Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ako sme sa stretli... Lenjule

07.06.2010 (15:45) • RoseDublest • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1922×



„Bello, líbil se ti ten film?“ zajímá se Jessica, jen co vyjdeme z kina.

„Byl docela dobrý,“ odpovím vyhýbavě. Nemůžu jí přece povídat, že ani skoro nevím, o čem to bylo a o co tam šlo. Nějak jsem se na něj nemohla soustředit.

„Tak to je bezva, příští týden můžeme jít do kina zase, dávají totiž ten úžasný -“ ani nestihne dopovědět, protože ji do řeči skočí Mike, který na nás zřejmě čekal. Hm, tak na nás asi ne – který tady na Jessicu čekal. Aspoň že už pochopil, že na mě někde čekat prostě nemá cenu.

„Nazdar, holky, co vy tady? Byly jste se pobavit? Co dávají?“ střílí jednu otázku za druhou. Moc dobře tedy na náhodné setkání hrát neumí. Očividně má něco na srdci.

„Zítra půjdeme spolu,“ odpoví v mžiku Jessica.

„Ó, opravdu rád, Jess. Fakt jsi mi udělala hroznou radost. Zrovna jsem to chtěl navr-“

„Zítra půjdeme spolu. Tak se ten film jmenoval, Miku.“

„Ach tak... To musel být ... skvělý... film...“ Mikovy jiskřivé hvězdičky v očích náhle pohasly. Je mi ho docela líto. Mike je celkem prima kluk. Buďto mám ale úplně jiný vkus, nebo jsem divná. K Jessice se hodí mnohem víc. Oba jsou upovídaní a tak nějak správně trhlí. Hodí se k sobě.

„... dobře, pokud to nebude vadit tady Belle?“ Cože? Něco jsem přeslechla? Snad nepůjdeme ještě na jedno představení? To tak, abych jim dělala křena!

„Cože?“ vyheknu nechápavě.

„Jestli ti nevadí, když bychom se už rozloučily,“ dělá na mě Jessica psí oči. „Že bych šla tady s Mikem na večeři do restaurace V podsklepí.“ Aha, o to jí jde. Vlastně proč ne.

„No jasně. Žádný problém. Hezky se bavte.“

„Nebo můžeš jít s námi... ?“ navrhne nesměle Mike. To tak! Zapomeň, hošánku.

„Ne, stejně už něco mám. Slíbila jsem Charliemu, že udělám večeři.“

„Tak jo, měj se, Bello. Ahoj v pondělí,“ loučí se rychle Jessica, aby se to náhodou nějak ještě nezvrtlo. Chápu ji. A docela jí i závidím. Ne rande s Mikem jako takové, ale rande jakožto s klukem, prima večer, romantickou večeři. Milovat někoho a hlavně být někým milována. Ale já přece nikoho nepotřebuji, vystačím se sama...

„Ahoj.“

Zatraceně! Kdybych aspoň jela s náklaďáčkem, nemusela jsem se trmácet sama nočními ulicemi skoro kilometr a půl. A kdo ví, jestli vůbec nějaký spoj pojede.

Ale... Možná, kdybych to vzala tudy, přes tu tmavou uličku, dostala bych se na náměstí včas. Mohla bych být relativně brzy doma a Charliemu skutečně něco uvařit. Beztak nevečeřel. Sice vypadá strašidelně, až děsivě, ale pokud mi zkrátí cestu skoro o polovic, stojí to za to.

V mžiku jsem se rozhodla. Pořádně se nadechni, nařídila jsem si, abych si dodala odvahy a hurá kupředu, ať už to mám za sebou. Ještě pár metrů... Teď na mě jistě vyskočí nějaký perverzák, znásilní mě, potom odveze do lesa, kde mě rozcupuje na kousky a zakope hluboko pod zem. A Charlie, nejen že se nedočká večeře, ale ani své jediné dcery.

Brr. Musela jsem se při té představě otřást, jak se mi udělalo zima. Honem, přidej, ještě pár metrů a budeš snad na osvětlené ulici, poroučela jsem sama sobě. V kritické situaci si povídám sama se sebou, docela mě to uklidňuje. Teď se mi to ale nějak nedaří.

„Uáááá,“ zděšeně vykřiknu, když uslyším ten příšerný zvuk. Panebože, co to bylo? Vždyť se to blíží ke mně, já jsem si předpověděla vlastní smrt! Teď opravdu mohu potvrdit knižní frázi – protože mně opravdu tuhne krev v žilách! Cítím, jak mi děsem ztuhly nohy a z toho šoku se nemůžu ani pohnout a navíc nemůžu ani křičet! Vždyť já se mu ani nepokusím ubránit!!!

Nepřítel s něčím šustí (určitě pytel, kam mě po zavraždění hodí, abych byla skryta před zraky svědků), ale zní to nějak divně. Malinko se nakloním, abych viděla na matně ozářený roh, ve kterém si u popelnic, kontejnerů a odpadkových pytlů s vysypaným obsahem hoví velká zrzavá kočka. Uff. Nádech, výdech, nádech, výdech. Musím se z toho šoku vydýchat. Nic se neděje. A teď ale raději rychle pryč.

Jen co jsem opustila uličku, uznala jsem, jakou jsem udělala hloupost. Za prvé to tu vůbec neznám. Za druhé je to tu odlehlé, spíš chatová osada než cesta k náměstí. A za třetí - osvětlení stojí za starou belu. Otočím se zpátky do temné uličky, ale strach mi nedovolí se vrátit. Když už tu jsem, zkusím to tady. Pokud budu bloudit, budu se muset vrátit tou příšernou liduprázdnou cestou zpátky ke kinu.

Po asi půl hodině bloudění začínám zjišťovat, že jsem udělala chybu. Dnes už druhou v pořadí. Navíc jsem se při tom prodírání kolem keříků a stromků asi ztratila. A tma je už pořádná. Nikde nikdo. Začíná mě přepadat zoufalství, každou chvílí se švihnu do nějaké větve, zakopnu o kdejaký kořen, až upadnu. Podřená, špinavá, s roztrhanými šaty – musím teda vypadat!

Půjdu prostě tam, kam mě nohy ponesou. Pokud mě ještě unesou. Dochází mi síly, začínám pociťovat hlad i žízeň, ochlazuje se a mám na sobě jen džíny a nátělník.

Počkat... Tamhle je nějaké světýlko! Mám vyhráno! Už chápu, jak se cítil Jeníček s Mařenkou, když spatřili světlo chaloupky. Toto světýlko patří nejspíš nějaké chatičce za městem. Musela jsem urazit lán cesty.

Najednou byla únava, hlad, žízeň i zima ta tam a já se zbrkle vrhla tím směrem. Hudba, slyším hudbu, docela hlasitou, nejspíš techno... I když takový styl nenávidím, letím jako splašená dál. Asi začnu hovět i technu.

Seběhnu posledních pár metrů k chatě, nějaká oslava, či co? Takové bujaré veselí. Rychle zabouchám na dveře, ale nevěřím, že by mě v tom hluku vůbec někdo uslyšel. Zkusím vzít za kliku... Ano, povolila. Opatrně otevřu dveře a vcházím do úzké chodby. Do nosu mě praští kouř. Nebudou to zřejmě jen cigarety, kam jsem to, krucinál, zase vlezla?

Než si stačím uvědomit, co jsem to provedla, než se stačím obrátit a vzít nohy na ramena, otevřou se dveře do velké začouzené místnosti, kde je plno lidí. Na prahu stojí jakési vousaté individuum a už se hrne ke mně. Probůh, co teď? Osudová chyba číslo tři. Jsem magnet na problémy.

„Co jsi prováděla, krasotinko? Vypadáš, jak kdybys utekla hrobníkovi z lopaty,“ vydechne na mne kouř z jakési omamné látky a už mě bere kolem ramen. Jedinečná a poslední šance na útěk. Pak už to nepůjde, bude tam plno jemu podobných.

Využiji jeho podnapilého stavu, opřu se do něj celou silou, prudce se otočím a letím, co mi nohy stačí. Dvakrát upadnu, ale nic si z toho nedělám. Právě jsem si zachránila život.

Když už jsem dostatečně daleko, opřu se o strom, abych se vydýchala. Když v tom spatřím dalšího. Zřejmě někdo z té jeho party. Snad mě nestopoval? Bez většího rozmyšlení se pustím první cestičkou pryč. Rychle, rychle...

„Počkej, neutíkej,“ zvolá na mě, ale já nedbám. Letím jako o život. Jenže on letí zřejmě mnohem rychleji, ani ho neslyším za zády, když tu najednou stojí přede mnou. Tak tak, že zabrzdím a nenarazím do něj.

„Nech mě na pokoji, prosím,“ zkouším to naposledy. Už mám na krajíčku. Sakra, to snad není možné. Nevydržím to napětí a normálně se rozbrečím.

„Neboj se, já ti neublížím,“ povídá něžně a podává mi kapesník. Nevím, co si mám o něm myslet.

„Nejsem jako ti z té chaty, nepatřím k nim,“ hájí se.

„Tak jak o nich víš?“ ptám se zmateně a raději o krok ucouvnu.

„Jestli sis nevšimla, šel jsem zleva. To znamená, že jsem logicky musel projít i kolem té chaty. Jak ses sem dostala?“

„Ztratila jsem se. A když jsem našla chatu, byla jsem štěstím bez sebe. Vlezla jsem dovnitř, bylo totiž odemčeno a...“ nedořeknu a zase se rozbrečím. Je toho na mě moc.

Ten podivín ke mně přistoupí, uzme mi kapesník z ruky a jemně mi setře slzy. Až teď mám možnost si ho trochu prohlédnout. V té tmě mu pořádně nebylo vidět do tváře. Zřejmě nelže a asi k nim nepatří. Nevypadá vůbec podnapile nebo zfetovaně. Je krásný, má urostlou postavu, zářivě alabastrovou pleť, nejspíš bude bledý jako já, a i v té tmě se mi líbí jeho oči. Jsou takové pronikavé, ale přitom plné pochopení, něhy a lásky.

„Už mi věříš, že ti neublížím?“ šeptne do ticha.

„A-a-ano,“ podaří se mi jakž takž vykoktat kloudnou odpověď. I kdybych mu nevěřila, zpátky netrefím a do chajdy mě nedostanou ani heverem. Zkrátka mu věřit musím.

„To jsem rád,“ podotkne a kousíček poodstoupí. Zachvěji se chladem.

„Je ti zima?“ ptá se vcelku zbytečně a už si svléká bundu, aby mi ji půjčil. S kývnutím ji přijmu a urychleně se obléknu. Příjemně voní. Tak nějak mužně.

„A... tam v té chatě,“ odváží se zeptat, když už vidí, že jsem se trochu uklidnila. „Nestalo se ti tam nic? Neublížil ti někdo?“ měří si mou umolousanou tvář, rozedřené džíny a rozcuchané vlasy.

„Ne. Já... stihla jsem zavčas utéct. Ale nevypadlo to tam vůbec hezky,“ svěřím se mu a mimoděk se při vzpomínce otřesu odporem.

„Stále ti je zima?“ zeptá se nevěřícně a přistoupí ke mně. Zatajím dech, stále ještě nevím, jestli to jen nehraje, ale jeho teorii mu nevyvracím. Postaví se přede mne a začne mi třít prokřehlé paže.

„Ani jsme se nepředstavili. Jmenuji se Edward,“ prohodí do krom šustění listů tichého lesíku. „A ty jsi?“

„Bella,“ prohodím prostě.

„Těší mě,“ prohodí konverzační frázi a natáhne ke mně ruku. Lehce a trochu rozklepaně ji stisknu.

„Takže, myslíš, že bys zvládla jít? Pokud chceš, doprovodím tě. Předpokládám, že jsi zabloudila z centra města.“

„Ano, ale já...“ koktám.

„Pokud nechceš, samozřejmě ti rád alespoň popíši cestu,“ prohodil s mírným úsměvem.

„Nechoď!“ vykřiknu trochu neurvale, jak se leknu, aby mě nenechal napospas nočnímu lesu. „Já... Budu moc ráda... když se mnou půjdeš... Edwarde.“ Cítím jak červenám a přitom k tomu nemám nejmenší důvod. Ještě, že je tma.

„Nápodobně. Tak pojďme, ať jsme rychle z lesa venku.“ Docela neohrabaně se prodírám úzkými uličkami. A když podruhé zakopnu, Edward mě chytne za ruku, abych neupadla. I když on to bere asi jako pomocnou ruku v nouzi, projede mnou vlna vzrušení. Je tak hebký a... a chladný. Určitě je mu zima.

„Já ti tu bundu vrátím. Musí ti být zima, jsi studený,“ nadhodím a už už se chci soukat z bundy.

„Ne, jen si ji nech. Mně zima není, mám jen špatný oběh, takže jsem... no... dejme tomu studenější,“ pousměje se nervózně.

„Dobře,“ odvětím tedy.

„Edwarde? A co jsi dělal ty v noci sám v lese?“ zajímám se.

Edward mi podrží větev, abych mohla bezpečně projít a odvětí: „Zrovna jsem šel prostě kolem. Vracel jsem se domů. Byl jsem... kousek odtud. Soukromě.“

Na to není co odpovědět.

„A kde bydlíš?“ napadne mne náhle při strašné představě, že bych ho už neměla nikdy vidět.

„No, v podstatě ve Forks. Do školy chodím taky tam,“ překvapí mě. Jak to, že jsem ho tam neviděla? Vždyť do školy ve Forks už chodím celý týden!

„Ale,“ zmateně jsem se po něm podívala. „Neviděla jsem tě tam.“

„Jak jsem ti říkal, že jsem byl soukromě pryč, nebyl to můj denní výlet. Byl jsem pryč asi týden,“ odvětil. „Už to sedí?“ otázal se s pokřiveným, ale úplně dokonalým úsměvem.

„Ano, to už by sedělo. Chodím do školy ve Forks právě týden. Zřejmě jsme se minuli,“ řekla jsem a nejistě mu úsměv oplatila. Blížili jsme se k té odporné, tmavé uličce.

„Ale to je škoda,“ usmál se šibalsky a odhalil řadu dokonale rovných a bílých zubů.

Jak jsme vešli do temné chodby, mimoděk jsem se otřásla a zastavila. Prostě to dál nešlo, bála jsem se mu říct, že jsem tudy šla a bylo mi to nepříjemné a vyděsila jsem se tu, vždyť tu není ani živáčka, vysmál by se mi... Ale já tudy nechci jít.

„Co je?“ všiml se Edward mé strnulosti. Pouze jsem sklonila hlavu a popošla blíže k němu. Zřejmě pochopil, vzal mě pevně kolem ramen a podotkl: „Nepříjemná ulička, viď?“

Co se to se mnou děje? Nechám cizího kluka, aby mě takto důvěrně držel? Vždyť jsem ještě před pár minutami nevěděla, že existuje. Mika znám déle a jsem si jistá, že jeho ruku bych z mých ramen setřásla.

Ucítila jsem na sobě Edwardův zkoumavý pohled a zadívala se na něj. Ty oči jsou vážně kouzelné. Přímo cítím, jak se v nich topím. Nemůžu přestat, prostě mě svázal pohledem. Stojíme nějakou dobu v důvěrném obětí a hledíme si do očí, temná ulice dávno zapomenuta. Jsem tu jen já a ten podivný, ale krásný kluk Edward, se světlým obličejem, rozcuchanými vlasy a špatným krevním oběhem. Přijde mi, že se nořím do jeho očí stále hlouběji a hlouběji, úplně cítím to napětí, které mezi námi panuje.

„Normálně by mě to nenapadlo,“ uchechtne se, „ale poprvé v životě bych dal nevím co za to, kdybych věděl, nač právě myslíš,“ prolomí Edward kouzelné ticho.

Jen se trochu pousměji, zčervenám a kouknu se jinam. To tak, abych mu vykládala, jak se mi líbí? Že jestli opravdu existuje láska na první pohled, mohla bych konstatovat, že jsem se zamilovala? To mu přece nebudu vykládat, a tak raději mlčím.

„U nemocnice mám auto, myslíš, že bych tě mohl do Forks odvést? Máme společnou cestu, tak...“ zkoumavě se mi zahledí do očí.

„Já nevím, já -“

„Myslím, že teď už nic nepojede, je pozdě. A určitě nechceš v cizím městě nocovat,“ dodal. Hm, to je pravda. Co bych tady dělala? Vždyť i Mike s Jessicou musejí být dávno doma ve Forks.

„Bello, věř mi trochu. Vždyť, když bych chtěl, zamorduji tě v lese, na co bych se s tebou táhl až do města,“ dodal, když viděl, že váhám.

Trochu ve mně hrklo. Jak ví, že přemýšlím právě o tom? Ale má pravdu, měl spoustu možností ublížit mi. A navíc - svezu se s ním docela ráda. Aspoň ještě trochu prodloužím naši společnou chvíli. Třeba se ke mně ve škole pak nebude hlásit, aby se neshodil před kamarády, pomyslím si smutně.

„Dobře, pojedeme tvým autem.“

Zatímco jsme kráčeli k nemocnici, Edward mi povídal o škole, co ho baví (snad úplně všechno), jaké má rád počasí (nechápu, proč má raději chladno a déšť) a zajímalo ho, co mám ráda já. Skvěle jsme si popovídali, povyprávěl mi o jeho sourozencích a řekl mi, že má adoptované rodiče. To mi zřejmě věří, když mi svěří i takové věci. To se přeci nevykládá na potkání. Musím mu také více věřit, rozhodla jsem se.

Ani jsem se nenadála a už jsme Edwardovým volvem vjížděli do Forks. Jel až příliš rychle. Všimla jsem si, že dělá všechno tak nějak rychleji. Zřejmě je velmi vysportovaný a temperamentní. A to byl další bod, který mě na něm fascinoval. Kromě krásného vzhledu, slušného vychování, galantnosti a grácie. Trochu jsem ho musela navigovat, aby mne dovezl přímo před dům.

Jakmile zastavil, v mžiku byl u mě a otevíral mi galantně dveře.

„Děkuji,“ podotkla jsem, celá nesvá. To už se budeme muset rozloučit? Budeme se vídat i nadále? Je mi s ním tak hezky...

Další chvilka ticha, kdy jsme na sebe jen tak hleděli. Po chvíli se Edward něžně usmál, natáhl ruku a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. Jeho dotek, ač ledový, působil jako rozbuška. Tělem mi projela vlna vzrušení, každičký nerv v mém těle rezonoval na poplach. Měřit mi teď EKG, strhám jim stupnici. Zachvěla jsem se. Tentokrát ale ne chladem. Myslím, že to Edward poznal, protože se tak sladce pousmál, pohladil mě po tváři a ruku stáhl.

„Ehm... Asi bys měla jít, aby o tebe neměl táta starost,“ prohlásil tak nějak smutně.

„No to bych tedy měla,“ potvrdila jsem jeho domněnku a kousek popošla. Zastavila jsem se přede dveřmi a otočila se na Edwarda. Hlavou mi šrotovalo, jak se co nejefektivněji rozloučit. Přece neodjede jen tak?

„Tak... ahoj?“ zkusila jsem to. Třeba se chytne.

„Ahoj, Bello. Bylo mi s tebou fajn. Krásně se vyspi,“ a zase ten sladce pokřivený úsměv, při kterém mi zatrne ve slabinách. Hraje si se mnou jak kočka s myší.

„Děkuji. Za všechno. A dobrou noc...“ strčila jsem klíč do zámku.

„A Bello?“ zvolal ještě Edward, než usedl zpátky k volantu.

„Hm?“

„Uvidíme se ve škole,“ mrkl na mě, vesele mi zamával, nasedl do auta a byl ten tam.

Tak to by bylo.

Autor: RoseDublest (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ako sme sa stretli... Lenjule: