Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » A kdyby věděl...

26.02.2011 (17:00) • SiReeN • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3878×

A kdyby věděl...

Litovala jsem…

Naši svatební cestu jsem si užívala. Kdo by si taky neužíval v přítomnosti nádherného upíra? Užívala jsem si ji do té doby, než přišly pochybnosti.

Vybrala jsem si správně? Opravdu chci svůj život prožít po boku upíra? Navíc nesmírně tvrdohlavého upíra, který prohlašuje, že mě nikdy nepřemění. Mám žít vedle někoho, kdo se ani za padesát let nijak nezmění, zatímco já budu samá vráska a budu ráda, že budu moci chodit? Opravdu je to to, co chci?

V hlavě mi po zbytek líbánek hlodaly pochybnosti. A já, hloupá husa, jsem se nechala nahlodat…

Týden po návratu z ostrova Esmé jsem čekala v přijímací hale Cullenovic vilky a čekala, až se Edward vrátí z lovu. Když přišel, chytla jsem ho za ruku a vydala se s ním na kraj lesa. Tam jsem ho tiše požádala, jestli bychom mohli jít na naši louku. Souhlasil, chytl mě do náruče a rozběhl se.

Dívala jsem se na něj, leží v trávě. Zářil. Měl zavřené oči a usmíval se. Byl to obrázek spokojenosti, radosti a štěstí. A já ho musela zkazit.

Sedla jsem si vedle jeho hlavy a on vzhlédl. Jeho úsměv se ještě rozšířil, ale má tvář zůstala zamračená. V jeho očích se mihly obavy.

Nemohla jsem to už vydržet. Prostě jsem to řekla.

„Edwarde, já s tebou už nemůžu dál být, nezvládám to. Ničí mě pomyšlení na to, že já každým dnem stárnu a ty jsi pořád stejný, pořád stejně mladý. Ničí mě pomyšlení, že se mnou nechceš strávit věčnost. Ne, nic neříkej,“ zastavila jsem jeho protesty dřív, než je stihl vyslovit.

„Je to mé přání a ty jsi mi vždy říkal, že mě chceš učinit šťastnou. Tohle mě udělá šťastnou. Už to déle nevydržím. Prosím…“ Ke konci mi vypovídal hlas, už jsem jen šeptala.

Přikývl. Viděl, že jsem pevně rozhodnutá, nepokoušel se mě zadržet, i když mu to lámalo jeho ledové, leč milující srdce.

„Děkuji. Miluji tě, ale nejde to. Musím být s někým… normálním. Nikdy na tebe nezapomenu,“ řekla jsem a se slzami v očích klopýtala z naší louky co nejdál od mého manžela.

Neslyšela jsem tiché vzlyky, které se draly z hrdla anděla s bronzovými vlasy. Neslyšela jsem nic, v hlavě mi hučelo, až jsem se nakonec zhroutila.

Probudila jsem se po pár hodinách. Byla jsem doma, ve svém pokoji, ve své posteli. Nevěděla jsem, jak jsem se tam dostala. Došlo mi to teprve poté, co jsem na stole objevila jakýsi papír.

Podepsanou žádost o rozvod.

Do týdne jsme byli rozvedení, do dvou se Cullenovi odstěhovali neznámo kam. A já? Ze mě se stala troska. Nedokázala jsem vyjít z domu, nesnesla bych pohrdavé pohledy ostatních. Vdala jsem se mladá a do měsíce jsem se rozvedla. Mé manželství zkrachovalo a i ke mně se donesly různé domněnky, které nerozšiřoval nikdo jiný než Jessica Stanleyová, proč se tak asi stalo. Ty slušnější prozrazovaly, že všichni věděli, že to tak dopadne, protože jsme se k sobě nehodili. Ty horší pak hovořily o mé nevěře, závislosti na drogách či dokonce o polygamii. Ale všechny měly stejný základ. Edward zkrátka poznal můj prohnilý charakter.

A právě v té době se objevil můj zachránce…

O měsíc později jsem byla znovu vdaná. Stala se ze mě Isabella Blacková. Neznělo to tak zvučně jako Isabella Cullenová, ale nebylo to nejhorší.

Jacoba jsem nemilovala, ale naučila jsem se ho mít ráda. Vlastně to šlo samo. Pomohl mi, když jsem byla v koncích a já se k němu upnula jako tonoucí k záchrannému kruhu. Zachránil mě a to mu nikdy nezapomenu.

Dva měsíce po svatbě se stala zvláštní věc. Když se ke mně chtěl Jacob přiblížit, nešlo to. Jako bych kolem sebe měla nějakou bariéru nebo co. Několik nocí jsem nespala. A pak jsem na to konečně přišla.

Jsem těhotná. Nenarodí se mi však malý vlček, ale malý tesáček. A toto těhotenství znásobilo mou schopnost, kterou u mě na mé svatbě s Edwardem objevil Eleazar. Štít. Tehdy byla slabá. Ale teď sílila…

Přemýšlela jsem. Nevěděla jsem, co dělat. Nemohla jsem však Jacoba ztratit. Teď ne. Nechtěla jsem se znovu ocitnout na dně, znovu být troskou. A tehdy jsem se rozhodla.

„Jacobe?“ promluvila jsem ke svému manželovi váhavě. S úsměvem se na mě otočil.

„Já… Ty… Teda… My… Víš… Prostě budeme tři,“ vyhrkla jsem a doufala, že mi rozuměl. Víckrát už bych to ze sebe nedostala.

„Bells! Drahá, to je úžasná zpráva!“ Když jsem viděla štěstí v jeho očích, věděla jsem, že jsem se rozhodla správně.

Po šesti měsících jsem porodila. Byla jsem docela ráda, že moje malá dceruška byla tak malinká. Vypadalo to, jako by se narodila předčasně. Což si také všichni mysleli. Jen já věděla, že Jacob není její otec. A za pár let to bude vědět i ona, ten roztomilý uzlíček lásky. Snad jednou pozná i svého pravého otce. Snad…

Čas běžel jako splašený. Ani jsem se nenadála a Renesmé byly čtyři roky. Byla mým pokladem, mým snem, mým životem. Když jsem se zadívala do jejích očí, vybavila jsem si Edwarda. Měly nádhernou smaragdovou barvu, kterou míval Edward v době, kdy byl člověkem. Vzpomínám si, jak mi to vyprávěl. Vlastně, vzpomínám na všechny společné chvíle. Společně s Renesmé jsou vzpomínky jediným důkazem, že kdy existoval. Od té neradostné chvíle na louce jsem ho neviděla. Nikdo z jejich rodiny se ve Forks za ty roky neukázal a lidé na ně postupně zapomněli. Všichni zapomněli. Až na mě.

Každý den Renesmé vyprávím o Edwardovi. Chci, aby o něm věděla vše, co jí můžu říct. Chci, aby ho znala. Aby, až ho jednou potká, přesně věděla, kdo to je.

Ani mé druhé manželství nebylo šťastné. Jacob už před lety začal pít, téměř všechny peníze utratil za alkohol a já žila z toho mála, co donesl domů. A také z toho, co mi každý měsíc chodilo na účet, ale o tom Jacob nevěděl. Nedovolila jsem Alici vidět Renesmé, ale nejspíš se nějak dovtípila. Možná tu Alice byla, ale nikdo ji neviděl a proto se o tom nemluvilo. Možná viděla Jacoba, kterak utrácí veškeré naše peníze. Kdo ví. Každopádně, za její pomoc jsem jí vděčná. Když před třemi lety přišly první peníze, chtěla jsem je poslat zpátky. Ale pak mi přišel dopis. Od Alice.

Osud je proti tobě, tak si ho alespoň nějak nakloň na svoji stranu, stálo tam. Nevěděla jsem, co tím chtěla říct, ale nakonec jsem to přestala řešit. Peníze jsem schovávala pro Renesmé. Bez nich bych jí nemohla pořídit ani nové boty…

Když se Jacob opil, stávala se z něj agresivní stvůra. Vyčítal mi mé první manželství, nesnesl to, že jsem si vybrala Edwarda, a když mě odkopl, byl pro mě jen náhrada za něj. Někdy to dokonce došlo tak daleko, že mě i bil. Vždy jsem schovala Renesmé do pokoje a zamkla, aby si nevylil zlost i na ní. A pak jsem se poddala svému osudu. Mým osudem bylo trpět. A já jsem trpěla. Nemohla jsme se bránit. Byl silnější, a když jsem odporovala, bylo to ještě horší. A tak jsem mlčky snášela svůj úděl. A stejně tak své poslání. Celé ty roky, ať jsem byla sebevíc unavená, musela jsem Renesmé držet pod svým štítem. Po jejím narození nezeslábl, zůstal silný. Ne dost silný, aby nás uchránil před útokem upíra či vlkodlaka, ale dost silný na to, abych před Alicí skryla existenci své dcery a před Jacobem její pach. Nikdy jsem nemohla dovolit, aby ji cítil. Poznal by to a to by nebylo dobré. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, co by mi udělal. Co by udělal jí...

Dnes přišel znovu opilý. Na přivítanou mi na tváři přistála jeho rázná ruka. Vykroutila jsem se z jeho sevření a odnesla Renesmé, která seděla na židli, do pokoje. Poté jsem se vrátila za Jacobem, který už na mě čekal. Podle toho, co jsem z jeho opileckého žvatlání pochytila, mě obviňoval z toho, že se za jeho zády scházím s jinými muži. Ale tohle mi prý trpět nebude. Znovu mě uhodil. A znovu. A znovu…

Když jsem pak stála před zrcadlem a pokoušela se make-upem a pudrem zakrýt zhmožděnou tvář, přišla za mnou Renesmé. Mlčky jsem ji objala a kolébala se s ní sem a tam. Byla jediným světlem v té temnotě…

Vzpomněla jsem si na dnešní „výprask“. Bylo to strašné. Dokonce mě i párkrát kopl do žeber. Doteď mě bolí, mám je nejspíš naražená. A kdyby věděl, že Renesmé není jeho dcera, nejspíš mi je i zpřeláme...

Věnováno Nefušce za to, že mi pomohla odhalit jednu prohnanou osobu v mém okolí. Díky.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek A kdyby věděl... :