Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » V křídlech hříchů lásky

21.07.2011 (19:00) • Bella130 • FanFiction poezie • komentováno 6× • zobrazeno 1191×

Hudba

Motto: Někdy si myslíte, že v jedné chvíli už nemáte nic, později však zjistíte, že jste získali víc.

V křídlech hříchů lásky

Archandělé soud svolali

kvůli andělu s bronzovými vlasy,

už se však rozhodli,

nepomohly žádné hlasy,

nedělali výjimky,

zkrátka ho popadli,

spáchal svatý hřích,

kvůli lásce se provinil.

Pevné ruce ďáblů ho chytily,

snažil se vymanit,

zbytečné úsilí se bránit.

Nikdo ho nechápal,

špatnost spáchal.

Na nic se nezmohl,

křídla uťali,

do pekla nemohl kvůli čisté duši,

tak padl.

Křídla se rozpadla,

jejich popel

byl rozvířen na všechny světové strany.

Chlapec padal a padal,

dopadl na zemský povrch,

na kámen ledový dosednul,

nevěděl, co bude dál.

Andělem strážným byl,

dívku s bledou kůží chránil,

nevěděl, že ho tak okouzlí,

čeho se dopustí.

Porušil svaté pravidlo,

ale co mohl dělat?

Přišlo to samo.

Proč ho museli jen k ní přiřadit?

Tím mu zbytečná muka působit?

Proč neměl vůli se ovládnout?

Copak je něco tak těžkého zvládnout?

Plnit povinnosti strážného anděla?

Hlava mu třeštila.

Vlasy by si za to nejradši vytrhal,

že se zamiloval,

mohl ji hlídat,

z dálky se na ni dívat,

jak krásně se usmívá,

štěstím oplývá,

už jen to ho pohladilo na duši,

její krásnou tvář červenat,

v barvě jablíčka.

Ano, v té byla zbarvena její líčka.

Její oči byly jako roztopená čokoláda,

stačilo jemu se do nich podívat,

už z toho byl omámen,

rozžhnul se jako plamen,

spokojenosti, blaženosti, radosti,

byl hluboce šťasten.

Její kaštanové pramínky,

toužil se jich dotknout,

utišit ji,

když ji uvidí smutnou.

V náruči chovat,

slova lásky šeptat,

před vším nebezpečím ji schovat,

melodie na dobrou noc broukat.

Vidět jak spí,

o něčem sladkém sní,

do hlubokého spánku upadá,

jeho srdce však křičí – uvadám!

Přišel o tohle,

nemá už nic,

v křídlech hříchů lásky

propadnul se do nicoty,

upadl do němoty.

Sedí na stále kameni,

ruce složené v klíně,

dvě jizvy na zádech památka jediná,

velice hmatatelné,

tiše pláče,

čas se neurputně vleče.

Obloha nad ním černá

jako smrt,

kdyby jen věděl, že porada se koná,

že možná jiný trest by jemu archandělé dali,

v tuhle chvíli by stejně ani s ním nehnuli.

Archandělé koukají na zmučeného anděla,

jeho láska k dívce ho přece nezneuctila?

Jen miloval, jenže i to je hřích,

i za to se může do pekel jít.

A tak váhali a chtěli učinit změnu,

bude to ovšem k něčemu?

Archanděl Gabriel je ovšem předběhl,

chtěl mu dát naději

na nový život,

pomoci mu,

a tak ho nenápadně přesunul

do nemocnice do jednoho z pokojů

nad jednoho chlapce,

vypadá, že vše půjde hladce,

a tak padlý anděl do umírajícího chlapce

bojujícího z posledních sil

se španělskou chřipkou ulehnul.

Zmučený chlapec

byl zpočátku zmaten,

nevěděl, proč se vznáší,

pochopil však brzy,

že nový život začne.

Avšak touží po něčem novém?

To má tomu předchozímu životu říct sbohem?

Gabriel dal mu naději,

přijal ji.

Je to správné?

Není to trestné?

Mělo by smysl se celá ta staletí trápit?

Být v těle někoho jiného a zapomenout

a tím vše ztratit?

Už vše ztratil,

uvědomil si chlapec,

bude ještě někdy milovat vůbec?

Nové kolo štěstí započne,

nový život je na cestě.

Jeho duše anděla se s tělem spojila,

nad ním se doktor skláněl,

učinil něco, co ho bude bolet,

za tu cenu to stát bude.

Zakousl se do hrdla,

chlapce začaly olizovat plameny,

věřil, že tohle je smrt,

copak ona musí takhle bolet?

ano, tohle je jistě konec.

Otevřel oči do nového světa,

který ho bude provázet po další jeho léta.

Za necelých sto let se se svou bledou dívkou setká znovu,

jeho mrtvé srdce procitne

na místě zvané Forks,

kde se se svou budoucí rodinou ocitne.

Proč to archanděl Gabriel udělal?

Sám se jednou zamiloval,

ví, jaké to je,

sžíral se muky tolik let.

On trestán nebyl,

nikdo to nezjistil.

Cítil pocit viny,

udělal skutek pro druhého,

nic není tak krásného

jako skutečnost,

že bude někdo šťastný,

za něj,

z polovic je mu hej.

Jednal za zády svých vrstevníku,

je mu to jedno, jestli mu něco jednou udělají,

s tím počítá,

cesta do pekel se nevyvratitelně blíží,

pomalu a jistě na něho čeká.

Chlapec bude sice predátor

prahnoucí po krvi,

bojovat tři dny v ohni,

bude ledovým kamenem,

je mu ale dán život,

plné naděje,

milující rodiny,

nadáním,

štěstím,

a plná očekávání,

takhle započalo samotné Stmívání.

Tak se vysvětlují chlapcovi ochranářské přehnané pudy,

proto je tak vzpurný.

On jejím andělem z polovic stále je,

jen z jedné části si to uvědomuje,

to, že byl strážným andělem, si pamatuje.

Závěr - Říká se, že padlí andělé nepláčou,

ten plakal,

získal naději,

díky slze, kterou uronil,

aniž by si to uvědomil.

Pište kritiku, chválu cokoliv,

jen se do mě dejte,

vůbec neváhejte,

na nic nečekejte.

Vím, že některé části jsou zmatené,

některé asi ne moc smysluplné,

verše, některé moc dlouhé.

Děkuji předem velice za každý komentář,

který zahřeje u srdce a pocit příjemné radosti přetrvá.

Vážím si toho a to hodně,

jste to Vy, co mě nakopne.

Na komentářích mi nezáleží,

píšu pro radost.

ovšem vždy potěší.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek V křídlech hříchů lásky: