Tahle poezie mě napadla úplnou náhodou. Nejsem žádný básnický talent, takže to podle toho i vypadá. Je to sice opět ohrané téma, ale já neodolala. Tato poezie je o Edwardovi, který cítí vinu, že Bellu opustil. Tato poezie není nic moc, ale já ji sem musela dát. Kritiku přijmám s otevřenou náručí. Přeji jinak příjemné čtení.
26.04.2011 (15:00) • Bella130 • FanFiction poezie • komentováno 0× • zobrazeno 1232×
Jen v bílé růži se skrývá naděje...
Bolest je trn, kterým se píchnu do prstu,
v bělostném kvítku mám naděje hrstku,
hrstku a přesto málo,
copak věřit v naději za to stálo?
Vidět ji a věřit, že se vrátí,
zbytečný čas tím marním.
Opustil jsem ji z dobré vůle,
Vzpomínám na ni...
byla jako bělostná skvostná růže,
hebká, krásná byla její kůže.
Mé srdce je obklopeno bolestnými plameny,
jako ty nejrozžhavenější kameny.
Chtěla by stále mé mrtvé srdce z kamene?
Stále ho má u sebe?
Bělostný květ jediná vzpomínka,
kratinká a přesto milounká.
Zelené listy označují strach,
čeho bych se ale měl bát?
Stonek je tyč vedoucí do pekla,
měl bych tam jít hnedka?
Bude to pro mě rozhodující hodinka?
Zasluhující?
Ještě hlouběji do pekla budu odvádějící?
Chtěl jsem ji nechat žít lidský plnohodnotný život,
cítím vinu, cítím lítost
když ji chci zpátky, chci moc?
Bez mé lásky prostě uhynu,
jako bělostná růže uvadnu.
Bílá růže
je jedinou mou nadějí,
ale pomůže?
Ona něco zmůže?
Mám zapomenout?
Mám projít tou pekelnou branou?
Zasloužím si tam jít,
vše jsem zkazil,
mou přehnanou starostlivostí ji ztratil,
nejde to už vrátit,
já sobec vše zhatil.
Jsem upír, jsem monstrum,
já si ji prostě nezasluhuju,
ale já ji prostě miluju,
nutí mě to stále myslet na mou Bellu,
na co si tu sakra hraju?
Její oči už neuvidím,
její rty se už neusmějí,
její štěstí a bolest s ní nebudu prožívat,
jí jediné už ukolébavku nebudu zpívat,
její plné rty nebudu líbat.
Neuvidím její krásný ruměnec,
její srdce neuslyším bít,
už v náruči ji nebudu mít,
jak v noci sní
a je v nevědomí.
Vlastně ona mi už nepatří.
Ale prostě mi chybí, láska má,
láska moje jediná.
Ano, chybí mi, proč jsem ji opustil?
sám sobě se hnusím.
Do jejích očích bych se nebyl schopen podívat,
nic než pocit viny nedokážu cítit, vnímat,
proč mě ta bolest musí tak užírat?
Můžu si za to sám,
co to tady vykládám?
Lhal jsem, lhal jsem,
jsem zrádce.
Udělal jsem osudovou chybu,
naděje někde v nedohlednu.
Bělostný kvítek naděje,
na srdci vždy zahřeje.
Jestli je to pravda?
Nevím...
každý ale v něco věří,
vždy je naděje, že se něco změní.
Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie
Diskuse pro článek Jen v bílé růži se skrývá naděje:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!