemýšlela nad Edwardem. Co asi dělá? Jestli na mě taky myslí nebo jestli na mě hned, jakmile se vrátil, zapomněl. A myslel to vážně? To, že mě miluje? Jak by mě mohl milovat, vždyť jsme spolu strávili jen jeden den.

Je pravda, že mně se líbí, hodně. Je hodný, milý, veselý, ale i vážný. Krásný a něžný... Ach, asi jsem se do něho zamilovala! No, to je něco. Snad na to nepřijde Ester, jinak by se mnou byl konec. No, i když, to by nevadilo...

„Isabello! Slyšíš, mě?! Co je s tebou?“ máchala mi Ester rukama před obličejem.

„Ale, nic, jen jsem se zamyslela,“ vysvětlovala jsem.

„Vážně? A nad čím jsi tak přemýšlela?“ zeptala se zvědavě. Přesně jsem na ní poznala, kdy jí to došlo.

„Ne! Že ne! Že není pravda, co si myslím!“ řekla zděšeně.

„Nevím, co si myslíš,“ řekla jsem nevinně.

„Isabello, nerada to dělám, ale musím,“ řekla tvrdě a já nechápala, co.

Ester zavřela oči a já po chvíli pochopila, co dělá. Prohlíží mi mysl. To snad ne! Tak to je se mnou vážně konec. No, nedá se nic dělat.

Asi deset minut jsem klidně seděla a čekala, co mi Ester řekne, až zjistí, co zjistí.

„Isabello!“ zahřměla. Teda, netušila jsem, že ji tak naštvu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se nevinně.

„Tak ty nevíš?! Líbala jsi člověka! A zamilovala jsi se do něho! Víš co to znamená?!“ křičela na mě.

„Tak víš co to znamená? Budou tě muset zabít, stejně jako tvou sestru!“ křičela. Nic jsem neříkala, nedokázala jsem pochopit, že jsem se tak rychle zamilovala.

„Je mi to líto, ale musí to být,“ řekla pomalu, „pojď,“ řekla a pobídla mě. Neprotestovala jsem a šla jsem za ní.

Přišly jsme do dlouhé místnosti, po stranách byla dlouhá okna. Nikdy jsem tady nebyla. Tady se řeší prohřešky a přestupky. Jelikož jsem byla poslušný andílek, nikdy jsem tady nebyla. Ale teď, teď je se mnou konec.

„Přistup blíž, Isabello,“ promluvil na mě ženský hlas. Popošla jsem ještě několik kroků, s Ester za zády. Spatřila jsem krásnou ženu, oděnou v bílých hedvábných šatech, šatech andělů.

„Jsem Agnes,“ promluvila znovu.

„Agnes? Vrchní anděl?“ podivila jsem se.

„Ano, víš to správně,“ přisvědčila.

„Ester, pojď ke mně blíž a ukaž, co jsi viděla,“ poručila jí Agnes. Ester poslušně přicupitala až k ní. Agnes zavřela oči a soustředila se na její myšlenky, ve kterých byly i mé.

Čekala jsem, až si to Agnes všechno prohlédne a odsoudí mě na smrt.

„Isabello, Isabello,“ povzdechla si Agnes, „jsi si vědoma toho, čeho jsi se dopustila?“ řekla smutně, ale měla jsem pocit, že je jí to úplně jedno.

„Ano, jsem,“ řekla jsem klidně.

„Přiznáváš tedy, že jsi se dobrovolně nechala políbit člověkem a zamilovala se do něho?“ vyptávala se nepříjemně.

„Ano, přiznávám,“ řekla jsem pevně.

„Jistě jsi si vědoma, že podle zákoníku, Anděl smrti, což jsi ty, nesmí mít nic s člověkem? Žádné city ani nic jiného. Je–li vyhláška porušena, trestá se smrtí, což jistě víš z vlastní zkušenosti,“ říkala klidně.

„Jsem si toho plně vědoma,“ řekla jsem.

„Dobrá, jelikož jsi rozumná a nekladeš žádný odpor, přejdeme rovnou k věci,“ řekla a mávla rukou. Překvapeně jsem zamrkala. Najednou jsem se ocitla na nějakém podiu, kde bylo lehátko.

„Lehni si, prosím,“ pokynula mi Agnes. Lehla jsem si a zavřela oči. Čekala jsem, co se teď bude dít a u toho jsem vzpomínala na Edwarda. Co teď asi dělá? Co jeho rodina? Řekl jim o mně? A co ti ostatní upíři, neublíží Edwardovi znovu?

Moment! No jasně! A mám to, že mi to nedošlo dřív!

„Počkejte!“ vykřikla jsem.

„Žádná pravidla jsem neporušila,“ řekla jsem. Ester i Agnes na mě koukaly jako na blázna.

„V zákoníku se píše, že Anděl Smrti nesmí nic mít a ani se nesmí zamilovat do člověka,“ začala jsem. Obě přikyvovaly.

„Ale Edward není člověk, je to upír. A o upírech se v zákoníku nic nepíše,“ řekla jsem vesele. Nechápu, že mi to nedošlo dřív.

„Takže jsem neporušila pravidla, když jsem se nechala políbit a ani když jsem do něj zamilovaná. V tom případě jsem volná,“ podotkla jsem. Obě koukaly ještě zmateněji.

„Ale, ale, ale, copak vy si nepamatujete zákoník?“ řekla jsem naoko překvapeně.

„Vždyť se tam píše, že když je Anděl Smrti neprávem obviněn, smí odejít na svět,“ vysvětlovala jsem.

„A ty bys chtěla jít, Isabello?“ zeptala se profesionálně Agnes.

„Ano, chtěla. Moc,“ řekla jsem popravdě.

„Dobrá,  staniž tedy,“ pronesla. Netušila jsem, že to půjde tak lehce.

„Sbohem, Isabello,“ řekla a chtěla mě přemístit na Zem, ale já ji ještě zastavila.

„Počkej, mohla bych mít přání?“ zeptala jsem se zvědavě. Pokynula mi, tak jsem ho vyslovila.

„Mohla bych být upírkou?“ zkusila jsem to, ale věděla jsem, že mi to zamítne. Opak byl však pravdou.

„Mohla,“ řekla jen a pak už jsem neměla pevnou půdu pod nohama. Nic jsem neviděla, jen jsem cítila, jak kolem mě víří vítr.

Najednou jsem dopadla na něco tvrdého. Víc jsem nevnímala, jelikož se mi zavřely oči a já o ničem nevěděla.

Kde to, k sakru, jsem? prolétlo mi hlavou, jakmile jsem se probrala. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem v nějakém lese.  Vyskočila jsem na nohy a musela jsem se podivit té ladnosti a především rychlosti. Moment, zdálo se mi to všechno, nebo ne? Zdálo se mi to, nebo mě Agnes vážně poslala na zem jako upírku?

Napadlo mě řešení, jak na to přijít. Přešla jsem ke stromu a chytla za obrovskou větev. Ta se hned ulomila a zůstala mi v ruce. Vyhodila jsem ji do vzduchu a ona letěla několik metrů daleko. Páni, jsem fakt upírka?

Ještě mě napadala jedna možnost, jak to zjistit. Rozeběhla jsem se a musela jsem se zasmát. Jejda, ten hlas není snad ani můj?!

Já jsem neběžela, já přímo letěla. Páni! Tak já jsem vážně upír. Pálení v krku to jen potvrzuje, pamatuji si, že jsem to viděla v Edwardových myšlenkách. Edward! Ach, musím ho najít! Ale jak a kde?

Rozhodla jsem se, že se nejdřív posilním a pak vymyslím, co dál.

Ulovila jsem si podle vzoru Edwardových myšlenek několik srnek.

Když jsem měla akorát, sedla jsem si na nedaleký pařez. A co teď? Jak můžu Edwarda najít?

Snažila jsem se něco vymyslet, ale na nic jsem nemohla přijít.

Z přemýšlení mě vyrušil šramot a hlahol.

„Cítíte to, tady někde bude,“ dolehl ke mně mužský hlas.

„Jo, upír,“ poznamenal někdo jiný.

„Ta vůně je mi povědomá,“ řekl hlas, který bych poznala všude. To je Edward!

Rozeběhla jsem se rychle směrem, odkud jsem slyšela hlasy.

Po chvíli jsem spatřila blonďatého muže a vedle něj černovlasého kluka v mém věku. A za nimi jsem spatřila Edwarda. Byl ještě krásnější, než jsem si ho pamatovala. Byl nádherný, přímo božský.

Když mě uviděl, vykulil oči.

„Bello?“ oslovil mě překvapeně. Jen jsem přikývla a přistoupila blíž.

„Jsi to vážně ty?“ ujišťoval se.

„To víš, že jo,“ houkla jsem a skočila mu do náručí. Překvapeně se na mě díval a mně došlo, že možná mé city neopětuje. Rychle jsem se od něj odtáhla a vyčkávala.

„Ach, Bello, tak moc jsi mi chyběla,“ zašeptal a pevně mě objal. Byla jsem tak šťastná.

Po dlouhém objetí mě pohladil po tváři a políbil mě. Byl to ještě nádhernější polibek, než ten, když jsem byla anděl.

„Bells, to je moje rodina,“ řekl a ukázal na ostatní upíry.

. . .

Se všemi jsem se seznámila a později jsme se přesunuli do jejich nedalekého domu. Zjistila jsem, že mě Agnes poslala do lesů kousek od jejich domu.

S Edwardem jsme se samozřejmě dali dohromady a nehnuli se od sebe na krok.

S ostatními jsem se hned sblížila a teď tvoříme všichni jednu velkou upíří rodinku. Všichni spolu, všichni šťastní...

Shrnutí

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Andělem Smrti: