Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Adrenalinová láska

11.03.2011 (17:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1798×

Renée:

Myslíte si, že v místě, kde svítí slunce 360 dní v roce, nemůžete dostat podzimní depresi? No, ve Phoenixu to zřejmě jde… a nebo jsem čestná výjimka. Jakmile se totiž začal den zkracovat, cítila jsem úbytek sil a pravidelně s posledním zářím byla tady. Deprese jak vyšitá. Nepropadala jsem jí nijak dramaticky, ale Bella to na mně stejně vždycky poznala.

Přiznávám, že jsem toho trochu využívala. Jak ji taky jinak přesvědčit, aby se mnou vyrazila na nákupy nebo prostě jen tak ven? Já kolem sebe potřebovala lidi a vzrušení, zatím co ona si raději sedla na lavičku v parku a vytáhla některou ze svých oblíbených knížek. Měla pár kamarádek, ale zdálo se, že jí nijak nevadí trávit většinu času sama.

Nechápala jsem ji. Jak si mohla takhle nechat život utíkat mezi prsty? Brala jsem jako svou povinnost občas ji donutit pár hodin skutečně prožít.

Mé podzimní blues na mě tentokrát zaútočilo cestou ze školy (pracovala jsem jako zastupující učitelka). Sice jsem hned sáhla po pohotovostní čokoládě, bez které jsem v tyhle dny nevycházela, ale nebylo to ono. Měla jsem spoustu času, než Belle skončí vyučování, a tak jsem se rozhodla pro procházku. Chtěla jsem být mezi lidmi, cítit jejich energii, mít pocit, že žiju... Kdybych se zavřela doma, nejspíš bych se zbláznila.

Najednou mě zaujal hluk z lunaparku. Z větší části ho zakrývaly stromy a vysoký plot, takže jediná atrakce, kterou jsem zahlédla, byla momentálně obří horská dráha – vlastně její vršek. Srdce mi zaplesalo. Tak tohle mi náladu spraví zaručeně. Donutím Bellu, abychom sem vyrazily. Doma nás stejně nečekalo nic než úkoly na zítřek a nudný program v televizi, kterou jsme i tak zapínaly jen jako kulisu.

Počkala jsem na Bellu před školou, a když jsem jí přednesla svůj návrh, umocnila jsem ho psím pohledem. Věděla jsem, jak na ni zabírá… stejně jako ona tušila, proč tolik stojím o to, abychom právě dnes podnikly něco výjimečného.

Nakrčila nos, ale pak odevzdaně přikývla. „Tak jo. Cokoli, co tě zbaví toho tvého smutku…“

Usmála jsem se a měla jsem co dělat, abych se ubránila radostnému poskakování. Zahlédla jsem, jak nade mnou Bella pobaveně kroutí hlavou. No jo, už jsem se zase chovala jako dítě, ale já si prostě nemohla pomoct.

Lunapark byl úžasný. K pár jízdám na různých atrakcích jsem dokonce donutila i Bellu. Procházely jsme ho a užívaly si (nebo aspoň já si ho užívala) plnými doušky. Tolik příležitostí k novým zážitkům, tolik lidí kolem…

A pak jsem to zahlédla. Lanové centrum. Nepamatovala jsem si, že bych ho tu zahlédla někdy dřív a to bych určitě nepřehlédla, protože přesně takové blázniviny mě k smrti lákaly.

Když Bella zaregistrovala, na co se dívám, vyděšeně vyjekla: „To nemyslíš vážně, mami. Ne. Ani náhodou! Tam mě nedostaneš.“

Tentokrát nepomohl ani osvědčený psí pohled, byla neoblomná. „Jestli chceš, jdi sama. Počkám tu na tebe, ale tam nahoru nejdu – leda bys chtěla být zase bezdětná.“

Usoudila jsem, že na tom něco bude, Bellina nešikovnost byla pověstná široko daleko. Litovala jsem ji. Ze všech vlastností, které mohla po Charliem zdědit, si vybrala zrovna tuhle… a v takové míře.

Trochu jsem zaváhala. Troufnu si jít sama? Stály jsme blízko vchodu a sledovaly dění uvnitř. Pět kluků (no pro mě to byli kluci – tak mezi pětadvaceti a třiceti) si zrovna půjčovalo výstroj nutnou pro lezení. Všichni měli vysportované postavy pěkné na pohled.

Dívala jsem se, jak se do sedáku upíná poslední z nich. Neviděla jsem mu do obličeje, a tak jsem si jen všimla, že ustupující vlasy vyřešil milimetrovým sestřihem, který mu mimochodem moc slušel. Nechápala jsem, proč se mi od něj nechtělo odvrátit pohled. Možná proto, že mi připadalo, jako by zevnitř pulzoval energií. Tou, která by se mi právě teď tolik hodila.

Málem jsem si povzdechla. Bylo to tak lákavé.

Bella si nejspíš všimla, kam (na koho) jsem se zakoukala a popíchla mě: „No tak, Renée. Půjdeš?“

Když mi říkala jménem, cítila jsem ještě víc, jako by se naše role vyměnily. Já byla ta puberťačka a ona má matka. Uculila jsem se a než jsem stihla odpovědět, otočil se ten kluk, za kterým mě to táhlo, a s úsměvem mě lákal: „Pojď, vezmeme tě mezi sebe.“

Než jsem stihla odpovědět, šibalsky mrknul na Bellu: „Neboj se, dáme ti na sestru pozor.“

Jeho úsměv mě málem poslal do kolen. Sakra, Renée, co to s tebou je? Vždyť je určitě nejmíň o pět let mladší… a to si fandíš, spíš to bude o víc. Ale lichotit umí, vyměnily jsme si s Bellou pobavené mrknutí. Věděla jsem, že vypadám mladší – Bella zas nevypadala na čtrnáct, ale sestry? No, každopádně to s holkama umí.

Rozhodla jsem se to hodit za hlavu. To hlavní bylo, že mi byl sympatický a dal mi příležitost zúčastnit se.

Vrazila jsem Belle do ruky kabelku a naposled se ujistila: „Takže vážně nejdeš?“

Bella rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne, díky. Mám radši své končetiny v celku. Sednu si tu na lavičku a začnu s úkoly. Ty si to ale užij, ségra,“ dodala trochu poťouchle.

Zahrozila jsem na ni, ale na víc nebyl čas. Už na mě čekali se sedákem. Zatím co mě majitel upínal, děkovala jsem bohu, že jsem si ráno vzala džíny a tenisky. Asi bych totiž byla schopná lézt i bosa a v sukni.

Rychle jsme se mezi sebou představili (ten, co mě pozval, se jmenoval Phil) a začali jsme lézt na první sloup výšky čtyřpatrové budovy. Už stát tam nahoře bylo úžasné. Vyměnili jsme si s Philem nadšené pohledy a zamávali jsme na Bellu, dívající se na nás s vyvrácenou hlavou a trochu vyděšeným výrazem. Všichni jsme byli jištěni, což se brzy ukázalo jako velmi dobrá věc. Udržet se tam nahoře nebylo totiž vůbec snadné, zvlášť když jsme se občas pohybovali na houpajících se kládách a museli jsme vyměřovat každý pohyb.

Skupina se rozdělila do dvojic - já byla s Philem. Překvapení? Ani ne, jen se mi potvrdilo, že se mu líbím tak jako on mně. Nešlo tu vůbec o erotiku, naše doteky byly čistě praktické, ale i tak jsem si nemohla pomoct a cítila jsem při každém příjemné mravenčení. Brzy jsem poznala, jak je vtipný a zábavný společník a zároveň mi dokázal, že to, co chce, dostane. I když já byla rozesmátá a vykolejená jeho společností, on se dokázal soustředit na opatrný postup vpřed za nás za oba. Bez něj bych se nejspíš hned při prvním přechodu houpala na jistícím laně jako ryba na háčku a trapně čekala, až mě spustí dolů. Takhle jsme však dráhu v pohodě překonali.

Byl to zvláštní pocit, stanout po téměř dvou hodinách mezi nebem a zemí zase na trávě. Zemská přitažlivost mi najednou připadala až příliš silná. Phil mě k sobě přitáhl dřív, než mě stihly zradit nohy. Bylo příjemné dotýkat se jeho silného a pevného těla po celé ploše.

Jeho úsměv byl odzbrojující. „Nepadej mi, Renée. Když jsi to zvládla tam nahoře, teď sebou přece nešlehneš.“

Šibalsky na mě mrknul. „Jedině, že by tě porazilo mé osobní kouzlo.“

Trochu zadýchaně jsem se rozesmála a znovu jsem si uvědomila, že se vážně chovám jako potřeštěná puberťačka. Ale co? V jeho náručí mi bylo tak dobře, že jsem se přestala ohlížet na to, kdo nás může vidět. Objala jsem ho kolem pasu a trochu se vytáhla na špičky. Dala jsem mu krátkou pusu a usmála se. „Díky, můj zachránce. Znova jsi mě uchránil pádu, tak můžeme předstírat, že to tvoje kouzlo vážně bylo.“

Phil mi úsměv oplatil, ale místo aby mě pustil, přitáhl si mě blíž a políbil mě tak, že se mi zamotala hlava. Páni! Nedokázala jsem si pomyslet něco víc.

Když polibek ukončil, opřel si čelo o mé a čekal, až omámeně otevřu oči. Pak se usmál a polohlasně zašeptal: „Jestli si myslíš, že tě od sebe pustím, tak se pleteš. Našel jsem dokonalou ženu… a ty jsou nedostatkové zboží.“

Škádlivě jsem na něj mrkla. „Takže není šance, že se tě zbavím?“

Zamyslel se a pak se rozesmál: „Jen pokud budeš trvat na tom, že budeme trávit večery hraním domina.“

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Adrenalinová láska: