Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » 10 důvodů, proč tě nenávidím

18.05.2011 (16:45) • NissiBell • FanFiction jednodílné • komentováno 28× • zobrazeno 3960×

Abych se trochu představila. Nikdy jsem nepatřila k hvězdám večírků, třídním krasavicím, ani nemám nic společného s podstatným jádrem školy. Jsem takový ten typ šedé myšky, která všude proplouvá a nikdo si jí nevšímá. Ne, že bych nebyla hezká, ale netoužila jsem po pozornosti a svoje přednosti schovávala.

Jednoho dne se však do Forks přistěhovala nová rodina. Pan Cullen přijal místo v místní nemocnici a jeho žena se doma starala o pět adoptovaných dětí, které mimochodem začaly chodit na naši školu.

Většina z nich byla fajn…

Emmett a Rose se stáhli do ústraní. Rose se sice považovala za nevýslovně krásnou, ale do předních linií školy se necpala a Emmett ji ochotně následoval.

Jasper a Alice byli asi nejvíce v pohodě. Alice byla moje nejlepší kamarádka. Brala jsem ji jako sestru a ona toho využívala a brávala mě na nakupovací maratóny. Jasper ji většinou následoval.

V mé přítomnosti byl velice zamlklý, vždy jen tak šklebila tvář. Původně mně to vadila a mrzelo, ale časem jsem si zvykla, že je to tak trochu pošuk. Nic proti Alice, ale asi bych s ním nevydržela, nemít ji u sebe, šel z něj strach.

A pak tu máme Edwarda. Nepoučitelného sukničkáře a krále školy. Na škole - kromě mě - není jediná holka, která by se s ním nevyspala. Nechápala jsem to. Ano, byl sice docela hezký, ale to si nevšímají jeho chování? Je to takový ten frajírek s nagelovanými vlasy a balíky bankovek po kapsách. Nenáviděla jsem jej a byla jsem také jediná, ostatní holky školy - i ti, co mají kluka - mu doslova ležely u nohou.

Jela jsem ke svému místečku na parkovišti.

Dala jsem si slib, že mě ani ten imbecilní Cullen nevydráždí a vesele couvala, když najednou jsem musela prudce dupnout na brzdu. Místo bylo plné! A samozřejmě, že tam stál Cullen.

„Sorry, ošklivko! Tady je plno!" křikl na mě Cullen a vystoupil z auta. Ano, tak mi tady říkávají. Ošklivka nebo děsivá Swanová. Před jeho příchodem, by to nikoho ani nenapadlo, ale všichni mu podlejzají a tím se chtějí dostat do vyšší pozice ve školní pyramidě.

„Drž hubu, Cullene!" zařvala jsem na něj a uraženě zaparkovala vedle.

Grrrrrrrr! A to jsem si říkala, že mě nevydráždí!

Zabouchla jsem dveře a v ten samý okamžik se ke mně přiřítila Alice.

„Ahoj, Bells," vypískla a přizpůsobila se mému kroku.

„Ahoj, Alice," odvětila jsem nevrle.

Společně jsme šly na první společnou hodinu, kterou jsme měly i s Cullenem.

Sedly jsme si do lavice a ještě si povídaly.

„Hej, skřete! Nebav se s tou nickou! Ty máš na víc!" křikl Cullen a hodil po mně papírovou kouli. Vztek ve mně začal bublat.

Otočila jsem se na něj a ukázala mu vztyčený prostředníček a tím dala najevo všechno, co si o něm myslím. Vyvolalo to v něm záchvat smíchu.

„Ty jsi nicka, Swanová!" křikl a smál se dál. Ta slova mě vymrštila ze židle a jedním skokem jsem byla u něj. Pořádně jsem se rozmáchla a pěstí jej uhodila do obličeje.

Au! Sakra on má teda tvrdou hlavu!

Bolest v mé ruce pulzovala, já ale nechtěla nic dát znát.

Vyděšeně na mě zíral a třel si ránu.

„Už drž hubu!" zařvala jsem na něj a šla si sednout k Alice. Byla jsem sama se sebou spokojená. Tohle jsem ještě nikdy neudělala.

Alice se na mě vítězně usmívala.

„Skvělý, Bello! To si už opravdu zasloužil! Mimochodem dneska spíš u nás!" řekla Alice a dál se věnovala právě začaté hodině.

„Cože! S tím kriplem v jednom domě?! Je těžký s ním být v jednom státě! To po mně nemůžeš chtít, Alice, ne!" vzdorovala jsem.

Alice nasadila štěněčí pohled.


„Prosím, Bello, opravdu moc prosím! Edward, bude hodnej!" prosila Alice. Já si povzdechla.

„Dobře, ale nezvykej si na to!"

„Děkuju, Bellí!" pištěla a mačkala mě v náruči.

„Jo, jasně. Hlavně přestaň, nebo mě uškrtíš," sípala jsem ze sebe. Pustila mě a usmála se.

Do konce dne se nic nedělo. Na obědě jsem jako každý den sedávala s Cullenovými. Teda s většinou z nich.

Edward Cullen aneb nevětší kripl světa seděl v obležení asi deseti děvek, které se po něj plazily a oblizovaly. Fakt nechutný.

Ale když jsem se na něj náhodou jednou podívala, nepřipadal mi, jako by si to užíval… Spíš naopak, vůbec ty děvky, chci říct holky, nevnímal a svůj zamyšlený pohled mířil na mě, když se však naše pohledy střetly, zhnuseně si odfrkl a odvrátil zrak. Napodobila jsem jej a dál se věnovala pečlivému přehrabování v tom… jídle.

Po obědě jsme měli tělocvik. Nesnášela jsem ho a to ne jen z důvodu, že mi absolutně nešel.

„Prosím o pozornost, žáci třetího ročníku budou mít následující hodinu tělesné výchovy společnou, kvůli onemocnění profesorky Giratové. Děkuji," ozývalo se chraptivým hlasem ze starých a mnohdy nefunkčních reproduktorů, které byly v každé místnosti školy.

Většina studentů nadšeně zavýskla, já se však bezradně sesunula na židli a hlasitě povzdechla.

Kruci! To mají moje držkopády vidět i kluci? To se musím ztrapnit ještě víc?

„Pojď, Bello, nebo přijdeme pozdě," povzbuzovala mě Alice.

„Víš, mně dneska není vůbec dobře," snažila jsem se nějak vykroutit.

„Máš na výběr, Bello. Půjdeš dobrovolně, nebo tě tam dotáhnu," řekla rozhodně Alice a nediskutabilně zkřížila paže. Smutně jsem si povzdechla. Na to jak byla Alice malinká, měla ohromnou sílu.

„Dobře, fajn vždyť už jdu," brblala jsem a následovala Alice co nejvíce odmítavou a pomalou chůzí.

Převlékla jsem se do tílka a kraťásků a vešla do tělocvičny, kde už se snad všichni rozcvičovali. Holky samozřejmě co nejvíce ukazovaly své přednosti a kluci se snažili zakrývat boule v kalhotách.

Společně s Alice jsme se k nim přidaly, ale na nějaké předvádění před klukama jsme kašlaly. Nestála jsem o žádného z těch kriplů, tak proč se snažit, že?

„Tááák," protáhl učitel a všechny nás sjel pohledem.

„Dnes budeme lézt po tyčích. Seřaďte se do řady a první začnou lézt, teprve, až bod tyčemi budou žíněnky!"


Samozřejmě jsme všechny žíněnky odnosili jen já, Jasper a Alice. Ostatní holky absolutně nevnímaly okolí, když měly nablízku Cullena a kluci se snažili zase nějak očarovat ty zasněný holky… Bez úspěchu.

Všechno jsme to donosili a stoupli si na konec řady.

Docela jsem si oddechla, možná ten dnešek nebude zas takový trapas, lezení mi vždy šlo. Ale s mým štěstím… No kdo ví, jak to dopadne.

Po nekonečně dlouhé době přišla řada na mě. Znejistila jsem, protože na mě visely pohledy všech spolužáků včetně našeho „cukrouška" Cullena.

Učitel pískl na píšťalku a já vystartovala.

Během pár vteřin jsem byla nahoře a pyšně jsem se usmála na učitele, který mě pochvalně oznámkoval jedničkou.

Wow! Moje první jednička z tělocviku, rekord!

„Hej, ošklivko! Bacha, ať se ta tyč pod tvou hroší váhou neprohne!" křikl na mě ten nejdementnější hlas. Cullen…

Chtěla jsem se na něj otočit a oplatit mu to, ale uklouzly mi ruce a já z té ohromné výšky padala.

Zabrzdila jsem až o tvrdé žíněnky, ale hlavou jsem se pořádně bouchla o zem a ztratila vědomí.

xxx

Tma… To jediné jsem vnímala. Připadalo mi jakoby, nic jiného neexistovalo.

„Píp! Píp! Píp!…“ To hrozné pípání mi už lezlo na mozek. No moment! Neměla bych se už konečně probrat?

S velkou námahou jsem od sebe odlepila víčka. Nade mnou se skláněl… Cullen?

V jeho obličeji však byl strach, něha a láska? Ne! Blbost to si jen nalhávám. Ale ten strach tam byl určitě. On měl strach o mě?

„Ach, Bello! Mně je to tak hrozně líto! Nechtěl jsem ti ublížit! Nikdy jsem to nechtěl! Já vím, že tě už strašně dlouho dobu pořád otravuju, nadávám a tak dál, ale nikdy jsem to tak nemyslel! Prosím tě, Bello, odpusť mi!" žadonil Cullen a smutně mě pozoroval.

Já na něj jen zírala.

„Bože! Já jsem mrtvá! Co budu dělat! Co bude dělat Charlie! Máma se z toho zblázní! Ježiš! Ne, ne, ne, ne, ne! Ještě sakra, ne!" brblala jsem zděšeně.

Cullen mě nechápavě pozoroval.
„Bello, nejsi mrtvá. Jen jsi měla otřes mozku," utěšoval mě.

„Jo jasně! Tak když nejsem mrtvá, tak proč mi říkáš, Bello?" Sakra! Odkdy se andělé snaží namluvit zemřelým duším, že nejsou mrtvé? A proč má můj anděl podobu Edwarda?! Nebo jsem snad v pekle?

Edward se zatvářil provinile.

„Já vím, to s tou přezdívkou ošklivky byla blbost, ale já se změnil! To ty jsi mě změnila! Tehdy, když jsem tě tam viděl ležet, jakoby můj svět přestal existovat! Nikdy jsem k nikomu něco takového necítil!" snažil se mi namluvit Edward.

Moje ospalost byla ta tam. Teď ve mně běsnil vztek.

Rychle jsem se posadila.

„Už toho mám dost, jak si se mnou zahráváš! Nevím, co to je za hloupou sázku, ale je to trapný! Teď ti něco řeknu, Cullene! Nenávidím tě celým svým srdcem!" řvala jsem na něj. Tvářil se hrozně smutně.

„Proč?" špitl a sklopil zrak.

„Ty se ještě ptáš? Tak já ti to teda řeknu, zdá se, že to ten tvůj primitivní mozeček nedokáže pobrat!

Říkáš mi ošklivko. Nadáváš mi. Odsuzuješ Alice, jenom protože se se mnou přátelí. Jsi sobecký. Jsi děvkař. Jsi necitlivý. Všechny jsi proti mně poštval. Směješ se mi, jenom protože se kolem tebe nemotám jako děvka! Vědomě jsi mě odtamtud shodil! A vykašlal ses na svou rodinu! To je deset důvodů proč tě nenávidím, Edwarde Cullene!" křičela jsem na něj. Pokračovala bych dál, ale v křiku mi zabránily jeho rty.

Vášnivě drtily ty mé. Tloukla jsem mu do hrudi a snažila se všemožně vykroutit, držel však pevně. Můj vztek a nenávist se však začala vytrácet a nahradil je nový pocit. Pocit dokonalého štěstí, radosti, něhy a hlavně takové roztomilé šimrání v podbřišku vše završoval.

Edwardův polibek už byl něžný, láskyplný a opatrný. Nesměle jsem mu začala polibky oplácet a poddávala jsem se tomu nádhernému pocitu.

Edward se odtrhl a něžně se na mě usmál.

„Miluji tě, Bello," šeptl a zlehka mě políbil na rty. Po jeho slovech, jakoby ve mně vybouchl ohňostroj štěstí. Nebylo pochyb…

„Miluji tě, Edwarde," řekla jsem a znovu se vrhla na jeho rty.

Nenávist je lásce mnohem blíže než veškeré ostatní city. O tom jsem se zrovna já přesvědčila na vlastní kůži…

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek 10 důvodů, proč tě nenávidím: