Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ako sme sa stretli... Stebluska17

25.05.2010 (22:00) • RoseDublest • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2688×

Jak sme se potkali

Prolog

Nikdy jsme moc nepřemýšlela o tom, že někoho zabiju. Ale zabít kvůli někomu koho chci… To mi přijde jako dobrý způsob seznámení.

* * *

Bylo chmurné odpoledne v městečku Forks ve státě Washington. Jako obvykle pršelo, mraky nad hlavami způsobovaly tísnivý pocit klaustrofobie a rtuť na teploměru nepřesahovala 15°, i když byla půlka srpna. Nálada – už tak dost mizerná počasím – byla ještě horší, protože téměř všichni obyvatelé města se sešli na pohřbu Jessicy Stanleyové. Mladá nadějná dívka, kterou jsem ani neznala, si vzala život, protože ji opustil přítel. Tipovala jsem, že to je ten kluk v první řadě. S nikým se nebavil. Oči měl celé od slz. Z Charlieho nadávek jsem znala jeho jméno. Mike Newton.

Forks je takový zapadákov, že tu každý každého zná jménem. Já jsem se do něj přestěhovala teprve před pár týdny, ale od táty jsem toho věděla opravdu hodně. S nikým jsem se moc nevídala, protože náš dům stojí na kraji, mimo hlavní ruch města, který stejně není tak velký. Navíc jsem se do Forks od mámy přestěhovala uprostřed letních prázdnin, takže jsem nemohla poznat nové kamarády ve škole. Ale i o tom jsem stejně pochybovala. Nikdy jsem žádné přátele neměla a žádné asi mít nebudu.

Řeč kněze mě nijak nezajímala. Raději jsem se dívala na rakev a přemýšlela. Třeba by se z Jessicy mohla stát má kamarádka. Možná, že ještě stane. Třeba začnu mít z Forks halucinace a uvidím jejího ducha. Té představě jsem se chtěla zasmát, ale včas jsem si uvědomila, kde jsem.

„Prach jsi a v prach se obrátíš. Amen,“ ukončil svou řeč kněz. Rakev za pomalého zvuku hudby odjela. K hudbě se přidaly i veliké vzlyky.

Mě přeběhl mráz přes záda, protože jsem si uvědomila, že Jess byla stejně stará jako já. Jak by se asi cítil Charlie, kdyby se to stalo mně? Přesně tak jako se teď cítila paní Stanleyová, takže jsem jí šla vyjádřit upřímnou soustrast.

Začala jsem se cítit opravdu divně, protože jsem viděla, jak si mě všichni prohlíží. Samozřejmě, že věděli, kdo jsem. Isabella Swanová, dcera policejního náčelníka, která se po 17 letech k němu vrátila. Nerada. Líbilo se mi s Renée, ale ona chtěla jet s Philem na Floridu a já bych ji akorát zdržovala doma.

„Upřímnou soustrast,“ řekla jsem Jessičiným rodičům a potřásla si s nimi rukou.

„Ty jsi Isabella, viď,“ pronesla mezi vzlyky paní Stanleyová.

„Bella,“ opravila jsem ji a doufala, že si to nevyloží jako nezdvořilost.

„Nikdy neudělej to samé jako… Jessica, Charliemu bys zlomila srdce.“ Zaváhání na Jessičině jméně tomu varování dodalo korunu.

„Samozřejmě.“ A raději jsem odešla, než si stačila všimnout, jak jsem rudá.

Odešla jsem do rohu a pozorovala lidi okolo sebe. Někteří vyšli ven do té zimy. Blázni. V takovém počasí by mě ven nedostala ani mrtvola nebo sál plný truchlících lidí.

A tehdy jsem ho zahlídla poprvé. Naprosto nádherného, stojícího v protějším rohu. Nedíval se mým směrem, vlastně se nedíval na nic určitého, takže jsem si ho mohla dobře prohlédnout. Mohla jsem si vychutnat jeho naprosto úžasné rozježené bronzové vlasy a dokonalé rysy na jeho bledém obličeji. Na sobě měl černé sváteční oblečení, které podtrhovalo jeho perfektní postavu.

Chtěla jsem si ho prohlédnout trochu víc z blízka. Šla jsem směrem k němu, ale v tom jsem zahlédla, že není sám. Vedle něj stál ještě někdo. Nezdržovala bych se pohledem na ně, kdybych si nevšimla, že jsou naprosto stejně bledí jako ON. A hezcí.

Ta blondýna byla tak krásná, že mě zabolelo u srdce. Naštěstí jsem se nemusela bát, že je to jeho přítelkyně, protože ji objímal obrovský silák. Kluk, který vypadal jako lev, zase objímal malou elfku s černými rozježenými vlasy. Nejstarší z nich se zdál blonďatý muž s ženou, která i na rozdíl od ostatních měla kulatější rysy. Z té sedmičlenné skupiny on jediný nestál v páru. Zahřálo mě u srdce.

Doufajíc, že mě nezpozorují, jsem se zase rozešla. Už jsem byla skoro u něj a konečně viděla jeho úžasné černé oči. Najednou někdo otevřel dveře, aby odešel nebo přišel. Průvan mi sfoukl vlasy z obličeje a ten krásný kluk se najednou napřímil. Než jsem stačila udělat dva kroky, už ho vlekla ta černovlasá elfí dívky pryč.

Viděla jsem, že na mě jeho společnost upřela pohled, takže jsem se rychle odvrátila, než jsem se stačila střetnout s jejich pohledy. Slyšela jsem nebo cítila odchod ostatních. Ten hluk byl nepřirozený, jako kdyby ho dělali schválně.

Nemohla jsem uvěřit své smůle. Odešel. A já jsem se ho ani nestačila zeptat na jméno. Zírala jsem neurčitě kam, jako předtím oni.

„Tak jdeme?“ byl první určitý zvuk, který se mi propracoval k mozku. Oklepala jsem se a rozhlédla se, kdo to promluvil. Zklamání přišlo okamžitě, jakmile jsem zjistila, že to byl Charlie.

„Jasně,“ řekla jsem zklamaně. Věděla jsem, že se už nevrátí.

Celá cesta proběhla mlčky. Charlie zjevně přemýšlel nad Jessičinou smrtí a nad zármutkem jejích rodičů. Já jsem stále přemýšlela nad tím snovým klukem a jeho rodinou. Proč tak najednou odešel? Byla jsem snad já tím důvodem?

Tyhle otázky mě trápili celou cestu k Charliemu.

Mlčky jsem šla do svého pokoje. Styděla jsem se Charlieho zeptat na toho neznámého prince.

Pustila jsem si Debbusyho CD s písněmi a přemýšlela. Co když ho už nikdy neuvidím? Jeho vlasy, jeho tělo, jeho nádherné černé oči? Ty otázky mi vhrkly do očí slzy. Nevím proč, ale cítila jsem, že k němu patřím. Jako kdybych našla svou osudovou lásku. Proč kdyby? Našla. Jenže jsem ji promarnila. Nezeptala jsem se ho na jméno nebo adresu. Ten pohřeb zůstane navždy jediné místo, kde jsem ho viděla.

Pohřeb.

Pohřeb?

Pohřeb!

Když jsem ho viděla na pohřbu, tak logicky přijde na příští pohřeb!

Za jakých okolností se pořádá pohřeb? Samozřejmě v případě, když někdo zemře. Takže stačí čekat na něčí smrt. Ne, tak dlouho čekat nemůžu. Že bych někomu pomohla… Tohle udělat nemůžu. To by bylo hnusné. Ale lákavé.

Raději jsem vzpomínala na něj. S hrůzou jsem si uvědomila, že si už nedokážu úplně do detailu vybavit jeho obličej. Nemohla jsem čekat. Potřebovala jsem ho znovu vidět. A tak jsem začala spřádat vražedné plány.

Plížila jsem se směrem k domu Mika Newtona. Dnes byl nov, takže tma dodala akci tajuplnou náladu.

Usoudila jsem, že Mike si smrt zaslouží, protože díky němu zemřela Jessica. Upřímně, vybrala jsem ho z důvodu, že jeho smrt nebude tak nápadná. Sebevražda z důvodu výčitek svědomí- nic výjimečného.

Z Charlieho adresáře jsem věděla, kde Mike bydlí. Dnes byl doma sám, protože jeho rodiče šli na nějakou párty. Charlie tam byl taky. Měla jsem perfektně vyklizené pole.

Jedno okno v přízemí dvoupatrového domu bylo otevřené. I se svojí nešikovností jsem dokázala celkem snadno vyšplhat do okna. Dopad se mi už tolik nepovedl. Přepadla jsem přes římsu. Ozvala se ohlušující rána. Bála jsem se, že to Mike slyšel, takže jsem se chtěla schovat. Rozhlédla jsem se. Byla jsem v obývacím pokoji. Zalezla jsem za křeslo a čekala. Asi deset minut nikdo nepřicházel. Shledala jsem, že už je bezpečno.

Vylezla jsem ze svého úkrytu a šla do kuchyně, kde jsem vzala velký kuchyňský nůž. S předmětem v ruce jsem se vydala po schodech do prvního patra. Mikův pokoj tam nebyl.

Objevila jsem ho, až v druhém patře. Opatrně jsem otevřela dveře celé pokryté plakáty. Mike spal na velké dvoulůžkové posteli. Když jsem ho tak viděla, nevinného, spícího a objímajícího Jessičinu fotku, nemohla jsem jít dál. Pak jsem si vzpomněla na důvod, proč tu jsem.

Opět jsem se rozešla, jenže se svojí šikovností jsem zakopla o ragbyový míč. Už podruhé ten večer jsem se rozplácla. Jenže tentokrát na postel vedle spícího Mika. Ten se probudil.

„Sssso se děje?“

Najednou mě nahmatal rukama a přivinul se ke mně.

„Ahoj zlato.“ Asi se ještě pořádně neprobral.

Sakra. Co budu teď dělat. Opatrně jsem se vymanila z jeho obětí a zvedla se. V tu chvíli ale rozsvítil a uviděl mě, jak stojím vedle něj s nožem v ruce. Navíc moje černé oblečení naprosto kontrastovalo s mojí bílou pletí. Musela jsem vypadat jako anděl smrti.

„Pomoc!“ vykřikl.

Doháje! Mike vyskočil z postele a couval přede mnou. Mě nenapadlo nic lepšího než ho následovat.

„Nezabíjej mě,“ prosil.

Čepel mého nože už byla jen kousek o něj. Ale nemohla jsem. Udělej to, přemlouvala jsem se.

Napřáhla jsem se k smrtelnému bodnutí.

„Nezabíj – aaaa!“

Mike ze strachu udělal krok dozadu. Za ním ale bylo pouze okno, které mělo dolní okraj sotva ve výši kolen. Mike zavrávoral a přepadl. Podívala jsem se z okna.

Mike ležel zcela nehybný dole. Sakra. Rychle jsem vrátila nůž do kuchyně a opustila dům. Ještě jsem zkontrolovala, jestli je Mike doopravdy mrtvý. Byl. Co jsem to provedla! Je mrtvý! Počkat, ale to jsem přece chtěla. Akce úspěšná!

Teprve teď jsem se dala do běhu a domů jsem to zvládla za poloviční čas, i když jsem hodně padala.

Doma jsem celá zděšená hodila všechno oblečení do pračky, vysprchovala se a umyla nůž. Doufala jsem, že jsem na nic nezapomněla. Ale vlastně jsme nic neudělala. Jenom jsem se v noci vloupala do domu a jenom jsem na Mika mířila nožem, ale spadl vlastně sám. Já jsem se ho ani nedotkla. Akce se vlastně povedla. Teď stačí jen zapomenout a počkat na pohřeb!

Kupodivu jsem následující dny neměla žádné zlé sny a ani mě nepřepadly výčitky svědomí. Chovala jsem se téměř normálně. Jediné, co změnilo mé chování, byla netrpělivost.

Vše šlo podle plánu. Charlie přijel až k ránu. Asi patnáct minut po jeho příjezdu už volali Newtonovi, že je Mike mrtvý. Ano!

Policie došla ke správnému závěru, že to byla nehoda bez cizího zavinění (dobře, to už tak správné nebylo). A samozřejmě se chystal další funus.

Když nadešel den D, už jsem to skoro nemohla vydržet. Měla jsem pocit, že ručičky na hodinách se snad zastavily. I hlemýžď by oproti nim byl jako závodník. Charlie jakoby schválně zdržoval, nejdřív si zapomněl klíče od auta, poté si vzpomněl, že nemá věnec. Hlasitě jsem vzdychla.

„Jsi nějaká neklidná,“ řekl mi Charlie.

„Jen je mi nepříjemné, že už jdu na druhý pohřeb, co jsem tady,“ vymýšlela jsem si.

„Neboj, ve Forks tohle není normální. Vše se uklidní, až skončí prázdniny a začne škola.“ Snažil se uklidnit nejen mě, ale i sebe. No, pokud mi dnešek vyjde, tak náhodná úmrtí určitě skončí.

Nálada dnešního dne byla velmi podobná té před pouhými dvěma týdny. Chmurné počasí a smrt mladého, nadějného člověka. Moje pocity se oproti minulému pohřbu hodně změnily. Byla jsem plná očekávání. Našla jsem záchytný bod, který by mi mohl pomoc v mé kleci jménem Forks.

Řeč kněze mě zase nezaujala. Pořád jsem se rozhlížela. Zatím nikde nebyl. Začala jsem panikařit. Forks mělo jen 3120 obyvatel. Co když mi nebudou stačit?

Po obřadu následovala obvyklá kondolence pozůstalým. Rychle jsem vystála frontu a už jsem stála zase v tom samém rohu jako minule. Ještě jsem ho neviděla. Panika mě úplně zachvátila. Koho tedy zabiju příště?

Už jsem se rozhlížela a vybírala svou příští oběť, když jsem najednou ucítila jemné studené poklepání na rameno. Otočila jsem se a tam stál on. Můj velký zázrak.

„Ahoj,“ pozdravil mě tichým, melodickým hlasem, pod kterým se mi podlamovala kolena.

„Ahoj,“ chtěla jsem říct, ale vylezlo ze mě jen nějaké chrčení.

„Vypadala jsi, že někoho hledáš. Mohl bych ti pomoct,“ nabídl se a podíval se na mě svýma hlubokýma zlatýma očima. Byla jsem tak oslněná, že jsem si té barevné změny nevšimla.

„No, upřímně… Jsem hledala tebe.“ Doopravdy jsem to řekla nahlas? Ty oči na mě měly takový účinek, že jsem prostě musela říct pravdu.

„Vážně?“ řekl klidně. Ale přísahala bych, že mu přes obličej přeběhl nějaký divný výraz.

Neschopná slova jsem jen přikývla.

„Promiň, že jsem se rovnou nepředstavil. Jmenuji se Edward Cullen. Ty jsi Bella Swanová, že?“ Byl dokonale zdvořilý.

Úplně mě omámil, takže jsem jen zakoktala: „Odkud znáš mé jméno?“

Trochu se zarazil. „Myslím, že tady tě zná snad každý.“

„Promiň, chtěla jsem říct, proč jsi mi řekl Bello?“

„Máš radši, když se ti říká Isabello?“ Vypadal zmateně.

„Ne.“

Prohlížela jsem si ho. Nebylo možné, aby někdo tak dokonalý mohl chodit po naší planetě. Jeho hlas na mě působil, jako ta nejkrásnější symfonie na světě. Musela jsem znovu zapojit svůj mozek.

„Je smutné, že tě osobně poznávám zrovna na pohřbu,“ řekl a mě zamrazilo na zádech.

„Hm.“

„A vlastně už na druhém. Je zvláštní, že tady všichni padají jako mouchy. Nejdříve Jessica a pak i Mike,“ přemýšlel nahlas. Já jsem cítila, jak mě ve tvářích pálí krev. Snažila jsem se vyhnout jeho pohledu.

Určitě se mě chtěl zeptat na spoustu věcí, hlavně na to, proč jsem zčervenala, ale jako záchranný bod do místnosti vešla jeho rodina.

„To je tvoje rodina?“ zeptala jsem se ve snaze rychle změnit chod jeho myšlenek.

Zabralo to. „Ano. Rosalie, Emmett, Jasper a Alice jsou moji nevlastní sourozenci,“ představoval mi je na dálku a ukazoval, „a tamto je Carlisle a Esmé. Moji adoptivní rodiče.“

Nevím, co jsem si předtím myslela, ale to slovo nevlastní mě zarazilo. Všichni si byli hodně podobní bledou pletí a barvou očí. Přesto bylo na první pohled jasné, že nejsou pokrevní příbuzní.

Podívala jsem se mu do očí a najednou jsem si uvědomila, co mi připadalo divné. Přísahala bych, že minule měl černé oči a teď byly jako tekuté zlato.

„Nosíš kontaktní čočky?“

„Ne,“ odpověděl překvapený náhlou změnou témata.

Než jsem se stačila zeptat na cokoli dalšího, přitančila jeho sestra Alice. „Půjdeme?“ řekla hláskem jako zvonečky.

„Jistě.“ Zděsil mě fakt, že už odchází. Pak se ale řekl něco, co vše zachránilo: „Tak v pondělí ve škole, Bello.“

„Cože?“ vypadlo ze mě.

„Nastupuješ přece na střední ve Forks?“

„Jasně.“

„Tak se tam uvidíme,“ rozloučil se Edward. Otočil se a se svojí svou rodinou odešel.

Já jsem ale blbá! Mohlo mě nenapadnout, že ho uvidím ve škole. A už tohle pondělí. To jsem si celou tu scénu s pohřbem mohla odpustit! No ale každopádně ve Forks to zas tak špatné nebude…

Autor: RoseDublest (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ako sme sa stretli... Stebluska17: