Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Vánoční dárek od Lucka002

24.12.2010 (15:30) • souteznipovidky • FanFiction poezie • komentováno 0× • zobrazeno 1568×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Lucka002

Vánoční dárek

Na nebi se hvězdy blyští,

jako ten led na kluzišti.

Tmavá noc svůj příslib má,

hvězda co klesá, nám slib dá.

V tichu nočním je slyšet prosba,

ať lásce nehrozí už žádná hrozba.

Teď v tichu pokoje, klidně jdu spát,

a myslet na toho, kdo nemá mě rád.

Další šedé ráno v našem malém městečku mě probudilo a já jsem otevřela oči do nekonečného dne, který přede mnou nastal. Vzpomněla jsem si na včerejší večer a padající hvězdu, ke které jsem zašeptala své přání. Renée mi vždy říkala, že se taková přání plní a já bláhová jsem tomu skutečně uvěřila. Zakroutila jsem hlavou a pomalu jsem se vypotácela z postele, zarazil mě pohled z okna, který mi poskytl výhled na zcela zasněžené vrcholky stromů a vysokou vrstvu sněhu na příjezdové cestě. Ještě několik dní před Vánoci jsme si mysleli, že sníh nebude, ale jak to tak vypadá, tak nás paní Zima převezla a nadělila nám bohatou dávku zimních radovánek.

Po tolika smutných měsících se ve mně objevila malá dětinská radost. Jako dítě jsem sníh milovala, ale když jsem se přestěhovala s mamkou do Phoenixu, tak jsem o tu bílou nádheru přišla. Phoenix byl dokonalý, líbilo se mi to horko, suchý vzduch i paprsky slunce, které se mi vpíjely do kůže, ale nikdy jsem nelitovala svého příchodu do Forks.

Tady jsem poznala Edwarda a jeho rodinu, mou rodinu… Zaklepala jsem hlavou, abych z ní vyhnala bolestivé vzpomínky na člověka, kterého jsem tolik milovala a stále miluji. Když odešel, tak jsem si myslela, že to nepřežiji, ale právě díky tomu, že jsem se snažila zapomenout a zakázala jsem si na ně myslet, jsem jejich odchod překonala. Přesto jsem však včera zavzpomínala na smutnou minulost.

Přešla jsem do koupelny a raději jsem se ani nedívala do zrcadla, abych se hned ráno nezděsila nad svým vzhledem. Ještě předtím, než jsem začala panikařit nad svým pozdním příchodem do školy, tak jsem se uklidnila, protože mi došlo, že už nám začalo ono vytoužené volno. Zimní prázdniny byly mezi studenty už dávno očekávané a všichni jsme si je toužebně přáli, hlavně kvůli tomu, že se profesoři na poslední chvíli rozhodli, že nám budou dávat jednu písemnou práci za druhou.

V klidu jsem si vyčistila zuby a rozčesala své dlouhé hnědé vlasy. Raději jsem si několikrát omyla obličej studenou vodou, než jsem použila lehké líčení, abych nevypadala hrozně. Trochu jsem se zamyslela před skříní, když jsem si vybírala nejvhodnější oblečení pro dnešní výlet do zimního dopoledne, které jsem měla strávit s Jakem. Jako ho znám, tak se budeme brodit sněhem a já budu za malou chvíli jako sněhulák, zatímco on se mi bude zvesela smát a nebude moci pochopit, jak je možné, že je mi zima.

Po dlouhém váhání jsem zvolila oteplené zimní kalhoty se svetrem, ve kterém mi zcela určitě bude teploučko. Seběhla jsem dolů do přízemí a Charlie právě vstupoval do dveří. Ve tváři měl zvláštní úsměv a já jsem uvažovala nad tím, zda také vzpomíná na své dětství, kdy dováděl ve sněhu a smál se s přáteli…

„Dobré ráno, tati,“ pozdravila jsem ho a šla jsem do kuchyně postavit vodu na čaj, protože Charlie vypadal, že je mu chladno. Tváře měl ošlehané od větru a získaly tak červenou barvu, zatímco nejhůře na tom byl jeho nos. Přesto se však vesele usmíval a já jsem získávala zvláštní pocit klidu. Dlouho jsem něco podobného necítila, ale rozhodně to nebylo nepříjemné.

„Ahoj, zlatíčko. Jak ses vyspala? Někam se chystáš?“ zeptal se překvapen mou zimní výbavou. Nasypala jsem do hrníčků čaj a chystala jsem se mu vysvětlit své dnešní úmysly.

„Promiň, zapomněla jsem ti říct, že mi Jake navrhl, abych za ním zajela do La Push. Jenom doufám, že ze mě neplánuje vytvořit přírodního sněhuláka,“ zasmála jsem se a Charlie se ke mně přidal. I on byl v poslední době veselejší a dokonce i hovornější, než obvykle. Neušlo mi, jakou má radost nad tím, že už se nestraním okolí a znovu se bavím s přáteli. Několikrát jsem ho slyšela, jak tajně v noci telefonuje s Billym a děkuje mu za to, že mi Jacob tolik pomohl a stále pomáhá.

Mé a Jakeovo přátelství má jedinou chybu. Už nějakou dobu pociťuji, že by Jacob chtěl být i něčím víc, než jen mým přítelem a to je pro mě zatím nepřijatelné. Na mém psychickém stavu se za uplynulý čas spousta věcí zlepšila, ale stále nemůžu zapomenout na jedinou osobu, kterou jsem kdy milovala. Kde je ti asi konec, Edwarde?

Charlie si všiml, že můj šťastný výraz pohasl a proto jsem se raději vymluvila a utekla jsem do svého pokoje. S úlevou jsem za sebou zavřela dveře a po dlouhé době jsem opět cítila tu prázdnotu, černou díru, která se tvořila v mém nitru. Lehla jsem si na postel a schoulila jsem se do klubíčka, abych ji co nejvíce zmírnila. Po tváři mi stekla slza smutku, ale i rozhořčení nad tím, že jsem opět propadla té bolesti.

Copak nemůžu zapomenout? Ne, protože já nechci zapomenout. Nechci, aby se mé vzpomínky změnily v sen a minulost, která se už nevrátí. Tedy, vím, že on už se nevrátí, přesto však část mého já doufá v opak. Natáhla jsem se pro papírové kapesníčky na svém nočním stolku a otřela jsem si z tváře slzy i lehce rozmazané líčení. Pokusila jsem se zhluboka dýchat a bolest pomalu odplouvala. Cítím se tak prázdná…

Posadila jsem se ke stolu a našla jsem si fotku ve školní ročence, která jako jediná mi zbyla po Cullenových. Jediný důkaz toho, že jejich přítomnost zde nebyl jenom sen. Pohladila jsem tvář Alice i Edwarda a v hlavě jsem si vybavila jejich usměvavé obličeje. Kde je vám dnes konec? Dost smutnění, Bello, koukej se vzpamatovat.

„Jo, musím se vzpamatovat,“ zašeptala jsem si pro sebe a přepudrovala jsem si červený nos. Všimla jsem si, že za okny opět padá sníh a s úsměvem jsem zavzpomínala a své dětství. To jsou malá peříčka, která andělé shazují z nebe, aby zdobily svět – říkávala mi vždycky Renée. Stýská se mi po ní, ale ona je s Phillem a je šťastná, to jsem si přála. Vylekala jsem se, když se na mém okně – přesně v místech, kde jsem měla tvář – rozplácla sněhová koule. Polekaně jsem se podívala dolů a spatřila jsem Jacoba, který se řehtal, div se nekácel k zemi. No počkej! Nasadila jsem si svetr a zarazila jsem se při pohledu na hodinky, které ukazovaly jedenáct odpoledne. Asi jsem si dneska přispala…

Seběhla jsem schody a popadla jsem bundu. Hned jakmile jsem vyběhla, tak jsem sebou plácla na chodníku, který byl přikrytý sněhem, a tudíž jsem neviděla tu ledovou plochu pod ním. Jacob nejdřív vypadal ustaraně, ale když viděl můj šokovaný výraz, tak se rozřehtal ještě víc. Dopaloval mě, a proto jsem popadla kupu sněhu, ze kterého jsem utvořila kuličku a hodila jsem mu ji přímo do obličeje. Byla jsem překvapená svým přesným zásahem a tentokrát jsem to byla já, kdo měl co dělat, aby neskončil na zemi. To by mě naštvalo, když jsem se konečně zvedla z ledové země.

„Tak tohle si vypiješ!“ zahrozil mi a několika dlouhými kroky byl u mě. Chtěla jsem utéct, ale opět zapracovala moje nešikovnost a já jsem se rozplácla do hromady sněhu, ale to Jakeovi nestačilo a musel mi ho nacpat až za bundu. Během chvíle jsem byla mokrá jako vodník a zmrzlá jako rampouch.

„Tohle bude mít ještě dohru,“ hrozila jsem mu skrz drkotající se zuby. Klidně přikyvoval, protože dobře věděl, že proti němu nemám nejmenší šanci. Chtěla jsem se jít domů převléknout, ale Jake mi vysvětlil, že na to už není čas, takže jsme naskočili do jeho autíčka a vyrazili jsme.

„A kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se marně snažila o zahřátí promrzlých rukou. Nevzala jsem si rukavice a takhle to dopadá. Všiml si toho a chytl mé ledové ruce do svých horkých dlaní. Jeho dotyk mě šíleně pálil, ale byla to úleva. On je něco jako mé osobní topení.

„Bello, máš úplně studený ruce!“ vynadal mi a já jsem se rozčílila, protože to byla jeho vina. Kdyby mi nechal čas na převlečení, tak bych si je bývala vzala.

„Řekl jsem ti, že je to překvapení, ne?“

Pak už jsem radši nemluvila a poslouchala jsem hudbu, kterou k nám přinášelo staré autorádio. Poměrně rychle mi došlo, že vůbec nejedeme do La Push, jak jsem si původně myslela. Chtěla jsem se zeptat znovu na cíl naší cesty, ale bylo mi jasné, že by mi stejně nic neřekl, tak jsem mlčela. Cesta ubíhala pomalu a já jsem cítila, že se konečně začínám zahřívat. Zarazila jsem se, když jsem uviděla ceduli s názvem Seattle, která se před námi objevila po hodině a půl jízdy.

„Co děláme v Seattlu?“ zeptala jsem se nechápavě, ale Jake se opět jen usmál a nic mi neprozradil. To je snad zlý sen! Chtěla jsem mu pořádně vynadat za jeho mlčení, ale dech mi vzala podívaná na překrásně nazdobené město. Na lampách kolem silnic byly světelné obrázky sněhových vloček, které byly utvořené z žárovek. Snad každý dům měl v oknech barevné žárovičky, které symbolizovaly skutečnost, že Vánoce jsou tu. Projížděli jsme městem a Jacob zaparkoval na jednom parkovišti, které bylo jen kousek od centra, jak nám napovídal ukazatel.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se a já jsem viděla v jeho očích stejné nadšení, které jsem právě teď cítila. Bylo to tak nádherné. Když jsem žila ve Phoenixu, tak si nepamatuji, že by tam měli lidé v oknech světýlka a všechno by bylo takto krásně vyzdobené. Tohle jsou vlastně po dlouhé době skutečné Vánoce, které jsem naposledy zažila jako malá holka.

„Je to nádherné! Tolik světel a výzdoby. Vánoce jsou tu přímo hmatatelné, ale proč jsme tu?“

„Jen pojď,“ řekl místo odpovědi a chytl mě za ruku. Před námi se objevil houf lidí, kteří také šli směrem k náměstí, a Jacob se směle prodíral mezi nimi. Nemohla jsem údivem zavřít ani pusu, když jsem spatřila ohromný vánoční strom, který byl zasazený uprostřed náměstí. V jakémsi kruhu kolem něj byly sestavení lidé, ale neviděla jsem na ně příliš, protože to k náměstí bylo přeci jen daleko. Zarazili mě lidé v černých věcech, na kterých bylo napsáno Pořadatelé. Chtěli od nás vidět nějaký lístek, ale Jacob nevypadal vůbec překvapeně. Z kapsy u kalhot vytáhl dva lístky a my jsme byli vpuštěni mezi ostatní.

„Já pořád nechápu, proč jsme vlastně tady,“ řekla jsem rozmrzele, když se mi nechystal vysvětlit důvod našeho pobytu zde. Ani ho nenapadlo mi odpovědět a místo toho se prodíral dopředu mezi ostatní. Bylo až s podivem, že ho všichni pustili před sebe, takže jsme se během chvíle ocitli v předních řadách, odkud byl dokonalý výhled. Konečně jsem spatřila název této události a hned mi všechno došlo. Já jsem tak hloupá! V duchu jsem si nadávala za svou nechápavost a teprve teď mi docházelo, že jsme s Jacobem mluvili o Vánočním koncertu, který se měl konat v Seattlu. Pak jsem na to zapomněla a on mne sem přivezl…

„Děkuju,“ řekla jsem dojatá, když jsem konečně pochopila a on se šibalsky usmál.

„Veselé Vánoce, Bello,“ popřál mi a já jsem mu přání opětovala. Ucítila jsem, jak mi kručí v břiše a Jake se nad reakcí mého žaludku zasmál, nicméně měl taky hlad. Vydali jsme se rychle k nejbližšímu stánku s občerstvením a on nám koupil párek v rohlíku spolu s horkým čajem. Vrátili jsme se na naše místa a koncert začal. Celé dvě hodiny jsem pak nadšeně poslouchala koledy, které zněly od profesionálního zboru úžasně. Pohltila mě vánoční nálada a také jsem zpívala spolu s ostatními. Davem se nesla příjemná melodie, ta pravá vánoční nálada a pohoda.

Všechen stres odplouval spolu s šedými mraky, které mizely z oblohy a místo nich se objevily bílé obláčky, ze kterých se po chvíli začala sypat bílá nadílka. Když koncert skončil, nadšeně jsme tleskali a aplaudovali. Než jsem se nadála, tak se lidé začali tlačit z náměstí ven a já jsem se k nim přidala. Jakea jsem ztratila z dohledu, a když jsem se konečně dostala z davu lidí, tak jsem šokovaně zjistila, že jsem na úplně jiném parkovišti, než na tom, kde jsme zaparkovali.

Rozhlížela jsem se na všechny strany a marně jsem hledala Jacobovu postavu. Vydala jsem se cestou zpět na náměstí a přes davy lidí jsem se snažila najít někoho, kdo by mi alespoň z dálky Jacoba připomínal, ale neviděla jsem ho. Prodrala jsem se k dalšímu východu a s hrůzou jsem zjistila, že ani tohle není ten správný, který mě dovede k autu.

Kdybych si alespoň vzala telefon, tak jsem mu mohla zavolat. Nebo bych zavolala Charliemu, ale nebyla bych tady úplně sama. Dokonalé, jenom mě může napadnout vyjet si bez peněz a telefonu do tak vzdáleného města! Nechtěla jsem se vracet na přeplněné náměstí a místo toho jsem se vydala jednou z ulic, která vedla poblíž. Doufala jsem, že by to tu mohlo být nějak propojené a já bych vyšla na tom správném parkovišti. Znervózňoval mě pohled na hodinky, které mi říkaly, že se bude už brzy stmívat.

Rozhodně si nedovedu představit, co budu dělat, jestli tady Jacoba nenajdu. Přeci by neodjel beze mě! Zachovej klid, Bello – přikazovala jsem si, ale marně. Probíhala jsem mezi ulicemi a čím dál, tím víc jsem se zamotávala do spletitých cest města. Dostala jsem se do opuštěných míst, kde už jsem ani nepotkávala lidi. Štědrý den jsem si skutečně představovala poněkud jinak. Začínala jsem pociťovat únavu, ale mnohem horší byl nepříjemný pocit, který mě zaplavoval. Tady zkrátka musím potkat někoho, kdo by mi poradil cestu zpět. Jako na zavolanou se přede mnou objevil mladý kluk, který mohl být v mém věku. Oddychla jsem si a vyšla jsem k němu, ale pár kroků před ním jsem zpomalila, protože se za ním objevilo ještě několik dalších kluků. Dostala jsem nepříjemný pocit a raději jsem přešla na druhou stranu ulice. Bello, co to sakra děláš? Varovná kontrolka v mé mysli mi ukazovala červenou a já jsem si jasně uvědomovala opuštěné místo, na kterém se nacházím.

„Nazdárek, co tu dělá taková kočka tak sama?“ promluvila jeden z nich. Nenamáhala jsem se odpovídat a raději jsem si strčila ruku do kapsy, kde jsem měla pepřový sprej. Charlie by mi nedovolil, kdybych bez něj odešla z domu. Díky tomu jsem si vlastně nevzala telefon!

„Hele, ona je asi němá!“ zasmál se jeden z nich a já jsem uslyšela rychlé kroky, které připomínaly běh. Někdo mě chytl za rukáv bundy a já jsem se polekaně otočila.

„Nesahej na mě!“ ohradila jsem se proti dotyku jednoho z nich.

„Není němá,“ smáli se dál a shromažďovali se kolem mě. Bello, ty hlupačko jedna, kam jsi to vlezla? Proč sis jenom myslela, že se můžeš dostat zpátky úplně jinou cestou?

„Nech mě být!“ varovala jsem ho ještě jednou, a jelikož se nehodlal pustit mé ruky, tak jsem mu přímo do očí namířila pepřák. Můj plán by nejspíš vyšel, kdyby tu byl jen jeden člověk. Ovšem tady jich bylo několik, a zatímco jsem jednoho zneškodnila, tak mě další tři drželi. Teď jsem se jen bála jejich reakce na mou obranu. Srdce mi tlouklo jako splašené a na čele jsem cítila studený pot. Ledový větřík, který se zvedl, mi byl v tuhle chvíli nepříjemný víc, než kdy jindy. Viděla jsem zlobu v uslzených očích toho útočníka a najednou se ve mně objevila malinká dušička. Tolik jsem se bála, že jsem zapomínala dýchat. Zavřela jsem oči a nejspíš se mi jen zdálo, že mě ovál větřík. Jejich ruce ze mě najednou spadly a já jsem pomalu otevřela oči, před sebou jsem měla postavu kluka, který byl vyšší, než já. Poznala bych ho kdekoli a kdykoli. Ani bych nemusela vidět ty nejkrásnější vlasy barvy bronzu. Byl to on, skutečně je to Edward! Ve skrytu duše jsem se zaradovala a děkovala jsem mu za to, že se tu objevil. Nebo je to jen sen? Jen hloupá vidina?

Byl nakrčený v obrané poloze a z jeho hrdla se ozývalo hrozivé vrčení. Moc jsem neviděla do tváří těch kluků, ale bylo mi jasné, že musí být pořádně vystrašení.

„A teď padejte, jinak za sebe neručím,“ procedil Edward mezi zuby. Nemusel jim to říkat dvakrát, protože okamžitě vzali nohy na ramena. Můj zachránce několikrát hluboce vydechl a pak se ke mně obrátil. Okamžitě jsem se topila v jeho dokonale zlatých očích. Zkoumala jsem každý kousíček jeho obličeje, abych se ujistila, že není jen výplod mé fantazie. Po chvíli ticha se mu na tváři objevil ten pokřivený úsměv, který mi podlamoval kolena.

„Edwarde, jsi to opravdu ty?“ zašeptala jsem nevěřícně. Snad jsem se bála i promluvit, abych se z toho krásného snu nevzbudila. Úsměv v jeho tváři se prohloubil, přesto jsem mohla zahlédnout ten strach spolu s vztekem, který pomalu mizel z jeho očí.

„Bello, omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo,“ řekl a přešel ke mně blíž. Objal mě a já jsem zabořila hlavu do jeho hrudi. Okamžitě jsem nasála tu vůni, která ho obklopovala, motala se mi z ní hlava a byla jsem neskutečně šťastná. Vždyť je to jen sen, musí to být sen, takže proč bych se měla nějak omezovat? Až se probudím, tak budu nešťastná v každém případě. Mé úvahy byly rozumné, takže jsem se nebránila, když se mé ruce zamotaly do Edwardových vlasů. Edward mě pevně objímal a hypnotizoval mě svým pohledem, ve kterém jsem byla zcela uvězněná. Nezastavila jsem ho, když přibližoval své dokonalé rty k těm mým, prahla jsem po jeho doteku, po kontaktu s jeho rty. Tolik mi chyběl, že si teď nedovedu představit to, co budu dělat, až se probudím… Neprodlužoval ten okamžik, než se naše rty spojily a byl to ten nejkrásnější a nejdokonalejší polibek, jaký jsem kdy prožila. Nedýchala jsem jen proto, abych se od něj nemusela odlepit. Nakonec to byl Edward, kdo polibek ukončil, ostatně tak, jako vždycky.

„Miluji tě, Bello. Odpusť mi, že jsem tě tu nechal,“ pronesl a jeho smutný výraz mi trhal srdce. Okamžitě jsem mu všechno odpustila, hlavní je, že je tu teď semnou! Co na tom, že je to jen do chvíle, než se probudím?

„Edwarde, miluji tě. Tolik jsi mi chyběl,“ šeptala jsem do jeho mužných ramen, ve kterých jsem schovávala svůj pohled. V hlavě se mi vynořila myšlenka na Jacoba, který tu někde musí být a hledá mě.

„Edwarde, musím najít Jakea… Jacoba Blacka, ztratil se mi z dohledu a…“

„Já vím, cítím ho až tady,“ odfrknul a vzal mě do náručí. Zamrzelo mě to, jak mluvil o mém nejlepším kamarádovi, ale nemohla jsem se na něj zlobit. Tolik mi chyběl, že jsem byla zcela otupena jeho přítomností. Pamatuji si, že neměl Jacoba nikdy moc rád, ale měl by alespoň pochopit, že je to můj kamarád.

Můj nedokonalý zrak byl trochu nevýhoda ve chvíli, kdy jsme letěli prázdnými ulicemi města. Chtěla jsem alespoň pozorovat cestu, kudy jsme běželi, jenže při Edwardově rychlosti jsem neměla nejmenší šanci. Edward se zastavil kousek od náměstí, tohle místo jsem poznávala. Natáhl ke mně ruku a já jsem s radostí vložila svou dlaň do té jeho. Už jsem si odvykla jeho chladné a ledové kůži, ale spolu s chladem mnou prostoupilo i nadšení a vzrušení. Konečně jsem si připustila skutečnost, že je to pravda. Nespím a on je tu vedle mě.

„Bello?“ uslyšela jsem šokovaný hlas Jakea. Váhavě jsem se otočila a pustila jsem Edwardovu dlaň, abych ho mohla jít obejmout.

„Jakeu, měla jsem strach. Kde jsi byl?“ ptala jsem se ho, zatímco mě objímal. Odtáhla jsem se od něj však poměrně rychle, protože jsem nechtěla ranit Edwarda. Už tak se s Jacobem měřili nenávistným pohledem, který mě až děsil.

„Co ten tu dělá?“ V Jakeově hlase bylo slyšet rozčílení a jeho tělo se začalo pomalu klepat. Chtěla jsem ho napomenout za to, jak je nepříjemný, ale najednou jsem stála daleko od něj a v cestě mi bránil Edward.

„Edwarde, co to děláš?“

„Neovládá se,“ vysvětlil mi rychle a já jsem klidně čekala, až se Jacob uklidní. Nechtěla jsem nijak stěžovat situaci. Jake se nejdříve díval dlouhou dobu do země a pak zvedl hlavu s utrápeným výrazem v obličeji.

„Takže jste zpět?“ promluvil k Edwardovi, zatímco si vůbec nevšímal mé předchozí otázky. Když Edward přikývl, tak ke mně rychle Jacob střelil pohledem a Edward na to zareagoval zavrčením. Chtěla jsem se dostat přes něj dopředu, ale nedovolil mi to.

„Fajn, ty pijavice, ale dávej na ni pozor. Budeme vás všechny hlídat. Úmluva je vám snad jasná, pokud se komukoli z lidí ve Forks něco stane, tak naše dohoda padá,“ varoval ho a já jsem slyšela jasnou hrozbu.

„Jaku?“ zašeptala jsem smutně, ale on se na mě nepodíval.

„Jak vidím, Bello, tak ty sis zvolila. V tom případě se už nemůžeme vídat.“ Odpověděl mi a v příštím momentu mizel v další ulici. Chtěla jsem za ním běžet, ale Edward mě chytl a přitiskl mě k sobě. Bolelo mě to, šíleně mě bolelo vědomí, že jsem právě ztratila svého nejlepšího kamaráda. Copak je vážně pravda, že když někdo něco získá, tak hned ztratí další věc, na které mu záleží? Cítila jsem slané potůčky slz, které mi stékaly po tváři a chtěla jsem je setřít, abych s nimi netrápila Edwarda.

„Nech slzy stékat, právě jimi se lišíš ode mě, jsi tak lidská… Promiň mi to, Bello. Je to moje vina,“ obviňoval sám sebe, ale já jsem poprvé v životě cítila, že má pravdu. Ano, byla to jeho vina, ale ani trošku to nezměnilo mé city k němu. Políbila jsem ho, potřebovala jsem cítit jeho blízkost.

„Edwarde, vezmi mě domů, prosím,“ zašeptala jsem a raději jsem zavřela oči. Bránila jsem slzám přetékat hradbu mých řas, ale nebylo to lehké. Nevím, jak jsem se ocitla ve stříbrném Volvu, ani jak je možné, že jsme tak rychle dojeli k mému domu, ale byla jsem ráda. Tiše jsem Edwardovi poděkovala, když mi galantně otevřel dveře, abych mohla vystoupit. Zároveň mě přidržoval, protože venku už byla tma a já jsem se málem rozplácla na ledovém kluzišti. Charlie tu neměl auto, takže jsem usoudila, že má ještě něco na vyřizování. U dveří se Edward zastavil.

„Jsi doma. Já teď musím něco zařídit, zvládneš to tu?“ strachoval se, ale jeho strach se nemohl ani z části rovnat s tím mým. Copak chce znovu odejít? Ne, prosím, ne!

„Vrátíš se, že ano?“ vyhrkla jsem zoufale. Teď přeci nemůže odejít, ztratila jsem přítele… Já bych už nevydržela jeho další odchod.

„Bello,“ šeptal mi během chvíle do vlasů, zatímco mě objímal. Rozklepaly se mi nohy nad představou, že už bych ho znovu nemohla vidět. „Myslíš si, že bych tě dokázal znovu opustit? Naposledy mě to málem zabilo!“

„To nás oba. Měla jsem strach a ani nevím, co bych bez tebe dělala. Miluji tě, Edwarde.“ Tohle vyznání bylo to nejvíc, co jsem ze sebe dokázala dostat. Uviděla jsem takovou milou něžnost v jeho očích a cítila jsem, že se usmívám. Ano, ztratila jsem přítele, ztratila jsem spoustu, ale Edwarda už si uniknout nenechám. Připoutám se k němu a požádám ho, aby mě proměnil. Vím, že bude protestovat, ale musím ho přesvědčit, zkrátka musím!

„Miluji tě víc, než svůj vlastní život, Bellinko. Co bych byl bez tebe?“ Jeho slova se krásně poslouchala, ale stejně jsem nemohla pochopit, že by mohl milovat někoho, jako jsem já. Vždyť jsem proti němu nic. Nemám dokonalý sluch, nevypadám jako bohyně krásy, nedokážu jediným stiskem rozdrtit železo, dokonce nemám ani nic výjimečného. Přesto však cítím, že mi nelže. Vím to, protože ho miluji a ta láska mi dává sílu věřit.

„Jsi můj Vánoční dárek,“ zašeptala jsem mezi polibky a pak jsem se vymanila z jeho náručí. S malátnou radostí jsem se vrhla na připravování večeře. Občas mi pohled zalétl k telefonu a přemýšlela jsem, jestli bych měla zavolat Jakeovi. Je to můj přítel a je mi jedno, jestli mě už nechce vidět. Nakonec jsem se přeci odhodlala a uchopila jsem sluchátko, číslo jsem si po tolika měsících přátelství pamatovala zpaměti.

„Prosím?“ ozvalo se ve sluchátku a já jsem nepochybovala o tom, že je to Jacob. Zaváhal jsem nad tím, co bych mu chtěla říct a co bych mu měla říct. V telefonu se ozval jeho netrpělivý hlas.

„Jaku, to jsem já… Bella.“

„Proč mi voláš? Já už nemám, co bych řekl, Bells,“ odvětil. Tichý hlásek v mé hlavě mi říkal, abych zavěsila telefon, ale ten hlasitý mi napovídal to, co bych mu chtěla říct. Jak bych měla formulovat svou omluvu.

„Jacobe, chtěla jsem ti jenom říct, že mě to moc mrzí. Byl jsi a vždycky budeš můj kamarád, přestože už o to nestojíš. Děkuji ti za dnešní den, za úžasný koncert a skvělou zábavu. Jsi přítel, jakého si každý může jen přát. Prosím, promiň mi to, že ti pořád ubližuji.“ Řekla jsem mu vše, co jsem považovala za nutné a chtěla jsem zavěsit, abych už nepáchala větší bolest, než jakou jsem mu způsobila, ale jeho hlas mě zastavil.

„Bells, neomlouvej se, choval jsem se jako pitomec. Chci ti říct, že budu tvůj přítel, přestože se to té pijavici nebude líbit. Budu s tebou až do chvíle, než tvé srdce přestane bít.“ Jeho slib pro mě byl víc, než si sám mohl myslet. Tohle jsou pravé Vánoce, vše je tak, jak by být mělo a já jsem dnes získala víc, než jsem si kdy přála. Vím, že Edward nebude mít radost, ale věřím, že to pochopí. Uvědomila jsem si, že v poslední větě, kterou mi Jake řekl, bylo schované i varování. Ohradila bych se, že už dlouho bít nebude, ale nebudu mu kazit Vánoce.

„Děkuji ti. A Jacobe?“

„Ano?“

„Veselé Vánoce,“ popřála jsem mu z celého srdce. Po tváři se mi rozlil spokojený úsměv a pak jsem zavěsila. Vyšla jsem do svého pokoje, abych udělala ještě poslední věc, která mi chybí.

Otevřela jsem dokořán okno a věděla jsem, že dnes v noci tady už nebudu sama. Před domem se objevilo Charlieho policejní auto a on pomalu šel k domu. Nechala jsem okno otevřené, aby sem mohl přijít ten, na koho tak netrpělivě čekám. Možná, že až budeme oba dva připravení, tak už nebudu usínat a nepromarním tak tolik času, který můžu strávit s mým andělem.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční dárek od Lucka002: