Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Always

12.09.2010 (15:00) • NatashaBedlife • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1912×

Aysel & Arash - Always

Moje osmnácté narozeniny se blížily jako voda a já si stále neuvědomovala jejich význam. Od 17. dubna už za mě rodiče neponesou žádnou zodpovědnost. Zároveň si můžu dělat, co chci. A já chci jediné - odjet do Alp a lézt po horách. To je můj koníček. Zatím jsem měla možnost lézt jen po horolezecké stěně. Tady na jihu Itálie moc hor není. Ty jsou na severu u hranic. Nejraději bych si troufla na Kilimandžáro nebo na Himaláje, ale na to nemám peníze. Takže se musím spokojit prozatím jen s Alpami. Z mého duševního vyprávění mě vytáhlo klepání na dveře. Naši už mi asi chtějí popřát. Narozeniny mám sice až za dva dny, jenže o víkendu budu s kamarády, a tak se rodiče rozhodli, že mi dají dárek dříve.

„Dále,“ křikla jsem ke dveřím a zvedla se ze země. Na té sedím nejraději.

„Všechno nejlepší, zlatíčko,“ zazpívali rodiče najednou a hned mi skočili kolem krku. „Tady máš. Doufám, že se ti to bude líbit.“ Vzala jsem si od mamky nějaký papír a otočila si ho k sobě, abych mohla přečíst, co na něm je.

„Jé, vy jste mi koupili seskok padákem? Moc vám děkuji,“ zavýskla jsem radostí a tentokrát jim skočila kolem krku já. To není možné. Vždycky mi takovéhle věci zakazovali a dneska... no časy se mění. A s nimi i rozhodnutí.

(...)

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zeptala se mě mamka, když jsem se blížila k instruktorovi, se kterým jsem měla skočit.

„Nemám žádný důvod, proč bych si to měla rozmýšlet. Jsem hrozně ráda, že jste svolili,“ odpověděla jsem jí.

„No, už troje narozeniny jsi slavila naštvaná, že jsme ti to nekoupili, a tak jsme změnili názor. Ale pamatuj si, teď už jsi dospělá a tedy veškerá odpovědnost jde na tebe. Vše si tedy vždy pořádně promysly.“ Políbila jsem mamku na čelo a šla k instruktorovi. Byl to mladý, asi 27letý mladík s dobře vyhlížejícím kukučem. Zvláštní! Všichni, kteří pracují pro toho chlapíka, co vlastní ten hrad, jsou božský! Nádherní! Myslím, že mamka jednou říkala, že se jmenuje Aro. To je jako firma, vyrábějící toaletní papír. Každý rok od toho chlapíka dostanu nějakou drahou věc.

„A nakonec dárek od mého zaměstnavatele,“ zvolala mamka a podala mi malou krabičku. Se zatajeným dechem jsem rozbalovala balící papír, až na mě vykouknula krabička. Byla nádherná a určitě hodně stará. Opatrně, jako by se měla rozpadnout, jsem ji otevřela. Uvnitř se jímal stříbrný řetízek  s diamantem ve tvaru srdce jako přívěšek. Zmohla jsem se jen na němé zírání. Mamka překvapená nebyla, ale snažila se to hrát. Asi je na něco takového zvyklá.

Díky její práci si žijeme o hodně lépe. A to je pouze recepční! Jaký plat teda dostává ochranka, nebo jeho mluvčí? Toho jsem viděla vždycky. Milý chlapík, okolo 25ti let. Jmenuje Alec. Jeho sestra, Jane, je skvělá holka. Dost spolu kamarádíme. Nejvíce jezdíme na nákupy a vždycky chce všechno platit za mě. To mi dá potom hodně práce jí přemluvit. Nejhorší to ale bylo, když jsem jí řekla o svém snu.

„Himaláje, Kilimandžáro, co ti v tom brání?“ zeptala se.

„Nemám na to peníze a naši o tom navíc nechtějí ani slyšet,“ odpověděla jsem jí.

„S penězi si hlavu nelam, to obstarám já, ale horší to bude s rodiči...“

Musela jsem jí to zatrhnout. Nakonec souhlasila, ale pod podmínkou, že jednu noc přespím s ní na hradě. Nejhorší bylo, že tam byl až moc velký klid. A pořád jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Vlastně od té doby mi začaly chodit dárky k narozeninám, ke svátku, i za vysvědčení.

Kruci, já se nepředstavila. Hned to napravím. Jmenuji se Orion Montgomery. Mám, černé vlasy, slpívající mi do půli zad. Moje oblíbená barva je modrá, červená, zelená, černá, bílá a žlutá. Matka, Gianna, pracuje na hradě jako recepční. Otec, Santiago, prodává suvenýry. Vrátím se ale zase do reality.

„Dobrý den,“ pozdravím instruktora, ke kterému jsem mezitím přišla.

„Ahoj, Ori,“ odpoví mi. Tuhle přezdívku mi vymyslela Jane, když jsme spaly na tom hradě a od té doby mi nikdo jinak neřekne. Asi si říkáte: „Orion, to je divné jméno,“ ale tátovi se líbí netradiční věci i jména, ostatně jméno Santiago mluví za vše.

„Tykej mi. Jsem Demetri.“ Vykouzlil úsměv a mně se málem podlomily kolena.

„Dobře, moje jméno sice znáš, ale ze slušnosti - Orion.“

„Takže připravena?“ zeptal se. Jen jsem kývla. Pak už mě seznámil s padákem, který mám na zádech a mohlo se vyrazit. Naposledy jsem našim zamávala a letadlo vzlétlo. Seděla jsem vedle Demetriho, když nám pilot oznámil, že jsme ve správné výšce. Zhluboka jsem se nadechla. Demetri mi ještě vysvětlil pár věcí a mohlo se na věc. Čekali jsme, než se rozsvítí zelené světýlko. Demetri otevřel dveře a mě se naskytnul nádherný pohled. Demetri mi ovinul ruce kolem těla a já si svoje nohy a ruce obmotala kolem jeho těla. Bylo to ale dost složité, jelikož jsem k němu stála zády. Naštěstí mi pomohl.

„Připravená?“ zeptal se.

„Ano!“ vykřikla jsem a hned na to jsem si užívala volný pád. Padali jsme a já si užívala volnost. Pak Demetri rozevřel padák. To byla teprve nádhera. Dokonce mi svěřil i řízení. Prostě boží. Bohužel jsme se až moc rychle dostali na zem. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin a aby toho nebylo málo, zamotala jsem se do padáku, že mě ani Demetri z něj nemohl dostat. Nakonec jsem se ale ven dostala. Jenže jsem hned zase skončila na zemi.

„Mami, jsem v pořádku. Opravdu,“ oznámila jsem jí.

„Bála jsem se o tebe. Užila sis to?“ ospravedlnila se mamka a pomohla mi na nohy.

„Bylo to super, skvělé, boží! Měla bys to taky zkusit. Jako recepční moc vzrůša a dobrodružství nezažiješ,“ oznámila jsem jí. Demetri se potichu uchechtl, ale já to slyšela.

„Ori, i sekretářce hrozí, že jí její šéf sežere, když bude mít špatnou náladu,“ zasmála se mamka, ale cítila jsem, jako by se zároveň uklidňovala.

„Demetri, ještě nikdy jsem neviděla Ara v celé své kráse. Mohla bych ho někdy vidět? Mamka mi od něj poslední tři roky nosí dárky a já bych mu za ně ráda poděkovala osobně. Ne jen dopisem.“ Jen doufám, že to není nějaký úchylný stařík.

„Víš, Ori, Aro nemá rád cizí lidi, a tak neni nejlepší nápad se s ním vidět,“ odvětil mi hned Demetri.

„Když nemám na výběr, tak si dál budu představoval Ara jako staříka na kolečkovém křesle.“ Demetri se hned začal smát a spolu s ním i matka. Jenom já a otec jsme se tvářili normálně. Táta ho taky neviděl a je na něj zvědavý stejně jako já.

„Jejda, to už je tolik hodin? Musíme už jet, nebo mě Jane zabije. Připravila pro mě menší oslavu. Bude tam ještě Alec a Heidy, ale ta nás buse spíš hlídat, abychom nebyli moc hluční,“ oznámila jsem mamce.

„Dobře, takže velím: odjezd! Děkujeme, Demetri, že sis na nás udělal čas,“ poděkovala mamka.

„To nic. Pro Ori a tebe cokoliv,“ odpověděl a mrknul na nás. „Naschle, pane Santiago,“ rozloučil se Demetri.

(...)

„Už jsem se bála, že tě budeme muset unést,“ začala křičet Jane, jakmile jsem přiběhla.

„Ale prosím tě, nedělej Blaženu a raději už zavaž Ori oči,“ zachránil mě Alec.

„Zavaž oči? Proč?“ zeptala jsem se dosti vyvedená z míry.

„Protože máme pro tebe překvapení a nechceme, aby jsi ho viděla dřív, než řekneme,“ zvolala Jane, když mi zavazovala oči. Ta potvůrka.

Vedli mě asi 5 minut, když jsme zastavili a Jane se s někým začala vybavovat. Nejdříve hrozně chvátá a potom se tu vybavuje s nějakým mužem. Tak okolo třiceti pěti let.

„Co to tady provádíte? A proč má zavázané oči?“ zeptal se ten neznámý a cítila jsem, jak mě propaluje pohledem.

„Ori má dneska narozeniny, a tak jsme pro ní přichystali menší oslavu. Sám jsi to dovolil,“ hájila se Jane.

„To ano, ale proč má zavázané ty oči?“ znovu se zeptal.

„Aby neviděla překvapení, které na ni čeká,“ odpověděl tentokrát Alec.

„Jestli se jí ale něco stane, tak vás potrestám,“ odpověděl. Takže on je Aro?

„Promiňte, že zasahuji do vašeho rozhovoru, ale ráda bych znala Vaše jméno, když mi není dovoleno Vás vidět,“ zeptala jsem se a vyčkávala. Neznámý se uchechtl.

„Aro. Aro Volturi. Zaměstnavatel tvojí matky, Ori,“ odpověděl mi. Hned jsem si snažila sundat šátek, ale Jane mi ho na tu hlavu zase nasadila.

„Jen si ho nech. On tě nekousne,“ odpověděla mi Jane a všichni přítomní se zasmáli.

„Jen jsem Vás chtěla vidět, pane Volturi, a poděkovat Vám za dárky, které mi posíláte.“ Nastalo ticho. Řekla jsem snad něco nevhodného? Nakonec Aro odpověděl.

„Vůbec nemáš za co děkovat. Jsou to jen maličkosti a jsem rád, když ti můžu udělat radost.“ Pak jsme se zase dali do pohybu. Ještě jsem se stihla rozloučit.

„Ta dá!“ vykřikla Jane a sundala mi konečně ten otravný šátek. Stáli jsme v garáži a proti mně se blýskala červená motorka. Popošla jsem blíž, abych si ji lépe prohlédla, protože v tom šeru toho moc vidět na dálku nebylo. Honda. Super!

„To je opravdu pro mě?“ Chtěla jsem se ujistit.

„No jasně, že jo. Alec je naštvaný, že ho vždy porazím, a tak se mnou odmítá soupeřit. Prý jedině s tebou,“rozčilovala se Jane.

„Podvádíš! A Ori určitě podvádět nebude,“ hájil se Alec.

„Dost! Teď půjdeme ke mně na pokoj, kde je připraveno jídlo a ty nezapomeň na tu sázku, kterou jsem vyhrála.“ Vytřeštila jsem oči na Jane, ale ta mě odbyla mávnutím ruky a táhla do svého pokoje. Alec sklopil hlavu a šel jiným směrem.

„O co jste se vsadili?“ Musela jsem se zeptat.

„Ale, nic moc. Pojď už, nebo z horkých malin budeš mít studené,“ táhla mě Jane.

Když jsme dorazily k Jane na pokoj, hned jsme se daly do těch malin. Jane moc nejedla, ale to je u ní normální. Zrovna jsme probíraly oblečení, když se rozrazily dveře a v nich stál Alec jen v boxerkách. Vyvalila jsem oči. Tak tohle je ta jejich sázka.

„Alecu, musím říct, že máš pěkně vypracovaný tělo.“ To bylo jediné, na co jsem se vzmohla. Dnešek je jedno velké překvapení.

„Fajn, už se můžeš jít obléct,“ ozvala se za mnou Jane a snažila se potlačit smích. Alec se jen ušklíbnul a zmizel. Pak jsme obě propukly v smích. Celý večer jsme probírali motorky, oblečení, prostě všechno.

Kolem druhé v noci jsem se omluvila, že už půjdu domů.

„Na to zapomeň! Dneska spíš u mě,“ řekla razantně Jane a dala se s Alecem do úklidu. Heidy se tu ani jednou neukázala. Asi byla zaneprázdněná. Ona totiž chodí s Felixem. To je trenér. Popravdě, na hradě jsem nespala od té osudné noci. Nerada na ni vzpomínám.

Měla jsem strašnou žízeň a jelikož Jane spala, musela jsem si pro pití dojít sama. Jednou jsem v kuchyni byla a tak jsem doufala, že tam trefím, ale zabloudila jsem. Dostala jsem se k nějakým vysokým dveřím. Chytla mě zvědavost, a tak jsem do místnosti za dveřmi nakoukla.

„Pane, Rumuni se rozrostli o tři členy. Jejich armáda o třicet. Měli bychom zaútočit, dokud jsou slabší. Nemůžete přece dovolit, aby zaútočili a sebrali Vám vládu. Navíc, co by asi udělali s Giannou a její rodinou?“ mluvil nějaký muž, ale jelikož tam nebylo mnoho světla, neviděla jsem na něj.

„Gianninu rodinu ochráníme. Musíme!“ vykřikl nějaký hlas.

„Klid bratře,“ ozval se starší muž, tak kolem padesáti let znuděným hlasem. „Aro rozhodne v náš prospěch.“

„Dobrá, zaútočíme. Vším, co máme. Hlavně ať už se jich konečně zbavíme,“ oznámil někdo až moc veselým hlasem, a pak jsem raději odešla.

Teď už vím, že ten veselý hlas patřil Arovi, ale stále nechápu, o čem mluvili.

„Ori, vnímáš mě?“ zamávala mi Jane rukou před obličejem.

„Jo, jen jsem se zamyslela. Kde že spím?“ Koukla jsem na postel a potom na pohovku.

„Jasně že na posteli. Tak dobou a hezké sny,“ rozloučila se Jane a když jsem zalezla do postele, zhasla světlo.

„Dobrou, Jane,“ odpověděla jsem jí a usnula.

Běžela jsem lesem. Před někým nebo něčím jsem utíkala. Doběhla jsem na mýtinu. Zde se scéna změnila. Uprostřed mýtinky tekl potůček. Na nic jsem nečekala a skočila do něj. Nádherná azurová voda, ve které se zrcadlily paprsky Slunce. Jenže v dalším okamžiku místo čisté vody jsem se koupala v krvi.

Zde můj sen skončil, protože jsem se s křikem probudila.

„Ori, jsi v pořádku?“ zeptala se mě Jane a houpala se semnou v objetí.

„Jo, byl to jen ošklivý sen.“ Ani jsem si nevšimla, že mi tečou slzy.

„Vše je v pořádku,“ uklidňovala mě Jane. Do rána jsem pak byla s Jane vzhůru Říkala jsem jí, ať jde v klidu spát, ale už se jí prý nechtělo. K ránu přišel i Alec a nesl na podnose snídani. Alec a Jane měli hrneček s nějakou tmavou tekutinou. Prý je to na tu jejich chudokrevnost. Smrdělo to ale jako krev.

(...)

Šli jsme směrem k recepci, kde pracuje mamka. Cestou jsem potkala hodně lidí. Všichni ale měli na sobě plášť. Někdy stejné barvy, někdy jiné. Rozhodně se ale Jane a Alecovi vyhýbali, jako by ti dva byli důležití. Tak je pravda, že jsou příbuzní k Arovi a jeho bratrům, ale takové chování? Z mých myšlenek mě probudila mamka.

„Ahojky, tak jak sis užila oslavu?“ vypískla a skočila mi kolem krku.

„Ahoj, skvěle. Dost jsme se bavili,“ odpověděla jsem a mrkla na Aleca.

„To jsem ráda,“ odpověděla mamka. Nejspíš si toho mrknutí nevšimla. Náhle se rozrazili dveře a v nich stáli tři postavy zahalené v dlouhých kápích.

„Kdo je to?“ pošeptala jsem Jane.

„Aro a jeho bratři.“ Ani jeden se na nás nepodíval. Jen prošli. Jsou opravdu zvláštní.

„Asi už vyrazím. Chci si zajít ještě do lesa, takže nevím, kdy se vrátím. Ahoj.“ S těmito slovy jsem se otočila zase na mamku.

„Opatruj se,“ odpověděla mi mamka. Ještě jsem se rozloučila s Jane a Alecem a odešla. V ulicích Voltery jsem se vždy cítila jako v romantickém historickém filmu. Taky proto jsem se k lesu dostala až po setmění. Stála jsem na kraji lesa a pozorovala noční oblohu. Dneska byl úplněk, moje nejoblíbenější část z fází. Vzdychla jsem a začala šplhat na nejvyšší strom. Už od raného dětství jsem milovala výšky. Ještě nikdy jsem ze žádného stromu nespadla. Jenže tentokrát bylo po dešti a na mokré kůře mi podjela noha. Zazmatkovala jsem a tudíž jsem promrhala možnost něčeho se zachytit. Byla jsem už skoro ve špičce, a tak mi bylo jasné, že v nejlepším případě z toho vyváznu s několika zlomeninami. Byla jsem už těsně na zemí, když mě někdo chytil do náruče.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se mladík okolo dvaceti let a odhrnul mi moje dlouhé, černé vlasy z obličeje. Byl překrásný. Jeho dlouhé, zlaté vlasy díky měsíčnímu svitu vrhaly barevné odlesky a jeho mramorová pokožka na obličeji schovávala veškeré emoce. Přesto, když jsem se podívala do jeho tmavých očí, zrcadlila se v nich jeho duše. Černá jako noc. To mě trošku vyděsilo, ale ne natolik, abych se ho bála.

„Jsem v pořádku. Děkuji, že jste mě chytil,“ odpověděla jsem konečně, přesto mě stále svíral v náručí. Teď nastala ta trapná chvíle ticha, a tak jsem se představila.

„Jsem Orion Montgomery a Vy?“ Mladík mě chvíli zaujatě pozoroval a nakonec ani on nezůstal pozadu.

„Já jsem Caius. Caius Volturi.“ Zamrkala jsem. Tohle je bratr Ara? V tom mi došlo, že jsem ten hlas už někde slyšela.

„Gianninu rodinu ochráníme. Musíme!“ vykřikl nějaký hlas.

Ten hlas patřil jemu. On mě zná? A ten třetí hlas bude asi patřit Marcusovi. Kdo jiný by Caiuse nazval bratrem, když Aro to nebyl?

„Vy jste bratr Ara?“ Úplně jsem zapomněla na zdvořilost. Byla jsem z toho vedle.

„Ano,“ odpověděl mi v klidu.

„Musím už jít. Naschle a děkuji, že jste mě chytil.“ Jeho odpověď jsem už ale neslyšela. Rychle jsem utíkala domů.

(...)

„Ori, broučku, kde jsi tak dlouho byla? Měl jsem o tebe strach.“ Táta už zase sledoval nějakou detektivku. Ten je jimi posedlý. Pořád má u sebe nůž. Prý pro jistotu. Mamka je ještě v práci. Prý musí něco důležitého vyřešit a je možné, že ji možná celý týden neuvidíme.

„Tati, mě se na tom hradu něco nezdá.“ Vím, že jemu se to také nelíbí.

„Mě také ne. Ale co můžu udělat?“ Chtěla jsem mu povědět o mém snu, ale někdo zazvonil. Taťka se tedy zvedl z křesla a šel otevřít. Z chodby jsem slyšela tlumené hlasy, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Více mě zaujala televize.

„Dnes ráno našel mladý pár nedaleko Volterského hradu dvě mrtvoly. Obě oběti byly bez krve a měly rozsápaný krk jako kdyby na ně zaútočilo nějaké zvíře. Policie ihned rozjela pátrání a proto prosíme všechny občany, aby zbytečně nechodili za hradby města. Pan Volturi nechal po celém městě rozptýlit své muže, kteří budou hlídat naši bezpečnost. To je pro zatím vše. Pro televizi SALI reportérka Hannah Jackson.“ Páni. To zní, jako z nějakého hororu.

„Ori, je tu za tebou nějaký mladík. Prý by s tebou chtěl mluvit,“ zavolal na mě táta. Kdo to může být?

„Jj, už jdu.“ Zvedla jsem se z křesla a šla do chodby. Tam jsem si „vyměnila stráž“ s taťkou. Překvapilo mě, kdo mě přišel navštívit.

„Pan Volturi? Taková návštěva. Vás bych tu nečekala. Čím Vám mohu být nápomocna?“

„Přinesl jsem ti řetízek, který jsi v tom lese ztratila,“ odpověděl mi s úsměvem na rtech a pobídl mě, abych se otočila.

„Jsem si více než jistá, že jsem žádný řetízek neztratila, protože jsem žádný neměla.“ Přeměřila jsem si ho podezřelým pohledem. O co mu jde?

„Když jsi žádný neztratila, tak to ber jako dárek.“ Tentokrát mě silou otočil a pověsil mi řetízek na krk. Jasně jsem cítila jeho studené prsty, jak ladně klouzali po mém krku a jeho zrychlený dech. Otočila jsem se, abych zjistila, co se děje. To jsem ale neměla dělat. Už tak dost hustá atmosféra se ještě zhoršila a mě napadla myšlenka, aby mě políbil. Hned jsem se za to pořádně okřikla. Vypadalo to ale, že mi čte myšlenky a políbil mě. Měl tvrdé studené rty, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

Když se ode mě vzdálil, zrychleně dýchal. Já na tom nebyla o moc lépe. Nevím, co ho to popadlo, ale najednou se otočil a s tichým „ahoj“ odešel. Zvláštní rodina.

(...)

Ráno jsem se rozhodla jít za matkou do práce a vzít jí tam koláč, se kterým jsem se pozdě do noci dělala. Hodila jsem na sebe modré letní šaty, baleríny, kabelku, koláč vzala do ruky a vyrazila. Taťka už byl v práci. Dneska jsou oslavy, a tak jsem musela na náměstí dávat pozor, aby se mi něco nestalo. Potkala jsem skupinku, jejíž členové byli oblečeni tak, aby jim nebyl vidět ani kousek kůže. Jako kdyby měli alergii na sluníčko. Ignorovala jsem je a šla dál.

U brány nikdo nebil, což mě docela překvapilo. Opatrně jsem vešla dovnitř a šla k mamky pracovně. Když jsem byla u ní, musela jsem se hned schovat.

„Je čas,“ oznámil Felix mojí mamce a mrknul na ni. A její reakce? Ona se začervenala. Cože?

„A co můj manžel a Ori? Co s nimi bude?“ zeptala se.

„Ori také v budoucnu přeměníme, ale tvého manžela ne. Není pro nás nijak užitečný. Leda jako zákusek.“ To jsem nějak nepochopila. Ještě chvíli po jejich odchodu jsem byla schovaná, pak jsem ale vylezla a šla k mamky stolu. Začala jsem prohledávat její stůl. Našla jsem jen pár dokumentů a fotky. Na většině jsem byla já. Jen asi na třech byl taťka. Všimla jsem si, že se blíží ta skupinka, kterou jsem viděla na náměstí. Už jsem ale neměla šanci se jít schovat, a tak jsem si sedla za stůl a hrála, že tady pracuji.

„Ahoj, kde je Gianna? To už je z ní upírka?“ zeptala se nádherná mladá dívka. Upíři? Všichni v té skupince jsou upíři? Zhluboka jsem na nadechla a odpověděla.

„Už je to tak.“ Divila jsem se, že jsem to pronesla tak klidně.

„A jak se jmenuješ?“ zeptal se nádherný kluk.

„Orion.“ Až pak jsem si uvědomila, že jsem své jméno neměla použít.

„Fajn, tak zatím, Orion.“

„Zatím,“ zavolala jsem za nimi. Jakmile zmizeli za dveřmi sebrala jsem kabelku, co jsem měla sebou a utíkala pryč. Aro, Caius a Marcus jsou upíři! Pravděpodobně všichni v tomhle hradu. Takže já se kamarádím s upírkou? Bože! Utíkala jsem, co mi síly stačily. Když jsem doběhla k bráně, snažila jsem se rychle dostat ven, ale někdo mi dveře přímo před nosem zabouchnul. Se srdcem až v krku jsem se otočila na Demetriho. Poprvé jsem si všimla, že má rudé oči. Začala jsem ječet, ale on mi přes pusu dal jeho ruku.

„Klid, Ori. Nedělej si to ještě horší,“ přestože mi to pouze oznamoval, cítila jsem z jeho hlasu silnou autoritu. Ta mě donutila přestat křičet.

„Tak se mi to líbí víc.“ Usmál se a pokynul, abych ho následovala. Šla jsem tedy za ním, ale přesto jsem zvažovala, že bych se rychle otočila a utekla mu.

„Nesnaž se mi utéct. Jsem mnohem rychlejší, než si myslíš.“ Na důkaz toho kolem mě oběhl pět koleček. Já zaregistrovala jen šmouhu. Tak tomu bych opravdu neutekla. A tímhle se chce stát moje matka? Vedl mě několika místnostmi, než jsme se objevili před velkými honosnými dveřmi. To jsou přesně ty dveře, za kterými se bavili o těch Rumunech. Vešli jsme dovnitř a já málem dostala infarkt.

Na zemi se váleno snad třicet těl s rozsápanými hrdly. Zvedl se mi žaludek. Moje oči se podívaly na tři trůny, které dominovaly této místnosti. Na nich seděl Marcus, Aro a Caius. Jakmile jsem ho uviděla, vzpomněla jsem si na náš polibek. Ježíš, já se líbala s upírem! Když si mě všiml, v očích se mu objevil smutek.

„Pane, Ori už zná pravdu,“ oznámil Demetri Arovi. Všichni tři si mě prohlíželi a oči měli podivně lesklé. Jako kdyby měli brečet. Najednou se Aro zvedl a během sekundy stál přede mnou. Lekla jsem se a nevím, proč jsem to udělala, ale rozeběhla jsem se ke Caiovi. Ten si stoupnul a já mu vběhla do náruče a rozplakala se. Jako malé dítě.

„Ššš, neplač, Ori, všechno bude v pořádku,“ uklidňoval ně Caius. Aro se nelidsky zasmál.

„Tak už konečně vím, kdo dával Orion ty dárky, bratře?“ Jeho tón hlasu se mi ani trochu nelíbil.

„Co teď s ní ale uděláme?“ zeptal se Aro s hranou lítostí. Nechápu ho. Před chvílí se choval jako by mu to bylo opravdu líto a teď je mu můj osud ukradený?

„Sám dobře víš, co uděláš, Aro. Já nejsem proti,“ ozval se Marcus.

„Ach jo. To je hrozná situace. Buď zemře, nebo se stane jednou z nás.“ Otočila jsem se a setkala se s Arovo pohledem. Nikdy v životě jsem neviděla v očích tolik zloby a nenávisti.

„Stane se jednou z nás!“ rozhodl po chvíli Aro. „A za trest to uděláš ty, bratře!“ A ukázal na Caiuse. Začala jsem automaticky couvat. Zatajila jsem dech. Hrůza, která mi koukala z očí se nemohla vyrovnat tomu, co jsem právě cítila. Snažila jsem se přimět moje tělo k útěku. To bylo ale tak mimo, že se nepohnulo. Pomalu se ke mě začal přibližovat a já vydechla. Rty měl semknuté do tenké linky, v čích strach, smutek, naděje. Naděje, že budeme spolu. „Neblbni, vždyť tě může zabít!“ Ozval se hlas v mé hlavě. Když už byl těsně u mě, jeho ruce mě objaly.

„Neboj se, nebude to bolet,“ pošeptal mi do ucha a moje tělo se zachvělo. Pomalu se začal přibližovat k mému krku. Moje mysl se v návalu strachu vrátila k té noci, kdy jsme se potkali poprvé.

Stála jsem na kraji lesa a pozorovala noční oblohu. Dneska byl úplněk, moje nejoblíbenější část z fází. Vzdychla jsem a začala šplhat na nejvyšší strom. Už od raného dětství jsem milovala výšky. Ještě nikdy jsem ze žádného stromu nespadla. Jenže tentokrát bylo po dešti a na mokré kůře mi podjela noha. Zazmatkovala jsem a tudíž jsem promrhala možnost něčeho se zachytit. Byla jsem už skoro ve špičce, a tak mi bylo jasné, že v nejlepším případě z toho vyváznu s několika zlomeninami. Byla jsem už těsně na zemí, když mě někdo chytil do náruče.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se mladík okolo 20ti let a odhrnul mi moje dlouhé, černé vlasy z obličeje. Byl překrásný. Jeho dlouhé, zlaté vlasy díky měsíčnímu svitu vrhaly barevné odlesky a jeho mramorová pokožka na obličeji schovávala veškeré emoce. Přesto, když jsem se podívala do jeho tmavých očí, zrcadlila se v nich jeho duše. Černá jako noc. To mě trošku vyděsilo, ale ne natolik, abych se ho bála.

„Jsem v pořádku. Děkuji, že jste mě chytil,“ odpověděla jsem konečně, přesto mě stále svíral v náručí.

Tehdy jsem si myslela, že v jeho obětí se mi nic nemůže stát. Dnes je to právě jeho obětí, které mě tak moc děsí a pravděpodobně vede smrti vstříc.

Cítila jsem jeho dech na krku, tak studený, přesto uklidňující. Jeho bratři stáli opodál a scénu s neskrývanou radostí pozorovali. Vjela do mě zlost. Proč ho k tomu donutili? Já bych nic neprozradila. Tak proč? Chtějí ho snad potrestat za to, že byl milý k jedné mladé dívce? Caius se mi ještě jednou podíval do očí, a pak se mi zakousnul do krku.

Autor: NatashaBedlife (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Always: